Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Prostě jen být

Kapitola 25. Vezmi mě domů

Prostě jen být
Vložené: Lupina - 04.04. 2018 Téma: Prostě jen být
Lupina nám napísal:

Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/25/Just-to-Be

Rating: 16+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 25. Vezmi mě domů

Přemístění vyvolává pocit, jako by kouzelník či čarodějka byli taženi úzkou, těsnou trubkou, která jim stiskne plíce tak, až se často dusí. Naštěstí pro řečeného kouzelníka či čarodějku je přemístění téměř okamžité a tudíž se tento pocit objeví jen na zlomek vteřiny. Po chvíli nepohodlí pak mohou pokračovat, jako by se nic nestalo.

Avšak když Severus dorazil do cíle, zhroutil se na všechny čtyři, kašlal a popadal dech. Převalil se na záda, zíral do nebe a snažil se hlubokými nádechy uklidnit.

Kyslík nikdy nechutnal tak sladce.

Bylo to nejdelší přemístění jeho života, trvalo několik dlouhých minut. Byl zvyklý na přemístění bez konkrétního cíle – pokaždé, když se hůlkou dotkl Znamení zla, byl přenesen na neznámé místo. Stávalo se mu to v životě natolik často, že když se nepřemisťoval v odpověď na volání Pána zla, mnohdy to nezvládl, protože selhal v soustředění na cíl cesty, nebo myslel na jiné věci a přemístil se na špatné místo.

Toto přemístění se lišilo od všech.

Zatímco Londýn halila mlha, tma a koupal se v měsíčním svitu, teď Severus ležel v ostrém slunci a zíral na bezoblačné modré nebe. Bylo zde teplo, příliš teplo na pozdní zimu Anglie, a to na sobě ani neměl plášť. Rozhlédl se kolem a zjistil, že není nikde blízko Londýna, Anglie, dokonce ani Evropy – podle denní doby a počasí. Navzdory všem známým hranicím přemístění se zjevně na jeden zátah přemístil napříč zeměkoulí.

Nechte to na Albusi Brumbálovi, že vyvine přístroj poháněný silou lásky.

Brumbál často v záchvatech sentimentality básnil o tom, že láska je ta nejsilnější magie známá v kouzelnickém i mudlovském světě. Mezi tančící světelnou koulí a jinak nemožným přemístěním napříč kontinenty a oceány Severuse napadlo, že ten dědek možná nemusel být vůbec sentimentálním bláznem. Možná, alespoň v této oblasti, jeho slova skrývala pravdu. Koneckonců Brumbál sestavil zatemňovač svýma vlastníma rukama, nosil ho u sebe roky a odkázal ho Ronaldu Weasleyovi, který jej dal Severusovi. Zaručeně zvláštní a neočekávaný řetěz vlastnictví.

Zatímco Severus bojoval o dech a jeho kontrolu, přemýšlel o Brumbálových motivech k vytvoření takového předmětu. Zajímalo by ho, čí hlas chtěl Brumbál zaslechnout ve výbuchu světla. Doufal, že i Brumbála vzbudilo volání vycházející z toho válce. Severus se ho nikdy nezeptal na milostný život. Teď si přál, aby to tehdy udělal. Vždy se bavili o Pánovi zla, válce, Řádu, Bradavicích, Potterových nebo o samotném Severusovi. Nikdy o Albusi Brumbálovi. Nikdy.

Zavrtěl hlavou (proč vůbec zrovna teď přemýšlí o Albusi Brumbálovi?) a s trhnutím se začal horečně rozhlížet. Světlo ho poslalo sem. Teď musí udělat jediné – zjistit, jestli je na správném místě. Myslel, že je. Cítil, že je.

Prohrábl prsty zem. Písek. Byl na pláži. Naklonil hlavu na stranu a sledoval, jak vlny narážejí na břeh. V dálce se ozval křik racka. Alespoň myslel, že to je racek. Zněl trochu jinak než ti, které slýchával.

Posadil se; na jeho neviditelné tělo se lepil písek. Švihnutím hůlky jej odstranil z oblečení, stejně tak i ten, který se mu dostal pod něj. Jak jen to ten písek dokáže?

Vyštrachal se na vratké nohy a rozhlédl se. Pláž se táhla v půlměsícovém tvaru a obklopovaly ji budovy, útesy a cesta. Voda byla tmavě modrá, tak modrá. Pár lidí v černých celotělových plavkách neslo dlouhá prkna. Surfaři. Vítr sfoukl Severusovi krátké černé vlasy do obličeje. Musí být blízko. Věděl to tak jistě jako nic v životě. On, muž, který strávil život v černém oblečení, ale přesto viděl vše v odstínech šedi, zvažoval všechna znamení.

Prohledal lavičky a útesy, až konečně očima zavadil o postavu na vrcholu jedné ze skal, o postavu s kučeravými hnědými vlasy povlávajícími ve větru a s koleny skrčenými u hrudi. Byla to ona. Severus vydechl – ani si neuvědomoval, že zadržuje dech. Byla v bezpečí. Zádumčivá, ale v bezpečí.

Severuse opravdu neuchvacovala představa šplhání na jakoukoli skálu. Ale po dokončení neuskutečnitelného přemístění si nemyslel, že by bylo moudré pouštět se do dalšího tak brzy. Bez rozštěpení by se mu to nepovedlo. Naštěstí nebude muset lézt přímo nahoru. Od pláže až k místu, kde seděla, vedla pohodlná cestička. Tudy se tam Hermiona jistě dostala. Přestože byl vyčerpaný a trpěl nedostatkem spánku, zastrčil zatemňovač do kapsy a co nejrychleji vyrazil.

V půli cesty na sebe seslal tiché Finite, aby ukončil zneviditelnění. I když byla čarodějka, zjevení se jen tak ze vzduchu by ji vyděsilo. Ne, nechá se vidět a dopřeje jí možnost otočit se a odejít, aniž by s ním musela mluvit, pokud by chtěla. Dlužil jí to.

Zpomalil krok. Došel až sem, ale nevěděl, co jí chce říct.

Co by jí měl říct?

ooOOoo

Podruhé v životě Hermiona Grangerová provedla impulzivní a bezhlavé rozhodnutí, aniž by se zamyslela nad důsledky, a opět kvůli Severusovi.

Zvláštní, že bylo potřeba Zmijozela, aby jednala přesně jako Nebelvír.

Přišla na toto místo bez přemýšlení, slepě věřila, že věci budou v pořádku, jakmile sem dorazí. Jako držitelka Merlinova řádu první třídy měla – stejně jako Severus – volnou ruku k vytvoření vlastního přenášedla. Netrvalo dlouho, než si uvědomila hloupost svého rozhodnutí.

Opustila svoji rodinu. Odešla od dětí, které začala považovat za vlastní. Utekla od nich beze slova.

Povzdechla si. Chtěla jít domů.

Mohla? Měla vůbec ještě domov?

Slova, která na ni před dvanácti lety vykřikl Severus v Chroptící chýši, teď docela seděla.

Náno pitomá.

A jeho poslední slova zasáhla hluboko. Nebyla pyšná na noc s Harrym – od okolností po samotný akt k událostem poté, nebyla pyšná, jak se chovali. Utěšovalo ji, že se to stalo jen jednou a že je k tomu dovedly náročné okolnosti. Zvláště ji utěšovala skutečnost, že to udrželi v tajnosti – nikde se nic nezmiňovalo, v žádné knize ani jiném souhrnu válečných událostí, žádné pomluvy ve společenských rubrikách či bulvárních plátcích. Ginny a Ron se osvědčili jako spolehliví důvěrníci. Nenapadlo ji, že to vyjde na světlo v nějakém dalším vztahu, ale samozřejmě, se Severusem Snapem musela vyjít na světlo všechna tajemství. Nebyla pyšná, že – až na jediného – spala se všemi mužskými kamarády, jako by byla nějaké zavazadlo putující na večírku. Tak to samozřejmě vůbec nebylo, ale stejně… přišlo jí to nevhodné. Jako by o tom každý věděl. Taková ona nebyla. Ale musela se takto cítit.

Ta hádka ji přenesla zpět k nejhoršímu okamžiku jejího života – k okamžiku, kdy Ron odešel ze stanu. Zase jí bylo osmnáct, vyděšená holka ve stanu, s mužem, kterého milovala a který ji zranil a udělal pár narážek, a pak, aniž by jí dal čas na vysvětlení, odešel. A nestaral se.

Dělo se to znovu. Zase byla opuštěná.

Kdyby byla k sobě naprosto upřímná, nebyla to Ronova slova, která nenapravitelně poškodila jejich šance na společné štěstí. Mohla za to skutečnost, že ji nechal, aby zemřela sama.

Severus nic takového neudělal. Severus by nic takového neudělal.

Jeho slova ji hluboce zasáhla. Ale nebyla omluvou pro to, aby jej opustila, aby opustila je. Žádnou omluvou pro to, že si sbalila věci a pláchla.

Severus své děti (a ano, byly jeho dětmi) chránil jako každý jiný rodič. Ujasnil jí už na začátku, že jsou na prvním místě, i před ní, a že zradu nebude tolerovat. Váhal vystavit děti jí i Harrymu, protože se bál přesně tohoto. Bál se, že až půjde do tuhého, s Harrym je opustí jako všichni v jejich životech.

Došlo to do tuhého.

Opustila je.

Co bylo horší, uhodila ho. Byl týraným dítětem a ona mu vrazila facku.

Jaká zrůda by toto provedla? Jaká zrůda by to završila odchodem od rodiny? Kvůli něčemu tak pitomému?

Nikdy se za sebe tolik nestyděla.

Severus jí to nikdy, opravdu nikdy neodpustí. A právem.

Ze všeho nejvíc si cenil věrnosti. Když se někomu nebo něčemu oddal, pak zcela a napořád a to samé čekal na oplátku. Zatímco vzájemně se nijak formálně nezaslíbili, ona se mu zavázala k péči o děti. A pak odkráčela bez varování nebo zprávy o svém místě pobytu nebo kdy se vrátí. Věděla, jak si to vysvětlí – bude to vnímat, jako by opustila děti i jeho.

Neměla v úmyslu je opustit, bez ohledu na charakter vztahu se Severusem. Ale uvidí to tak on? Uvěří jí?

Nikdy nebyla násilnická, ale ve vzteku na něj vztáhla ruku a on kvůli tomu odešel. Věřil jí a ona jej zranila jako jeho násilnický otec. To byla ta největší zrada.

Až ho uvidí, co jen mu u všech všudy řekne?

Hermiona si objala kolena skrčená u hrudi. Seděla na útesu s rozhledem na moře, vítr jí rozevlával vlasy do všech směrů, takže byly střapatější než obvykle, a zašeptala jeho jméno do vzduchu jako omluvu.

„Severusi.“ To tiché slovo se ztratilo ve větru a zvuku moře. „Severusi… odpusť mi.“

Její hlas se nesl zlehka nad zemí a přes moře a prostorem deset tisíc mil daleko, kde jej zaslechl muž a v posteli se zpříma posadil a porušil zákony fyziky a magie, aby za ní přišel. A jen o pár minut později, aniž by si ho byla vědoma, stál deset stop od ní a odhodlával se k posledním krokům.

ooOOoo

Mezitím, tisíce mil daleko, zůstaly v nebelvírské společenské místnosti vzhůru dvě postavy a osnovaly plán. Šeptaly, aby se vyhnuly odhalení.

„Co je to testrál?“ zeptal se Leopold Clary.

Clara ukázala na ilustraci něčeho, co vypadalo jako černý kůň s křídly, vychrtlým tělem a prázdnýma očima. „Testrálové. Profesor Hagrid je má v Zakázaném lese. Obyčejně je ukazuje páťákům, ale jsou tam venku, takže je můžeš najít.“

„Má je pořád na jednom místě?“

Clara zavrtěla hlavou. „Má, ale… no… pro většinu lidí jsou neviditelní.“

„Opravdu?“

Clara přikývla. „Starším studenům tahají kočáry, ty, co podle všeho jezdí samy. Neviděli jsme je, protože jsme připluli na loďkách. Ale stejně testrály asi neuvidíme.“

„Kdo je vidí?“

„Říká se: ‚Jen ti, co byli svědky smrti nebo smrtí ovlivnění mohou testrály vidět.‘ Takže pro nás může být nemožné je najít.“

Leopold zavrtěl hlavou. „Já je najdu.“ Popadl Claru za ruku. Její prstíky se propletly s jeho. „Jestli půjdeme hned, získáme náskok, než někdo zjistí, že jsme zmizeli. Pojď.“

ooOOoo

Přikázal si, aby přestal být pitomý. Zavolala ho. Chtěla, aby tu byl. A jestli ne, jestli si přetlumočil zatemňovač špatně… no, alespoň to zkusí. S Lily to nikdy opravdu nezkusil. Tu chybu dvakrát neudělá. A byl si zatraceně jistý, že si to nevysvětlil špatně. Nebude zpochybňovat intuici. Již ne. Tato jeho část zmizela.

Nebylo to jen tím, že se ten hlásek ztratil. To už se stalo dřív a stejně se vrátil. Věděl, že tentokrát k tomu nedojde. V hlavě vycítil, že chybí, a bylo mu skvěle. Ne, nejen že chyběl hlásek. I ty pocity spojované s ním – strach, sebenenávist, sebepochybnosi, ty pocity, které jej dovedly od světla k temnotě, od Lily ke Smrtijedům, od Hermiony k prázdné posteli a prázdnému srdci. Ta část jeho, která sabotovala vše dobré, co kdy měl, teď zmizela.

Severus zmenšil vzdálenost mezi nimi, ujistil se, že jsou jeho kroky slyšet. Otočila se a zarudlé oči se jí rozšířily. Jako obyčejně její výraz rozhlašoval emoce – šok, úlevu, strach, lítost, štěstí, nejistotu, lásku. Pořád lásku. Pusa se jí pootevřela, jak se do něj pohledem vpíjela.

Posadil se vedle ní, nechal mezi nimi mezeru a také si objal kolena. Hermiona od něj nemohla odtrhnout oči a ani on od ní neodvrátil zrak. Jeho výraz, jako obvykle, nic neprozrazoval, což Hermiona brala jako slibné znamení. Kdyby se na ni zlobil, poznala by to. A kdyby ji nechtěl ve svém životě, nepřišel by.

Vlastně, jak ji našel?

Upřeně ji sledoval, až ticho přerušil Hermionin hlas. Sebrala se a co nejvyrovnaněji vyhrkla jediné, co jí přišlo na mysl.

„Ahoj.“

Severus naklonil hlavu. „Ahoj, Hermiono.“

Tolik otázek mu chtěla položit. Jak ji našel? Jak se sem dostal? Proč byl tady, pokud ji nechtěl ve svém životě? Odpustí jí někdy?

A tolik mu toho chtěla říct. Jak je jí to líto. Že se chce vrátit domů. Chce se vrátit domů k němu. Domů k nim. Nikdy si neodpustí, že ho uhodila.

Příliš mnoho otázek. Příliš mnoho, co chtěla říct. Odkud začít?

Napůl si přála, aby použil nitrozpyt a ušetřil jí té těžké zkoušky, kdy bude muset sama zformovat slova.

„Vím, že bych mohl číst tvoji mysl, Hermiono, ale raději bych to nedělal,“ Severusův hlas nebyl ani podrážděný, ani rozrušený.

Tak to bychom měli.

„Přišel jsi ukončit moji práci na Grimmauldově náměstí?“ zašeptala.

„Ne,“ odvětil tiše. „Přišel jsem tě vzít domů.“

Hrdlo se jí stáhlo, když jí hlavou proběhlo nesčetně emocí najednou.

„Je mi to tak líto, Severusi.“ Zabořila hlavu do kolen a rozplakala se, až se její unavené tělo otřásalo.

„Hermiono moje,“ zamumlal Severus a zvedl ruku, aby ji položil na její rameno, ale rozmyslel si to. „Miláčku, to já bych měl prosit tebe o odpuštění.“

Aniž by zvedla hlavu, zavrtěla jí. Povzbudilo ji použití něžnůstky. „Ne,“ zamumlala. „Beze slova jsem odešla od tebe a dětí, což jsi mi pořád říkal, že nebudeš tolerovat. A taky vím, jaký byl tvůj otec a – uhodila jsem tě! Vrazila jsem ti facku!“ Roztřeseně se nadechla a zvedla hlavu, aby mu čelila. Znovu promluvila slabým hlasem. „Jak můžeš říct, že mě chceš vzít domů? Jak mě jen můžeš vystát?“

Severus se zamyslel nad Hermioninými slovy. Byla pravdivá, když s tímto projektem začali uvnitř ministerského sirotčince před víc než rokem, kdy nevěřil jí ani Harrymu. I po přestěhování na Grimmauldovo náměstí ho naštvalo, když ji viděl číst dětem, protože se bál, že je to k Hermioně přitáhne, jen aby je pak opustila. A děti byly opravdu zoufalé, když odešla. Uklidnilo je jen jeho ujištění, že odešla na krátkou dobu, ale nebudou samy sebou, dokud se jim nevrátí. Že chybělo varování, pro ně bylo těžké.

Před rokem by ji Severus odepsal a pokračoval se svým životem. Řekl by dětem, aby na ni zapomněly, aby se posunuly dál, aby to přijaly jako velkou životní lekci – lidé odcházejí. Nic nepřetrvá.

Nicméně Severus už nebyl stejný. Už nebyl samotář odvádějící nevděčnou práci pro tabuizovanou skupinu. Už nepracoval a neupíjel se k smrti a nežil na ostří nože. Už se nesnažil udělat příliš mnoho věcí najednou, takže už neselhával ve svých závazcích při pokusu všechny je naplnit.

Severus byl teď částí společenství. Bohužel těžce zastoupeného Nebelvíry, ale nicméně společenství. Lenka tam pořád byla. Právě teď, když děti spaly, hlídala je. Longbottom dohlížel na Leopolda v Bradavicích a i Harry se vrhl na svůj úkol s plnou vervou. Ti nikam nepůjdou.

Hermiona odešla. A přesto to nevnímal jako neodpustitelný hřích, jak by tomu bylo dříve. Vlastně ho ani nenapadlo, že by ji nechtěl zpátky. Vlastní vina a strach o její bezpečí jej požíraly natolik, aby jej ani nenapadlo, že by tomu mělo být jinak.

Kdyby byl k sobě naprosto upřímný, poznal by, že doopravdy neodešla. Byla odehnaná.

Vlastně to bylo prosté. Chtěl ji. Chtěl ji na Grimmauldově náměstí s ním, s dětmi, s Lenkou, s Harrym a (bůh mu pomoz) s Longbottomem. Tam patřila. Ne proto, co pro ně udělala v rámci vyučování nebo jak přitahovala podporu ministerstva, ale pro to, kým byla – společnicí, partnerkou, milenkou, přítelkyní. Chtěl mít Hermionu doma, u sebe. O tom neměl žádné pochybnosti. A co se týká dětí…

„Bylo by pro ně mnohem větší trauma, pokud by ses nevrátila, než když se vrátíš po nečekaných prázdninách,“ pravil nahlas.

Potáhla a přikývla. „Ale pořád je to pro ně zlé,“ dumala.

„Nežijeme v bublině, Hermiono,“ řekl Severus stejně tak jí jako sobě. „Děti nežijí v bublině. Nemůžu je chránit napořád. Krátkodobé rozrušení je připraví na nevyhnutelně větší později v životě, ne?“

Znovu přikývla. „Máš pravdu. Jen… nechtěla jsem tou lekcí být já, víš?“

Ta otázka visela ve vzduchu, zatímco oba otočili pohledy na vodu a sledovali surfaře jako černé tečky ve vlnách.

„Ty nejsi tou lekcí,“ pravil tiše. „To já.“ Otočil se k ní a smutně se usmál. „Omlouvám se, Hermiono,“ přerušil ticho Severus. „Že jsem tě obvinil, za to, co jsem po tobě žádal, co jsem řekl… Bylo to nespravedlivé. To sis nezasloužila, vůbec nezasloužila.“

Nadechla se k protestu, ale on zvedl ruku, aby ji zastavil. „Myslím to vážně, Hermiono. Měla jsi plné právo na vše, co jsi řekla a udělala. Včetně té facky.“

„Nikdo si to nezaslouží,“ vstoupila do toho Hermiona smrtelně vážným hlasem. „Nikdo. A už vůbec ne ty.“

„Já si to zasloužil, Hermiono. Tolik… tolik mi to připomnělo, co se stalo s Lily, že jsem zareagoval, jako bych byl opět zrazeným chlapcem. Ty situace se ale nedají srovnávat. Lily byla s Potterem, i přestože věděla, jak mě mučil, a ani ne šest měsíců po konci našeho vztahu mu zase vběhla do náručí. Ty a Harry, na druhou stranu,“ zatvářil se nesměle, „jste se mně netýkali. Hermiono, je mi to líto.“

Hermiona se k němu otočila, zjevně ji jeho přiznání překvapilo.

„Mluvil jsem s Harrym a on mi ukázal, co se stalo… mezi vámi.“

Hermiona zrůžověla a odvrátila se, ale tentokrát ji Severus bez přemýšlení popadl za ruku a obrátil ji tváří k němu.

„Bylo ode mě špatné, že jsem za ním šel, Hermiono, ale jsem rád, že jsem to udělal. Viděl jsem – teď rozumím. Rozumím potřebě útěchy uprostřed té ohromné těžké zkoušky. Nikdy… Jsem rád, že jste tam pro sebe byli. Obzvláště poté, co tě člověk, kterého jsi milovala, tak ošklivě obvinil a nechal v bryndě.“

Polkl. „Neignoruju paralely mezi mnou a Weasleym. Vím, že jsi s ním nepřekonala minulost a co ti řekl. Velice doufám, že my dva to překonat můžeme. Pokud v srdci najdeš odpuštění, zbytek života se zasadím o to, abys toho nelitovala.“

„Severusi…“ Hermiona se natáhla k jeho obličeji, zakryla tak jeho ruku, kterou ji držel za bradu, a propletla si prsty s jeho. „S Ronem jsme to nemohli překonat, protože mě a Harryho opustil v tak vážné situaci. Jen jeho slova jsem nakonec překonala – pořád jsme skvělí kamarádi, i když se to nevrátilo do dřívější úrovně. Mohli jsme být spolu jinak šťastní, ale nedokázala jsem vyhnat z hlavy obrázek toho, jak odchází ze stanu a přemisťuje se a já vím, že už ho znovu neuvidím.

Víš… tvoje slova zranila, Severusi, nebudu lhát. Nechci, abys mi ještě někdy takto hodil minulost do tváře.“

„Nikdy,“ slíbil Severus vážně a upřímně se jí podíval se jí do očí. „Jsem tím posledním člověkem na světě, který může urážet něčí minulost, což víš líp než kdokoliv jiný. Nikdy jsi ve mně nevyvolala stud nebo vinu za to, co jsem provedl, kdo jsem a kým jsem býval. Právě teď ti přísahám,“ vzal její ruku a položil si ji na srdce v prastarém gestu věrnosti, „že to už nikdy nezmíním, ani proti tobě nepoužiji, ani se nezachovám tak, aby ses kvůli tomu cítila špatně. Pokud se mne týká, je to minulost a co je minulost nemá důsledky na nás. Miluji tě, Hermiono. Nechci žít bez tebe.“

Smutně se na něj usmála. „Taky tě miluju,“ zašeptala. „A také se omlouvám, Severusi. Přehnala jsem to, neměla jsem odejít. Jako ty jsem si nesprávně vykreslila souvislost mezi minulostí a přítomností a bylo to ode mě špatné. V tu chvíli jako bych se zase ocitla ve stanu s člověkem, kterého miluju a který na mě chrlí obvinění a odchází ode mě. Ale mýlila jsem se. Ty jsi mě neopustil ani mě neobviňoval. Pochopitelně tě rozrušilo, že jsem před tebou něco skrývala, a ty sis ospravedlnitelně odešel zchladit hlavu, když jsem tě uhodila. Bylo to ode mne špatné, neměla jsem prásknout do bot.“

Stiskl jí ruku. „Ani jeden jsme v té situaci nejednali moc obdivuhodně, že?“

Hermiona se slabě zasmála a zavrtěla hlavou. „Ne. Asi v tom ani jeden nemáme příliš zkušeností.“

„Jsem v tom nováček,“ přitakal Severus.

„Já taky.“

„A já jsem nerad nováčkem v čemkoliv,“ pokračoval.

„Já taky.“

„Rád bych se v tom zlepšil.“

Poprvé se zatvářila nadějeplně. „Já taky.“

„Zabalila sis všechny věci…“ prohodil tiše. Podle světla zatemňovače věděl, že ho stále miluje a chce s ním být, ale potřeboval to slyšet od ní.

Zahanbeně uhnula očima. „Promiň,“ zašeptala. „Zuřila jsem a byla jsem rozčilená a ve vzteku jsem zvedla hůlku, všechno hodila do kabelky,“ ukázala na malou korálkovou kabelku, kterou měla ve válce, „a vyšla bez dalšího přemýšlení.“ Riskla pohled. „Uvědomuju si, jak to muselo vypadat.“

„Takže se nechceš odstěhovat?“

Zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že mě už třeba nebudeš chtít,“ přiznala se tiše. „Aspoň tehdy jsem o tom byla přesvědčená. Nechtěla jsem čekat, až mě sám vyhodíš.“

„Hermiono,“ zašeptala. „Pamatuješ, co jsem ti říkal? Jsem tvůj, dokud mě budeš chtít. Jsem ti oddaný. Jsem stálý muž. Nevyhodil bych tě.“

„Tvoje slova nebyla zrovna povzbudivá,“ reagovala.

Polknul a uhnul očima. „Ne, nebyla.“

„Už nikdy?“ zeptala se s nadějí.

Přikývl. „Už nikdy.“

Nakonec se zase podívali na sebe a oba věřili slovům toho druhého.

Severus si dovolil úsměv a na chvíli chtěl jen sedět a počkat, až první krok udělá ona. Pak toho nechal. To bylo jeho staré já. Jeho život – jeho nový život – začal dnes.

„Můžu tě políbit?“ zeptal se tiše.

Odměnila jej nepatrným smíchem. „Samozřejmě, lásko.“

Přitáhl si ji do jemného a vášnivého polibku a vložil do něj vše, co nedokázal zformulovat slovy. Odpověděla se vším nadšením, jak slíbilo světlo v jeho srdci.

„Jak jsi mě našel?“ zeptala se Hermiona zadýchaně po dlouhých minutách kajícného líbání.

S ostýchavým, ale jistým pohledem Severus vytáhl z kapsy malý stříbrný předmět. „Toto určitě znáš?“

Ohromená Hermiona si vzala zatemňovač do rukou. „Kde jsi… jak jsi…?“ Otázka jí na rtech zanikla.

„Vaše přátelství je silnější, než sis uvědomovala,“ dal jí Severus záměrně zmijozelskou odpověď.

„Ron,“ zašeptala. „Pomocí tohoto nás tehdy našel.“

„Je to velmi užitečný, i když neortodoxní nástroj.“

„Velice,“ přitakala, ale pohled z předmětu neodtrhla.

„Doufám, že už ho nikdy nebudu potřebovat.“

„Ale jak ses dostal sem?“ zeptala se Hermiona, ztracená v myšlenkách nepochytila jeho poslední větu. „Když ho Ron použil, dostal cíl přemístění. Ale ty by ses nemohl přemístit až sem.“

„Nikdy nepodceňuj sílu přístrojů, které zkonstruoval Albus Brumbál.“

Nevěřícně na něj zírala. „To není možné. Nedá se přemístit na takovou dálku.“

„Ostatně, kde přesně jsme, Hermiono?“

„Ty – ty ses opravdu přemístil až sem, aniž bys věděl, kam míříš? Jako Ron?“

Severus přikývl.

„Jsme na pláži Bondi,“ osvětlila. „V Sydney, v Austrálii,“ zcela se k němu otočila a vtiskla mu zatemňovač do rukou. „Severusi, ty ses přemístil z Londýna do Sydney a nerozštěpil ses?“

Přikývl, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.

„Ale ani mudlovská letadla nezvládnou takovou vzdálenost na jeden zátah!“

Pokrčil rameny. „Nejsem letadlo, ne?“

„Ne, to nejsi.“ Dál na něj zírala s pusou dokořán. „Muselo to být… můj bože, ani si neumím představit, jaké to bylo.“

„Nebyl to nejpříjemnější zážitek mého života, ale vydržel jsem krutější zacházení pro mnohem menší odměnu.“

„Asi jsem podcenila sílu magie.“

„Brumbál by to nazval silou lásky,“ prohodil Severus suše, ale zcela selhal při skrývání, že to ve skutečnosti považoval za pravdivé prohlášení.

Hermiona se zasmála a políbila ho na nos. „Někteří by to nazvali obojím.“

„Ovšem.“ Vtáhl Hermionu do náručí a nadechl se vůně jejích vlasů. Stále pomerančové květy. Pořád tady. „Půjdeme domů?“ zeptal se.

Přikývla. „Ano, prosím.“

Vyskočil na nohy a podal jí ruku, kterou přijala.

„Jak ses sem dostala ty?“ zeptal se Severus cestou dolů.

„Vytvořila jsem přenášedlo,“ odpověděla.

Jako správný Zmijozel položil další otázku, přestože již znal odpověď. „A přišla jsi sem, protože…“

„Chtěla jsem vidět rodiče,“ zašeptala po chvíli.

„Vidělas je?“

Zavrtěla hlavou. „Nedokázala jsem je najít. Vím, že tady byli a bydleli tu, když sem dorazili, ale nemůžu zjistit jejich současnou adresu. Prodali svoji zubní ordinaci a nedokázala jsem najít žádné záznamy o tom, co dělali pak. Hledala jsem, ale… už nedoufám, že je najdu.“ Povzdechla si. „Fakt pitomý plán. Vím, že nezlomím paměťové kouzlo, a nejsem ani zcela rozhodnutá, že bys měl ty, navzdory tomu, co jsi řekl. I kdybych to dokázala, vím, jaká by byla reakce. Jen… jsem je chtěla vidět. Jednou. Abych věděla, že jsou v pořádku.“

Severus přikývl. Většinu života strávil sledováním těch, se kterými nemohl mluvit, jen aby se ujistil, že jsou v bezpečí. Věděl, že to přináší jistou útěchu, i když malou.

„Pořád ještě je můžeme najít,“ nabídl Severus. „Existují záznamy ze sčítání lidu, záznamy majetku, daní…“

Hermiona zavrtěla hlavou. „To už jsem zkusila, ale marně. Poslední tři dny jsem strávila kombinováním všech záznamů, co jsem našla, každé sousedství, kde by mohli žít, a nic. Co vím, opustili Sydney, nebo dokonce i Austráliii. Můžou být kdekoliv.“ Slabě se na něj usmála. „Už nejsou moji rodiče. Jsou to jiní lidé, cizinci. A i když byli mými rodiči… nebyli jsme moc rodina. Vždy je budu milovat a vždy o ně budu mít starost a vždy budu litovat, že jsem je ztratila. Ale už mám jinou rodinu.“

Při Severusově překvapeném pohledu mu stiskla ruku. „Tebe. Ty a děti jste teď moje rodina. Stejně jako Harry a Ginny a Lenka a Neville a Ron. Tak to je… pokud mě pořád chceš.“

„Navždycky Hermiono,“ vydechl Severus a vtáhl ji do dalšího spalujícího polibku. „Navždycky.“

Ukončili polibek a upřeli pohledy na moře, když Severus znovu promluvil.

Jeho nově nalezená důvěra v sebe a v ni byla osvobozující. Teď byla stejně vhodná doba jako kdykoliv jindy. Vyplýtval tolik času obavami. Proč čekat?

„Vezmi si mě.“

Hermioně se zadrhl dech. „Cože?“

„Chci, aby sis mě vzala,“ řekl. Shlédl na ni s tím nejpřesvědčivějším pohledem, jaký kdy na jeho tváři viděla.

Věděl, že ji miluje. Proč si odpírat, co vždy chtěl, co teď mohl mít?

„Já… chceš?“

„Ano,“ odvětil. „Hermiono, vím, že jsem to pokazil. Nelhal jsem, když jsem ti řekl, že jestli mi dáš šanci, do konce svých dnů budu usilovat o to, abys toho nelitovala. Slibuji. Zbytek života chci strávit s tebou. Chci tě jako partnerku. Chci tě jako manželku. Prosím.“

Zaskočil ji natolik, že musela hledat slova. Takto si rozhodně nabídku k sňatku nepředstavovala. Vlastně si žádnou nepředstavovala, zvlášť ne od Severuse. Ani když jí projevil lásku, ani když se sestěhovali, ani poté, co spolu začali vychovávat patnáct dětí. Nikdy ji taková možnost ani nenapadla.

Na druhou stranu ten muž se právě přemístil deset tisíc mil a neodštěpil se, jen aby přišel za ní a vzal ji domů. Jak by mohla zpochybňovat jeho nebo jeho úmysly?

Nedokázala se vyjádřit slovy a tak jen přikývla a přitáhla si jeho obličej, aby jej políbila. Když se oddělili, Severus se na ni usmál: „Děkuji.“

Hermiona si položila hlavu na snoubencovo rameno. Byla zasnoubená a vezmou se. Bylo to naprosto neromantické, pustošivě praktické, velmi improvizované a zapeklitě zdrženlivé.

Byl to Severus. Bylo to perfektní.

„Měli bychom se vrátit,“ nadhodil Severus. „Ještě to není ani hodina a Lenka ví, že jsem odešel, ale asi bude nejlepší nezdržovat se zbytečně dlouho.“

Hermiona přikývla. „Asi se nemůžeme vrátit stejně, jako ses dostal sem?“

Severus se uchechtl. „To asi ne. Jednou to stačilo.“

„Možná bychom si měli zajistit oficiální přenášedlo do Londýna?“ zeptala se. V Austrálii neměli stejnou svobodu ve vytváření přenášedel jako v Británii.

„Mohli bychom,“ odvětil. „Jen pokud se necítíš trochu… dobrodružně?“

S mrknutím se na něj usmála. „Jsem Nebelvírka.“

Úsměv jí vrátil. „To jsi. Moje Nebelvírka.“ Přesunul se za ni a objal ji kolem pasu. „Drž se mě,“ zašeptal. „A věř mi, že tě nepustím, ať už se stane cokoliv.“

„Dobře,“ vydechla nejistě. Další věc, kterou si uvědomila, byl fakt, že se Severus odrazil od útesu. Její výkřik zanikl, když ji přitáhl a oba letěli nad mořem. Pláž i surfaři zmizeli, zatímco mířili k nebi. Stoupali výš a výš, uhýbali mrakodrapům v centru Sydney a mířili do oblak.

„Sev-co-nem-“ prskala Hermiona. „Jak ses to naučil?“

„Nedůležité,“ odvětil. „Podstatné je, že takto můžeme cestovat rychle a velice bezpečně. Jestli nás to začne nudit, přemístíme se nebo někde seženeme přenášedlo.“

Hermiona přikývla a rozhlédla se po zemi pod nimi. Vždy se bála létání, ale teď, v náručí svého milého, s větrem bičujícím jí vlasy, se cítila… živá. Věděla, že ji nepustí, a i kdyby spadla, snesl by se dolů a chytil ji. Byl to báječný pocit.

„Jak daleko se takto dokážeš dostat?“

„Jak budu potřebovat.“

„Neunavíš se?“

Zavrtěl hlavou. „Není nic víc povzbuzujícího.“

Hermiona se zasmála a opatrně rozpřáhla ruce. Připadalo jí, že letí vlastní silou.

„Dokážeš to až do Londýna?“

Přikývl. „Myslím, že ano.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Nevím. Nikdy jsem to nezkoušel.“ Usmál se. „Ale rád to zkusím, jestli i ty.“

„Jdu do toho s tebou, Severusi,“ Hermiona nemluvila jen o letu domů.

ooOOoo

Clara zoufale bušila na profesorovy dveře. Ředitel její vlastní koleje se neozýval a toto byl jediný další nebelvírský profesor, kterého by v tuto hodinu mohla přivolat. Pochybovala, zda je to dobrá volba. Nebyla jeho studentkou, a jakožto běžný učitel a ne ředitel koleje nemusel na hradě zůstávat přes noc. Musela to však zkusit.

Opravdu, opravdu si přála, aby nepomáhala Leopoldovi s jeho plánem. Litovala, že mu ukázala ty knihy, litovala, že ho poslouchala, litovala všeho. Měla mu říct, aby počkal do Velikonoc. Do nich chyběl už jen měsíc. Co mohlo být tak důležité, že musel odejít hned, před úsvitem, aby se dostal do Londýna? Pokud šlo o naléhavý případ, mohl to říct paní ředitelce, nebo řediteli koleje, nebo jinému učiteli, někomu z učitelů. Mohli kontaktovat příbuzné.

„Nemám žádné,“ přiznal Leopold přiškrceně. „Ani jednoho. Proto musím jítnemáme nikoho. Moje sestra nemá nikoho, kdo by se o ni postaral. Musím ji zachránit.“

„Tvoje sestra?“ to Caru zmátlo. Leopold nikdy sourozence nezmínil.

Oči měl poraženecky zabodnuté do země. Zjevně neměl v úmyslu, aby mu tohle uklouzlo.

„Leo, co se stalo s tvojí sestrou?“ zeptala se Clara a sevřela mu ruku. Leopold zavrtěl hlavou. „Leo, můžeš mi říct všechno, to víš.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, ne všechno.“

Vzala mu druhou ruku do svých. „Leo, vím, že něco skrýváš od té doby, co jsem tě potkala. Poznala jsem to. Můžeš mi věřit. Jsme nejlepší kamarádi… nebo ne?“

„Jsme.“

„Pak mi řekni, co je špatně. Nemůžeš jen tak skočit na testrála a zmizet. Co když se ti něco stane?“

„Kdybych ti to řekl, Claro, mohl bych stejně tak rovnou skočit na testrála a zmizet. Takto můžu aspoň někomu pomoct a udržet tajemství.“

„Přísahám, že to nikomu neřeknu,“ slibovala a myslela to vážně.

„Nebojím se, že bys to někomu řekla, bojím se, co si o mně budeš myslet, až to zjistíš. Nechci tě ztratit jako kamarádku. Jsi nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měl.“

„Nepřestanu být tvoje kamarádka, Leo, ať už je tím tajemstvím co chce.“

Opět zavrtěl hlavou. „Je mi to líto, Claro, nemůžu.“ Vtáhl ji do objetí a políbil ji na tvář. „Je mi to líto,“ zašeptal do její kůže. „Nemůžu.“

Snažila se nemyslet na pocit jeho rtů na její tváři, než se vydal na let na neviditelném stvoření, jako by plul nocí svojí vlastní silou, až už nemohla sledovat jeho siluetu proti temnému nebi. Dál klepala na dveře.

Utéct do neznáma uprostřed noci? Na zádech neviditelného stvoření? Aniž by to někomu řekl? V jakémsi pochybném pokusu někoho zachránit? Není divu, že si Zmijozel dobíral Nebelvíra za bezhlavost.

„Pane profesore?“ zakřičela tak hlasitě, jak jen si troufla. Není třeba, aby ji objevila paní Norrisová. To by jí jen přidalo na problémech. „Pane profesore, prosím!“

Pomuchlaný, ospalý a neoholený profesor Longbottom otevřel dveře. „Co je? Co se děje?“

„Pane profesore!“ vykřikla Clara úlevou i strachem. „Musíte rychle jít, provedla jsem něco strašného a teď už je pozdě to zastavit!“ Znepokojený profesorův výraz ji uklidnil a začala mu vyprávět svůj příběh.

Když skončila, profesor Longbottom přikývl. „Pojďte,“ pokynul jí roztřeseně, ale se zřetelnou snahou o uklidnění hlasu. „Musíme zajít za paní ředitelkou.“

ooOOoo

Při prvních paprscích denního světla Severus jemně přistál na bílém útesu Doveru. Let trval jen pár krátkých hodin, byl mnohem rychlejší než letadlo. Použít oficiální předášedlo by nebylo o moc kratší. Ani jeden si nevšiml ubíhajícího času, protože sledovali svět, který se před nimi rozevíral – džungle přecházely do savan, ty se přetvářely do pouští, které se změnily na hory, aby ty nahradila města.

Celý den Severusovou hlavou běhala jediná myšlenka.

Vezme si mě. Vezme si mě.

Chtěl jí ukázat svět, zažít krásu světa s ní po tolika letech ošklivosti. Chtěl se cítit silně a živě s ní v náručí. Chtěl jí ukázat to, co by nikdo jiný nedokázal.

Nemohl si pomoci, ale úspěch na všech frontách v něm vyvolával samolibost.

Severusovo malé nepěkné tajemství se týkalo létání bez koštěte, jako létal Petr Pan v mudlovské hře (kterou napsal mudlorozený kouzelník J. M. Barrie). Let byl poháněn šťastnými myšlenkami. Asi jako Patron. Pán zla létal na sílu svých ambicí a plánů pro kouzelnický svět. Takové myšlenky v něm vyvolávaly cosi podobného nadšení. Severus na druhou stranu mnoho let létal na sílu svých citů k Lily. Nyní létal na sílu svých citů k Hermioně. Letěl výš a rychleji než kdy předtím.

Někdy se ‚temná magie‘ může zrodit ze světla.

Země se nedotkli přes tři kontinenty a teď roztřeseně stáli a drželi se v náručí.

„Děkuji,“ zašeptala Hermiona.

„Za co?“

Povzdechla si a přitiskla se tváří k jeho hrudi. „Za všechno.“ Pevně ho sevřela a snažila se pocity vyjádřit spíš dotekem než slovy. Asi to fungovalo, protože Severus jí stisk vrátil, políbil ji na čelo, a když se jejich oči setkaly, chápavě přikývl.

Zavrtěl hlavou. „To já děkuji tobě, Hermiono. Vždy tobě. Slibuji, přísahám, že od této chvíle ti dám výhodu pochyb. Měla jsi ji mít od začátku.“

Stiskla ho v odpověď.

„V trezoru u Gringottových,“ zamumlal, „mám matčin prsten. Není nic moc, avšak vážil bych si toho, kdybys ho nosila.“

Přikývla, pochopila, jak je to pro něj důležité.

„Můžeme?“ zeptal se. Přikývla a on je přemístil zpět na Grimmauldovo náměstí. Domů k ostatním, kam oba patří.

Objevili se na vrcholu schodů. Bylo dost časně, takže jeho zmizení mohlo zůstat bez povšimnutí a Hermionin příchod bude vítaný.

Poprvé po dlouhé době se Severus cítil opravdu dobře. Možná vůbec poprvé. Protože hlásek a vše, co reprezentoval, zmizel v modrém světle, mohl se soustředit na budoucnost. Najde způsob, jak děvčata vytáhnout z toho místa. Hermiona měla pravdu – když se chce, všechno jde, jen musí najít způsob. Aktivně se začne zasazovat za vytvoření poradenství a služby při traumatech v Bradavicích, jak sliboval od začátku. Jednoznačně cítil, že je tu šance. Nezažíval přímo optimismus, něco takového by nepřiznal. Spíš něco jiného, prostšího a univerzálnějšího. Naději.

Ale když otevřel dveře a uviděl Nevilla, Lenku, Harryho a Minervu McGonagallovou stát v přízemním obývací pokoj, okamžitě poznal, že něco není v pořádku.

 

PA: Doufám, že Hermionini rodiče nebyli přílišným zklamáním. Toto (nedostatečné) řešení jsem plánovala od počátku. Pokud někoho skryjete, vymažete mu paměť, dáte mu jiné vzpomínky a identitu, opustíte jej v cizí zemi, aby si sám poradil, a pak budete sedm let čekat, pravděpodobně ztratíte jeho stopu. Váhavost je stejná jako rozhodnost, se stejnými důsledky. S touto lítostí bude muset Hermiona žít. Ale jak sama řekla, Severus a děti jsou teď její rodina. Může to pomalu nechat být.

Ano, Severus doletěl ze Sydney do Doveru za pár hodin. Je to magie, ano?

Kapitola 23 z Relikvií smrti naznačuje, že přemístění má své limity:

„To věděl Harry i bez ní. Jizva mu div nepraskla bolestí, cítil, že se Voldemort řítí oblohou odněkud zdáli nad tmavým rozbouřeným oceánem, věděl, že za chviličku bude dost blízko, aby se k nim mohl přemístit, a neviděl jedinou možnost úniku.“

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 25. Vezmi mě domů Od: sisi - 19.04. 2018
Takže SS/HG nám jde velmi dobře, teď ještě zachránit děti. Je na čase probudit svědomí kouzelnické veřejnosti, zapojit média, udělat nátlakové akce, nebo rovnou rozmáznout případ u Starostolce, pozavírat bordely na Obrtlé, učinit obrovskou razii a zamávat s ředitelkou v Bradavicích, která strpěla šikanu na nesnesitelné úrovni. Proč ona nebojovala, copak to nevěděla? Jsem zvědavá, jak to vyřeší. Díky za překlad.

Re: Kapitola 25. Vezmi mě domů Od: Irena - 09.04. 2018
Prosím o pokračování. Je to neskutečně krásné. Irena
Re: Kapitola 25. Vezmi mě domů Od: Lupina - 10.04. 2018
Povídka je dokončena a zaplánovaná, kapitola co 2 týdny. Předposlední a poslední týden po sobě :-) Jsem ráda, že se líbí.

Re: Kapitola 25. Vezmi mě domů Od: denice - 05.04. 2018
Tak jsem se dneska celý den těšila, až budu mít konečně čas sednout si k této kapitole a pořádně si ji vychutnat. Dojímaly mě Hermioniny výčitky sobě samé, chudák děvče. Strašně moc se mi líbilo vysvětlení, proč si nedokázala vzít Rona - protože odešel a nechal ji, aby zemřela sama. Tohle jsou pro mě body, proč je povídka nezapomenutelná - jak došlo k intimní chvíli s Harrym ve stanu, důvod, proč se rozešla s Ronem a nakonec Severusovo naprosté a bezvýhradné otevření se Hermioně. Chvíle, kdy padly všechny hradby. Žádný strach, pýcha, pochyby, sebepodceňování. Jo, věřím, že před rokem by ji odepsal ze strachu, že ona nějak ranní jeho pýchu, jeho ego. Stáhl by se a o samotě se užíral, plnil své povinnosti a upíjel se k smrti. Tohle je absolutní proměna, když to čtu, ztrácím dech. On se před Hermionou dokázal naprosto osvobodit od strachu, mluvit absolutně upřímně. Tahle kapitola je pro mě psychologickým vrcholem příběhu. "Severus si dovolil úsměv a na chvíli chtěl jen sedět a počkat, až první krok udělá ona. Pak toho nechal. To bylo jeho staré já. Jeho život – jeho nový život – začal dnes." - Krucinál, Severusi, rozbrečel jsi mě. A líbí se mi, že Severus s Hermionou za pár hodin doletěli domů. Ano, je to magie a já jim to přeju :-) Už se nemůžu dočkat Leopoldových dobrodružství... Díky.
Re: Kapitola 25. Vezmi mě domů Od: Lupina - 10.04. 2018
Víš, jsem ráda, že je tady tak široké spektrum čtenářů. Takto kapitola, která se mi špatně překládala a chtěla jsem ji mít rychle za sebou, nabere nový rozměr. A musela tu být. Autorka potřebovala ukázat, nakolik se Severus uzdravil a je schopný skutečné oddané lásky. Jak se změnil. Děkuji, denice :-)

Re: Kapitola 25. Vezmi mě domů Od: JSark - 05.04. 2018
Tomu sa hovorí zabiť dve muchy jednou ranou. :D Len dúfam, že Leo bude v poriadku a že raz nájde odvahu povedať kamarátke pravdu.
Re: Kapitola 25. Vezmi mě domů Od: Lupina - 10.04. 2018
Tak Leo je Nebelvír, takže naděje tu je, že řekne pravdu :-)

Re: Kapitola 25. Vezmi mě domů Od: Gift - 04.04. 2018
Vim, ze je to magie, ale co ta rychlost, letecke kontroly, mudlove kteri je mohli videt...? Sice to byla uzasne romanticka zalezitost, ale poprve jsem mela u autorky pocit, ze neco nedomyslela. (Prestoze inspirace s Petrem Panem ma samozrejme neco do sebe.) Ale zpet k povidce. Tentokrat to bylo na muj vkus trochu moc "umluvene", ale chapu, ze si ti dva meli hodne co rict. Kdyz si to v hlave nesrovnaji ted, tak kdy? Moc dekuji za dalsi, dlouhou kapitolu. Pristi dil asi nebude jeden z tech poklidnejsich, presto se na nej moc tesim!
Re: Kapitola 25. Vezmi mě domů Od: Lupina - 04.04. 2018
:D Umluvené je slabě vyjádřeno. Víš, jak jsem u překladu prskala? Toto je asi jediná kapitola, u které jsem trpěla. To létání jsem si vysvětlila tak, že na sebe seslali kouzlo odpuzující mudlovské zraky a radary. Jen to autorka nenapsala, aby ta kapitola byla kratší. Příště už začne nějaká akce :-) Díky za komentář, Gift :-)

Re: Kapitola 25. Vezmi mě domů Od: margareta - 04.04. 2018
Tak si myslím, že kdyby Hermiona neutekla se všemi věcmi, nemělo by to na Severuse takový silný vliv, aby ji tak intenzivně hledal a dokonce požádal o ruku. Uvědomil si to, až zjistil, jaké to je, být úplně bez ní a taky dostal příučku do budoucna. A Hermiona už taky ví, že je lepší věci řešit, než před nimi utíkat. Uf, ale se mi ulevilo! Teď jsem napjatá, jak to dopadne s Leonem. Tohle bude problém, který asi zasáhne jak Bradavice, tak i dětský domov a netroufám si odhadnout, jakým způsobem. Opustí Clara Leona? Odmítnou ho jeho spolužáci? Jak se k tomu postaví ostatní profesoři? Moc děkuji za kapitolu! A netrpělivě čekám na další!!
Re: Kapitola 25. Vezmi mě domů Od: Lupina - 04.04. 2018
Ano, je možné, že Hermionin útěk vyvolal takový otřes. Možná by si to Severus uvědomil i tak, ale tento její čin to rozhodně uspíšil a utvrdil. Na této frontě už rozhodně máme klid. Otázkou už jen zůstává, co Leo a ostatní děti. Ale to až příště. A jo, má to šťastný konec... :-) Děkuji za komentář, margareto.

Prehľad článkov k tejto téme:

Amarti: ( Lupina )05.06. 2018Kapitola 30. Epilog: Na věky věků
Amarti: ( Lupina )30.05. 2018Kapitola 29. Pošetilé mávání hůlkou
Amarti: ( Lupina )16.05. 2018Kapitola 28. Kde mají chrabré srdce
Amarti: ( Lupina )02.05. 2018Kapitola 27. Myslím, že vidím jiskru naděje
Amarti: ( Lupina )18.04. 2018Kapitola 26. Přichází soumrak
Amarti: ( Lupina )04.04. 2018Kapitola 25. Vezmi mě domů
Amarti: ( Lupina )21.03. 2018Kapitola 24. Ukaž mi cestu – 2. část
Amarti: ( Lupina )14.03. 2018Kapitola 24. Ukaž mi cestu – 1. část
Amarti: ( Lupina )28.02. 2018Kapitola 23. Harry a Hermiona – 2. část
Amarti: ( Lupina )21.02. 2018Kapitola 23. Harry a Hermiona – 1. část
Amarti: ( Lupina )07.02. 2018Kapitola 22. Severus a Lily – 2. část
Amarti: ( Lupina )31.01. 2018Kapitola 22. Severus a Lily – 1. část
Amarti: ( Lupina )17.01. 2018Kapitola 21. Umění napodobuje život
Amarti: ( Lupina )29.11. 2017Kapitola 20. Vyvrženec
Amarti: ( Lupina )15.11. 2017Kapitola 19. Expecto patronum!
Amarti: ( Lupina )01.11. 2017Kapitola 18. Svatá noc
Amarti: ( Lupina )18.10. 2017Kapitola 17. Léčitelka
Amarti: ( Lupina )04.10. 2017Kapitola 16. Lobbisté
Amarti: ( Lupina )20.09. 2017Kapitola 15. Co bych mohl být
Amarti: ( Lupina )06.09. 2017Kapitola 14. Jako přátelé – 2. část
Amarti: ( Lupina )30.08. 2017Kapitola 14. Jako přátelé – 1. část
Amarti: ( Lupina )16.08. 2017Kapitola 13. Mnoho šťastných návratů – 2. část
Amarti: ( Lupina )09.08. 2017Kapitola 13. Mnoho šťastných návratů – 1. část
Amarti: ( Lupina )26.07. 2017Kapitola 12. Odevzdání
Amarti: ( Lupina )12.07. 2017Kapitola 11. Osvobození – 2. část
Amarti: ( Lupina )05.07. 2017Kapitola 11. Osvobození – 1. část
Amarti: ( Lupina )21.06. 2017Kapitola 10. Co teď – 2. část
Amarti: ( Lupina )14.06. 2017Kapitola 10. Co teď – 1. část
Amarti: ( Lupina )31.05. 2017Kapitola 9. Prostě jen být – 2. část
Amarti: ( Lupina )24.05. 2017Kapitola 9. Prostě jen být – 1. část
Amarti: ( Lupina )10.05. 2017Kapitola 8. Co je podstatné
Amarti: ( Lupina )26.04. 2017Kapitola 7. Jen seďte a sledujte – 2. část
Amarti: ( Lupina )19.04. 2017Kapitola 7. Jen seďte a sledujte – 1. část
Amarti: ( Lupina )05.04. 2017Kapitola 6. Přijetí
Amarti: ( Lupina )22.03. 2017Kapitola 5. Lidské gesto
Amarti: ( Lupina )08.03. 2017Kapitola 4. Roztříštěné porcelánové panenky – 2. část
Amarti: ( Lupina )01.03. 2017Kapitola 4. Roztříštěné porcelánové panenky – 1. část
Amarti: ( Lupina )15.02. 2017Kapitola 3. Skromná nabídka
Amarti: ( Lupina )01.02. 2017Kapitola 2. Staré duše
Amarti: ( Lupina )18.01. 2017Kapitola 1. Prolog: Zapomenutí
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )23.11. 2016Prostě jen být - úvod