Autor: SnuggleswithSnape Překlad: Lupina Beta: denice Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/18/
Rating: 16+
Kapitola 18. Pekáč buchet s čokoládou
Z pohledu Hermiony
„Co tím myslíš, že ti chlapi byli od svatého Munga?“ dorážím na Rona a začíná ve mně probublávat vztek.
„Říkalas…“
„Dala jsem ti jediný úkol, abys sehnal HERCE, kteří odvedou profesora Snapea. A ty jsi to zmrvil. Copak neumíš nic udělat správně?“ nadávám a jakkoliv to nerada přiznávám, opravdu se o Severuse bojím… být zamčený na takovém místě…
„Ano, a taky jsem se na to chystal, ale pak jsem si myslel, že…“
„Tak nemysli. Upřímně, Ronalde, kdykoliv dostaneš nějaký nápad, NEJEDNEJ podle něho,“ ječím na něj. „A teď se přemístíš ke svatému Mungovi a zařídíš jeho propuštění, než tě uřknu.“
„Ale Hermiono…“ zakvílí.
Nenechám ho domluvit a namířím na něj hůlku. Vidím, jak mu mizí barva z tváře. „Už jdu,“ zamumlá, otočí se a dere se z místnosti, až málem zakopne v průchodu portrétem.
Tak tohle jsem vyřešila a můžu si jen dělat starosti s odplatou, která jistojistě přijde. Nebo ještě hůř, co když se Severus rozhodne nechat mě vyhodit, protože jsem si jistá, že vzít na sebe podobu učitele a nechat toho skutečného zavřít u svatého Munga je proti školnímu řádu… I když to by asi neudělal… Musím si s ním zítra promluvit a pokusit se to nějak urovnat.
Ale teď hned mažu do postele, z jednání s Ronaldem mě vždycky rozbolí hlava.
ooOOoo
Následujícího rána zamířím přímo do podzemí… no, říkám ráno, ale jsou teprve čtyři. Vím, že Severus si se mnou dobrovolně nepromluví, tak mu nedám na výběr. Zamumlám portrétu heslo a vstoupím do komnat svého profesora. Tiše se vkradu k jeho ložnici… Otevřu dveře a vykulím oči. Leží tam nahý, zakrytý jen tenkou dekou.
Odhalená hruď je překvapivě svalnatá a já zatoužím po ní přejet prsty. Ale na to teď není čas.
Vytáhnu hůlku a zašeptám kouzlo. Sleduju, jak se Severusovi kolem paží omotají šňůry a připoutají ho k posteli… Uvědomím si, že je zcela v mé moci.
„Severusi… vzbuďte se,“ zasyčím a sleduju, jak se zavrtí, ale oči neotevře. „Severusi,“ zasyčím hlasitěji a dloubnu ho do břicha.
Se zamrkáním otevře oči, pak se na mě zaměří… ospalý výraz se mu rychle změní z překvapeného na vyděšený a pak rozzuřený. „Slečno Grangerová, co tady, u všech všudy, děláte?“ zeptá se a já rychle stáhnu ruku.
„Přišla jsem se omluvit.“
„Omluvit. A to si myslíte, že vplížit se do mé ložnice a sexuálně mě obtěžovat je správný způsob?“ Ve mně se začne probouzet vztek.
„Ale prosím vás, to, že máte pekáč buchet, ze kterého bych chtěla slízat čokoládu, ještě neznamená, že bych se skutečně pokusila vás sexuálně obtěžovat.“
Jakmile samolibě pozvedne obočí, uvědomím si, že jsem řekla pitomost.
„Zajímavé…“
„Myslím tím, ehm… tedy,“ dobrá, tento vývoj jsem neplánovala, „přišla jsem se omluvit. Řekla jsem Ronovi, aby najal herce, a ten pitomec zašel přímo ke svatému Mungovi. Vůbec jsem nechtěla, aby vás tam zavřeli.“
Povzdechne si a podívá se na mě. „A abyste mi toto řekla, musela jste mě svázat.“ Jeho výraz však naprosto nic neprozrazuje.
„Jinak byste mě nevyslechl.“
Zamračí se a tím mě nenechá na pochybách, že nevyslechl. Ušklíbnu se a nechám zmizet jeho pouta, aby se mohl posadit.
Odvážně se přiblížím a přisednu si na okraj postele. Napůl čekám, že mě vyžene, ale nic neříká. Takže se trochu uvolním. „Navrhuji, abychom se spojili a pomstili se mu. Musíte přiznat, že nám to spolu pěkně půjde.“ Ve více směrech.
„Myslíš tím, že se bojíš odplaty?“ zeptá se téměř škádlivě, když mě popadne za zápěstí a vtiskne mě do postele vedle sebe. Překvapí mě to, ale protestovat nebudu.
„To taky…“ zahihňám se, otočím na bok a přitulím se k němu. Doufám, že se neodtáhne. Ztuhne, ale naštěstí nic víc.
„Dobře, Hermiono, uzavřeme spojenectví. Ale teď už drž pusu a spi.“ Přikáže, přetáhne přes nás deku a pevně si mě k sobě přimkne. „Zítra probereme nápady.“
Život nemůže být lepší.