Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Připravte se, dámy a pánové, toto bude velké! Tuto kapitolu jsem vždy nazývala ‚roznětkou‘ – kapitolou, která zvedne ze židle masy a spustí horskou dráhu finále Imperia… ;)

Kapitola 25. Kostky jsou vrženy

„Jistěže to je Mnoholičný lektvar, Lupine!“ Severus Snape s opovržlivým úšklebkem položil lahvičku nechutné tekutiny na stůl před sebou. Tmavýma očima šlehl po kolegovi, který před ním stál opravdově podrážděný. „Byl bych si myslel, že dokonce i někdo tvé proslulé neschopnosti v lektvarech to dokáže rozpoznat!“ Zavrtěl hlavou, až mu mastné vlasy poletovaly. „A kvůli tomuto jsi mě zdržel od snídaně!“

Remus úspěšně odolal nutkání protočit oči, ale jen taktak. Krátce předtím dorazil do Bradavic a nutil se soustředit na povinnosti, povinnosti, povinnosti. S tím pevně na mysli zamířil do hlubin hradu k podzemnímu kabinetu Mistra lektvarů. Říct, že Snapea potěšil pohled na něj, se rovnalo prohlášení, že by mohlo být pravděpodobné očekávat, kterak k Patronovi dojde mozkomor a vtáhne ho do vřelého objetí. Ředitel Zmijozelu pohlížel na jeho žádost o další názor s výsměšnou rozmrzelostí, a poté, co zaprskal cosi o bezohledném přerušení cesty k jídlu, se zavířením hábitu uvedl Remuse dovnitř a jen chňapl po lahvičce, aby ji prozkoumal.

A teď byla prohlídka hotova a to nejhorší potvrzeno.

Jakkoliv hrubě.

„Tonksová si byla docela jistá,“ Remusova odpověď byla klidná, protože odhodlaně ignoroval bolest, kterou myšlenka na… čímkoliv teď byla, vyvolala. „Ale uvážíme-li důsledky, chtěli jsme si být jistí.“

„Ach ano. Slečna Tonksová.“ Snape se pousmál s nádechem krutosti. „Vzhledem k množství rozsypaných přísad a pořezaných prstů, kterých dosáhla v mých hodinách, je zázrak, že přežila OVCE, natož že jimi prošla. Chápu, proč její slovo nebylo dostatečným důkazem.“

Remus potlačil vlnu rozhořčení. Byl unavený, zmatený a plný starostí a poslední, co potřeboval, bylo kousavé posezení se Severusem Snapem. „Nevím,“ odvětil chladně. „Vzhledem ke tvé legendární shovívavosti k nemotornosti se jí musí nechat, že prošla OVCE z lektvarů navzdory faktu, že měla tebe jako učitele.“

Snapeovy oči se chladně přivřely. „Jsme dnes ráno nějak kurážní, co, Lupine,“ odsekl. „Že by měsíc vycházel dřív?“

Remus vyklenul obočí. „Já alespoň mám výmluvu.“

Koutky Snapeových úst se nepatrně stočily. „Vskutku. Jak skvělá výmluva,“ odtušil suše. „Výmluva toho, že se kymácíš jak strom ve větru, jen abys vyvolal soucit a pochopení u naivů a povýšené pohrdání těch, kteří by tě neměli rádi i bez toho. Schovávej se za svoji lykantropii, jestli chceš, Lupine. Ušetří tě to potíží být mužem.“

Vzhledem k argumentu, který byl Remus nucený použít ani ne před hodinou, aby odrazil Tonksovou, na tohle rozhodně náladu neměl. „Tak jako se ty schováváš za své Znamení zla?“ odsekl. Zanechal posledních zbytků slušnosti, jak v něm zuřila vřava emocí a toužila po právě nalezeném průchodu. „Já si svoje prokletí alespoň nevybral.“

Jakýkoliv náznak potěšení ze Snapeovy tváře okamžitě zmizel. Tmavé oči mu zaplály. „Takto přesně jsem to neslyšel,“ šlehl zpět.

Ale pro lásku… „O čem to mluvíš?“ Remusova odpověď odrážela směs podráždění a únavy. „Severusi, nemám náladu…“

„U Vyjící smečky.“ Ta tři příkrá slova rozptýlila zbytky pohrdavé věty do prachu. „Tam sis svoje prokletí zvolil – nebo tak mi to bylo řečeno.“

Ticho, hluboké a rezonující se rozlilo po kamenném podzemí. Remus zíral na Snapea, jehož tváří se po návratu kontroly situace šířil úšklebek.

„Nemáš, co říct, Lupine?“ protáhl tiše. „Ale, ale.“

Remus se obrnil, setřásl šok a přinutil se promluvit.

„Jak o tom víš?“ zašeptal ostře. „Kdo ti to řekl?“

Snape se uchechtl chladným, humor postrádajícím zvukem, neočekávaně se otočil a prošel kolem Remuse ke dveřím. „Mám své zdroje. Lupin, zdivočelý. To mě zaujalo.“

Remus se ostře obrátil na patě, aby čelil Snapeovým odcházejícím zádům. „Nebyl jsem zdivočelý.“

„Když to říkáš.“ Snapeovy dlouhé bledé prsty se stočily kolem kliky. „Ostatní si myslí něco jiného.“

„Kteří ostatní.“

Snape pohlédl přes rameno s nesporným úsměškem. „Ostatní, na jejichž názoru záleží víc. Upřímně, Lupine, opravdu bys měl lépe dbát o svá tajemství. Dokážeš být pekelně indiskrétní.“

Remus se zhluboka nadechl, aby do hlasu dodal klid. „Severusi,“ zkusil tiše. „Co víš?“

Pousmání. „Dost. Teď, jestli mě omluvíš…“

Prsty stiskly kliku. Remus napůl vykročil, odhodlaný získat ze Snapea nějaké množství pravdy o zdroji jeho informací, ale než udělal dva kroky, dveře pod Severusovou rukou zavibrovaly silným úderem dvojího zaklepání. Oba muže to zarazilo. Po krátké odmlce se Snapeovo obvyklé mračení vrátilo a on zprudka trhl dveřmi.

Na kamenném schodu u dveří se objevila Minerva McGonagallová. Měla klobouk mírně nakřivo a byla zadýchaná.

„Severusi!“ zvolala. „Albus vás potřebuje…“ Odmlčela se, když očima padla na Remuse ztuhlého překvapením. „Remusi!“ zvolala udiveně. „Nevěděla jsem, že jste zpátky! Jak to šlo?“

Remus se snažil, aby sebou netrhl. „Ne tak dobře, jak mohlo,“ přiznal pochmurně. „Ale našli jsme…“

„Přišla jste za mnou, Minervo?“ Severus ji netrpělivě přerušil a mířil ze schodů. „Mohu pro vás něco udělat?“ Znechuceně pohlédl Remusovým směrem. „Koneckonců, doufal jsem, že na snídani se dostanu dřív, než zestárnu.“

„Obávám se, že snídaně bude muset počkat,“ zprudka zasáhla Minerva. „Albus šel na Ministerstvo kouzel a potřebuje, abyste se tam k němu okamžitě připojil. Musí jít o naléhavé zasedání Starostolce a potřebuje vaši radu, než začne.“

„Naléhavé zasedání?“ Remus vznesl dotaz první. „Proč? Kvůli čemu?“

Minerva přeběhla pohledem z tváře na tvář, jejího výrazu se dotkl náznak spokojeného úsměvu. „Protože konečně máme nějaké dobré zprávy, pánové. Belatrix Lestrangeová byla uvězněna.“

ooOOoo

Ve Velké síni to bzučelo hovorem. Zdálo se, že novinka o uvěznění Belatrix se už roznesla.

Harry Potter vyhlížel ponuře potěšený, Draco Malfoy nevrlý a rozzuřený.

Neville Longbottom naopak nebyl přítomný vůbec.

Když vstoupili bok po boku do Velké síně, Minerva zachytila Remusův pohled upřený na nebelvírský stůl a vážně si povzdechla.

„Poprosila jsem profesorku Prýtovou, aby Longbottoma zaměstnala ve sklenících,“ vysvětlila tiše hlasem sotva slyšitelným přes křik studentů. „Myslela jsem, že bude nejlepší, když se něčím zabaví, dokud se nedozvíme víc o tom, co se děje.“

„Dobrý nápad,“ přikývl Remus tiše. „Myslíte, že Severus už dorazil?“

Minerva pohlédla na hodiny na zdi. „Možná. Ale nebojte se, Remusi. Vaši zprávu Albusovi doručí.“

Remus našpulil rty. Ne že by Snapeovi přímo nedůvěřoval, ale věděl, že v těchto záležitostech byl Mistr lektvarů nechvalně známý použitím svého – ehm – názoru při předávání důležitých informací. Povzdechl si. „Jen bych si přál, abych svá zjištění mohl říct řediteli sám.“

Minerva byla vážná. „Albus byl velmi důrazný, Remusi. Nemáte za žádných okolností opouštět pozemky Bradavic, pokud vám nedá povolení.“ Nad jeho otráveným výrazem se pousmála. „Je to tak nejlepší, Remusi. A kromě toho, všichni dostupní bystrozoři byli povoláni do služby. Pokud bude Albus potřebovat svědectví z první ruky, najde si slečnu Tonksovou.“

Remus si představil pohled na tvář Tonksové, když se jí dostane tohoto povolání do služby po noci strávené záležitostí Řádu – dokázal si představit unavený povzdech, záblesk nevole v očích, náznak popuzení ve tváři…

Povinnosti, Lupine. Rozhodl ses a ona si zasloužila vědět, jak se věci mají. Nebuď k ní nezdvořilý tím, že nevytrváš.

„Remusi? Slyšel jste, co jsem právě řekla?“

Vynadal si, když Minervin tichý dotaz odhalil fakt, že se ztratil v myšlenkách. Soustřeď se…

„Promiňte, Minervo.“ Přiměl se usmát. „Jen jsem o něčem přemýšlel. Co jste říkala?“

Minervino obočí se vážně zvedlo, klapání jejích podpatků se ostře odráželo od kamenné podlahy. „Ptala jsem se, co se dělo mezi vámi a Snapem, než jsem dorazila? Vzduch se tam dal krájet, Remusi.“

Remus okamžitě zavrtěl hlavou. „O nic nešlo. Nezáleží na tom. Severus byl prostě Severusem.“

Před nimi se objevil učitelský stůl napůl zaplněný kolegy. Remus zamířil ke svému místu, ale Minerviny prsty kolem jeho paže jej zastavily.

„To bylo víc než jen vaše obvyklé dohadování,“ zamumlala ředitelka Nebelvíru. „Řekněte pravdu, Remusi.“

Remus si zhluboka povzdechl a rozhlédl se, aby se přesvědčil, že nikdo nešpehuje. „Překvapil mě,“ připustil hlasem sotva silnějším než šepot. „Ví něco, co jsem nečekal, že bude vědět – něco, co se mimo Ústav pro zdivočelé neví. A protože tam máme nějakého vetřelce pod mnoholičným, najít, o koho jde, by mohlo být… podstatné.“

Minerva protočila očima. „Ale jak to, že Severus nic neřekl?“

Remus bryskně pokývl. „Přesně.“

Zástupkyně ředitele si povzdechla. „Promluvím s Albusem, až se vrátí,“ pravila rozhodně. „Jestli někdo Severuse dokáže přesvědčit, aby mluvil…“

„Snape to neocení.“

„To je mi jedno.“ Minerva se zatvářila vážně. „Jeho úlohou je poskytovat informace a mám v úmyslu dohlédnout, aby…“

Její větě nebylo souzeno dokončení.

„Profesorko McGonagallová! Profesore Lupine!“

Jako by ticho ve Velké síni explodovalo, živé a náhlé, useklo štěbetání ostřím vlny ticha, když se množství hlav otočilo jako jedna směrem ke dveřím. Ale Hagrid si nevšímal tíhy těch pohledů a jeho obrovské tělo se řítilo s rychlostí překvapivou vzhledem k jeho objemu, vousatou tvář měl zrudlou a supěl námahou, celým vzezřením vyzařoval úzkost. Černé oči upíral na jmenované profesory a mířil k nim přímou čarou.

Remus už byl v pohybu, Minerva jen krok za ním – koutkem oka zahlédl Harryho, jak vystřelil na nohy, ale neměl čas otočit se a pokárat jej. „Hagride?“ zvolal namísto toho. „Co se děje?“

„Remusi!“ zasípal poloobr mezi lapáním po dechu, když při zastavení zavrávoral a zoufale máchal rukou ve vzduchu. „Remusi, musíš vodsaď zmizet!“

Cože? „Hagride, co to…“

„Není čas!“ usekl klíčník zbytek jeho slov, když důrazně máchl ke dveřím. „Jdou! Snažil sem se je zastavit, zpomalit, ale nenechali se! Řek sem jim, že jejich úkoly jsou hromadou hnoje, ale neposlouchali! Ta zatracená Umbridgeová jim dala zatykač a chtějí tebe! Můžou tě vodvést! Musíš jít, Remusi! Hned!“

Zatykač? Ach ne, ne, ne, ne…

Remus se nahnul a popadl Hagrida za svalnatou paži. Oči měl rozšířené a srdce mu tlouklo. Ne, jen ať to není…

„Hagride,“ rychle vydechl. „Myslíš Ústav pro zdiv…“

„Remusi Johne Lupine.“

Příliš pomalý. Příliš pozdě.

Remus zvolna zavřel oči. Nemusel se dívat, aby poznal hlas, který se rozlehl Velkou síní a intonoval celé jeho jméno se směsicí samolibosti a pohrdání. „Ach ne,“ zašeptal tiše, unaveně.

Croll. Zatracený Arcadius Croll.

Toto nebude pěkné.

V žaludku se mu začala šířit nevolnost. Jestli toto bylo, co tušil, jestli se jednalo o soudní příkaz…

Tak je konec. S nástrahami můžu bojovat. Ale bojovat se zákonem? Vlkodlak vzpírající se ministerstvu před tisícovkou svědků?

Budu šťastný, když se na zbytek života dostanu do Azkabanu.

To musel Rebece – nebo komukoliv, kdo se za ni vydává – uznat. Dovedli konečný zásah do dokonalosti.

Staccato Minerviných podpatků jej rozptýlilo, když bývalá ředitelka jeho koleje prošla kolem jeho ramene a její skotský přízvuk se rozezněl síní v úsečném, nemilosrdném rozhořčení.

„A kdo přesně jste vy?“ Hlas zástupkyně ředitele měl tu správnou intonaci a polohu, která zanechávala generace studentů roztřesené jako rosol. „A co vám dává právo potulovat se po škole bez pozvání?“

Remus se pomalu, zdráhavě otočil. Na nejvyšším schodě do Velké síně stál Croll, vysoký a vzpřímený, a s nadřazeným pohrdáním a triumfálním úšklebkem shlížel na řady šokovaných studentů a zuřivý výraz Minervy McGonagallové, která vzdálenost mezi nimi zkracovala dlouhými a uváženými kroky. Jednou rukou se oháněl svitkem jako zbraní, druhou si téměř výsměšně nedbale pohrával hůlkou. Po stranách mu stálo s prázdnými brutálními výrazy šest statných mužů s odznaky Vlkodlačí odchytové jednotky, kteří se mračili a prsty hladili výzbroj.

Remus odolal nutkání protočit očima.

Dejte Crollovi jeho odměnu. Nedělá nic polovičatě.

Až když Minerva dosáhla prvního schodu, téměř zastíněná Crollovým rozpínavým nosem, se výzkumník rozhodl odpovědět.

„Jsem Arcadius Croll.“ S úlisným úsměvem narovnal ramena a jeho hlas se nesl náhle ztichlou Velkou síní. „Hlavní lékař Ústavu pro zdivočelé Velké Británie. A toto…“ mávl svitkem, „mi dává právo být, kdekoli je on.“ Jeden kostnatý prst namířil Remusovým směrem, vybral si jej, jako by jej chtěl přišpendlit coby motýla na kartičku. Jeho podlézavý úsměv se ještě rozšířil. „A z pravomoci Ministerstva kouzel vás musím informovat, že mám povolení použít plnou kouzelnou sílu proti tomuto dobrému profesorovi nebo komukoliv, kdo zasáhne do zákonného práva k dokončení mých povinností.“ Úsměv se přetavil do veselého uculení a obočí se zvedlo. „Takže – smím vám navrhnout, abyste zmírnila svůj tón? Jistě bych litoval jakékoliv… nešťastné nehody, která by se vyskytla.“

Minerva zatnula zuby. „Vyhrožujete mi, pane Crolle? Vy máte tu drzost vejít sem a…“ Ramena se jí napřímila. „Teď si na vás vzpomínám. Byl jste ve Zmijozelu, jak si pamatuji, asi před třiceti lety. Velmi podrobný v domácích úkolech, ale zvyklý vracet je na přeznámkování, pokud jste považoval učitelovy připomínky za neadekvátní vašemu dílu.“ Obočí se vyklenulo. „Nicméně práci s hůlkou jste měl přímo lajdáckou. A vaše přeměna zvířat zanechávala hodně k…“

Crollův výraz ohavně potemněl. „Už nejsem student, kterého máte právo kritizovat, paní profesorko! Jsem důležitým členem významného výzkumného ústavu!“

Teď byla řada na Minervě, aby se usmála. „To si říkejte dál, pane Crolle. Možná se pak budete cítit lépe ohledně vaší chabé práce zápěstí při sesílání kouzel.“

 Remus si nemohl pomoct a usmál se. Merlin požehnej Minervě…

„Jak se opovažujete…“ spustil Croll protesty, ale Minervina říznost už si našla nový cíl.

„Wembley Strout.“ Jeden z výběru Vlkodlačí odchytové jednotky, silný vysoký blonďák se svaly, které napínaly uniformu, silně nadskočil, polekaný jako hubovaný školák pod přísným pohledem bývalé profesorky. „Kolikrát jsem vám musela říkat, abyste nedržel hůlku určitým způsobem? A vy, Diarmuide McGuire, vy byste se měl stydět!“ Mrzutý muž s hrubě ostříhanými tmavými vlasy a jizvou přes jeden oční důlek sebou trhl, zatímco si prsty nejistě pohrával s pouty přehozenými přes jednu paži. „Myslela jsem, že ke škole máte větší respekt! Byl jste tak slibný, když jsme vás udělali prefektem a…“

„Je tohle nutné?“ přerušil Crollův netrpělivý hlas tirádu ředitelky Nebelvíru nad jejími někdejšími žáky. Za ním jeho zdatní agenti splaskli hanbou tváří v tvář hněvu bývalé profesorky.

„Jistěže není.“ Minerva pomalu zvedla obočí, když se neohroženě setkala s pohledem výzkumníka. „Ráda přestanu, jakmile vy, gentlemani, odejdete.“

Croll cosi odsekl, ale Remus již neposlouchal, jak se vyvíjí hádka dvěma zvyšujícími se hlasy ve stupňujícím se nesouhlasu. Minervina obrana jej bezpochyby potěšila, ale nakonec, co se tím změní? Croll stále stál ve vstupu do Velké síně, zatykač pevně v ruce. Z jeho hlasu čišelo tolik potěšení, když mluvil o své povinnosti, tolik zvráceného uspokojení – zlikvidovat Remuse, dostat úžasného vlkodlačího profesora, který se odvážil považovat se za rovného obyčejným lidem, to bylo pravděpodobně to, o čem Croll snil. Dostat z Remuse poslední kapku důstojnosti. Nezamýšlel uvěznění – zamýšlel ponížení.

Kdyby tady byl Albus, věci by se vyvíjely jinak. Ani Croll by se neodvážil takto mluvit s Brumbálem.

Ale ředitel tady nebyl. Byl na ministerstvu se Snapem…

Co víš?

Dost…

Věděl. Snape. Věděl o tom zatykači.

Ten výraz jeho tváře, ta samolibost, uspokojení. A byl Crollův přítel…

Snape věděl, co se chystá. Neřekl ani slovo. Ten bastard…

Ale na takové myšlenky teď nebyl čas. Má větší věci na starosti, než je Snapeova malicherná vendeta.

Všude kolem oči studentů zíraly na Crolla, na Minervu, na něj, byly šokované a zmatené, jejich nevíra po něm přeběhla jako vlna živého vánku. Přímo vnímal, jak dumají – co udělal? Zradil nakonec naši důvěru?

Přesně toto Croll zamýšlel. Chtěl, aby jej všichni studenti v síni považovali za provinilého.

A kdyby bojoval, kdyby křičel, kdyby utekl, přímo by výzkumníkovi nahrál do karet.

To Crollovi nemohl dovolit. Nemohl dovolit, aby o něm děti takto smýšlely. Jestli má jít – půjde podle svých vlastních podmínek.

Nevěděl, jaký osud na něj čeká. Ale neměl jinou možnost, než to zjistit.

Byrokracie vítězí tam, kde selhala hrubá síla. Bylo by to obdivuhodné, kdyby to nebylo hořce ironické…

Pomalu, opatrně, sáhl za pásek a sevřel prsty kolem hůlky. Na chvíli zaváhal, prstem přejel po známém dřevě, které mu tak dobře sloužilo, a pak je co nejnenápadněji zasunul do rukávu. Očima kmitl ke Crollovi a jeho svitě, ale všichni byli ponoření do disputace s Minervou McGonagallovou – toto byla patrně jediná šance. Rozhlédl se a zvážil možnosti – trio sedělo u přilehlého nebelvírského stolu, vše sledovalo se směsí zmatku, zlosti a rozhořčení, ale čnící postava Hagrida byla blíž a krytá více než studenti. A tak kradmým švihnutím zápěstí vložil hůlku do poloobrovy dlaně.

Upřely se na něj šafářovy zmatené oči. Remus mu vrátil pohled unaveného rozhodnutí.

„Pohlídej ji,“ zamumlal tiše, pochmurně a s tíhou rezignace. „Nechci, aby mi ji zlomili.“

„Remusi…“ zašeptal nevěřícně Hagrid. Remus však neodpověděl, namísto toho upřel oči na jako pravítko rovnou postavu Crolla a hrozící osud. Zajíknutí po levici mu prozradilo, že Hermiona Grangerová, usazená dva metry dál u nebelvírského stolu, viděla, co udělal, a slyšela, co řekl. Podle vzteklé nevíry ve tváři teď stojícího Harryho, Rona a Ginny poznal, že také vše zpozorovali. Ale nebyl čas.

„Pane profesore, ne…“ zašeptala Hermiona. Ale Remus jen zavrtěl hlavou.

„Nemám na výběr,“ zašeptal zpět.

A pak vykročil.

Nejdříve šel pomalu, potichu, krok za krokem vstříc zkáze, vzpřímeně, hlavu vysoko vztyčenou s očima spalujícíma. Povstalo pomalé mumlání jako vítr vzedmutý jeho pohyby, který rostl, bujel a bobtnal, zatímco Remus kráčel vpřed. Mohl snad bojovat? Samozřejmě mohl. Mohl vnést do Velké síně kouzla a sledovat, jak nevinné děti padají pod křížovou palbou nemotorů typu Strouta a McGuirea. Možná by ho některé bránily? Ale Crollova slova Minervě nebyla podvodem – měl pravomocný soudní příkaz, jehož padělání by bylo zbytečné a nebezpečné, když Umbridgeová jistě neměla výčitky při podepsání pravého.

A vzdorovat pravoplatnému ministerskému zatykači znamenalo odsoudit zároveň se sebou i obránce. Takový osud svým kolegům a studentům nepřál. Croll se vyjádřil jasně – nestrpí nikoho, kdo se mu postaví do cesty. Minerva, Harry, Hagrid, studenti – byli by potrestáni. Kdyby se věci zvrtly, mohli by dokonce být uvězněni nebo zabiti. A to nikdy nedovolí.

Mohl by uprchnout? Ne snadno. Mohl by se skrýt? Ne dost rychle. Mohl udělat něco jiného, než již dělal?

Ne, pokud má svědomí.

Krok za krokem. Sledující oči. Čekající Croll.

Po tolika zkouškách, po tolika těsných únicích ho dostane Ústav. A tím pádem i Smrtijedi.

A jeho poslední slova Nymfadoře Tonksové byla odmítnutím její lásky.

Kéž bych se nehádal. Kéž bych ji v noci políbil.

Kéž bych se s ní rozloučil. Rozloučil s ní i s tátou.

Ale teď už bylo pozdě.

Je mi to líto, Tonksová. Je mi to líto, tati. Ale co jiného můžu udělat?

Mohl se jen modlit za zázrak. Mohl jen doufat, že to nebude tak zlé, jak se obával.

Ale věděl, prostě věděl, že bude.

Slyšel Minervin hlas, který zuřivě peskoval vetřelce, ale mávnutím ruky přerušil její protesty. Stoupal po schodech, jeden, dva, tři, a zíral na Crollův veselý úšklebek, na prázdné, zjizvené tváře agentů VOJ, na ponurá a robustní pouta v jejich rukou a bojoval s vlnou nevolnosti. Toto byla od dětství jeho nejhorší noční můra. A nyní se stávala skutečnou.

Nebylo to správné. Nebylo to fér. A navíc se to dělo tady, přede všemi…

Poslední krok. Croll a jeho samolibé oči zářící velkolepým triumfem, svitek škubající se mezi prsty a očekávání rozlévající se po jeho tváři. Pomalu se usmál.

„Ahoj, profesore,“ protáhl ohavně. „Věděl jsem, že se ještě uvidíme.“

Remusův výraz nezakolísal. Oči měl jako z ocele.

„Pokud to máme udělat, Crolle,“ opáčil tiše, „pak venku.“

Začal se otáčet, aby obešel výzkumníka směrem ke dveřím, ale rozhodné vystoupení statného Strouta mu zatarasilo cestu a předešlo jeho pokusu o důstojný odchod. Zaslechl nepříjemné Crollovo uchechtnutí.

„Nuže, profesore,“ prohlásil samolibě, „myslím, že toto záleží na mém rozhodnutí.“

Remusem proběhla vlna vzteku – s divokýma přivřenýma očima se otočil ke Crollovi.

„Užíváte si to, co?“ pravil, neschopný zakrýt zlost v hlase.

Pokud to bylo možné, Crollův úsměv se ještě rozšířil. Rty se mu stočily nahoru.

„Rozhodně,“ potvrdil horlivě.

A pak, s energickým mávnutím, Arcadius Croll rozbalil svitek a obrátil se k shromážděnému davu.

„Remusi Johne Lupine,“ veřejně oznámil, „z moci Ministerstva kouzel vás beru do vazby Ústavu pro zdivočelé pro závažné porušení Pravidel chování vlkodlaka. Obvinění jsou následující – že jste byl při několika příležitostech na podzim loňského roku viděn v podvratném klubu známém jako U Vyjící smečky, že jste se dobrovolně stýkal se známým kriminálníkem a zdivočelým vlkodlakem Abrahamem Kanem a při jedné takové příležitosti jste se v přítomnosti svědků podvolil primitivním instinktům a dovolil si prodělat zkušenost známou jako incident zdivočení. S ohledem na závažnost obvinění je vám přikázáno bezodkladně se vzdát hůlky, aby byla zničena, a podrobit se dohledu uvnitř Ústavu po zbytek vašeho života. Máte k tomu co říct?“

Zavládlo naprosté ticho. Stovky tváří zíraly. Vzduchem se valil šok jako neviděný oceán.

Remus se pomalu otočil tváří k nepříjemnému Crollovu úšklebku.

„Nestýkal jsem se s Kanem,“ vyjádřil se chladně a jeho slova se odrážela tichem. „A nebyl jsem zdivočelý.“

Crollovo uchechtávání začínalo být nesnesitelné. „Víte co, profesore?“ odvětil. „Mám proti vám zatykač za cokoliv. Proto je mi to jedno.“ Natáhl ruku. „Vaše hůlka?“

Remus rozpřáhl paže. „Nemám ji.“

Poprvé za celou dobu Crollův výraz zakolísal. Oči se mu přivřely, střelil pohledem na jednoho ze společníků. „Je to pravda?“

Tmavovlasý agent, kterého Minerva nazvala McGuirmem, již pohyboval hůlkou a rty vyslovovaly diagnostická kouzla.

„To je pravda,“ potvrdil nevrle. „Žádná hůlka.“

Crollův výraz zůstal pátravý. „No, nevadí,“ protáhl. „Stejně nedostanete svobodu, abyste ji získal zpět. Spoutejte ho.“

A vtom začala vřava.

Jako by ta slova byla katalyzátorem, jako by náhlé zařinčení pout, když s nimi v rukou McGuire vystoupil, stačilo, aby dodalo pádnost situaci, udělalo ji skutečnou pro všechny u stolů. Studenti vyskočili na nohy a hnali se Velkou síní, rozhořčeně křičeli, rozzuřeně protestovali, nebo, v případě Draca Malfoye a jeho skupiny Zmijozelů, srdečně vykřikovali podporu jeho deportaci. Jen rychlá reakce Minervy McGonagallové a Hagrida předešla Harryho zuřivému vystřelení síní s hůlkou vysoko napřaženou. Když se Remusovi kolem zápěstí zacvakla pouta, zaslechl ozvěnu jeho hlasu v davu kolem: „Dostaneme vás odtamtud, profesore Lupine, dostaneme vás!“ Viděl, jak bojuje v Hagridově náručí a pak Crollův úsměv, viděl agenty, jak ho berou za pouta, jak výzkumník poklepal hůlkou, jedna, dva, tři…

A pak síň zmizela, tváře se ztratily, ticho roztrhlo burácení, když jej trhlo za pupíkem a on pochopil, že pouta byla zároveň i přenášedlem Ústavu. Vzápětí vklopýtal zpět do světa.

A zíral. Zíral na šedé, pusté zdi bez oken, na robustní kovové dveře vedoucí do černé chodby lemované dalšími stejnými dveřmi. Znal toto místo.

Byla to cela Ústavu.

Cela na Úrovni šest.

Vidění mu zaplnil úlisný úsměv Arcadia Crolla.

„No, profesore Lupine,“ protáhl, „vítejte doma.“

PA: V tomto okamžiku se přiznám, že délka této kapitoly byla pouze vychytralým plahočením, které mi dodá čas navíc, abych zdokonalila protivztekový bunkr a instalovala jej hluboko v srdci nejtmavějšího nejvzdálenějšího Peru, kde mi žádné bušení ani házení tupých předmětů nemůže ublížit. Prozatím musím kapitolu ukončit se slovy…

Prosím, neubližujte mi! - prchá ;)