Autor: SnuggleswithSnape Překlad: Lupina Beta: denice Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/17/
Rating: 16+
Kapitola 17. Ale já nejsem blázen
Z pohledu Severuse
Zabiju toho tupohlavce Vlezlíka, ale hlavně zabiju Hermionu. Nejsem tak pitomý, abych si nedomyslel, že za tímto plánem stojí ona. Bohužel teď nemůžu dělat nic jiného, než čekat, až lektvar vyprchá. Nejdéle za den dva, příprava protilektvaru by trvala déle.
Ale jaksi se nedokážu přimět, abych se na ni nějak moc zlobil. Vím, proč to udělala. Kvůli tomu, co jsem jí provedl. Nicméně nikdo, a myslím tím nikdo, si ze mě nevystřelí beztrestně. Zaplatí.
„Viděl jsi Snapea u oběda?“ to okamžitě přitáhne moji pozornost, jelikož jsem na obědě nebyl. Rozhodnu se nahlédnout do jejich myslí, abych viděl, co se k čertu děje.
Vejdu do Velké síně a uvidím profesora Snapea u profesorského stolu. Což je divné, protože jsem slyšel, že se změnil na ženu, asi to byly falešné řeči. Škoda, těšil jsem se na to! Byla by to sranda.
Jen pokrčím rameny a posadím se na své místo vedle kamarádů u mrzimorského stolu. Jíme mlčky, když najednou zaslechnu hlasitý dívčí výkřik, zvednu k němu hlavu a vidím, že přichází od profesora Snapea. Co je ale překvapivější, má v očích slzy. Pokud muž jako on pláče, něco musí být opravdu špatně.
Ale teď se většina pozornosti upírá na něj. „Severusi, co se děje?“ zeptá se Hagrid a nešikovně ho poplácá po zádech.
„Zapomněl jsem si ráno napomádovat vlasy,“ kvílí rozrušený profesor žalostně a praští hlavou do učitelského stolu. Vytřeštím oči. Nemůžu si pomoci a nahlas si odfrknu smíchem. To jako vážně? Zakrátko se řehoní celá síň, takže Hagridovu odpověď neslyším, ale vidím, jak Snape popadne máslový ležák a začne si jím potírat dlouhé prameny. Merline, co se to tady děje?
S tím se stáhnu z mladíkovy mysli, nepotřebuju vidět víc, tato intrika… žába jedna, kdo myslí, že je? Je za tím určitě ona.
Je načase tu čarodějku konfrontovat; a taky je čas na večeři. Vykročím k Velké síni… a nemůžu si pomoci – krokem, kterým kráčí většina žen.
Jakmile vstoupím do síně, uslyším šepot: „Kdo je to? – proboha, to je Snape – Merline,“ a pak pocítím touhu zaavadovat každého jednotlivého z přítomných. Přeběhnu očima po okolí, a jak jsem čekal, Hermiona tady není. Vzhlédnu k učitelskému stolu a tam uvidím sedět sebe sama.
Čekám, že bude vyděšená, nebo alespoň zaujatá, ale ne. Vlastně… Hermiona se usmívá. Je divné vidět se tak, jako bych byl ve snu… bohužel to není ten případ.
Napochoduju k stolu a postavím se před ni. „Na co si to u všech všudy hrajete?“ zeptám se.
Zamračí se a nemůžu si pomoci, docela mi to nahání hrůzu… tváří se, jako by to čekala! „Kdo jste?“
Zamrkám.
„Musím zopakovat Severusovu otázku, kdo jste? Nebyl jsem informován o nějaké návštěvě,“ ozve se Brumbál s jiskřením v očích a mě přepadne pocit, že to ten staroch ví.
„Jsem Severus Snape,“ prohlásím jistě. I když to vyjde jako ženské vykviknutí.
„Podvodníku,“ zvolá Hermiona, vstane a ukáže na mě mužským prstem.
Teď už nás sledují všichni. „Ne, Hermiono, jste to vy, kdo je tu podvodník,“ prohlásím klidně… mnohem klidněji, než se cítím.
„Říká žena, která prohlašuje, že je já?“
„Ne… ale… já…“ Najednou ztrácím svůj klid.
„Žádný strach, drahoušku. Je tady jeden muž a vezme vás na speciální místo.“ Náhle se za mnou objeví dva léčitelé.
Ach ne, to by neudělala. „Ale já nejsem blázen, to ten lektvar,“ zvolám, když mě popadnou za paže a přinutí mě vzepřít se.
„Pomůžou vám,“ řekne na to jen a ďábelsky se zazubí.
„Za to zaplatíte,“ křičím, když mě táhnou z Velké síně.