Autor: Amarti Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/24/Just-to-Be
Rating: 16+
Kapitola 24. Ukaž mi cestu – 2. část
Lenka soustředěně poslouchala, když jí Poppy předávala pravidelné vyhodnocení pokroku dětí. Nabraly sílu, zdraví a interagovaly spolu víc než před měsícem. Ale pořád je čekala dlouhá cesta.
Letmo pohlédla na Severuse. Seděl s kamennou tváří, zatímco lékouzelnice sdělovala své poznatky. Věděla, že odvádí dobrou práci v předstírání, že zdánlivě poslouchá a všechno chápe, ji však neoklamal. Kdyby opravdu poslouchal, přerušoval by tok řeči, aby tu či tam položil otázku nebo prohodil uštěpačnou poznámku. Pohledem by provrtával hovořící osobu. Neseděl by jen tak s rukama zkříženýma, mlčenlivý a jen pokyvující hlavou.
Lenka měla tehdy pravdu – když si někdo dal tu práci, aby se na Severuse díval, opravdu díval, dalo se v něm číst jako v knize.
Poppy mluvila spíš k ní než Severusovi, takže bylo jasné, že i ona uměla v tomto muži číst.
V této chvíli dlel opravdu ve svém vlastním světě. Už uplynuly téměř tři dny a Weasleyho hračka nepřinesla ani náznak informací o místě Hermionina pobytu. Jeho pečlivě vybudovaná kontrola se rozpadala.
Chyběla mu. A Lenka to věděla.
Dětem jen řekli, že Hermiona je ‚pryč‘ a že se nakonec vrátí, ale mimo to nevěděly nic. Severus, Lenka a Harry museli děti neustále ujišťovat. K Hermioně přilnuly a dávno zjistily, že lidé, kteří odešli, se jen zřídka vrací.
Jakkoliv zkoušený, Severus se na ni nemohl zlobit, že odešla a stejně jako jeho opustila i děti. Myslel si, že by měl – ta čarodějka vycouvala z jejích závazků k nim, což přísahala, že nikdy neudělá. Ale, necharakteristicky, jí dal výhodu pochybností. Jakkoliv rozzlobená na něj byla, neopustí děti navždy. Projasní si hlavu a vrátí se.
Tedy, pokud si hlavu projasňuje. Zmizet na tak dlouho, aniž by o sobě dala vědět, to se jí nepodobalo. Ani sova, aby se ozvala, že je naživu. Harry byl víc a víc nesvůj, připomínal Lence její čtvrtý ročník, když Voldemort napadal jeho sny každou noc. Tolik si o ni dělal starosti.
Mohlo se stát, že by o sobě nedokázala dát vědět? Že se někde zranila? Že se odštěpila, protože se přemístila tak rozrušená? Severus neměl jak to zjistit, protože sakra nevěděl, kde je.
Až ji najde, nebude vědět, zda ji políbí nebo jí naplácá.
Zatímco tu seděl a za nezaujatou maskou to v něm vřelo, Poppy dokončila své hodnocení. Lenka jí poděkovala a doprovázela ji ke krbu. Jestli si Severus všiml, že odcházely, nedal to znát.
„Chudák,“ prohodila Poppy, když dorazily do přízemí. Lenka ji o všem zpravila hned po jejím příchodu.
Lenka přikývla. „Je strašně zraněný.“
Poppy soucitně mlaskla jazykem. „Hermioně to není podobné.“
„Myslím, že to bude dobré, nakonec,“ pravila Lenka zasněně. „Ještě to nevědí, to je jisté. Ale možná se to muselo stát.“
Poppy pokrčila rameny. „To jistě, drahoušku.“ Za ta léta byla na prohlášení Lenky Láskorádové zvyklá a zjistila, že obvykle je lepší spolupracovat.
Po Poppyině odchodu se Lenka potichu vrátila do kuchyně, kde Severus seděl a zíral do jednoho místa. Nesměle se posadila po jeho levici. Nijak si jí nevšímal.
Dlouho tam bok po boku seděli a mlčeli, aniž by se na sebe podívali.
Severus vypadal unaveně. Hermionin náhlý odchod trápil několik dětí. Lenka a Severus je většinou dokázali uklidnit, ale fakt, že Hermiona bývala vždy jednou z těch, kdo je utěšovali, věci znesnadnil.
Severus jim nikdy neodpověděl, když se ptaly, kdy se slečna Grangerová vrátí. Ani na ně neštěkal, jako když učil. Jen je objal.
A ony mu objetí vrátily.
A pro teď to stačilo.
Na to Lenka myslela, když navzdory svému spánkovému deficitu vstala, zasunula židli a stoupla si za Severuse. Ten si jí stále nevšímal. Naklonila se a jemně ovinula paže kolem jeho ramen a přes hrudník. Krátce jej objala.
Lenka během měsíců ve sklepení Malfoy Manor objevila léčebný význam prostého doteku. Pamatovala si, jak někdy s Deanem Thomasem proseděli celé dny a drželi se za ruce. Zachovali si tak příčetnost v té temnotě, aniž by mezi nimi padlo slovo. Severuse znala natolik dobře, aby věděla, že i on potřebuje fyzický kontakt, který jej udrží v duševním zdraví, a že zdroj jeho útěchy chybí.
Také věděla, co ho opravdu trápí.
„Je v pořádku, kdekoliv je,“ zašeptala Lenka. „A vrátí se. Hermiona nikdy nikoho neopouští. Vrátí se. Miluje vás a děti až příliš, aby zůstala mimo.“
Severus nepromluvil, ale když stáhla své paže, ucítila to nejmenší pokývnutí.
ooOOoo
Později toho dne se přeletaxoval Neville.
„Severusi, je mi to moc líto, neslyšel jsem o ní, ale jestli mohu něco uděl-“
Uhnul, když jeho hlavu těsně minula sklenice s mléčně nachovou substancí a rozprskla se o zeď-
„VEN!“
ooOOoo
„Dokážeš udržet tajemství?“ zeptal se Leopold Clary, když seděli schoulení ve výklenku podzemí.
„Samozřejmě, Leo,“ odvětila a usmála se na něj. „Můžeš mi říct všechno.“
„Musím… musím do Londýna,“ prozradil. „Osobně.“
Vypadala zmateně. „Proč?“
„Já…“ odmlčel se. Pak sebral proslulou nebelvírskou kuráž: „Musím něco udělat. A nemůžu počkat až do prázdnin.“
„Nemohl by… nemohl by někdo přijít a vzít tě tam?“
Zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že by byli šťastní, kdybych to udělal.“
„Je to nebezpečné a proti pravidlům,“ zhodnotila Clara. „Nesmíme opouštět bradavické pozemky, dokonce ani o víkendech v Prasinkách.“
„Claro…“ podíval se na ni prosebnýma šedýma očima. „Musím. Ale… nevím jak.“
Zaváhala. Zcela zřetelně viděl, co jí běží hlavou, jako by se to odvíjelo přímo před ním. Na jednu stranu jej chtěla zastavit před nějakou pitomostí, chtěla, aby se vyhnul porušení pravidel, chtěla, aby se vyhnul trablům. Na druhou stranu rozuměla, že nic takového by neudělal, pokud by to nebylo opravdu důležité.
A především chápal, že chce vědět proč. Jen jí to nemohl říct.
„Prosím,“ zašeptal.
S odhodlaným pokývnutím jej Clara vzala za ruku. „Dobře,“ svolila. „Pomůžu ti. Jestli si dobře pamatuju, v nejnovějším vydání Dějin bradavické školy by mohlo být něco, co by mělo pomoct, i když to nebude snadné…“
ooOOoo
„Harry, jestli chceš pochodovat, dělej to dole, prosím.“ Ginnyin třetí trimestr se nesl ve znamení nedůtklivosti. Těžko se jí usínalo i za perfektních podmínek, natož se synkem, který jí každých patnáct minut stepoval na močovém měchýři. Nepomáhalo, když její manžel mumlal a rázoval po ložnici.
„Promiň, Gin, nemůžu spát,“ povzdechl si a posadil na postel vedle ní. Pohladil jí břicho. To jen miminko povzbudilo, aby zesílilo tlak na měchýř. A to jsem si byla jistá, že problémovým dítětem bude James…
„Pochodovat o…“ zkontrolovala hodiny, „půl druhé v noci ji nepřivede zpět, Harry. Ron mu dal zatemňovač. To je nejlepší naděje, jak ji nalézt, a je v dobrých rukách.“
„Já vím,“ povzdechl si. „Jen – nesnáším, když nemám kontrolu.“
„Vím, lásko,“ řekla a soucitně jej pohladila, čímž jej zároveň pobídla, aby prosím, prosím, dal ruku pryč a miminko mohlo zase zkusit spát.
„Vzpomínám, když Ron odešel, a my s ním neměli jak komunikovat, a nemohli jsme se nechat najít, a kolem se potulovali lapkové a Smrtijedi a nemrtví… Prostě jsem to všechno vypudil z hlavy. Nedovolil jsem si na to myslet. A teď jediné, na co můžu myslet… je toto.“
„Tehdy jsi neměl ten luxus obav,“ pravila Ginny. Věděla, jaký vztah byl mezi jejím manželem a Hermionou a hlavně věděla, jaký nebyl.
„Obavy nejsou luxus.“
„Samozřejmě jsou. Pokud máš obavy, nemáš co na práci. A když nemáš pořád co dělat, máš čas na obavy. Ale pokud jsi v pohybu, neustále plánuješ, kvůli něčemu pracuješ, na obavy nemáš čas. Obavy by byly kontraproduktivní.
Když se ráno vzbudíš, víš, že dožiješ večera. Tehdy to tak nebylo. Tehdy jsi žil pro celý kouzelnický svět. Teď žiješ pro sebe a pro rodinu. Máš teď luxus obav. Tak se strachuješ o kamarádku, která se pohřešuje a odešla v krajní nouzi. To je normální. To z tebe dělá člověka.“
„Člověka,“ zopakoval Harry, jako by to slovo bylo na jeho rtech cizí. Protože žil celý život jako Mesiáš, předpokládala, že problémy obyčejných smrtelníků, problémy, se kterými se neměl jak vypořádat, by pro něj mohly být neřešitelné. Bylo to okouzlující.
„Ano, Harry.“ Poklepala na postel a on se poslušně posunul blíž. „Jsi člověk. Jinak bych s tebou nebyla.“
„Slib mi,“ zaprosil Harry, „že nikdy nic podobného neuděláš. Kdybys zmizela ty a beze slova… nevím… nemyslím…“
„Nikdy,“ ujistila ho Ginny. „Nikdy ti to neudělám. Máme spolu děti. Od toho nemůžu odejít.“
„Hermiona to udělala. Má se Severusem v podstatě patnáct dětí a ode všech odešla.“
„To není to samé. Nikdy nebude.“
Harry zavrtěl hlavou. „Nejsem si jistý, že je to ten případ, Gin.“
„Věř mi, kdyby byl, Hermiona by to nikdy neudělala.“
Harry zavrtěl hlavou. „Ne, znám ji, opravdu ty děti považuje za vlastní. Svoje a Severusovy. Možná proto je pořád pryč – myslí si, že od nich odešla a příliš se stydí vrátit?“
„Jen mi vrtá hlavou, proč někoho z nás nezkontaktovala?“
„To je mi taky divné, Gin,“ přiznal Harry.
„A proč si zabalila všechny své věci.“
„To jí taky není podobné.“
„Co odhaduješ?“
Pokrčil rameny. „Hermiona neměla v této oblasti moc sebedůvěry – v lásce, vztazích a tak. Možná proto, kvůli čemu se pohádali… možná si nemyslí, že by měla být poblíž nás. Chci říct – není ‚padlá‘ holka, a přesto v našem malém kruhu jediný, s kým nebyla, je Neville.“ Oči se mu rozšířily, jak cosi zapadlo na místo. „A teď to vědí všichni.“
Ginny si všimla změny chování svého muže. „Cože?“
„Mám nápad, kde by mohla být.“
ooOOoo
Severus nikdy za úplňku nespal. Každopádně dnes usnout nemohl.
Zatímco Harry a Ginny spolu mluvili v posteli na míle daleko, Severus se v té své stočil do klubíčka a apaticky zíral na nedotčené místo po své pravici. Teď už bylo prázdné tři noci. Vztáhl ruku a uhladil pokrývku. Byla ta postel vždy tak velká? Měla perfektní velikost, když zde ležela s ním. Teď se v ní cítil ztracený.
Většinu nocí ho mučil hlásek výčtem jeho chyb a posměšky nad jeho pitomostí. Nedokázal ho zadržet. Severus nikdy nebyl dobrý v obraně před pravdivými prohlášeními, a tato nebyla jiná.
V pravé ruce svíral zatemňovač. Měl ho u sebe od chvíle, co jej Weasley přinesl s oním absurdním příběhem o tom, jak ho jednou během války dovedl k Hermioně.
Obyčejně by Severus nevěřil takové povídačce nebo motivacím osoby, která s nimi přišla. Ale v tyto dny byl zoufalým mužem.
Když se věci zdají nejtemnějšími, ukáže vám světlo.
Navzdory úplňku byly věci zatraceně temné. Severus Snape teď mohl hrdě říct, že úspěšně odehnal jediné dvě ženy, které byly natolik pošetilé, aby mu dovolily vstoupit do jejich srdcí, vzal jejich minulost a hodil jim ji do tváře. Aby si připadaly laciné a špinavé. Aby je ztratil jen z důvodu vlastní nejistoty.
Docela úspěch zvládnout to dvakrát za téměř třicet let, zažertoval.
Šel bys do třetí, ale jaká čarodějka by ti teď věnovala čas, vysmíval se hlásek.
Dlouhou dobu zíral do ohně a sledoval, jak uhasíná do oranžového popela. Oči se mu se zachvěním zavřely a on usnul.
Nevěděl, zda uběhlo pět minut nebo pět hodin, ale jemu to přišlo jako okamžik, kdy zalapal po dechu a prudce se posadil. Byl to sotva šepot, ale zároveň hlasité vřeštivé kouzlo.
„Severusi.“
Pohlédl na malý stříbrný válec, který stále svíral v ruce. Pulsoval mu v ní, měkké modré světlo zesláblo, zazářilo a zesláblo. S každým pulsem světla se zopakovalo zašeptání.
„Severusi.“
Byl to její hlas. Byl mírný a smutný jako ozvěna a jako by přicházel z velké dálky, ale byl to její hlas. Nepochybně.
Pomyslel na to, co mu Weasley o tom zařízení řekl. Když se věci zdají nejtemnější, ukáže mu světlo.
Severus cvakl tlačítkem po straně. Namísto aby vsál poslední zbytky světla z krbu nebo měsíčního svitu a namísto světla vplouvajícího dovnitř a ven toho vynálezu, se objevila malá modravěbílá koule světla, která celý zatemňovač pohltila. Ten nyní pulsoval a zářil a jako tichá ozvěna opakoval jeho jméno.
„Severusi.“
Pulzující koule světla vyplula vrchním koncem zatemňovače a zamířila pryč. Severus se vymotal z postele a následoval ji opatrně doprostřed pokoje, kde se zastavila. Světlo se po chvíli klidu opět rozhýbalo a roztančilo kolem něj. Následoval každý jeho pohyb, točil se na místě, až mu z toho šla hlava kolem, před očima měl mžitky, sledoval a čekal, až světlo něco udělá. Jako by jej pozorovalo, rozhodovalo se, jako by mohlo vnímat.
Bylo matnější než Patron a nemělo patrné obrysy. Modré světlo se odráželo od jeho tváře, od všech úhlů a míst, osvětlovalo jeho prosebný výraz. Pak se naposledy otočilo kolem Severuse, setkalo se s jeho očima, roztančilo se nahoru a dolů a najednou mu vplulo do hrudi a zaplavilo ji modrým světlem.
Cítil je uvnitř, to světlo. Bylo hřejivé a uklidňující a nadějeplné. Cítil chvění ve špičkách prstů na rukou i nohou a hlava jako by se koupala v letním slunci. Zavřel oči a nechal se pohltit tím světlem, které mu putovalo žilami, v každé buňce jeho těla zapalovalo teplo a světlo a naději. Cítil, jak poskakuje kolem jeho synapsí, a s každým úderem srdce věděl, že jeho tělo modře pulzuje.
Pulzování světla zrychlilo a s ním i jeho dech a tep srdce. Rychleji a rychleji, jasněji a jasněji, světlo uvnitř něj tepalo, dokud nevybuchlo do záplavy modrých jisker, které se kolem něj rozprskly. Otevřel oči a věděl.
Věděl, že ho miluje, věděl, jak moc ho miluje a věděl přesně, co od něj chce. Věděl, že jí bylo líto, že ho zranila, a že nechtěla nic víc než odpustit, zapomenout a vrátit se domů. Věděl, že ji její vlastní reakce zahanbila, zahanbila ji její minulost a chtěla jen, aby ji a její minulost plně přijal. Cítil její strach, že od ní odejde, že se k ní nevrátí zpět, a její silnou touhu, aby za ní přišel a všechny její obavy vyvrátil. Věděl, že její domov je s ním, s dětmi, a že chce, aby ji vzal domů. Věděl to s takovou jistotou, jako by něco hmatatelného stálo před ním. Teď to bylo v něm – v jeho mysli, srdci, duši, všude. Hermiona Grangerová ho milovala.
Čekal, že ho ten hlásek pokárá. Nestalo se.
Ve skutečnosti už ten hlas tady snad ani nebyl. V mysli měj jasno jak nikdy dřív. Jako by byl z mozku odstraněný nějaký nádor a zbyla jen zdravá tkáň. Prozkoumal mysl, pečlivě ji zinventarizoval, snížil štíty nitrobrany, které nikdy ten hlásek neumlčely na dlouho a nenašel… nic.
Ten hlásek – hlas vlastních pochyb, sebenenávisti, sebezničující síla, která byla jeho konstantou jako dech a tep srdce – už jej netýral. Ten hlásek ponoukající jej ke každému hroznému rozhodnutí, které mu ničilo život, zmizel. Ten hlásek, který mu našeptával, aby nazval Lily šmejdkou za to, že se ušklíbala při jeho mučení z rukou Pobertů, ten, který mu řekl, že je špinavá zrádkyně, a způsobil, že pronesl ta hrozná slova, která ji navždy odehnala, ten hlásek, který mu řekl, že Smrtijedi mu dají vše, co chce a potřebuje, ten hlásek, který jej znovu a znovu ponoukal, že Harry Potter jen bude svým otcem, ten, který tvrdil, že bude lepší, když se jej ostatní budou bát než milovat a že nikdy nedokáže zachránit své absolventky z toho strašného místa, byl konečně, díkybohu, bezbolestně, nádherně pryč.
Hermiona jej milovala a on miloval ji. Temnota a pochyby z jeho srdce zmizely. Světlo zatemňovače a Hermionina tichá prosba, aby se vrátil, je zahnaly.
Když se věci zdají nejtemnější, ukáže se světlo.
Chytil se tohoto faktu, popadl hůlku a rychle vyčaroval tu nejjasnější laň, jaká se mu kdy povedla. To mu dalo naději. Jeho Patron byl pořád stejný. Další důkaz, že ho miluje tak, jako on miluje ji.
Přestože světlo potemnělo, pořád něco cítil zářit uvnitř sebe.
Švihnutí hůlky a laň odskákala do Lenčina pokoje, aby ji po probuzení informovala, že Severus bude nějakou dobu pryč a aby zavolala krbem Harryho, kdyby potřebovala pomoc. Chvilku trvalo zneviditelnit se pro případ, že by Hermiona byla v mudlovské oblasti. Vzhledem k jejímu původu to bylo pravděpodobné. Vděčný, že se před padnutím do postele nepřevlékal, zavřel oči a soustředil se na teplo v srdci.
„Už jdu, Hermiono,“ zašeptal, stiskl prázdný zatemňovač a s hlubokým nádechem a hlasitým prásknutím se přemístil.
PA: Jestli v nějakém jiném příběhu Ron dal Severusovi zatemňovač, nečetla jsem ho. Máte-li pocit, že jsem mohla, omlouvám se, jestli jsem někoho vykradla. Nebylo to schválně.
Ráda si představuju, že světlo a láska skrze zatemňovač vymítají vlastní pochybnosti, což také vysvětluje Ronovu změnu srdce a chování, když se vrátil do stanu v Relikviích smrti. Byl pak jiným mužem a nemyslím, že za to mohl jen čas na přemýšlení (nebo že by do něj starší bratr rozum vtloukl).