Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jakkoliv to nazveš…

Kapitola 2. …nejsme urputní

Dva týdny nato se Severus spolu s ostatními profesory nacházel ve Velké síni. V určený čas vydal hůlkou pokyn k otevření dveří a zahájil tím vánoční večírek. Přestože nešlo o tak slavnostní událost jako Vánoční ples, účast přislíbil značný počet významných hostů.

Severus stál poblíž dveří a společně s Minervou vítal příchozí. Nekonečné potřásání rukou s členy Správní rady a dalšími důležitými představiteli ho záhy otrávilo. Zakrátko si byl jistý, že se pozdravil s každým ze svého seznamu ‚hodni neochotného stisku ruky‘. Právě chtěl Minervě navrhnout, aby zaujali svá místa u hlavního stolu, když vstoupila Hermiona zavěšená do Harryho Pottera.

Nedokázal potlačit ušklíbnutí. Bod pro ni. Málem ji sám pozval, ale chtěl vědět, zda sama najde způsob, jak se večírku zúčastnit. A hle, tady je.

Potřásl Harrymu rukou, ale pohled upíral na Hermionu. „Harry, děkuji, že jste přišel.“ Harry ho pozdravil a tázavě pohlédl Hermioniným směrem. Nakonec pokrčil rameny a přesunul se k Minervě.

Severus stiskl Hermioně ruku: „Vítejte zpět, Hermiono.“

„Děkuji vám, Severusi,“ odpověděla. „Ginny se kvůli těhotenství necítí moc dobře. Nesnesla bych pomyšlení, že by musela celou noc strávit na nohou, tak jsem se nabídla, že ji zastoupím. Myslím, že se jí ulevilo.“

„Hm. Jakže je to slovo, co mě právě napadlo?“ dobíral si ji. „Rozhodně to nejsou intriky.“

„To rozhodně ne!“ usmívala se Hermiona. „Je to řízení osudu, Severusi.“

„Osud,“ přikývl Severus slavnostně.

Pustil její ruku a ona se vrátila k Harrymu. Severus sledoval, jak se vítají s dalšími lidmi a jak jim každý uvolňuje cestu k jejich stolu, který sousedil s velkým tanečním parketem.

Večeře se vlekla šnečím tempem. Musel naslouchat jednomu z členů rady, který zdlouhavě tlachal o posledním procesu Starostolce, ale přitom po očku pozoroval Hermionu. Většinu času byla zticha, nejspíš poslouchala podobné bláboly jako on. Viděl, jak beze slov komunikuje s Potterem, a v té chvíli žárlil na jejich pouto. Tahle sounáležitost byla vzácná a on nikdy nesdílel takovou úroveň přátelství s nikým kromě Albuse a nyní i Minervy.

Severus sledoval, jak se první odvážní studenti přesunuli na taneční parket. Jeho výraz zůstal lhostejný, ale potěšilo ho, když viděl, že pan Childers tančí se slečnou Rothermelovou. Trpělivě čekal na správný okamžik a dobře věděl, že to nebude dlouho trvat. A skutečně, o několik minut později vyzvala Minerva Harryho k tanci.

Kráčel k usmívající se Hermioně. „Mohu vás požádat o tanec, slečno Grangerová?“ zapředl sametově.

Hermiona přikývla a vložila svoji dlaň do té jeho. „Bude mi potěšením, pane řediteli.“

Chvíli tančili bez jediného slova. Užíval si její uvolněný úsměv a pocit své ruky na jejím pasu.

„S kým to pan Childers tančí?“ zeptala se.

„Se slečnou Rothermelovou, samozřejmě.“

„Umíte být velmi přesvědčivý.“

„Přesvědčivý? Byl to pouhý návrh,“ pronesl Severus s kamennou tváří. „Neotrávila jste ho?“ Poté, co na něj vrhla pohoršený pohled, dodal: „Abyste mě tehdy v noci dostala na ošetřovnu? Dokážete být velice urputná,“ podotkl.

„Urputná? Já?“ zlobila se naoko. „Kdepak, jen dokáži jednat efektivně. Chtěla jsem vás vidět a zrovna se mi náhodou naskytl vážně nemocný pacient. Žádný jed. Jen dobré načasování. Přísahám!“

Když uviděla jeho výraz plný předstírané nedůvěry, začala se z plna hrdla smát. Nemohl si pomoci a musel se pousmát.

Jakmile tanec skončil, ucítil, že se od něj odtahuje. Nepustil ji a zahájil druhý tanec.

„Severusi…“ začala nejistě.

„Hermiono…“ pozvedl obočí.

„Po jednom tanci budete považován za galantního ředitele, který si zatančil se svobodnou válečnou veteránkou. Po dvou tancích se zítra ocitneme na titulní straně Denního věštce.“

„Nepochybně,“ připustil tiše.

„Vám to nevadí?“ zeptala se překvapeně.

„Denní věštec pouze oznámí, že zastáváme velmi významné posty. Jsem přesvědčen, že nebudou spekulovat o našem soukromí,“ dodal nevzrušeně.

Hermiona si nedůstojně odfrkla, což v něm vyvolalo uchechtnutí.

„Mám plán, Hermiono.“

„Plán? Neměli bychom to spíš nazvat experimentem?“ škádlila ho.

„Rozhodně plán,“ pronesl na oko přísně.

„Merline, měl by být dobrý.“

Po minutě ticha ho Hermiona pobídla: „Chystáte se mi ho prozradit, že ano? Nebo je to překvapení?“

„Dozvíte se to,“ odpověděl Severus. „Během třetí skladby.“

„Třetí skladby? Vážně si myslíte, že se tady zdržím do třetí skladby?“ utahovala si z něho se zvednutým obočím.

Na oplátku pozvedl to svoje, čímž si vysloužil další smích. Provedl ji druhým tancem a na začátku třetího konečně promluvil: „Zaprvé, fotograf Denního věštce zažívá krušné chvíle ve snaze získat dobrou fotografii. Takže se ohlédněte přes pravé rameno a usmějte se.“

Hermiona se na něj usmála a potom se poslušně ohlédla a uslyšela všeříkající zvuk fotoaparátu.

„Zadruhé,“ pokračoval Severus, jako by k žádnému vyrušení nedošlo, „půjdeme hledat ničemníky do růžové zahrady. Oni si zatím udělají další fotografii a přidají k ní historku, že jsme se vydali na romantickou procházku. A pak zmizí, aby připravili článek do ranního vydání.“

Hermiona se dlouze zamyslela. „A zatřetí?“

„Zatřetí? Hm. Nazvěme to rozhovorem.“

Severus si užíval pohled na tančící Hermionu. Vždycky mu připomínala zvláštní směsici. Často vnímal lidi jako lektvary. Mnozí z těch, co znal, mu připadali jako jednoduché odvary. Předvídatelné, nudné. Jestliže jste je zvládli jednou, už nikdy jste neměli potřebu je znovu připravovat.

Ne tak Hermiona. Ta byla komplikovaná. Ne, pomyslel si, komplikovaná nebylo to správné slovo. Výzva; byla výzvou. Tolik mocných vířících přísad, každá z nich různou měrou nebezpečná. Přenesl se v myšlenkách do svého šestého ročníku. Doučoval zmijozelské studenty, aby si naspořil dost galeonů na koupi jediné ingredience, kterou nemohl získat ze skladu s přísadami. Chtěl se pokusit o felix felicis. Toho roku neuspěl ani v jednom ze čtyř pokusů, avšak lektvar ho neustále vábil. Bylo to frustrující, ale ve své komplexnosti nádherné.

Třetí skladba dospěla ke svému konci a Severus pokynul Hermioně, aby se s ním vydala do růžové zahrady. Kráčel pomalu, ruku položenou na Hermioniných zádech. Ušklíbla se na něj, když zaslechli, jak fotograf ulovil svůj poslední snímek.

„Teď bychom měli mít klid,“ odtušil.

Pokračovali po klikaté cestě. Vzhledem k tomu, že bylo teprve krátce po zahájení vánočního večírku, v keřích se žádní studenti neskrývali. Zatím.

„Stále rozhrnujete růžové keříky?“ otázala se Hermiona s úsměvem.

„Nezměnil jsem se, Hermiono,“ odpověděl Severus obezřetně. Mnoho lidí předpokládalo, že se z něj po válce stala jiná osoba. Bolest se z části zmírnila, dost stresu zmizelo, ale on zůstal stále stejným člověkem.

„Dobrá,“ přikývla.

Její rozhodný tón byl uklidňující. Od chvíle, kdy si před dvěma týdny umetla cestičku do hradu, aby ho viděla, ji nepustil z hlavy.

Odvedl ji zpět do hradu a prošel s ní kolem Velké síně.

„Nemusíte dohlížet na večírek?“ zeptala se překvapeně.

„Minerva si s tím poradí. Máme dohodu.“

„Dohodu?“ vyzvídala Hermiona.

„Dohlédne na večírek a ujistí se, že o členy Správní rady bude dobře postaráno.“

„A vy…“ pobízela ho.

„A já ji nechám objednat vánoční dárky pro zaměstnance.“

Hermiona se rozesmála „Takže ona vám prokáže laskavost a skončí s další prací na krku?“

„Ne,“ odvětil Severus. „Ona mi prokáže laskavost a kolegové dostanou medovinu zrající v dubových sudech místo laciných ponožek. Všichni na tom vyděláme.“

Hermiona ho hravě šťouchla do lokte. „A vy mi budete říkat, že jsem urputná!“

„Efektivní.“ Ušklíbl se na ni a užíval si záblesk stejné důvěrnosti, kterou pozoroval mezi ní a Potterem.

Hermiona se zastavila, čímž zpřetrhala jeho úvahy.

„Knihovna?“ otázala se pobaveně.

Dovedl ji ke dveřím, otevřel je a podržel, aby mohla vejít dovnitř. Pokynul jí ke stolu u okna, ze kterého byl výhled na Zapovězený les.

„Existují dvě místa, kde si dnes večer můžeme promluvit bez toho, aby nás rušili studenti – knihovna a moje pracovna. Vždy tomu tak nebývalo, ale jistá knihomolka a vševědka před několika lety absolvovala, takže jsem si jistý, že dnes zde nikdo jiný nebude. A protože v ředitelně nikdy není skutečné soukromí, jsme tady.“

Chvíli seděli v družném tichu. Těšil se z pohledu na uvolněnou Hermionu.

„Připadáte si znovu jako student, když jste zpátky v knihovně?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděl prostě. „Na jakémkoliv jiném místě jsou mé vzpomínky na studentská léta překryty vzpomínkami učitelskými. Tady, v knihovně, si uvědomuji, jaké to bylo být studentem. Proto se snažím nechodit sem příliš často. Nechci, aby se ty pocity ztratily.“

Přikývla a rozhlédla se kolem. Sama vzpomínala na doby, kdy byla studentkou. Potom se znovu zahleděla Severusovi do očí.

„Vím, proč jste tady, Hermiono,“ pronesl tiše.

„Domnívám se, že jsem to dala jasně najevo, Severusi.“

„Ne, špatně jste mě pochopila. Vím, proč jsem to já, Hermiono. A není to správné,“ dodal. Snažil se k ní být laskavý, zatímco se proklínal za svou šlechetnost. Tady seděla, krásná mladá žena, která se s ním snažila navázat jakýsi vztah, a on ji odmítal.

„Sotva můžete znát mé důvody,“ začala Hermiona, ale přerušil ji.

„Zákon,“ pravil vyrovnaně.

Sklopila oči ke stolu.