Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5. Miluju Zmijozel

Z pohledu Hermiony

Fajn, z prvních dvou hodin letošních lektvarů mě vyhodil, takže si začínám myslet, že bych možná měla zkusit něco mimo učebnu… něco šprýmovného.

S trochou štěstí na to budu mít čas před obědem. Jen musím najít nějakého svolného Zmijozela, a to bude fuška. Rivalita mezi našimi kolejemi sice docela zmizela, ale pořád jsou to Zmijozelové a ti nebudou moc ochotní pomoct.

Takže udělám to jediné, co může holka na mém místě. Prostě proklouznu do zmijozelské společenské místnosti a čmajznu to… vyvstává však jediná otázka – který Zmijozel bude nejmíň protestovat?

Pansy Parkinsonová? Rozhodně ne, ta holka je pochodující pohlavně přenosná choroba.

Daphne Greengrassová? Sakra ne! Ta je na můj vkus příliš ostýchavá a slušná, jsem si jistá, že by si jen stěžovala na fleky, které po mně zůstanou…

Hm. Je tu jeden člověk, který by vyhovoval, jenže nebude se mu to líbit. Ale na druhou stranu o to to bude větší zábava, zvlášť když uvidím jeho reakci a hrůzu ve tváři.

Gratuluji, Draco Malfoyi, jsi mým novým dodavatelem uniformy.

S hihňáním mířím chodbou a dolů ke zmijozelským ložnicím. Nemůžu si pomoct a přemýšlím, jaké to bude mít na sobě oblečení Draca Malfoye. Určitě je ušito z nejlepších látek. Kromě toho, na celé té situaci bude něco překvapivě ujetého. Malfoy je v každém případě atraktivní, velká škoda, že kope za druhý tým, jinak bych po něm šla!

Tak jo… Jsem u vchodu do zmijozelské společenské místnosti a vyvstává malý problém… nemám tušení, jaké je to zatracené heslo!

Doprčic… jaké by mohlo být?

„Čistokrevní,“ vyslovím, protože si vybavím příhodu ze čtvrťáku, kdy Malfoyovi vyklouzlo zmijozelské heslo.

„Grangerová…“ protáhne hlas za mými zády. Otočím se a uvidím ušklíbajícího se fešáka Malfoye, jak se opírá o zeď. „Opravdu sis myslela, že to vyjde? Možná sis nevšimla, ale už nejsme předsudků plní pitomci, jako kdysi,“ prohlásí.

Zrudnu, když si uvědomím, že jsem byla přistižena při pokusu vklouznout dovnitř… a ukrást nějaké jeho oblečení. Ale rychle se seberu a hlasitě se mu vysměju: „Možná nejsi plný předsudků, ale pořád jsi pitomec.“ A střelím po něm stejným úsměškem.

„Můžu ti nějak pomoct, Grangerová?“ zhluboka si povzdechne, jako by naznačoval, že já jsem ta otrava… ale to on přišel narušit můj ďábelský plán, ne naopak.

„Vlastně ano, můžeš,“ jízlivě se zazubím.

ooOOoo

„Řekneš mi konečně, proč chceš moji košili a vázanku, Grangerová?“ zeptá se cestou k učebně lektvarů, ale nemůžu a neřeknu mu to. Což ve mně vyvolává otázku, proč mi je vlastně poskytl?!

„Pořád ti to nevadí a můžu s tebou sedět v lektvarech, že jo?“ Ptám se, protože potřebuju sedět ve zmijozelské půlce učebny, aby můj plán vyšel… ne že bych opravdu čekala, že vyjde.

„Proč ne,“ odvětí s dalším přehnaným povzdechem… upřímně, už mi s tím začíná lézt na nervy. Chci po něm jenom, aby mi věřil, to není zas tak moc, no ne? Jakmile vstoupíme, cítím na sobě Harryho a Ronovy oči, ale ignoruji je, mířím kolem nich přímo k přední lavici a žuchnu na židli vedle Draca.

Pár minut nato se dveře prudce rozletí a odhalí velmi nasupeného Mistra lektvarů. Sleduji, jak kráčí… ne, pluje ke katedře, načež se ostře otočí čelem ke třídě. Očima ji přeběhne a skončí u mě. Stiskne rty. „Slečno Grangerová, pokud nedošlo k nějakým změnám a vy jste nepřešla do jiné koleje, doporučuji vám se přestěhovat,“ vyštěkne.

„Ale, pane, neměl byste povzbuzovat spolupráci mezi kolejemi? Kromě toho miluju Zmijozel.“ Potlačím hihňání při pohledu na jeho šok a při zvuku zalapání po dechu, která se ozývají po celé učebně.

Konečně se profesor sebere. „Slečno Grangerová, shledávám, že je těžké tomu uvěřit; ve skutečnosti to považuji za stejně pravděpodobné, jako touhu samotného Pána zla adoptovat Pottera,“ zašklebí se, zatímco mávne rukou k hrůzou ztuhlému Harrymu.

Jeho komentář mi přijde úžasně vtipný, ale nesměju se. „Pane!“ zvolám. „Jak se opovažujete? Jak se opovažujete obviňovat mě, že nemiluju kolej Salazara Zmijozela?“ s hlasitým rozhořčeným zafuněním si překřížím ruce na hrudi a grandiózně předstírám hněv.

„Tak to teda díky za tvoji pomoc, Hermiono!“ zvolá Harry zezadu.

„Promiň, že pro jednou není všechno o zatraceném Harry Potterovi,“ zasyčím a vstanu. „Konečně jsem uzřela světlo… a Draco Malfoy mi ukázal, proč je zmijozelská kolej tak skvělá.“

S tím popadnu zapínání hábitu a uvolním je. Pak odhalím pod ním ukrytou zmijozelskou uniformu s nápisem ‚Miluju Zmijozel!‘ ve třpytkovém oválu. „Co mysl…“

„OKAMŽITĚ VEN Z MÉ TŘÍDY!“ Zařve, protože zjevně má dost mých hloupostí… ale krutibrko, není třeba, aby na mě byl tak zatraceně hrubý.

„Dobrá tedy, jestliže nedokážete přijmout moji lásku, pak odejdu,“ dlouze si povzdechnu, vstanu a popadnu tašku.

„Trest dnes večer, a vy také, pane Malfoyi, za pomoc při vytvoření této obludnosti.“

„Super, to je začátek,“ zazubím se. „Budu se těšit na večer,“ a s tím zmizím z učebny.