Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

35 -- Vlkodlačí čest

Příštího dne si Harryho na chodbě odchytil profesor Lupin, když vycházel z učebny přeměňování.

„Pane Pottere,“ řekl formálně, „jestli můžete, dostavte se prosím do mého kabinetu, až vám skončí vyučování.“

„Jasně,“ souhlasil Harry. Nejistě zvedl oči k Lupinovi, který momentálně vystupoval skrz naskrz jako profesor. „Ehm... co třeba zítra?“

„To prozatím bude stačit. Říkal jsem si, že je čas setkat se kvůli vašemu samostatnému studiu. Sestavil jsem pro vás seznam literatury.“

„Aha. Dobře. Budu čekat u učebny, až vám dnes skončí poslední hodina.“

Odpoledne Harry ve volném čase dokončil svůj středeční úkol do lektvarů. Po krátkém, bezvýsledném pokusu nalézt v knihovně zmínku o schopnosti wyvernů rozumět hadímu jazyku vyrazil k učebně obrany proti černé magii. Nemusel čekat dlouho. Po chvilce se dveře otevřely a ven se vyhrnulo stádo mrzimorských a nebelvírských studentů z druhého ročníku. Tereza při pohledu na Harryho zastavila a nesměle ho pozdravila, Harry na ni mávl.

„Ahoj, Terezo. Nezapomeň zítra!“

„Zítra?“ Podivil se Lupin, když Harry vstoupil do nyní vyprázdněné učebny.

„Dostala se do famfrpálového týmu. Máme krátký odpolední trénink. Ve skutečnosti to bude spíš taková tréninková předehra, aby se s námi nováčci cítili příjemně. Mám v plánu je pořádně zapřáhnout v pátek večer.“ Zakřenil se. „Do příštího pondělí mě budou nenávidět.“

Lupin jeho úsměv opětoval a vedl Harryho k přední části učebny a odtamtud zadním vchodem do svého kabinetu. „Posaď se,“ řekl a ukázal na gauč. Harry nabízené místo přijal a Lupin jim přinesl čaj a celozrnné sušenky s čokoládou i bez ní. Pak přešel ke svému psacímu stolu, ze kterého sebral list pergamenu.

„Tady je seznam knih, které by tě mohly zajímat. Nečekám, že je přečteš všechny, ale byl bych rád, kdybys je všechny vzal do ruky, zběžně prolistoval a vybral si čtyři nebo pět, které tě zaujaly. Odtud bychom se mohli odrazit a vymyslet ti jeden nebo dva výzkumné projekty. Kdybys měl zájem, také se můžeme pokusit zmapovat současný vývoj událostí.“

„Máš na mysli vlkodlaky?“ Otázal se Harry zvídavě.

Lupin se k Harryho překvapení viditelně napjal. „Mohlo by pro mě být obtížné udržet si objektivní stanovisko,“ řekl mírně. „Jestli si přeješ prostudovat otázky týkající se vlkodlaků, měl bys jít za někým jiným – navrhuji Brumbála – a mě využít pouze jako zdroj.“

„Dobře.“

Lupin si povzdechl a zadíval se do svého šálku. Protočil ho na podšálku o devadesát stupňů a pak zase zpátky. „Harry, proč jste se do sebe pustili s Ronem?“

Harry zhluboka vydechl.

„Ron zaútočil na Malfoye – jen slovně, nic víc, ale neměl k tomu jediný důvod. Malfoy šel jen do třídy stejně jako já. Tak jsem Ronovi řekl, ať toho nechá, a jeho to rozhodilo. Malfoy si samozřejmě nemohl dát pokoj a musel jeho vztek přiživit tím, že mi řekl „Harry“, když zacházel do třídy. Ron kvůli tomu málem vyletěl z kůže. Musel jsem si na něj sednout, abych mu zabránil se na Malfoye vrhnout. Když jsme potom vstávali, chtěl ode mě ujištění, že Malfoyovi nedovolím říct mi tak znovu. Já odpověděl, že mu spíš řeknu Draco a budu sledovat, co udělá, a nato mě Ron napadl. Netasil jsem hůlku, abych ho proklel, byl to spíš reflex vytáhnout hůlku, když se mě někdo pokusí praštit.“

Lupin zavřel oči. Harry mohl vidět, jak se usilovně pokouší ovládnout spletité klubko emocí. Myslel na Jamese a Siriuse, na Severuse, na sebe? Nakonec oči otevřel a výraz se mu ustálil v mírném zamračení.

„Dovedu si představit, kde jsi k takovým reflexům mohl přijít, Harry, ale měl bys vědět, že to není vždy nejbezpečnější věc, kterou můžeš v dané situaci udělat.“ Jeho tón zněl věcně, odměřeně, jako když dospělý uděluje přednášku dítěti. V Harrym to vřelo. „V některých chvílích ti tasení hůlky může přivodit smrt nebo zatčení, zatímco vyhnout se ráně nebo ji dokonce přijmout tě rychle dostane z nebezpečí, a dokonce tě to může postavit do výhodné pozice v očích zákona.“

Harry se zamračil. „Remusi, chápu, jak se dá k sebeobraně použít podřízený postoj. Ale už toho mám dost. Nenechám se napadat od Rona.“

„Zapomeň na Rona!“ Vybuchl Lupin. „Kdybys tasil hůlku v prostorách budovy ministerstva, má kterýkoliv bystrozor v blízkosti legální právo tě na místě zabít. Nevytahovat hůlku na chodbách, kde se to také považuje za překročení pravidla, je dobrým tréninkem sebeovládání.“

„Můžu se ovládat, když chci. Ale nebudu to dělat pro Rona,“ zopakoval neústupně Harry.

Lupin vydal zvuk, který byl napůl povzdechem, napůl zavrčením. „Dokázal bych si uchovat naději, že to jednoho dne pochopíš, kdyby Severus nebyl přesně takový hrdý, paličatý idiot jako James.“

Harrymu uniklo zasmání. Byl rád, že mezi nimi Lupin konečně přestal udržovat stěnu formality. „Jsem odsouzený k záhubě,“ uzavřel to zlehka.

Chvíli oba mlčeli. Harry měl podezření, že se Remus v duchu rozhoduje, zda dále naléhat nebo to nechat být. „Podívej,“ řekl Harry, aby zamezil dalším dobře míněným radám, „nemohl bys pro mě něco udělat?“

Lupin zvedl obočí. „Možná. Co máš na mysli?“

„Nechal bys mě někdy ve třídě ve dvojici s Malfoyem? Snažím se uzavřít s ním příměří, poslední dobou už si nejdeme po krku jako dřív. Je bolestivě zjevné, že nám spolu nevěříš, a já bych tomu rád dal šanci.“

Přátelsky si povídali o Malfoyovi, Ronovi a umění vytvářet dvojice pro cvičné duely, když Lupin zavadil pohledem o hodiny na zdi a trhl sebou. Nepohodlně se zavrtěl.

„Harry, rád jsem si s tebou popovídal a vůbec by mi nevadilo v tom pokračovat, ale v celou očekávám návštěvu. Třeba bychom se mohli sejít nad šálkem čaje o víkendu?“

„Můžeme.“ Harry se zamračil, když se Lupin postavil. Do celé zbývalo patnáct minut. „Nemůžu tu zůstat, než dorazí?“

„Bohužel to nejde.“ Lupinova tvář byla úzkostlivě napjatá, ačkoliv jeho úsměv zůstal příjemný. „Prosím, Harry, pochop – byl bych radši, kdyby ses s některými lidmi nemusel potkat.“

„Aha.“ Harry se jeho hádanku snažil rozluštit. Mohl by Remus mít milence?

„Už běž,“ popoháněl ho Lupin ke dveřím. „Později bude na rozhovor spousta času.“

Harry ve dveřích znovu zaváhal. Lupinovou tváří proběhl záblesk zlosti.

„Harry, opakovaně jsem tě zdvořile požádal, abys opustil můj pokoj. Nedlužím ti vysvětlení. Jdi!“

Harry odešel.

Jakmile bezpečně zahnul za roh, zastavil se a přemýšlel. Remusův návštěvník mohl přijít buď od vstupní haly nebo z Brumbálovy pracovny. Když znovu projde kolem Remusova kabinetu a počká za rohem, mohl by Remusova návštěvníka zahlédnout. Pokud však projde kolem Remusova kabinetu, Remus to docela jistě pozná.

Po chvilkové úvaze Harry vyběhl po schodišti o patro výš, přešel na opačný konec chodby a sešel opět dolů. Doplížil se k rohu a opatrně nakoukl za něj. Přál si, aby u sebe měl neviditelný plášť nebo Dudleyho periskop na hraní. Ta myšlenka mu vnukla nápad. Vytáhl z brašny nejútlejší knihu a přeměnil ji do menšího zrcátka, které opatrně nechal odplout chodbou ke kolenům vhodně umístěného brnění. V tlumeném osvětlení chodby si ho zřejmě nikdo ani nevšimne. Chvilku měnil polohu zrcátka tak, aby mu poskytovalo výhled na vnější stranu Remusových dveří. Čekal.

Trvalo to přes pět minut, ale i tak ještě podle Harryho odhadu nemohlo být šest, když se příchozí objevil v chodbě. Byla to mladá žena kolem pětadvaceti s krátkými hnědými vlasy. Zastavila se u Remusových dveří a tiše zaklepala.

„Seleno,“ pozdravil ji Remus, „prosím, pojď dál.“

Lupinův hlas byl laskavý, ale Harry si povšiml skrovného uvítání. Neřekl „rád tě vidím“ nebo „vítej“ nebo ani „ahoj“. Harry by rád věděl, jaký mezi nimi je vztah.

Harry jim dal chvilku na to, aby se stačili rozpovídat, pak se rozhodl, že zkusí kousek jejich rozhovoru vyslechnout. Vyrazil ke dveřím, ale zarazil se. Věděl, že vlkodlačí sluch je bystřejší než lidský. Mohl by si sundat boty, ale co když ho někdo uvidí? Bude jasné, že se plíží kolem. Harry zkontroloval oba konce chodby, pak chvilku naslouchal tichu pozdního odpoledne. Nakonec se odhodlal, stáhl boty a přešel ke dveřím.

Když se tam dostal, nezaslechl ani šustnutí. Ne nic srozumitelného, ale vůbec nic. Buď byly dveře chráněny kouzlem, nebo Remus ženu vzal do svých soukromých pokojů. Harry zamračeně došel ke schodišti, kde si boty obul. Třeba se mu podaří z Remuse něco vydolovat o víkendu.

Hermiona pracovala na úkolu do věštění z čísel, když k ní Ron zezadu přišel a sklonil se jí k uchu.

„Máš chviličku?“ Zeptal se.

„Fuj!“ Hermiona ve snaze vyskočit ze sedu shodila na podlahu knihu.

„Pardon,“ řekl Ron nepřesvědčivě. „Myslel jsem, že mě slyšíš.“

„To ti tak budu věřit. Au. Bolí mě palec, spadla mi na něj kniha.“ Hermiona se na něj zamračila. „Chviličku na co?“

„Zajít za profesorem Lupinem.“

„Jo tohle!“ Hermioně vylétla ruka k ústům. „Jo, jasně. Počkej, než si tady posbírám a uklidím věci, ať si sem může sednout někdo jiný.“

„Hej!“ Ozvala se Ginny, když se Hermiona zvedla na nohy.

„Co?“

„Zrovna jsem tě zkoušela nakreslit.“

Hermiona se ohlédla po Ginny, která seděla u okna s tabulkou opřenou o zdvižená kolena.

„Promiň,“ řekla. „Určitě mě ve stejné pozici zastihneš i později.“

„To je fakt,“ souhlasila Ginny. „Ach jo – no tak asi zatím udělám náčrtek Deana. Neodvážil by se pohnout.“

Hermiona s Ronem prolezli otvorem v portrétu a zamířili dolů po schodech. V půli cesty uslyšeli zvuk přibližujících se kroků. Ron se naklonil přes zábradlí, podíval se dolů a ustoupl zpátky.

„To je Harry,“ zašeptal, popadl Hermionu za loket a táhl ji zpátky na odpočívadlo, které právě minuli, a odtud do zapadlé komůrky.

„A co?“

„Nechceme, aby věděl, co děláme, nebo ano?“

Čekali, dokud kroky neprojdou kolem nich. Když bylo nějakou dobu všude znovu ticho, vyšli na schodiště a pokračovali k učebně obrany proti černé magii.

K jejich překvapení byly dveře zamčené. Hermiona zaklepala. Nikdo se neozval, a tak to zkusila ještě jednou. Čekali několik minut a chystali se to vzdát, když se dveře otevřely. Za nimi stál Lupin s lehkým ruměncem ve tvářích a za jeho zády mračící se mladá žena.

„Rone, Hermiono!“ Zvolal. „Jaké příjemné překvapení. Prosím, pojďte dál – slečna Forestová byla právě na odchodu.“

Zamračená žena se povrchně usmála. I tak jí to přidalo na kráse, připustila v duchu Hermiona. Žena měla krátké vlasy, upravené v mudlovském na péči nenáročném sestřihu, a nevýrazný ani tmavý ani světlý modrý hábit, který jejím medově hnědým kadeřím dával hezky vyniknout.

„Ale Remusi, určitě nás musíš představit,“ zašveholila se slabou výčitkou.

Lupin nevypadal potěšeně. „Seleno,“ řekl kultivovaně, „toto je slečna Grangerová, mudlorozená studentka, a její kamarád pan Weasley, šestý syn nižšího úředníka v Odboru zneužívání mudlovských artefaktů.“ Hermiona si všimla, že se to v Ronovi začíná vařit. Taky ji nepotěšilo být představena svým původem. „Ani jeden by ti k ničemu nebyl,“ uzavřel Lupin rozhodně představování. „Děti, tohle je slečna Forestová.“

„Ale Weasleyovi jsou v úzkém kontaktu s Harrym Potterem, nemám pravdu?“ Zeptala se Selena a napřáhla ruku k Ronovi. Lupin jí pevně sevřel zápěstí.

„Seleno, jsi vítána, jestliže si přijdeš promluvit se mnou,“ řekl Remus tvrdě. „O mých studentech nebyla řeč. Odejdi, nebo řeknu Albusovi Brumbálovi, že jsi překročila meze.“

„Jsem dospělá žena, Remusi. Nezodpovídám se profesorům ani neschopným, výstředním šaškům.“

Lupin přivřel víčka. „Okamžitě,“ vyštěkl.

Selena si odfrkla. „Vždyť už jdu. Jako agenta na volné noze jsem tě měla raději, Remusi. Ten vychytralý stařík ti ani trochu neprospívá.“ S těmi slovy se odebrala k odchodu.

Lupin se ztěžka opřel o veřeje. Vypadal vyčerpaně. „Hluboce se omlouvám za to urážlivé představení,“ řekl upřímně, „ale ona není někdo, na koho byste chtěli udělat dojem. Čím bezvýznamnější pro ni budete, tím lépe.“

„Máme odejít, pane profesore?“ Zeptala se Hermiona. „Potřebujete jít za ní?“

Lupin zavrtěl hlavou. „Ne. Její vstup na školní pozemky podmiňovala určitá omezení a nyní, když se nenachází v mých pokojích, bude cítit potřebu zamířit rovnou k hlavní bráně.“ Narovnal se, ačkoliv se malinko zakymácel. „Pojďte dovnitř.“

„Blíží se úplněk, pane?“ Zeptal se Ron opatrně.

Lupin zavrtěl hlavou. „Proč, to vypadám tak špatně? Ne, zítra bude nov. Jen se potřebuji pořádně vyspat. Prosím, posaďte se.“

Jakmile oba pohodlně seděli, svalil se Lupin okamžitě do křesla. Nic jim nenabídl, dokonce se ani nepokusil uklidit pozůstatky po vypitém čaji. „Omlouvám se za ten nepořádek,“ řekl. „Od rána jsem neměl volnou minutku, ale nevadí mi, že jste se zastavili, jestli dokážete omluvit mé nedostatečné způsoby. Co pro vás mohu udělat?“

„No,“ Hermiona se ohlédla po Ronovi. Mlčky jí pohled oplácel.

„Přemýšleli jsme o Pobertově plánku,“ vysypala ze sebe Hermiona překotně.

„Jak byl vytvořen a tak,“ přidal se Ron nápomocně. Hermiona ho probodla pohledem. Doufala, že se jim podaří dostat z Lupina nějaké informace, než začne mít podezření a odmítne odpovídat.

Lupin zavrtěl hlavou a tiše se zasmál.

„Ani vy mi to dnes neulehčíte, že? Harry mi dal také zabrat.“

„Pane profesore,“ začala Hermiona formálně. „Uvědomujeme si, že nemůžeme chtít, abyste pro nás vytvořil kopii.“

„Nemohl bych vytvořit kopii, ani kdybych chtěl,“ přerušil ji Lupin. „Jednalo se o velmi složitou a časově náročnou magickou práci. Bylo by zapotřebí minimálně dvou lidí. Nám čtyřem to zabralo měsíc a nemyslím si, že bychom plánek dokázali vytvořit bez Petera.“ Při vzpomínce na čtvrtého pobertu mu tváří probleskla bolest. Hermiona si pomyslela, že svým způsobem ho zrada poznamenala možná hlouběji než smrt.

„Ale my bychom to dokázat mohli?“ Zeptal se Ron dychtivě.

Lupin si povzdechl. „Nepřekvapuje mě, že plánek postrádáte, nicméně já vím naprosto přesně, jak užitečný je a jakým způsobem jsme ho často využívali.“

„Ale bez něj bychom se nedozvěděli o Peterovi,“ naléhala Hermiona, ačkoliv se cítila provinile, že proti němu používá tolik bolestivou vzpomínku. „Nikdy by ses nemusel dozvědět, že byl Sirius nevinný. A my neděláme zase tolik problémů.“

„Hermiono, jsem tu profesorem,“ namítl Lupin. „Nemohu vám dát návod na vytvoření pomůcky navržené pro porušování školních pravidel.“

„Nemohl bys nám dát aspoň pár vodítek? Jen na co se zaměřit? Byl by to pro nás zajímavý projekt, nemyslíš?“

Lupin se unaveně vysoukal na nohy. „Podepíšu vám povolení do sekce s omezeným přístupem,“ řekl rozhodně. „To je vše.“

Hermiona zachmuřeně přikývla a sledovala, jak Lupin píše lísteček pro madam Pinceovou. Ten mohla získat od kteréhokoliv z profesorů snad s výjimkou Snapea. I tak profesoru Lupinovi vlídně poděkovala za složený proužek pergamenu, který jí vtiskl do dlaně, a bez meškání se s Ronem zvedla k odchodu, jelikož to vypadalo, že si profesor opravdu bude muset před večeří zdřímnout.

„Co teď?“ Zeptal se Ron pochmurně, když se dostatečně vzdálili od Lupinových dveří.

„Teď půjdeme do knihovny,“ řekla Hermiona rozhodně.

„Ještě před večeří?“

„Aspoň nám to dá čas zúžit pole hledání.“

„Vždyť ani nevíme, co vlastně hledáme!“ Zanaříkal Ron.

„Ovšem, že víme,“ odsekla Hermiona sebevědoměji, než jak se opravdu cítila. „Mapovací kouzla. Kouzla pro identifikaci osob. Zapisovací kouzla. Když to dokázali Pobertové, dokážeme to taky.“

„Tak to nevím,“ řekl Ron. „Možná s Harrym, ale bez něj... A co měl na mysli, když zmiňoval Petera? Nikdy mi nepřipadalo, že by pro ně byl v něčem užitečný.“

„Nemám ponětí,“ přiznala Hermiona.

U dveří do knihovny se zastavila, aby si prohlédla povolení. Vytřeštila oči. „Panenko skákavá!“ Zašeptala.

„Co je?“

Hermina se samou radostí vrhla Ronovi kolem krku. „Náměsíčník si zaslouží vřelé díky a čokoládu a... To je sen! Podívej!“ Vrazila mu před nos pergamen od Lupina. Nebylo to všeobecné povolení ke vstupu do oddělení s omezeným přístupem. Bylo to povolení vypůjčit si tři konkrétní knihy.

Ron chvíli jen mrkal.

„Vždyť je to jen – no jasně!“ Konečně mu to došlo. Nadšeně se rozzářil. „Takové cavyky a pak!“

Hermiona se zasmála. „Před večeří máme kupu času!“

„Harry?“

Harry vzhlédl, když jeho jméno vyslovil neznámý hlas. Zoë uvědomil si.

„Ahoj,“ řekl.

„Jdeš na večeři? Většina lidí už odešla.“

Harry se rozhlédl. Ani si nevšiml, kdy se společenská místnost začala nenápadně vyprazdňovat, ale Zoë měla pravdu, ona a Harry byli poslední, kdo tam zbyli.

„Teda,“ řekl. „Asi jsem se trochu zabral do práce.“

Věděl, že to udělal úmyslně. Původně chtěl najít Rona nebo Hermionu, případně oba, ale když se mu to nepodařilo, vytáhl si místo toho esej do obrany. Uvědomil si, že Zoë stále čeká na odpověď, a přikývl.

„Ano, chtěl jsem na večeři jít. Počkáš, než to tu zabalím?“

„Žádný problém!“ Usmála se Zoë.

Za dobré nálady spolu sešli do přízemního patra, po cestě si povídali o využití drobných kleteb v ostrém souboji. Před vstupem do Velké síně Harry koutkem oka zachytil pohyb a otočil se, ze stínů se ve své plné výšce hrozivým krokem vynořil Snape, černý hábit za ním zlověstně povlával. Harry spíš cítil, než viděl, jak se Zoë vedle něj napjala.

„Pottere,“ vyplivl Snape, a vstoupil mu do osobního prostoru.

Harry zcepeněl. Rád by si myslel, že je Snape jen výborný herec, ale ve skutečnosti věděl, že to dělá ze zvyku nebo možná dokáže tak dobře přenášet nenávist.

„Ano, pane?“

„Varuji vás, Pottere,“ zašeptal Snape hrozivě, „dnes večer byste se radši měl ukrýt pod peřinou – po škole se potulují vlkodlaci.“ Šepot se ještě ztišil, aniž by však ztratil na nevraživosti:

„Váš otec by vás chtěl mít v dohledu.“

Snape ustoupil, obrátil se tak prudce, že se lem jeho hábitu otřel Harrymu o kolena a odkráčel do Velké síně.