PA: Povídku jsem začala psát před vydáním HP a Fénixův řád, proto se s tímto dílem kánonu ve všech ohledech neshoduje, ačkoliv jsem ji upravila, aby tomu tak ve většině případů bylo. Jedinou výraznější nesrovnalostí je Lenka, která je v šestém díle kánonu zjevně důležitou postavou, a fakt, že Moody s ostatními na začátku léta Dursleyovým nepohrozili. Harry také nedostal zpět Pobertův plánek.
Poslední poznámka začíná být s touto kapitolou důležitá.
~~~~~~~~~~~~~
34 -- Magická berlička
Když se dostali do učebny, odpochodoval Ron přímo k jedinému volnému samostatnému místu mezi Terrym Bootem a zdí. Harry si povzdechl a zamířil k volné lavici. Ohlédl se po Hermioně, aby zkontroloval, jestli ho bude následovat a zjistil, že si ho nejistě prohlíží. Usmál se na ni a bradou kývl k lavici. Přišla za ním a posadila se.
Po cestě na oběd je Ron dlouhým krokem předešel, a když se Harry pokusil posadit vedle něj, řekl mu, ať si dá odchod. Velkou část oběda pak strávil ve společnosti Andrewa a Jacka, povětšinou však mlčky vraždil pohledem obsah svého talíře. Harry se přinutil spolknout pár soust a zvedl se.
„Musím si s Ronem promluvit,“ řekl Hermioně.
„Teď nebude ochotný tě poslouchat,“ řekla Hermiona. „Budeš mu muset dát tak den dva na vychladnutí.“
„Hermiono, odpoledne se setkáme s wyverny. Musím si s ním promluvit hned!“
Hermioně se zděšením rozšířily oči. „Ale ne! Zapomněla jsem. Harry, to není dobré! Myslíš, že by vám madam Pomfreyová dala Uklidňující lektvar? Nebo aspoň jemu?“
„Postarám se o to.“
Harry vstal a přešel podél stolu k Ronově místu. Ron dělal, že ho nevidí.
„Rone.“
„Copak jsem ti neřekl, abys odprejskl?“
„Musíme si promluvit.“
„Nevidím, o čem bychom my dva měli mluvit,“ řekl Ron chladně. Začal se k Harrymu obracet zády, ale Harry ho popadl za rameno.
„Musíme si promluvit, jestli chceme přežít wyverny. Takhle se s nimi setkat nemůžeme.“
„Jestli se chceš omluvit, poslouchám.“
„Ne. Pojďme ven, kde to můžeme probrat v soukromí.“
Ron chvilku vypadal, že odmítne, ale pak mu tváří proběhly obavy. Aniž by pokývl hlavou, vstal a vyšel ze síně. Harry se vydal za ním.
Prošli vstupní halu a vyšli do jasného slunečného odpoledne, s cípy jejich hábitů si pohrával mírný podzimní vánek. Harry se zastavil, když vkročili na trávník, a Ron se k němu obrátil čelem.
„Takže,“ řekl Ron hlasem jako břitva, „ty se chceš kamarádíčkovat s Malfoyem.“
„Chci s Malfoyem příměří. Nepřipadá mi jako materiál na kamaráda.“
„Ale říkáte si jménem.“
Harry obrátil oči v sloup. „Upřímně, myslím si, že to udělal, jenom aby tě vytočil. Malfoy vždycky věděl, co tě spolehlivě zvedne ze židle.“
„Ale já to jemu dělat nesmím.“
„Nechci, abys to začínal. Nerad vidím, když můj kamarád někoho šikanuje.“
Ron chvilku stál jako socha, dlaně sevřené v pěst, kloubky bílé a do tváře se mu vehnala červeň. „Tohle mě moc neuklidňuje!“ Vyplivl nakonec.
„Promiň.“ Harry vytáhl bublifukový náhrdelník, který mu obstarala Hermiona. Byla to červená koule (prozradila mu, že jí chvíli zabralo, než narazila na jeden, který nebyl ve tvaru srdce) na černém provázku. Široce se usmál, odšrouboval víčko a vytáhl ho i s namočenou tyčkou zakončenou dvěma kruhy pro vyfouknutí bublin, ze kterých odkapávala růžová tekutina.
„Zkus tohle.“
„Harry...!“ Ronovu napruženou námitku useklo spontánní zahihňání, když mu do tváře vlétl oblak bublin a on zvedl ruce, aby je máváním odehnal. Chvilku jen uhranutě stál a sledoval bubliny, které nestačily popraskat, pak na Harryho vypláznul jazyk. „Jsi hrozný. Víš to, viď?“
„Uh-hm. Zklidnil ses natolik, abychom mohli probrat, jak teď přežijeme wyverny?“
Ron se široce usmál. „Víc?“ Navrhl.
„Působí to jen velmi krátce. Nevím, co by Hagrid říkal, když bych na tebe každou čtvrthodinu foukal bubliny, a ani nechci vědět, co by si o tom mysleli naši spolužáci. Taky bys mohl udělat nějakou pitomost, když kolem tebe všechno vypadá tak pěkně.“
Ron se svalil do trávy, zůstal ležet na zádech a sledoval pohybující se mraky na obloze. „Jako tohle?“ Zeptal se rozjařeně. „Pojď za mnou, maličký wyverne!“
Harry se posadil vedle něj. „Něco takového. Sedni si.“
„Hrmph. No jo.“
Ron se vytáhl do sedu. Harry ze své kapsy vytáhl lahvičku. „Vypij tohle.“
„Co to je?“
„To co jsem na tebe foukl v bublinách. Když to ale spolkneš, působí to víc jako standardní Uklidňující lektvar a účinky vydrží dvě hodiny nebo i víc, což by mělo zaručit, že z péče o kouzelné tvory vyvázneme se zdravou kůží.“ Harry pokrčil rameny. „Není to taková zábava, ale bude to tak bezpečnější a pro případ nouze u sebe bubliny budu mít radši taky.“
Ron si od něj převzal lahvičku a zamračeně ji studoval. „Ale můžu ti věřit?“ Zeptal se nesměle.
„Jasně že můžeš. Vypij to.“ Harry sledoval, jak Ron vypil obsah lahvičky a přikývl.
Ron mu podal lahvičku zpátky a znovu si lehl. „Měl bys vidět ty mraky,“ lákal ho. „Kolem krajů jimi krásně prochází sluneční paprsky.“
„Hm.“ Harry vzhlédl k oblakům, byly celkem pěkné, nadýchané beránky proti jasně modrému nebi, pak se znovu zadíval na Rona. „Uvědomuješ si, že tohle nic neřeší. Ve skutečnosti se na mě pořád zlobíš.“
„Já vím.“ Ron se na něj šťastně usmál. „Jsi arogantní zmetek.“
„A musíme si to vyříkat, než se budeme moct udobřit.“
„Hodil by se ti středeční večer?“
„Ne. Mám setkání.“
„To je překvapení. S tím umaštěným smrtijedským hadem?“
Díky Ronově téměř zasněnému hlasu nemohl Harry vzít urážku tak osobně, jak by tomu jinak bylo. „Buď zticha,“ napomenul ho.
„Neměl by sis taky jeden vzít?“
Harry zavrtěl hlavou. „Ovládám nitrobranu.“ Kysele se na zrzka usmál. „Dokážu všechno ukrýt tak hluboko, že bys z toho nezachytil ani letmý záblesk.“
„Nic proti, Harry, ale to nezní dobře.“
Harry pokrčil rameny. „Pořád lepší, než aby mě mohl posednout Pán zla, nebo ne?“
Ronovi se na čele na chvilku objevila vráska, pak se vyhladila.
„Když myslíš.“
„Vím, co ti na tom vadí. Snape je v tom hrozně dobrý. Možná proto je tak strašný, když ztratí kontrolu. Touží po tom.“
„Já si myslím, že je to prostě sadistický bastard.“
Harry se zamyslel. „Občas. Vyrazíme, dobře?“
Na hodinu péče o kouzelné tvory dorazili ze třídy jako první. Hagrid je nadšeně přivítal. K Harryho úlevě se příliš soustředil na své wyverny, než aby zaregistroval Ronův zasněný stav. Vedle stálého výběhu se přes noc objevila obří ptačí klec z tepaného železa, vypadala jako ozdobná filigránová houba. Uvnitř byli tři wyverni, zelený, modrý a modrý s leskle fialovou hlavou.
Kdyby Harry wyverny viděl na obrázku, možná byl si myslel, že se jedná o umělecké ztvárnění draka podle nepřesného popisu – jako kdyby někdo zapomněl zmínit, že se má jednat o ještěra. Štíhlá šupinami pokrytá těla měla dvě nohy, zobákovitý čenich a postoj načepýřeného kohouta. Jestli draci vypadají jako ještěři s několika částmi navíc, pomyslel si Harry, tihle vypadají jako hadi s několika částmi navíc. Pozorně si je prohlížel. Zajímalo by mě, jestli by rozuměli hadímu jazyku?
„Zdravím,“ zasyčel zkusmo.
Hagrid uskočil od ohrady. Ron se zkoumavě zadíval na Harryho. Wyverni zvedli hlavy a ohýbali krky, aby zjistili, odkud zvuk přišel.
„Tady,“ řekl Harry a obešel část klece, aby byl mezi ním a Ronem větší rozestup. „Jsem to já, kdo mluví. Rozumíte mi?“
Hlavy se vzrušeně pohnuly, dlouhé krky se zavlnily, ale wyverní hlasy přicházely v drsných, ptačím skřekům podobných zvucích.
„Rozumíte, ale nedokážete se mnou mluvit?“
Hlavy wyvernů se opět pohnuly. Fialová hlava se přiblížila k němu, zatímco modrý a zelený wyvern protáčeli ocasy v pomalém, plynulém, spirálovitém pohybu.
„Ano,“ ozval se od jeho levé nohy lenivý hlas. „Také si to myslím.“
„Uh, Harry?“ Zavolal na něj Ron. „Máš vedle sebe zmiji.“
Harry už si zmije všiml sám. Byla hezky světle hnědá s působivými tmavšími skvrnkami na klikatém vzoru, který se jí táhl po hřbetě. Napůl se zvedla, téměř jako by se chytala udeřit, ale Harry cítil, že není nepřátelsky naladěná.
„To je v pohodě,“ odpověděl Ronovi. „Ahoj,“ řekl ke zmiji.
„Ahoj.“ Hadí zasyčení znělo pobaveně. Zmije – Harry usoudil, že se bude jednat o samičku – poklesla ze svého napjatého postoje, když si Harry sedl na bobek, aby si snáz viděli do očí. „Jak to, že umíš mluvit, když to ani tamti tvorové nedokážou?“
Harry pokrčil rameny. „Prostě to tak je. Občas to nějaký kouzelník umí. Ostatní kouzelníci si myslí, že je to špatné.“
Zmije zasyčela a podrážděně se stočila. „Ničí naše hnízda a zabíjí naše mladé!“
„Ano, to budou oni,“ souhlasil Harry. „Já bych to neudělal.“ Usoudil, že bude lepší zamlčet, že to byl on, kdo zabil obřího baziliška, co sídlil pod hradem. Nevěděl, jak by to vzala.
„Harry!“ Ozval se naléhavě Hagrid.
„To je v pohodě. Nezlobí se na mě.“
„Dou sem další děcka, Harry. Měl bys s tím přestat.“
„Jo tak.“ Harry se na hada zamračil. „Už si s tebou nemůžu povídat. Jdou sem další lidé. Později?“
„Jsou ti lidé zlí?“
„Tihle lidé by se tě báli. Jsi jedovatá, víš.“
Zmije zasyčela. „Proti někomu tak velkému, jako jsi ty, by to nepomohlo.“
„Občas to někoho z nás zabije, i když ne okamžitě. Oni se jdou podívat na wyverny, a proto se potřebují cítit v bezpečí.“ (Harry si všiml, že pojem ‚wywern‘ vychází v hadím jazyce podobně jako ‚ptačí had‘.) Harry kývl na zmiji. „Opatruj se.“
„Děkuji, mluvící člověče. Přeji šťastný lov.“ Zmije klesla do trávy a odplazila se k blízkému křoví. Harry viděl, jak ji Hagrid sleduje a připomněl si, že ho musí později upozornit, aby zmiji ani jejím mladým neubližoval.
Zbytek třídy dorazil v jednom houfu. Zmijozelové působili poněkud otupěle. V této třídě byli dva, Blaise Zabini a Radiana Nottová, dívka, kterou Harry z dálky viděl již dříve, ale nikdy předtím nezachytil její jméno. Zapřemýšlel, jak by mohla být příbuzná se smrtijedem Nottem. Pomyslel na Siriusovu rodinu a umínil si, že nebude dělat předčasné závěry.
Pro dnešek měli wyverny pouze sledovat. Navzdory Harryho počátečním starostem proběhla hodina, aniž by musel zasahovat. Vzpomněl si, jak Hermioně řekl, že nepotřebují, aby je držela dál od potíží. Hagrid měl přichystaných několik záložních lahviček s Uklidňujícím lektvarem, dvě z nich použil, když se Parvati začala dohadovat se Susan Bonesovou. V části, kdy si měli dělat poznámky z pozorování, se Harrymu podařilo vymámit z Hagrida slib, že zmijím neublíží. Po skončení hodiny se Harry vracel k hradu s Ronem, což ho podivně roztesknilo.
„Vyříkáme si to brzy?“ Navrhl.
Ron mlčky pokrčil rameny. Harry hádal, že účinky lektvaru povětšinou odezněly.
„Tak se uvidíme,“ řekl Harry nemotorně. Natáhl krok, předešel ostatní studenty a vydal se do nebelvírské věže pro své knihy. Rozhodl se, že se půjde na několik hodin učit do knihovny. Při pomyšlení na Ronovo pokrčení rameny málem zasténal, možná to bude trvat déle, než si myslel.
Ten večer vklouzl Harry do Snapeova kabinetu. Snape ho sledoval s tázavě zvednutým obočím, zatímco za sebou zavíral.
„Domníval jsem se, že další setkání máme až za dva dny.“
Harry seslal na dveře potřebná kouzla a obrátil se ke svému otci. „Měli jsme mít. Ani bych dnes neměl zůstávat dlouho. Jen jsem ti chtěl říct o svém dni, než se to k tobě donese odjinud.“
Snape si opřel hlavu o ruku a ukazováčkem si promnul spánek. „Přesně co teď potřebuji,“ řekl sžíravě.
„Ron a já jsme se dnes pohádali,“ řekl Harry rychle, „před učebnou obrany. Profesor Lupin se objevil právě ve chvíli, kdy jsme na sebe vytahovali hůlky.“
Snape se na něj nevěřícně koukal. „Měl jsi v úmyslu Weasleyho proklít?“
„Ne, jenom... Je to reflex. Někdo mě chce zasáhnout; tasím hůlku. Prostě se to stalo.“
„Užitečný reflex. Možná tě za něj i pochválím. Proč chtěl proklít on tebe?“
„Protože jsem se zastal Malfoye.“
„Prosím?!“ Vykřikl Snape. Harry byl rád za tišící kouzla.
„Ron po něm vyjel úplně bezdůvodně. Pokouším se mezi námi zachovat příměří.“
Snape ho chvíli sledoval, pak to odmávl jako nepodstatné. „Nepochopitelné operace tvé nebelvírské mysli bychom si zřejmě měli ponechat na delší večer. Takže jsi mě přišel informovat, že mám očekávat návštěvu Lupina, který mi bude chtít sdělit, že ses účastnil potyčky na chodbě. Něco dalšího?“
„No, hned potom jsme měli mít hodinu s wyverny, oba jsme na sebe byli naštvaní. Tak jsem Ronovi dal svůj růžový bublinový lektvar.“
„Ten?! Přeskočilo ti? Co udělal?“
„Ne v bublinách! Na pití. Teda, jednou jsem na něj foukl bubliny, abych to přiměl to vypít. Evidentně z toho byl trochu otupělý, ale to byla zhruba třetina třídy, takže by ti o tom asi nikdo neříkal. Jen jsem myslel, že bys to rád věděl.“
Snape si ho dlouze prohlížel.
„Dobrá,“ řekl nakonec. „Děkuji, že jsi mi to řekl. Už bys měl asi jít.“
Harry přikývl. „Jo. Hermiona s Ronem začínají mít podezření.“ Zaváhal. „Hm... Tak dobrou noc.“
„Dobrou noc, Harry,“ oplatil mu Snape. Znělo to skoro vřele, pomyslel si Harry. „Můžeme si popovídat ve středu.“ Mávl rukou ke dveřím. „Teď se vrať do té své věže a tam si třeba vyzývej lidi na souboj, nebo co vy to tam děláte.“
„My?“ Zvýšil Harry hlas v hraném pobouření.
„Na nic dobří nebelvírští spratci.“
„Jo tyhle máš na mysli.“ Harry zrušil kouzlo na dveřích a otevřel, ale ještě ve dveřích se obrátil. „Většinou jen pracujeme na úkolech,“ řekl.
„Ven, Pottere!“ Zařval najednou Snape. „Nezajímá mě, proč nemůžete pochopit, jakým způsobem asafoetida z čeledi miříkovitých absorbují kletby! Máme tu místnost, které říkáme knihovna. Navrhuji vyhledat slečnu Grangerovou, nepochybně vám tam ukáže cestu!“
„No jo, máte pravdu, mám pocit, že tu věc s knihovnou kdysi zmiňovala,“ odsekl mu Harry. Snape se na něj usmál, nadhodil si lahvičku s inkoustem a Harry uskočil ze dveří právě včas, aby ho letící předmět nezasáhl. Nádobka se roztříštila o kámen a rozstříkla rudý inkoust až na lomenou klenbu nad chodbou. Harry se uchechtl a vesele se rozběhl ke schodům.
Takové představení a ani nemá obecenstvo. Škoda.
Hermiona přešla společenskou místnost a zastavila se vedle Rona, který se s neobvyklou výdrží věnoval učení.
„Rone?“ Oslovila ho nesměle. Na Ronovo zavrčení se zeptala: „Nevíš, kde je Harry?“
„Nevím a nezajímá mě to.“
„Jenže mě ano. Prosím?“
Ron se odlepil od knihy. „Koukni,“ řekl, „co čekáš, že udělám? Harry má ve zvyku se vytrácet. Často. Co já vím, někde si předchází Malfoye.“
Hermiona si odkašlala. „To není moc pravděpodobné.“
„Tak dává nic netušícím lidem lektvary, o kterých ví houby. Klábosí s jedovatými hady. Prostě něco, co Harry dělává.“
„Rone?“
„Co?“
„Nechtěl bys něco z toho vysvětlit?“
Ron si povzdechl. Položil si bradu do dlaní a rozmrzele koukal na stůl vedle svého pergamenu.
„Před hodinou s wyverny mě vzal ven a dal mi nějaký lektvar.“
„Pokračuj.“
„Řekl, že je to podobné slabému Uklidňujícímu lektvaru. Měl pravdu – jen to chutnalo lépe. Ale uprostřed pozorování, když to začalo vyprchávat, jsem se ho zeptal, jestli je to bezpečné a on pokrčil rameny a řekl ‚mně to nic neudělalo‘. Tak jsem přitlačil a on řekl, že přesně neví, co to je, jen něco, co sebral, když jednou v létě pracoval pro Snapea.“
Hermiona se na okamžik zamyslela. Líbilo se jí to čím dál méně.
„Naštveš se na mě,“ řekla opatrně, „když ho nahlásím?“
„Jo. A popřu všechno, co jsem právě řekl.“
Hermiona si povzdechla. „Jak myslíš. A ti hadi?“
Ron pokrčil rameny. „Před hodinou si povídal se zmijí. Asi o nic nejde, jen mi to přijde tak trochu děsivé.“ Ron se pohodlně svezl níž na židli a natáhl si před sebe nohy. „Zatraceně, tolik bych chtěl mít Pobertův plánek.“
Hermiona přikývla. „Taky bych ráda věděla, kde se toulává.“
„A s kým,“ dodal Ron. „Teda, nemyslím, že by byl s... Však víš.“
„Jo.“ Hermiona se posadila k němu. Zamračila se do prázdna. „No, Lupin je zpátky.“
„Pochybuju, že by pro nás udělal novou. Kdyby ano, dal by ji Harrymu, ne nám.“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Novou by nám nevyrobil.“ Usmála se. „Ale vsadila bych se, že nám řekne, jak ji vyrobili oni!“ Vyskočila na nohy. „Pojď. Zajdeme za Náměsíčníkem!“
Ron se začal zvedat, ale pak zavrtěl hlavou. „Za tebou!“ Zašeptal.
Hermiona se obrátila. Harry prolezl portrétem a namířil si to přímo k nim. V podpaží nesl menší piknikový koš.
„Čau!“ Pozdravil, když se zastavil před nimi. Ron se sehnul nad svým úkolem. „Donesl jsem větrníky,“ řekl přemlouvavě. „A máslový ležák.“
„Oou!“ Zapištěla Hermiona. Natáhla se pro větrník.
„Na, Hermiono, můžeš to podat Ronovi?“ Požádal ji Harry. „Od tebe si ho třeba vezme.“
Ron se na Harryho krátce zamračil a vrátil se k práci, ale jeho soustředění znatelně opadlo, když Hermiona vyčarovala pod větrník ubrousek a položila ho vedle jeho pergamenu.
Harry si povzdechl a posadil se. „Je se všemi nejlepšími kamarády tolik práce?“ Zeptal se. „Nebo je to námi dvěma?“
Ron se uchechtl a podíval se na něj. „Jen námi,“ řekl. „Jsme nemožní, všichni tři.“
„Huh. Aspoň že s tím nemučíme nikoho normálního,“ utrousil Harry.
„Pořád si to musíme vyříkat,“ upozornil ho Ron. „Jenom to odkládám na později, abych si mohl dát ten větrník a dopsat svůj esej do přeměňování.“
„Morfologická konfigurace,“ řekl Harry.
„Cože?“
„Použij někde ve své eseji frázi ‚morfologická konfigurace‘. Snažím se přesvědčit všechny ze třídy, aby to udělali. Bude z toho na větvi, jak se bude snažit přijít na to, ze kterého zdroje jsme to vyčetli.“
Hermiona se zasmála.