Preklady fanfiction Harryho Pottera

Vzestup klanu Weasleyů

autor: jacobk

překlad: Jacomo                     betaread: Calwen

Originál viz https://www.fanfiction.net/s/11768072/1/Rise-of-the-Weasley-Famiglia

Shrnutí: Ron nikdy nechtěl být zločineckým bossem. Škoda, byl v tom fakt dobrý. Dokonce i když strávil většinu času obavami o to, co se stane, když na to jeho matka přijde.

Žádost o překlad zaslána

Rating: bez omezení - Humor, dobrodružství - 2500 slov - AU

***

Během dvanácti let svého krátkého života se Ron Weasley naučit důležitou lekci ohledně lhaní mamce: nesnaž se mamce lhát. To byl jeden z mnoha krutých důsledků toho, že byl nejmladší syn. Po vychovávání pěti kluků - naposledy nechvalně proslulých dvojčat - získala Molly Weasleyová mimořádnou schopnost veškeré lhaní vyčmuchat.

A proto byl dopis, který teď držela v ruce, naprosto pravdivý. Mohla ho skepticky zkoumat, jak chtěla; neobsahoval žádné tajemství. Tak hranaté písmo mohl mít jen Hagrid. Ron ho dokázal přečíst i z místa, kde právě stál.

RONE,
DOLETAXUJ V 8:00 KE TŘEM KOŠŤATŮM NA UČENÍ.
HAGRID

„A jak se znáš s Hagridem?"

„Myslel jsem, že jsem ti to říkal, mamko. Občas k němu chodíme s Harrym na čaj. Znal Harryho rodiče, víš."

Jak očekával, matčin obličej při zmínce o Harrym nabral měkčí výraz. Trochu bolelo, že vůči Harryho chování neměla nikdy takové pochyby jako u své vlastní krve, i když je pravda, že po naslouchání dvojčatům byla Ronovi jako dítěti často věnována zvláštní pozornost.

„O jaké učení jde?"

„Je šafářem v Bradavicích. Zná všechno o rostlinách a zvířatech v Zapovězeném lese," řekl Ron, načež se odmlčel, aby vystihl správný okamžik, „a myslím, že je během léta osamělý."

Na matčině tváři se objevil jasný výraz sympatií a Ron věděl, že ji má. A proč ne? Všechno, co řekl, byla koneckonců pravda. Sice nepodstatná, ale pravda.

„Tak tedy dobře. Poslouchej Hagrida a uč se. Nechci od něj slyšet, že ses flákal, rozumíš?"

„Jasně, mamko!"

Ron si pospíšil ke krbu. I když se zdálo, že je všechno na nejlepší cestě, bylo lepší neotálet a nepokoušet osud. Navíc Hagrid už na něj měl čekat.

Rychlá cesta letaxem vyklopila Rona v hlavní místnosti Tří košťat. Hagrid tam už skutečně byl, jeho masivní postavu nešlo přehlédnout. Velký muž byl očividně nervózní, což působilo u někoho o výšce osmi stop dost zvláštně.

Ron k němu přešel: „Hagride! Připraven?"

Hagrid dopil svůj džbánek jedním velkým lokem a poněkud hlučně postavil korbel na bar. „Seš si tím jistej, mladej?"

„Jasně, že jsem," řekl Ron. Namířil si to rovnou ke vstupním dveřím a před nimi netrpělivě čekal, až ho Hagrid dohoní. Když viděl, že stále váhá, položil mu konejšivě dlaň na předloktí, což bylo nejvýš, kam dosáhl. „Klídek, neriskuju nic, co si nemůžu dovolit ztratit."

Když jim Hagrid vykládal, že dračí vejce vyhrál v pokeru, Hermiona bleskově vyluštila skrytý význam: v průběhu hry Hagrid pověděl úplnému cizinci, jak projít kolem tříhlavého psa. Byla to důležitá stopa v jejich cestě za tajemstvím Kamene mudrců.

Ron ale zachytil zcela jiné sdělení: někde v Prasinkách se hrál poker s vysokými sázkami a Hagrid tam příležitostně vyhrával.

Naštěstí měl Hagrid stále pocit, že je jejich dlužníkem za to, že mu pomohli diskrétně dostat Norberta z Bradavic a přesunout toho ne-až-tak-malého chlapíka na místo, kde mohl v klidu vyrůstat a dál žít. Ron neváhal uplatnit svůj příslovečný podíl za místo u dnešního stolu. Hagrid zjevně začínal mít postranní myšlenky, takže se Ron snažil, seč mohl, udržet oba v dobré náladě soustavným přívalem pozitivního klábosení.

Když vešli k Prasečí hlavě, jejich role se obrátily. Hagrid se vstupem do známého prostředí uvolnil, zatímco Ron se při pohledu na poněkud omšelou a pochybnou hospodu napjal. Pronikavý pohled starého barmana taky zrovna nepomáhal. Ron se trochu uklidnil, až když barman přesunul svůj pohled k Hagridovi.

„Ten je tu se mnou."

O Hagridovi se dalo říct hodně věcí – i Ron by mohl – ale byl to skrz na skrz upřímný chlap. Možná nebyl nadšený ze slibu, který dal, ale samozřejmě ho chtěl dodržet. Ron se na něj nalepil a společně se vydali do zadní místnosti.

Jestli byla přední část baru odstrašující, tak zadní místnost byla vysloveně nepřátelská. Obložení z tmavého dřeva jako by absorbovalo blikající světlo pochodní a připouštělo jen slabé odrazy, které osvětlovali zbytek místnosti. Ron matně zahlédl řadu hlav přidělaných na zdi a ze srdce zadoufal, že patřily magickým zvířatům.

Přítomní se zdáli být v ponuré atmosféře jako doma. V čele masivního dřevěného stolu seděl skřet, který Ronovi připadal věkovitý a scvrklý dokonce i na skřetí standardy. Vedle něj seděl stařec s překvapivým množstvím bílých vlasů, naprosto nepodobný Albusovi Brumbálovi. Ron se zachvěl, protože se mu zdálo, jako by ho ty chladné oči zajaly a vzápětí zase pustily. Vedle tohoto muže seděla stařena s krysím hnízdem vlasů na hlavě, se kterým její bloudící oko vedlo nelítostný souboj o nejvíce odrazující rys obličeje. Postava na konci stolu byla zcela skrytá pod černým pláštěm; jediné, co z ní bylo vidět, byl pár zářících červených očí.

Všichni pozorovali Hagrida s různou mírou zvědavosti. Ten si několikrát odkašlal a až poté pronesl své oznámení.

„Todlecto je kámoš, co mi pomoh´ s mým dračím problémem."

Kolem stolu se přelila vlna... no, ne zrovna přijetí... asi spíš tolerance. Když si Ron sedal, ani všechna ta ponurá atmosféra vůkol mu nedokázala zabránit, aby neměl chuť nadskakovat nadšením. Konečně to nastalo.

„Vaše sázky," vyhlásil skřet.

Bělovlasý muž vytáhl z kapsy kus papíru, cosi na něj napsal a položil ho na stůl před skřeta. Stařena a postava v plášti položily na stůl měšce, které při dopadu tiše zacinkaly. Hagrid s hlasitým bouchnutím vhodil na stůl vejce, které se odkutálelo ke skřetovi. Ron pečlivě vytáhl z kapsy malý rudý střípek drahokamu a předložil ho k posouzení.

Skřet se postupně na každého podíval, a pak položil před bělovlasého muže, stařenu a maskovanou postavu hromadu žetonů. Poté odpočítal žetony pro Hagrida a po krátkém zaváhání ho probodl vážným pohledem.

„Asi na tohle nemáte licenci?"

„Licenci? Tydlecty věcičky ´sou neškodný," protestoval Hagrid. „Tedy pokavaď se od nich nenecháte kousnout. Nebo poškrábat. Nebo na ně nekoukáte móc dlouho. Nebo..."

Ron se na vejce zahleděl s novým zájmem. Bylo výrazně větší než slepičí a zdobily ho modré skvrny. Hermiona by ho možná dokázala identifikovat, ale on neměl tušení, co by z něj mohlo vyrůst. Ale počítal, že pokud se to nevylíhne během hry, není to až tak důležité.

Skřet si povzdechl, oddělil hrst žetonů, které připravil, a zbytek přesunul před Hagrida. Pak sáhl po Ronově nabídce a chvíli si ji prohlížel. Poté ztuhl, hbitě vyňal z kapsy klenotnickou lupu a pozorněji si drahokam prostudoval.

„Je pravý?"

Pohled měl ostrý, přestože jedno z očí bylo zkresleno lupou. Ron získal dojem, že tohoto skřeta je možná těžší ošálit než mamku. Dobře, že nemusel lhát.

„Dal mi ho sám Harry Potter."

Poté, co Harry rozbil Kámen mudrců, pár střípků si schoval a byl náramně šťastný, že se o ně mohl podělit se svými přáteli. Nezůstala v nich žádná magická moc – Ron by se s žádným pokerem neobtěžoval, kdyby si mohl vyrobit vlastní zlato – ale choval naději, že nějakou hodnotu pořád ještě mají.

Soudě podle náhlého vzrůstu zájmu okolo stolu, už pouhé spojení s Chlapcem, který přežil, stačilo na vyvolání pozornosti. Skřet po uspokojení zvědavosti jen zavrčel a převzal úlomek do úschovy k ostatním sázkám. Poté odpočítal hromadu žetonů a předal je Ronovi.

Ron se rozhlédl a zjistil, že má do začátku víc žetonů než ostatní. Bělovlasý muž neměl zas tak o tolik míň, ale ostatní na tom byli výrazně hůř. To vypadalo jako dobré znamení. Nikdy nevadilo mít příležitost trochu pošťouchnout lidi k sázení.

Hrálo se na pět vyložených karet a skřet rozdával. Ron strávil několik prvních kol složením každé ruky a snahou získat cit pro hru. Trvalo mu pět minut, než postřehl všechny falešné hlášky, které předkládali ostatní hráči. Další půlhodinu mu zabralo, než zjistil, které z těch hlášek jsou pravé.

Poker byl pro chlapce Weasleyových vážnou záležitostí. Nikdo z Ronových bratrů to nejmladšímu sourozenci neulehčil a chopili se každé příležitosti, aby mohli své domácí práce přesunout na jeho bedra. A tohle drsné prostředí přinutilo Rona učit se rychle. Jeho protivníci zřejmě neměli výhodu podobných zkušeností. Teď bylo na něm, aby ji využil.

Úšklebek bělovlasého muže se stal trochu moc výmluvným, když blafoval. Ron dorovnal a dovedl hru až ke shrábnutí banku.

Oko stařeny se přestalo otáčet, když se dívala na dobré karty v ruce. Ron složil.

Oči maskované postavy se trochu víc rozzářily, když měla dobrou ruku, ale plášť šustil, když blafovala. Naštěstí měl Ron dobré karty. Znovu zvedl sázku a nakonec získal své nejlepší skóre.

Hagrid by mohl mít obsah ruky stejně tak dobře napsaný na čele. Ron se snažil neuplatňovat příliš mnoho výhod, ale bylo těžké zcela odolat pokušení.

Časem to vypadalo, jako kdyby se zbytek stolu naklonil k Ronovi. Nevyhrál každé rozdání, ale víckrát vyhrál, než prohrál, a jeho výhry měly tendenci být vyšší než jeho ztráty. Jak noc pokračovala, hromada žetonů před ním rostla a rostla.

Situace vyvrcholila, když bělovlasý muž dostal karty, kterými si nebyl až tak jistý, ale vypadalo to, že má šanci na slušnou hru. Zvedl sázku a přiměl tak složit všechny kromě Rona, který byl zvědavý, jak se jeho karty vyvinou.

Bělovlasý muž si vyměnil dvě, kdežto Ron jen jednu. Muž se na karty téměř ani nepodíval a už nahrnul do banku veškerý zbytek svých žetonů. Ron neváhal dorovnat, což vyvolalo u jeho soupeře nehezký úšklebek.

„Celý večer jsi měl štěstí, chlapče, ale to teď končí. Full house, esa a dvojky."

Otočil karty, aby ukázal, že odpovídají jeho tvrzení. Ron se zuby nehty snažil udržet netečný výraz a začal vykládat svoje karty jednu po druhé na stůl.

„Já mám přímo..." řekl s odmlkou před vyložením poslední karty, „flush."

Podle Ronova názoru nevypadala piková postupka od tří do sedmi nikdy tak krásně. Jeho protivník měl očividně jiný názor, protože s peprnou nadávkou bouchl do stolu.

„A je to! Pro dnešek jsem skončil."

Kolem stolu to souhlasně zašumělo. Ani Ron neměl námitky, protože podle náhlé vlny únavy usoudil, že noc už značně pokročila. Skřet se ohledně proplacení žetonů obrátil nejprve na něj.

„Ehm... co za ně dostanu?"

Skřet se uchechtl, ne nelaskavě, spočítal Ronovy žetony a rychle je v hlavě převedl. „Za předpokladu, že chceš zpátky svou sázku... by to mělo dělat tohle."

Ron vytřeštil oči na úlomek Kamene mudrců, kus papíru a osmnáct galeonů. Nevěnoval pozornost rozdělování ostatních výher, protože se ponořil do myšlenek na vlastní štěstí. Osmnáct galeonů! To bylo víc peněz, než kdy v životě držel v ruce. Teď bylo jeho jediným problémem, jak proklouznout domů a vymyslet, jakým způsobem je utratí, aby jeho matka nepojala podezření.

Z myšlenek ho vytrhla ruka, která mu dopadla na rameno. Vzhlédl do tváře bělovlasého muže; místo hněvu, který očekával, měl ale stařec ve tváři hloubavý výraz.

„Inu, chlapče, předpokládám, že bude dobré mít zase partnera."

Ron se zarazil a sklopil zrak k útržku papíru. Velkými písmeny na něm bylo napsáno 50 % a pod tím naškrábán nečitelný podpis.

„Ale nemám v plánu měnit název," pokračoval starý muž, který si neuvědomoval Ronův zmatek. „Borgin a Weasley prostě nemají ten správný zvuk."

Ron souhlasně kývl. Tohle se příliš blížilo upozornění mamky na jeho aktuální dobrodružství.

„Budu pokračovat v provozování obchodu a ty se postaráš o těch pár maličkostí, co měl na hrbu Caractacus."

„Maličkostí?" zeptal se Ron, když znovu našel svůj hlas.

„Neboj se," ujistil ho stařec a přezíravě mávl rukou, „nebude to tak nebezpečné jako zaplést se s drakem."

Během příštích let se měl Ron častokrát přesvědčit, že toto prohlášení vylučuje jen nepříjemně malý počet úkolů.

***

PP: Vzhledem ke shrnutí a názvu to působí jako první kapitola delší povídky a také to není označené jako „dokončené", ale autor/ka nadále publikuje jiné povídky a k této nebylo 2 roky nic dalšího přidáno. Nicméně mě bavil už tento kousek a Ronovi jsem ten triumf z celého srdce přála. Doufám, že pobavil i vás.