Lenka Láskorádová
Květina v jejích vlasech
autor: Bagge - překlad: Jacomo - betaread: Calwen
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/3498324/1/A-flower-in-her-hair
Lord Voldemort, Lenka Láskorádová a malá diskuse o filozofii.
Rating bez omezení - 2300 slov – Bradavice/kánon
***
GATHER ye rosebuds while ye may,
Old Time is still a-flying:
And this same flower that smiles to-day
To-morrow will be dying.
Trhejte růže, než pozdě je
Čas ten se nezastaví
Neb květ, co dnes se usměje
Zítra svůj pohřeb slaví
Robert Herrick - To the Virgins, To Make Much of Time
***
Lenka Láskorádová seděla na studené a vlhké kamenné podlaze stejně pohodlně, jako kdyby šlo o teplý huňatý koberec v havraspárské společenské místnosti a pohrávala si se svými řetězy. Otáčela jimi, namotávala je a naslouchala cinkotu, který vydávaly. Když do místnosti vstoupil Voldemort se svým služebníkem, nevzhlédla, jen si do cinkání řetězů tiše broukala.
"Budeš mluvit," prohlásil její věznitel a ona prudce otočila hlavu, překvapená jeho přítomností.
Hubená bledá dívka v řetězech byla oblečená do pohodlných praktických šatů, které obvykle nosila, když se účastnila výprav s otcem - už byly dost obnošené. Blond vlasy teď vypadaly špinavější a na tváři měla modřinu. Oči jí ale přesto zářily jako vždycky a ve vlasech měla vpletenou sedmikrásku.
"Zdravím..." pronesla neurčitě a zamávala, nakolik jí to řetězy umožňovaly. Muž pozvedl obočí.
"Ty se nebojíš, holčičko?" otázal se. "Nebojíš se nejobávanějšího čaroděje všech dob?"
"Trochu..." připustila a sklopila zrak k řetězům. "Asi byste mě nemohl pustit, že ne?" zeptala se s nadějí. "Já jen, že mí přátelé se už o mě asi začínají trochu strachovat a já bych nechtěla, aby se znepokojovali."
"Nemyslím, že tě nechám jen tak jít," odpověděl Voldemort s neurčitým úšklebkem na zdeformované tváři. "Tví přátelé budou muset mít trochu obavy, víš?"
"Aha," hlesla Lenka zklamaně. "Doufala jsem, že mi možná neublížíte..."
"A kdes k tomu nápadu přišla?" vypískl Červíček. Lenka pokrčila rameny, až řetězy zacinkaly.
"Vlastně ani nevím. Abych řekla pravdu, lidé si často myslí, že moje nápady jsou trochu divné."
"Nekecej," zamumlal Červíček.
"Kde je Potter?" zasyčel Voldemort. "Kde se skrývá? Co plánuje?"
Lenka zvedla hlavu. "Nechci ti to říct," prohlásila a pevně stiskla rty. Červíček se zachechtal o trochu víc.
"Ale uděláš to," řekl.
Dívka vzhlédla k nervózní tváři malého muže a na okamžik – netypicky – zaváhala. Pak sklopila oči.
"Aha..." kývla. "No, v tom případě... Vlastně nevím, kde je. Neřekl to a asi by bylo trochu hrubé se ho vyptávat, nemyslíte?"
"Lže," pospíšil si Červíček ve snaze zapůsobit. Ale Voldemort se na Lenku zvědavě zahleděl.
"Nelže," řekl a Červíček okamžitě zavřel pusu a zmlkl.
Lenka vážně přikývla: "Nikdo by neměl lhát."
"S tím se dá jen souhlasit," zašeptal Voldemort, popošel o krok blíž a vztyčil se nad dívkou jako temný přízrak. Jeho dlouhé, útlé prsty ji pohladily po tváři a po bradě a přiměly jí zvednout k němu zrak. Lenka poslušně zareagovala a doširoka rozevřela oči. Její velké stříbřité zorničky se setkaly s purpurovými štěrbinami Pána zla.
Červíček stál nehybně, dýchal co nejtišeji a čekal, až jeho pán skončí.
Nakonec se Voldemort stáhl, ve tváři zamyšlený výraz. Lenka mu věnovala konejšivý úsměv.
"Jsi divný ptáček," řekl a dotkl se její tváře. "Vidím, že je tam mozek, ale funguje ve smyčkách, kruzích a kličkách. Jsi dcera své matky, to je zcela jasné – míšenec. Taky jsi dcera svého otce – mudlorozeného ubožáka trpícího přeludy. Sny, pohádky a vzdušné zámky, to je tvé dědictví. K čemu ti to bude teď dobré?"
"Znám jeden zámek v oblacích, já o něm slýchám častokrát," zadeklamovala zvonivým hlasem. Odfrkl si.
"Tví takzvaní přátelé se k tobě nechovají jinak než zlomyslně a ty jsi přesto ochotná zemřít, abys je ochránila. Tak mi pověz, co můžeš v tomto případě získat jiného než tuhle bolest, strach a příliš brzkou smrt?"
"Jsou to mí přátelé," pronesla Lenka vážným hlasem. "Jsou ke mně milí." Zvědavě se na Pána zla zahleděla. "Máte nějaké přátele?"
Ušklíbl se: "Tady Červíček chce být mým přítelem, že ano?"
"A... ano, můj pane," vykoktal mužík rychle.
"Každý by měl mít přátele," řekla Lenka spokojeně.
Voldemort se na chvíli odmlčel, a když znovu promluvil, bylo to zadumaným, spikleneckým tónem - tónem, kde používal zřídkakdy, tónem, který Červíčka vyděsil víc než obvyklé běsnění a vztek.
"Ty se mě opravdu nebojíš. Zvláštní. Málokdy se setkám s lidmi, jako jsi ty."
"Ach, to já se s lidmi jako vy potkávám dnes a denně," odpověděla Lenka rozjařeně. "Táta říká, že musím být trpělivá a dát jim čas probrat se. Koneckonců, svět by byl legrační, kdybychom byli všichni stejní."
"Umím si představit, že kdyby byli všichni jako ty, tak by legrační byl."
"A kdyby byli všichni jako vy, nebyl by legrační vůbec," podotkla Lenka smutně s podtónem něčeho, co se v tomto dlouhém rozhovoru z její strany poprvé podobalo vzdoru.
Ušklíbl se: "Pověz mi tedy, ptáčku-ledňáčku – je tvůj nedostatek strachu tváří v tvář smrti způsobený odvahou, hloupostí nebo prostě statečností?"
"Moji učitelé někdy říkají, že mám problém se soustředit," nadhodila Lenka nápomocně. "Že by tohle byl ten důvod?"
"Pak možná pomůže příklad," zasyčel Voldemort. Z toho zvuku čišela smrt. Červíček se přitiskl k vlhké stěně cely, Lenka jen zvědavě vzhlédla.
"Povídá se, že pokaždé, když zvadne květina, umře víla," řekl Voldemort a vytáhl Lenka z vlasů sedmikrásku. "Její hezká křídla se pomačkají, její šťastný zpěv utichne, už netančí..."
"To je smutné," souhlasila Lenka a sledovala květinu bez mrknutí oka.
"Můžu takhle snadno zabít i tebe," prohlásil Voldemort a rozdrtil okvětní lístky v prstech. Lenka smutně přikývla.
"Asi můžete."
"A stejně jako zmizela tvoje květina..." začal, ale Lenka ho přerušila.
"To není tak úplně pravda," pronesla vážně. "Pořád si pamatuju její vůni, a jak bylo krásné se na ni dívat. Není tak úplně pryč."
"Vzpomínky!" ušklíbl se Voldemort. "Neexistuje nic, co by bylo snadnější změnit, zničit nebo zmanipulovat. Když budu chtít, můžu tě přimět, aby sis pamatovala, že ta květina byla modrá, nebo že byla ošklivá, nebo abys na ni úplně zapomněla." Zvedl hůlku, aby jí to dokázal. Lenka zalapala po dechu.
"Neuděláte to, že ne? Ne u tak krásné květiny?"
"Vidíš," řekl a sklonil hůlku. "Květina je pryč a tvoje vzpomínka je jen zvláštní vrtoch. Jak vůbec víš, že to byla květina, kterou to začalo? Možná už jsem ti změnil paměť."
Podívala se na něj s naprosto šťastným úsměvem: "Pokud to tak bylo, udělal jste opravdu krásnou květinu. Myslím, že ten, kdo dokáže vytvořit vzpomínky na takové květiny, není úplně zlý. Strašně moc vám děkuju!"
"Snažím se ti tady dokázat svůj názor, ne poslouchat tvoje díky," odfrkl si Voldemort, poněkud vyvedený z míry Lenčinou upřímností.
"Hmm?" zeptala se, nyní zaujatá pátráním po dalších imaginárních květinách ve svých vlasech.
"Můžu ukončit existenci tvé květiny tak definitivně, že si na ni ani nevzpomeneš, a můžu to udělat i s tebou a s každým, kdo se mi postaví. Teď mi řekni, za co si myslíš, že stále stojí bojovat."
"A co její semena?" zeptala se Lenka a ukázala na rozmačkanou květinu. "Nebo její kořeny? Z téhle rostlinky vyroste spousta dalších květů, přestože tahle je trochu poničená."
"Ta metafora trochu pokulhává," pokrčil rameny Voldemort. "Lidé nemají ani kořeny, ani semena, která by stála za zmínku - nic, co by pro mě bylo výzvou."
"Nesouhlasím," namítla Lenka šťastně. "JE v tom výzva."
"Cože?" zeptal se. V hlase mu zazněla frustrace.
"Harry," řekla prostě. "On je květina, která vyrostla ze semen, které jste zasel, když jste ublížil všem těm lidem. Dřív nebo později musela přinést úrodu, kterou jste nedokázal zvládnout."
"Toho tvého hrdinu zabiju v pravý čas," zasyčel Voldemort.
Lenka zavrtěla hlavou: "Nesouhlasím. On vás zatím zabil, ehm... čtyřikrát nebo pětkrát, ale vy jste ho nezabil ani jednou."
"Ale až to udělám, bude to smrt, která se počítá," zavrčel.
"Ale ony se všechny počítají," pronesla Lenka slavnostně. "Každá malá smrt je stejně důležitá – stejně jako každý malý život. Vlastně je to spíš krásné."
"Ale tvoje květinka je stále mrtvá," poznamenal.
"Nesouhlasím," zopakovala vzdorovitě a zvedla k němu zrak.
Tiše si ji prohlížel. Ta dívka byla potlučená, zraněná, promrzlá a hladová, ale neměla strach. Její mysl byla kaleidoskopem barev, zvuků a obrazů, jeden fantastičtější než druhý. Byl tam vzdor, víra a síla takového druhu, na jaký nebyl zvyklý. Ale přesto – stále byla v jeho moci.
"Jednou jsem se setkal s tvou matkou," promluvil tiše. "Byla blázen, jako její dcera. A jako blázen umřela."
"Moje matka byla hodná," vydechla Lenka. "Každopádně to není tak, že bych ji už nikdy znovu neviděla."
Voldemort zamrkal.
"Co tím myslíš, holčičko?" dožadoval se. Lenka naklonila hlavu a sledovala ho rozšířenýma očima.
"Taky je slyšíte, že ano?" zašeptala. "Za závěsem?"
"Fantazírování," zamumlal Voldemort, ale Lenka dychtivě kroutila hlavou a pokračovala tak tajuplným hlasem, až se Červíček zachvěl.
"To není pravda. Zrovna vy byste to měl vědět. Jsou tam všichni – každý, koho jsme kdy znali. Sledují nás, čekají na nás... Někdy, když závoj zeslábne, je to, jako by se nás mohli téměř dotknout..."
"TICHO!" zařval Voldemort tak, že se Červíček přikrčil. S Lenkou ale jako kdyby zuřivost Pána zla ani nehnula.
"Víte, já vás slyším docela dobře," řekla klidně. Voldemort popadl řetězy a škubl s nimi k sobě tak snadno, jako kdyby byla jen malé kotě.
"Smrt je prázdnota," zavrčel. "Černota, nicota. Nikdo tam nečeká, nikdo se nedívá. Smrt je posledním východiskem pro slabé – a posledním nepřítelem pro silné." Lenka, napůl visící v řetězech, neřekla nic. Naklonila hlavu ke straně a tiše naslouchala. "Jsi jen hloupá holčička," pokračoval; teď už se ovládal lépe. "Držíš se pohádek o naději, šťastných koncích a lásce." Poslední slovo vyplivl, jako kdyby ho pálilo v puse. "Špitáš si svůj ubohý příběh o mrtvé matce, protože to je jediná věc, co ti zůstala. Ale než tě zabiju, naučíš se, že je to jen fantazie. Neexistuje nic takového jako šťastný konec, zrůdičko. Neexistuje nic takového jako posmrtný život. Je jen moc a tací, kteří jsou příliš slabí na to, aby o ni usilovali." A s tichým ´pche´ pustil Lenku na zem.
"To je poněkud omezené," řekla a třela si zápěstí, pohmožděné od řetězů, které se jí zařízly do kůže.
Voldemort přimhouřil oči do úzkých štěrbin a zasyčel: "Opravdu? A je moudré mě za těchto okolností urážet?"
Lenka zamrkala a vážně pronesla: "Omlouvám se. Nechtěla jsem, abyste se cítil uražený."
Voldemort si odfrkl a ustoupil.
"Červíčku, drž ji pod dohledem," nařídil. "Až se ukáže Potter, chci, aby musel myslet na život téhle divné květinky."
A s tím Pán zla opustil místnost.
A oni osaměli.
Lenka pozorovala Červíčka. Červíček pozoroval Lenku.
On zamrkal jako první.
"Ehm..." začal. "Opravdu si myslíš, že na nás mrtví čekají?"
"Ano," zvolala zvonivě. Ale když uviděla jeho výraz, zatvářila se znepokojeně a natáhla se k němu – řetězy jí dovolily, že jen mohla položit svou ruku na jeho.
"Možná jim můžete povědět, že je vám to opravdu, opravdu moc líto?" navrhla.