Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona frustrovaně otočila další stránku.

Po intenzivním čtení o relikviích smrti a bezvýsledném honu po stopách jakékoli zdokumentované zprávy o bezové hůlce se vrátila k fanatickému výzkumu viteálů. O několik týdnů později, když nedospěla vůbec k ničemu, jen ke kruhům pod očima a okousaným nehtům, už začala cítit, jak se mezi ni, Harryho a Rona vkrádá nevyhnutelné napětí.

Věděla, že je to jen přirozené. Ačkoliv budou vždy nejbližšími přáteli, trávit každou vteřinu každého dne jen na několika metrech osobního prostoru a ráchat se ve vší té úzkosti a obavách si začalo vybírat svou daň.

Ničemu nepomáhalo, že se všichni snažili vyrovnat se se svými osobními problémy.

Harry byl neustále nesvůj, vinil se za každé úmrtí a melancholie se u něj střídala s výbuchy šílenství, zatímco Ron se neustále užíral strachy o svou rodinu a bojoval o pevné místo v jejich skupince, což ho jen frustrovalo a popuzovalo. Hermiona věděla, že jeho nejistotě vůbec nepomáhá, když stále odmítá cokoliv, co by mohlo vést k něčemu za hranicí přátelství. Ale myšlenka na to, že by vzadu v krku cítila vibrace dechu někoho jiného než Dracova, v ní vzbuzovala žaludeční nevolnost a pocit nevěry.

A v tom tkvěly její vlastní problémy. Vina a srdcebol.

Hermiona sebou opovrhovala za to, že Harrymu i Ronovi lže, přesto ale každou noc uléhala do postele s němou modlitbou k neznámým bohům, aby ze spánku nevolala Dracovo jméno a aby tak svoje tajemství udržela ještě o něco déle.

Jenže cítila, jak jí na špičce jazyka dychtivě visí přiznání.

Lhát jim bylo zkrátka na její svědomí příliš.

„Hermiono,“ dolehl k ní Ronův hlas a Hermiona se, když se ohlédla přes rameno, setkala s jeho očima. „Chceš něco k jídlu?“

„Ne, děkuju,“ odpověděla, protože si uvědomovala, že Harry odpočívá ve stanu. „Asi jsem na něco narazila, tak budu číst dál.“

Chlapcovy rysy zastřelo nevyhnutelné zklamání. „A nemohla by sis ke mně jenom na chvíli sednout?“

„Vrátím se za chvíli,“ nabídla. „Nepotrvá to dlouho.“

„Dobře,“ s povzdechem přikývl a otočil se na patě, aby se vydal na krátkou cestu zpět do stanu, ramena shrbená porážkou.

„Rone,“ zavolala za ním a zamračila se, když se ani neotočil, že ji bere na vědomí. „Všechno nejlepší.“

*

O týden později

Draco zapomněl, jaké to je cítit na tváři sluneční paprsky.

Únor přišel a zase odešel a březen s sebou přinesl jarní teplo, jež ohřálo mrazivý vánek. Seděl na svém obvyklém místě na kamenných schodech a snažil se ignorovat iritující hlasy Bletchleyho a Davisové, kteří v domě vedli zbytečně hlasitou mileneckou rozepři. Nepřítomně si uvědomil, že je tady, v Andromedině bezpečném domě, se zběhlými zmijozely, jen něco přes měsíc. Měsíc bez Grangerové.

Celý podělaný měsíc.

Názor, že čas všechny rány vyléčí, se nevztahoval na jizvy mladých milenců, které okolnosti odloučily příliš brzy. Draco se stále cítil stejně zničeně jako v den, kdy Grangerová plakala v dešti a loučila se s ním.

Proplouval v myšlenkách mezi chvilkami spalujícího vzteku a zatracující otupělosti, až se mu rozechvívaly kosti. Snažil se od ostatních separovat a raději zůstával venku a diskuzí se zúčastňoval jen tehdy, když už se domníval, že na něj osamění příliš doléhá, ale stejně se mu zdálo, že jak týdny plynuly, mluví s nimi čím dál víc.

Andromediny spací návyky se od Tedova odchodu zhoršily a schovaly se pod parketami podobně jako ty jeho a někdy jeden druhého našli během osamělých hodin před svítáním v kuchyni. Popíjeli vlažnou kávu, celou noc si vystačili jen s hrstkou prohozených vět, a ačkoliv by to ani jeden z nich nepřiznal, jejich zvláštní rutina se jim stala jakousi útěchou.

A nebyla to jen přítomnost jeho tety, co ho drželo v mezích příčetnosti.

Po večerech hrával Draco s Theem kouzelnické šachy a Blaise se k nim často přidával, když byla Láskorádová pryč. Stejně jako v posledních sedmi dnech.

Jako by mu četl myšlenky, vrazil Blaise do dveří, a to tak prudce, až se odrazily ode zdi a otřásly se v pantech.

S hlasitým dupotem seběhl schody, aniž by Dracovi věnoval jediný pohled, hůlku pevně sevřenou v chvějící se pěsti. Draco zůstal potichu, zatímco Blaise prudce zastavil o pár metrů dál a zvedl ruku, aby seslal neverbální kletbu na jednu z Andromediných jabloní. S pronikavou ránou explodovala a k zemi se snesly ohořelé úlomky kůry a oranžové jiskry.

„Lepší?“ otázal se Draco.

„Ne,“ vyprskl Blaise a pomalu se otočil. „Jenom jsem chtěl něco nevinného popravit.“

Draco svého přítele jen sledoval, nedokázal vymyslet vhodnou reakci. Stín týdenního strniště na čelisti, popraskaná kůže na suchých rtech, nateklé, krví podlité oči.

Insomnie se nikdy neschová. Vryje se vám do vzezření.

Dracovi pohled na Blaise tolik zasaženého Lenčinou nepřítomností nijak nepomohl, protože Blaise byl vždy ten rozumný, Theo ten výbušný a Draco, jak sám usoudil, stál asi někde mezi nimi.

„Z těch dvou mi praskne hlava,“ zachraptěl Blaise a začal rázovat sem a tam. „Ječí na sebe jak párek desetiletých harantů a ani si nepamatují proč.“

„Za chvíli budou v pohodě.“

„A Theo je zas osina v zadku.“

„Zabini, dřepni si. Mám z tebe mořskou nemoc.“

„Zasraných sedm dní, Malfoyi!“ vyrazil ze sebe. „Sedm! Většinou je pryč tak tři, maximálně čtyři. Něco se muselo stát.“

„Blaisi, uklidni se-“

„Neříkej mi, abych se do prdele uklidnil, Malfoyi!“ vykřikl. „Ty nevíš-“

„Nevím co?“ skočil mu Draco do řeči a přimhouřil oči. „Myslíš, že sedm dní je zlé? Zkus si měsíc.“

Blaise zaváhal. „Myslíš Grangerovou?“ zeptal se cynicky. „To je něco jiného.“

„Ne, to není.“

„Konečně uznáváš, že ji miluješ?“ vyzval ho Blaise.

Draco přerušil oční kontakt a zaměřil se na kouřící zbytky jabloně. „Zeptej se mě znovu, až se stane něco dobrého.“ Zavřel oči. „Zeptej se mě toho dne, kdy nikdo neumře.“

Lenka se toho večera vrátila a řekla jim, ať zapnou rádio, a mumlala něco o Potterově hodince.

Blaise se oholil.

Draco si oblékl kabát od Grangerové a vyhodil do vzduchu dvě jabloně.

*

O další týden později

Snila, v jejím snu lidé křičeli a ona se nemohla pohnout ani otevřít oči.

Někde za jejími zády Draco, Harry a Ron volali její jméno, ale ona k nim ani nemohla otočit hlavu, krev hříšných se jí plazila po nohou jako morbidně úchvatný parazit. Nutila svou snovou dvojnici, aby se otočila nebo pohnula, ale bez výsledku, tak se přestala snažit a jen se zaposlouchala.

„Nemyslíš, že se Hermiona chová v poslední době nějak divně?“

To byl Ronův hlas a zněl zřetelně a blízko. Zaměřila se na něj a steny umírajících začaly slábnout a sen se začal rozplývat.

„Co tím myslíš?“

Harryho hlas. Podařilo se jí mrknout a její okolí se proměnilo do známého vnitřku stanu. Nadechla se skrz zaťaté zuby, otřepala se ze znepokojivých pozůstatků noční můry a rozhlédla se po svých dvou přátelích. Našla jejich stíny u vchodu. Seděli venku a pokojně praskající oheň vrhal na stanovou plachtu jejich mihotavé stíny. Slyšela mumlání jejich rozhovoru.

„Jenom…“ Ron si povzdychl. „Prostě je taková zamlklá a pořád zahrabaná v knihách.“

Slyšela, jak si Harry odfrkl. „To zní jako klasická Hermiona.“

„Ani mi nedovolí na ni sáhnout,“ vyhrkl Ron a Hermiona se zamračila do polštáře. „A nemyslím… víš jak. Nenechá se ani obejmout, nic, jako by se mnou vůbec nechtěla být osamotě.“

„Možná se prostě jenom ponořila do hledání viteálů,“ navrhl Harry. „Víš, jaká je, když se na něco upne.“

„Ne, tentokrát je to jinak,“ přel se Ron. „Myslíš, že je pořád naštvaná kvůli Levanduli? Chci říct, já vím, že jsem to podělal, ale myslel jsem, že když jsme na svatbě Billa a Fleur byli –“

„Odpusť si detaily.“

„Že teď už budeme v pohodě,“ dořekl Ron překotně. „Že budeme spolu a tak, jako kluk a holka. Nebo něco.“

Hermiona zavřela oči. Ronova slova jí hlodala ve svědomí.

„Možná je jenom z něčeho nešťastná, třeba z celé té věci kolem rodičů,“ zaslechla evidentně nejistého Harryho. „Vždycky se jí můžeš prostě zeptat.“

„Jenom bych řekl nějakou pitomost a pohnojil to. Ale mohl by ses zeptat místo mě.“

„Nejsem si úplně jistý, jestli je to nejlepší nápad, Rone, fakt se do toho nechci míchat –“

„Ale s tebou si o tom promluví spíš,“ naléhal Ron. „I kdybych to zkusil, prostě se vymluví a odejde. Říkal jsem, že se mnou nechce zůstat sama.“

„A proč si myslíš, že se mnou mluvit bude?“

„Protože jste si v tomhle blízcí. Sám jsi řekl, že jste jako sourozenci.“

„To ano, ale –“

„Prosím, kámo,“ žadonil Ron a Hermioně pokleslo srdce, když slyšela zoufalství v jeho hlase. Nenáviděla se za to, že ho způsobila právě ona. „Dej tomu šanci. A možná bych pak –“

„Ještě tomu dej čas,“ zamumlal Harry tak tiše, že ho sotva zaslechla. „Pořád může být prostě naštvaná, že jsme ji opustili.“

„Ne, v tom to není.“

„Dej jí čas, Rone,“ zopakoval Harry, tentokrát rozhodně. „Všichni se teď budou chovat jinak, protože se všechno mění. Hermiona možná v Bradavicích zažila něco, na co pořád myslí, jako třeba to se Snapem. A asi to není všechno.“

„Jo, třeba mě už nevidí tak jako předtím,“ zamumlal Ron tak tiše, že jeho slova Hermiona stěží zachytila. „Možná začala mít ráda někoho jiného.“

Ostře se nadechla, zadržela vzduch v plicích a snažila se nehnout ani o píď, když se oba její kamarádi odmlčeli. Trochu se jí zrychlil puls a uvažovala, jestli přece jenom ze spánku nevzdychla něco, co ji prozradilo.

„Rone –“

„Je to tak neuvěřitelné, Harry?“ pokračoval. „Nebyli jsme s ní celé měsíce. Lehko se mohla zamilovat do jiného, třeba do Justina nebo Michaela… Merline, mohl by to být kdokoliv.“

„To nemůžeš vědět.“

„Ale mohlo se to stát. A… víš, jasně že by mě to srazilo a všechno, ale stejně bych byl radši, kdyby mi to řekla.“

„To jsou všechno domněnky,“ přerušil ho Harry unaveně. „Podle mě bys jí měl dát čas.“

„Ale když se nic nezmění, promluvíš s ní?“

„Jasně, ano,“ slíbil Harry. „Ale podle mě jenom živíš něco, co neexistuje.“

„Dík, kámo,“ řekl Ron a ona poznala, že se nutí ke křečovitému úsměvu. „Hele, podej mi rádio. Chci vědět, jestli ta věc s Potterovou hodinkou…“

Hermiona znovu cítila, jak jí srdce ohlodává vina, když jejich hlasy zanikly v šumu vysílání, a osamělá slza jí stekla po tváři a vpila se do polštáře. Sklonila bradu k hrudi a upokojivý náznak Dracovy vůně, stále uvězněné v jeho tričku, jí spočinul až na jazyku. V tu chvíli to na ni opravdu dolehlo, to, jak moc její tajemství narušuje vztahy mezi ní a jejími dvěma nejlepšími přáteli.

Věděla, že jim to bude muset říct.

*

Další týden…

Ve vzácné váhavé chvíli souznění se Andromeda, Lenka a zběhlí zmijozelové (bez Tracy a Milese, kteří se ještě nevyhrabali z postele) sešli toho rána na snídani v kuchyni. Draco se zamračil na týl své tety, když se srazili lokty, takže si do čaje nalil víc mléka, než chtěl, ale Andromeda byla příliš zaměstnaná přípravou jídla, spěšnými kouzly a neobratností, aby si toho všimla. Usoudil, že začínat zase od píky by bylo bezpředmětné, a připojil se k Millicent, Theovi, Lence a Blaisovi u stolu a zíral na páru vznášející se z jeho hrnku.

„Děláš si ho po mudlovsku,“ podotkla Lenka a vytrhla ho tím ze zasnění dřív, než s ním stihl vůbec začít.

„Cože?“

„Tvůj čaj,“ upřesnila. „Vždycky si ho vaříš po mudlovsku.“

„Všiml jsem si,“ vložil se Theo. „A jídlo taky, když o tom tak -“

„No a?“ pokrčil Draco rameny. „Kam tím míříš?“

„Jsi rozmazlený fakan, který je zvyklý všechno dělat co nejjednodušeji,“ řekl Blaise stručně. „Obyčejně bys použil magii.“

„V Bradavicích jsem neměl hůlku.“

„Ale teď ji máš.“

„Prostě jsem si zvykl dělat si ho ručně,“ střelil po Blaisovi netrpělivým pohledem. „U Merlina, ty umíš být tak vlezlý -“

„Je tento nový způsob lepší, než byl starý?“ zeptala se Lenka náhle.

Zaměřil na ni ostražitý a vypočítavý pohled. Po přerušovaných týdnech v excentrické přítomnosti Láskorádové zjistil, že nebyla tak zabedněná, jak vždy předpokládal. Naopak, nabyl přesvědčení, že za vším, co řekla, se skrýval hlubší význam či hádanka, což ho neskutečně vytáčelo. Právě se jí chystal říct, ať si k čertu hledí svého, když rádio ve středu stolu zaskřípělo.

Od chvíle, kdy je Láskorádová zasvětila do tajemství pirátské frekvence, setrvávalo rádio v kuchyni a on napůl poslouchal ty dvě relace, v nichž figurovali Řeka, Romulus a Kralevic, kteří se snažili klidnit veřejnost a povzbuzovat ji, aby pomáhala mudlům. Sledoval, jak Láskorádová klepla na rádio hůlkou a zamumlala správné heslo – tentokrát Tichošlápek – a když se Řekův rozmrzelý hlas začal rozléhat kuchyní, cítil Draco, jak se mu nitro kroutí úzkostí.

Milí posluchači, nemáme moc času…

Draco pohledem přelétl místnost a poznal, že to cítili všichni – tu zlověstnou předtuchu v hrudi. Andromeda ustala v přípravách a nervózně si mnula ruce, oči přišpendlené k rádiu. Ostatní seděli ztuhle a nehybně, jako by se jim měly pod tkání roztříštit kosti. Theo vypadal, že zadržuje dech.

S nesmírným zármutkem vám musíme oznámit, že jsme se dozvěděli o několika úmrtích, která nezazněla ve zprávách Kouzelnického bezdrátového spojení…

Periferně viděl, jak Láskorádová popadla Blaise za ruku tak pevně, až se jí nehty zaryly do jeho kloubů.

Ksakru, jak potřeboval Grangerovou.

Můžeme potvrdit, že následující lidé zemřeli…

V tu chvíli se Dracovi všechno zamlžilo.

Anabela Sněženková…

Samantha Jonesová…

Lewis Gibson…

Ta jména nepoznával.

Ted Tonks…

Slyšel, jak se jeho teta zprudka nadechla, a v tu chvíli se všechno rozsypalo. Nedokázal od toho přístroje odtrhnout oči, ale slyšel dusot klopýtajících nohou a nepřirozeně tlumený zvuk, to jak Andromeda vyběhla zadními dveřmi a dusila se vzlyky. Theo vyskočil na roztřesené nohy jen o vteřinu později, vrávoral ven z místnosti a cestou shazoval všechno, co mu přišlo pod ruku.

Draco poslouchal dál.

Dirk Cresswell…

„Do prdele,“ procedil Blaise. „Měl bych -“

„Ne,“ slyšel Draco Láskorádovou. „Ty běž za Theem. Millicent a já půjdeme za Andy.“

Následovaly další uspěchané kroky a skřípějící židle. Otevřely se dveře a Andromediny zlomené vzlyky dolehly až k Dracovým uším, než se dveře zase zabouchly a utnuly je.

„Draco,“ zavolal Blaise. „Pojď, budu s Theem potřebovat pomoc.“

Sotva ho vzal na vědomí.

Skřet jménem Gornuk…

„Draco, dělej!“

„Dej mi chvíli,“ sykl tiše.

Matthew Greenweed…

Z patra k nim dolehl hlasitý úder a zvuk tříštícího se skla.

Blaise zavrčel od dveří: „Draco, můžeš laskavě -“

„Počkej chvíli, sakra!“ zařval.

„Co do hajzlu -“

„Potřebuju,“ – na moment se mu zlomil hlas – „Potřebuju prostě slyšet, že Grangerová není na tom podělaném seznamu, chápeš?“

To zřejmě stačilo, protože slyšel, jak Blaise sprintuje do schodů za zvuky přidušených skřeků a úderů, ze kterých se otřásal strop.

Timothy Stephenson…

Grace Hartwood…

Ztěžka dýchal a srdeční tep mu duněl v uších.

A Dominic McGrath. Teď musíme z éteru, ale prosíme vás, abyste poté drželi minutu ticha na počest těch, kteří padli. Opatrujte se navzájem a neztrácejte víru.

Draco vypustil úlevný sten a hlava mu klesla vyčerpáním. Dovolil si pár sobeckých vteřin, aby jeho úzkost a obavy vytekly všemi póry, ale pak se z patra ozval přidušený výkřik a vytrhl ho z úlevného tranzu. Končetiny s ním nespolupracovaly, ale zvedl se a vydal se hledat Blaise a Thea. Následoval zvuky rvačky a znepokojující nelidské nářky až do Theovy ložnice a ocitl se uprostřed masakru.

Místo, kde stával Theův stůl, bylo ohořelé a kouřilo se z něj. Okno bylo vyskleném něčím, co Draco odhadl jako židli, a na pavučině rozbitého zrcadla se blyštila krev. Očima sledoval krvavé stopy dolů po zdi a po parketách, až jimi přistál na Blaisovi a Theovi.

Prali se na podlaze. Blaise se zoufale snažil udržet Theovy ruce a rozložit svou váhu, aby neztratil balanc. Draco si uvědomil, že jen o pár kroků dál leží hůlka a že se k ní Theo snaží doplazit. Zarýval nehty do nalakovaného dřeva, v jeho kůži se v ranním slunci blyštěly zaříznuté úlomky skla a Draco se ošil, když se jeden z Theových nehtů odchlípl z lůžka a Theo žalostně zaskuhral. Po hůlce se ale sápal dál.

„Draco, tak mi sakra pomoz!“ dožadoval se Blaise. „Chytni mu ruce!“

Zamrkal, aby si vyčistil hlavu, a splnil příkaz, popadl Thea za lokty a pevně mu je zkroutil za zády. Všiml si potu, který se mu leskl na šíji a odkapával mu ze spánků. Mezitím Blaise konečně nabyl stabilitu a pomohl Dracovi udržet Thea bez hnutí.

„Pusťte mě, do prdele!“ řval Theo. „Blaisi, přísahám, že tě umučím k smrti, až se odtud dostanu -“

„Kde máš hůlku?“ zeptal se Blaise Draca.

„Dole.“

„Sakra, já taky.“

„Varuju tě, Blaisi!“ hrozil Theo nepříčetně. „Pusťte mě!“

„Theo, dýchej,“ pověděl Blaise klidně. „No tak, kámo -“

„Naser si!“

„Uklidni se,“ snažil se dál Blaise. „Jenom se nadechni a vydechni. No tak. Jenom to zkus.“

Draco slyšel, jak Theo vdechl několik litrů vzduchu a roztřásl se tak prudce, že se mu končetiny kroutily do zneklidňujících poloh a úhlů. Pak se mu začalo navalovat a Draco ho váhavě plácal po zádech, zatímco dávil obsah žaludku a po místnosti se rozlil kyselý zápach žluči.

„V pohodě, kámo,“ mumlal Blaise poklidně. „Vidíš.“

„Do-do prdele s nima,“ dusil se Theo mezi prudkými nádechy. „Ne-nenávidím je.“

„Bude to v pořádku,“ tišil ho Blaise. „Všechno bude v pořádku.“

Ale Draco mu nevěřil.

*

Žádný týden. Jen pár hodin denního svitu.

Hermiona švihla hůlkou ke skomírajícímu ohni. Dnes byla s hlídkou řada na ní a ona se usídlila ve slušné vzdálenosti od jejich stanu, aby unikla monotónnímu troubení Ronova chrápání. Dbala jen na to, aby zůstala v obklopení ochran. Zaklonila hlavu, vzhlédla k pomrkávajícím hvězdám a usoudila, že jsou až příliš klidné. Příliš krásné.

Poslouchali nejnovější vysílání Potterovy hodinky a Hermioně pokleslo srdce při zmínce Tedova jména. Pokud správně počítala, Tonksové zbývalo do porodu jen pár dní a ona si nedokázala ani zdaleka představit, jak se její kamarádka musí pod tíhou okolností teď cítit.

A Anabela Sněženková… Ano, tu ženu znala jen zlomek času, ale někdy jsou ta nejkratší setkání těmi, která v paměti zanechají nejhlubší stopy.

Hermioně to celé připadalo bizarní. Kouzelníci a čarodějky přicházeli o život v plamenech války a ona seděla tady a s knihou v klíně studovala souhvězdí a z naprostého klidu ji rušilo jen praskání uhlíků.

Posté se zadívala na čtrnáct hvězd, které ohraničovaly souhvězdí draka, a zavřela oči, aby se ponořila do vzpomínky na Dracův dech na své šíji.

Prudce otevřela oči a narovnala se v zádech, když zaregistrovala další nádechy.

Zase ji zasvrbělo svědomí.

„Měl bys odpočívat, Harry,“ zamumlala s pocitem viny, když se k ní přiblížil. „Měl jsi hlídku minulou noc, musíš být unavený.“

„Nemůžu spát,“ odpověděl a dřepl si na zem vedle ní. „Napadlo mě, že bys možná nepohrdla společností, a navíc si chci promluvit.“

„Chceš se mě ptát, proč se vyhýbám Ronovi?“ praskly jí nervy a zamračila se, když se Harryho obočí ohromeně zvedlo. „Slyšela jsem vás, jak jste o tom mluvili.“

„Hermiono, nemysleli jsme -“

„Já vím, já vím,“ umlčela ho. „Nejsem naštvaná. Chci říct, že Ron má pravdu, chovám se k němu… jinak a máte právo na vysvětlení, ale já prostě… nejsem si jistá, jak to vysvětlit.“

„Víš, že mi můžeš říct cokoliv,“ řekl Harry tiše. „Nebudu tě soudit.“

„Nejsem si jistá, jestli…“ slova se jí vytratila, ale rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne. Ne, musím ti to říct.“

„Hermiono -“

„Ron měl pravdu,“ vychrlila. „Já, no… už k němu necítím to, co předtím, co se lásky týče, a… potkala jsem někoho jiného.“

Harry sklonil hlavu a ona si všimla za jeho brýlemi odlesku zklamání. „Napadlo nás, že to bude proto,“ přiznal. „No… nic se neděje.“

„To není to, kvůli čemu váhám,“ zasténala a musela odvrátit zrak. Na moment se nechala zaujmout tančícími plameny. „Jenom… musím přijít na způsob, jak ti to říct.“

„Hermiono…“

„Fajn,“ vydechla o dost rozhodněji. Už beztak začala. „Pamatuješ, co jsem vám říkala o Snapeovi? Vrátil se do Bradavic a požádal McGonagallovou o laskavost… A já u toho byla a… ta laskavost spočívala v tom, abychom schovali…“ zaváhala, než jeho jméno vyslovila. „Draca před Ty-víš-kým, protože selhal v jednom úkolu a -“

„Malfoye?“ ujišťoval se Harry ohromeně. „Malfoy byl v Bradavicích? Mysleli jsme, že je mrtvý.“

„Ne,“ zašeptala. „Je docela naživu. Každopádně, McGonagallová se mě zeptala… jestli bych na něj mohla dohlížet, asi, a tak zůstal u mě v komnatách a žili jsme pár měsíců spolu.“

„Nechápu,“ přerušil ji Harry a vypadal naprosto ztraceně. „Co s tím má Malfoy společného?“

„Všechno,“ vyhrkla Hermiona a podívala se přímo do jeho zmatených očí, protože prostě musela. Srdce jí v hrudi zdivočelo. Teď. „Harry, je to on… je to Draco.“

Cítila, jak se jí hruď sevřela, zatímco se její nejlepší přítel probíral jejími slovy. „Co… co to…“

„Teď jenom… poslouchej mě,“ zakoktala se. „Když u mě bydlel, poznala jsem ho a prostě jsme… vyvinula jsem si k němu city a tak nějak se stalo -“

„Ty to fakt myslíš vážně,“ zamumlal nevěřícně, zvedl se na nohy a začal od ní ustupovat. „Hermiono, ty -“

„On není tím, kým si myslíte, že je,“ vychrlila ze sebe zoufale a škobrtala za ním. „Není, přísahám -“

„Je to zpropadený Smrtijed!“ Harry zvýšil hlas. „Jak sis vůbec mohla myslet, že -“

„On není ve skutečnosti s nimi!“ hádala se obratem. „Víš, že není. Sám jsi řekl, že by nakonec Brumbála tehdy nezabil -“

„A to omlouvá všechno ostatní?“

„Ne, jistěže ne!“ naléhala dál a v očích ji štípaly slzy. „Ale už není takový! Harry, přísahám ti, že kdybys s ním mohl mluvit, tak bys to poznal sám.“

„Viděl bych toho stejného prohnilého bídáka, který žil jenom proto, aby nám udělal peklo na zemi!“

„Ne, už je to jinak,“ trvala Hermiona dál neoblomně na svém. „Je jiný. Vzpomeň si na Reguluse, Harry. A na Snapea! Není to vždycky černé nebo bílé. Lidé se můžou změnit. Lidé se mění -“

„Ale ne on!“

„Harry, jenom mě poslouchej -“

„Zradila jsi nás!“

„On není na jejich straně!“

„Ale není ani na naší!“

„Harry, prosím, prosím, věř mému úsudku,“ naléhala, popadla ho za ruku a donutila ho otočit se k ní čelem. „Jsi… můj nejlepší přítel, jsi jako můj bratr. Potřebuju, aby ses mě pokusil pochopit.“

Jeho rysy strhala bolest. „Nemyslím si, že to dokážu, Hermiono.“

„Vždyť mě znáš,“ pokračovala. „Kdybych… kdybych si jen myslela, že existuje nějaká šance, že by byl pořád spřáhnutý se Smrtijedy, tak bych nikdy -“

„Nemůžu.“

„Omlouvám se, že jsem vám lhala,“ řekla upřímně. „Vážně se omlouvám.“

„Ale ne za to, že ses s ním zapletla?“

„Ne,“ zajíkla se. „Ne, toho, co se stalo, nelituju.“

„Miluješ ho?“ zeptal se Harry znenadání.

„Cože?“

„Miluješ ho?“

Hermiona polkla hroudu v krku. „Ano, miluju.“

Zašklebil se, vytrhl se jí a rukama si protřel oči. V každém svalu jeho tváře viděla vnitřní konflikt a několik minut sledovala, jak rázuje sem a tam, než na ni znovu pohlédl a zavrtěl hlavou. Chtěla Draca dál bránit, ale pochybovala, že by to něčemu pomohlo, a jak se mezi nimi rozprostřelo ticho, viděla, že Harryho pomalu opouští zděšení. Ztěžka vydechl.

„Nepředstírám, že ti rozumím,“ řekl nakonec. „Pochybuju, že kdy budu.“

„Harry -“

„Ale jsi moje nejlepší kamarádka,“ mluvil dál, zcela poraženecky. „Miluju tě jako svoji sestru, Hermiono, a… myslím na lidi, které dnes zabili, a… víš, pravděpodobnost, že všichni přežijeme, není zrovna největší -“

„To nemůžeš vědět. Můžeme to vyhrát.“

„Ale taky nemusíme,“ zarazil ji. „A nikdy bych nechtěl, abychom zrovna my dva skončili ve zlém po tom všem, čím jsme spolu prošli. Stála jsi při mně vždycky… ať už jsem vymyslel sebevětší pitomost, bez ptaní. Asi… chci ti tu laskavost vrátit.“

„Harry -“

„Neříkám, že jsem z toho nadšený,“ dodal. „Ani z daleka. Myslím, že se v Malfoyovi totálně pleteš, a pochybuju, že někdy změním názor, ale není to tak, že by tu byl a já to musel vidět, takže… to budu tolerovat.“

„Dobře,“ přijala Hermiona jeho odpověď a znaveně stáhla obočí. „No… děkuju. Teď jenom musím vymyslet, jak to říct Ronovi.“

„Tomu to říct nemůžeš,“ skočil jí Harry bleskově do řeči. „Ani náhodou.“

„Co tím chceš říct?“ zeptala se. „Přece to musí vědět. Mám pocit, že ho jen tahám za nos, a to je kruté.“

„Hermiono, naprosto by ho zničilo, kdyby se o Malfoyovi dozvěděl,“ přesvědčoval ji. „A má dost o čem přemýšlet. Neviděla jsi ho dneska, když hlásili, kdo byl zavražděn? Celá jeho rodina je zapletená do války.“

„Nemůžu mu dál lhát, Harry.“

„Miluje tě, víš,“ prohlásil. „Neřekl to, ale já to na něm vidím.“

„Harry,“ vyhekla bolestně. „To je o důvod víc -“

„Nesmíš mu to říct,“ utnul ji přesvědčeně a protáhl se vedle ní. „Jdu do postele. Zítra budeme předstírat, že se tenhle rozhovor nikdy neodehrál.“

Hermiona vzdychla a zadívala se znovu na plápolající oheň, než tupě kývla na souhlas. Naslouchala Harryho vzdalujícím se krokům a znovu osaměla. Zaujala opět místo u ohně, očima se vrátila k nebi a hledala souhvězdí, které jí vířilo vzpomínky. Jako by se nic nezměnilo.

Lži, tajemství a pochroumané svědomí zůstaly.