Autor: Amarti Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/21/Just-to-Be
Rating: 16+
Kapitola 21. Umění napodobuje život
Claře se její dárek líbil. Ne, přímo ho milovala. Alespoň ten dojem Leopold získal, jakmile ji uviděl na nástupišti devět a tři čtvrtě. Přiběhla k němu, padla mu do náručí, objímala jej a brebentila o tom, jak skvělý dárek to je a jak je úžasné, že to pro ni podnikl, že jí bratr řekl, že je to falešný podpis, protože Snape je mrtvý, ale ona že se nenechá zviklat.
Věřila mu. Věřila v něj.
Neviděl, jak si Hermiona vzadu na nástupišti drží ruku před pusou, aby zakryla úsměv, který nedokázala potlačit. Bylo to opravdu sladké. Leopold nezacházel do detailů ohledně své ‚blízké kamarádky‘, takže netušila, co očekávat. Popravdě předpokládala, že jejich vztah je podobný vztahu Severuse a Lily, vzájemné přátelství, jen jeden beznadějně celý blázen do druhého, ten druhý slepý a proto s veškerou mocí nad vztahem. Leopold a ta dívenka, ruku v ruce, se zdáli být sobě oddaní stejnou měrou. Bylo to přátelství sobě rovných. Šťastlivec.
Hermiona se snažila vzpomenout, kdy se jí začali líbit kluci. Měla Rona ráda od prvního ročníku? Věděla, že Ginny propadla Harrymu již před nástupem do školy, když jí bylo deset, a teď, o patnáct let později, jsou sezdaní a beznadějně zamilovaní.
Čekala, než Leopold nasedl do vlaku (trval na tom, že o kufr se postará sám) a se zrzkou si našel kupé. Oba zamávali z okna, ale Leopold měl oči jen pro kamarádku, která se zářivě usmívala na svoji rodinu. Hermiona i tak zamávala zpět.
Podle Nevilla si Leopold vedl docela dobře. Doufala, že nadcházející pololetí by mohlo být víceméně stejné. S jeho nadáním pro učení, skutečnou kamarádkou po boku a nebelvírským symbolem na hrudi by Leopold mohl odvrátit pohromu.
Mohl by.
ooOOoo
Hermiona věděla, že jestli předání dárku přežene, nebo jenom jeho narozeniny zmíní, Severus jej nepřijme. Raději se s osobním životem držel zpátky, v jisté míře i vůči ní. Proto debatovala sama se sebou, jestli nebude lepší nechat dárek na polštáři, kde si jej vezme ve svém volnu, nebo jestli mu jej nedat v soukromí.
Rozhodla se pro osobní předání o samotě. Celý den o jeho narozeninách nepadlo ani slovo. Řekla Harrymu a Lence, aby je ani nezmiňovali, a navíc aby nic neprozradili před dětmi.
Zapomněla však varovat Nevilla.
„Severusi,“ zvolal vesele, jakmile se to odpoledne vynořil z krbu, „všechno nejlep -“
„Longbottome!“ vystartoval Severus rozčileně. Vyskočil na nohy a zasáhl ho jazyk svazující kletbou.
Jakmile Longbottom zvedl ruce na znamení kapitulace, Severus kletbu zrušil a věnoval mu vražedný pohled. Longbottom vyběhl schody, aniž by riskoval další slovo.
Půlku dne ji Severus opatrně sledoval a až poté, co se rozhodl, že kdyby něco chystala, už by to podnikla, viditelně se uvolnil.
Letos Severus slavil čtyřicáté páté narozeniny. Nebyl starý ani na kouzelnické, ani na mudlovské poměry, ačkoli jeho život by vydal na muže dvakrát tak starého, ale toto si nechtěl připustit. Bylo mu čtyřicet pět, v pěstounské péči měl patnáct dětí a žil se ženou mladší skoro o dvacet let. Byl bývalý Smrtijed, bývalý špion, bývalý profesor a bývalý ředitel Bradavic.
Hodně ‚bývalých‘ v jeho životě, když na to přišlo.
Hermiona byla dost mladá na to, aby stále mohla být, čím chtěla. On byl dost starý, aby nejenže již byl, čím chtěl, ale vždy i bývával. Oba jeho rodiče zemřeli, když jim bylo čtyřicet dva. Tehdy se zdáli tak staří, ale teď si uvědomoval, v této etapě svého života, že byli skutečně velmi mladí.
Když vše zvážil, nemohl si pomoci a cítil se být ve středním věku.
Večer se odebral do jejich pokoje (kdy se stal ‚jejich‘ pokojem? Musel ale připustit, že se mu to pojmenování líbilo) a po dlouhém dni naplněném přípravou léčebných lektvarů, rozhovorem s Longbottomem o pokroku pana Clairemonta v Bradavicích, rozhovorem s Láskorádovou o poradenských sezeních, kdy se zúčastnil jednoho záchvatu paniky (který spustil přílet sovy, protože takto se to dítko kdysi dozvědělo o smrti rodičů během závěrečné bitvy) a vyhýbání se Potterovi, byl zralý padnout na postel a okamžitě usnout. Byl to den jako každý jiný. Perfektní.
Nicméně se zarazil, jakmile spatřil Hermionu, jak sedí na kraji postele a v ruce drží balíček v zeleném papíru. Drobně se usmívala, jako by jej vyzývala, aby brblal, že mu něco obstarala na narozeniny. A to on chtěl, hodně. Pravověrný Zmijozel nikdy nepřijal žádný dar jen tak. Musí nejdříve odolávat, chovat se podezřívavě, předstírat, že přijmout dárek je pod jeho úroveň, a až začne dárce prosit o přijetí, pak teprve milostivě vyhoví. Jinak by dárce získal nad obdarovávaným příliš mnoho moci. Opravdu, bylo to docela prosté.
S Hermionou však Severus tuto obvyklou hru hrát nedokázal. Vypadala dychtivě a přitom v rozpacích. Beze slova mu podala umně zabalenou krabičku. Bylo by od něj hrubé, kdyby si ji nevzal. Jak by pak byla zklamaná. Kromě toho by bylo plýtváním času hrát podle pravidel s Nebelvíry. Nemohli si pomoci a od samého začátku prosili obdarovaného, aby si dárek vzal, protože cokoli jiného by vnímali jako osobní urážku.
Posadil se vedle ní na postel, převzal balíček, naklonil se a jemně ji políbil. „Děkuji,“ pravil.
„Všechno nejlepší,“ zašeptala, jako by blahopřání při normální hlasitosti odmítl. Což by se pravděpodobně stalo.
Opatrně balíček rozbalil a objevil malou knihu vázanou v kůži. Na přední straně ani na hřbetu nestálo nic napsáno, otevřel ji a odkryl prázdné stránky.
„Je to skicák,“ nabídla. „Zmínil jsi, že jsi kdysi kreslil a tak… tady je. Je zakouzlený, abys jen ty viděl, co jsi nakreslil, a pomůže ti zlepšit techniku tím, že povede tvoji ruku na základě toho, co si v duchu představuješ. Samozřejmě to můžeš kdykoliv ukončit sesláním rychlého Finite.“
Hermiona zadržela dech a sledovala jeho reakci. Nebyla si jistá, co ji přimělo dát mu stejný dárek jako před tolika roky Lily. Nežárlila na ni, ani neměla pocit, že by se s ní měla nějak srovnávat. Raději si myslela, že někdo tak upjatý jako Severus by mohl mít prospěch z jistého tvůrčího vyjádření. Ve sklepě Grimmauldova náměstí stálo piano, ale jestli hrál, jestli vůbec uměl hrát, to se asi nikdy nedozví. Stejně měl na něco takového málo času. Tento koníček si mohl odnést kamkoliv a užívat si jej kdykoliv a nejlépe ze všeho, v soukromí.
Alespoň doufala, že právě tak to bude vnímat – ne jako ješitný pokus srovnávat se s Lily Evansovou Potterovou.
„Děkuji,“ zopakoval, ale mnohem tlumeněji. Snažil se sdělit, že se mu dárek opravdu líbí. Kreslení bylo roky jeho tajnou vášní, naučilo ho pečlivě zkoumat a sledovat vše kolem, pochopit, jak jisté výrazy a řeč těla mohou zprostředkovat lidské motivace, myšlenky a pocity. Naučilo ho, jak provádět pozorování, aniž by se prozradil. Kreslení bylo opravdu nejlepším špionským tréninkem. Také šlo o způsob relaxace, urovnání myšlenek, uložení vzpomínek. Opravdu se jednalo o promyšlený dar. Aby tomu Hermiona dokonale rozuměla, dodal: „Skutečně se mi líbí.“
Usmála se na něj. Nepatřil k těm, co neupřímně lichotí nebo projevují city, takže jestli o něčem řekl, že se mu to líbí, líbilo se mu to skutečně. Opět jej políbila a on kolem ní přehodil ruku.
„Kéž bych jen měl na kreslení víc času,“ povzdechl si.
„Máš,“ poukázala. „Neustále máš mě, Harryho, Lenku a Nevilla, abychom se postarali o většinu povinností. Jestli potřebuješ pomoc s lektvary, víš, že jich hodně zvládnu, možná i všechny. Harry může převzít něco z administrativy – neprotáčej očima, opravdu může. Jestli je toho na tebe pořád moc, řekni. Hlavně proto jsme sem přišli. Proto jsme se ti vnutili do života a trvali na tom, že do toho půjdeme s tebou.“
Jen úsporně pokývl, nic víc. Věděl, že může přepustit kontrolu nad těmito záležitostmi, ale nepřál si to.
„Bylo to od tebe velmi pozorné,“ opatrně odložil skicák na stolek a vzal ji do náručí. „Obyčejně narozeniny neberu na vědomí, ale nikdy dřív jsem je neprožil tak osobně a v pochopení. Nic víc bych si nemohl přát. Takže ti děkuji.“
„Co asi budeš malovat?“ zeptala se.
Pokrčil rameny. „Cokoliv uvidím, co mě inspiruje, co budu mít v hlavě. Asi na pěkných pár kouscích budeš ty, protože splňuješ všechna tři kritéria.“
„Ty bys mě chtěl malovat?“
„Hm,“ zamručel, stáhl ji se sebou na postel a pohrával si s tenkým páskem na její vestě. „Ženské tělo je umělecké dílo a jak lépe ho ocenit než zaznamenat jeho dokonalost, když ji vidím?“
Odfrkla si. „Moje tělo je stěží perfektní, Severusi. Mám jizvu na hrudi, další na krku, jednu dost silnou na trupu, stehna jsem měla vždycky příliš velká, prsa mám příliš malá a nesouměrná -“
Přerušil ji polibkem. „Přestaň s tím. Jsi nádherná. Vždycky jsem si to myslel.“
„Vždycky?“
„No, ne když jsi byla studentka, protože něco takového by bylo zcela nevhodné. Nikdy jsem si nepřipustil takové myšlenky o žádné studentce. Ale,“ přiznal, „ve slabších chvílích jsem si dovolil letmý pohled a líbilo se mi, co vidím.“
„Opravdu?“
„Opravdu.“
„Ve čtvrtém ročníku jsi mě tak neviděl.“
„Co se stalo ve čtvrtém…?“ hlas se mu vytratil, když si vzpomněl na zaklínadlo, smích, dlouhé řezáky a vlastní krutá slova: ‚Nevidím žádný rozdíl.‘
Jistě ji to nemohlo ovlivňovat i teď, o deset let později?
„Hermiono,“ zašeptal a přitáhl si ji do náručí. „Pro tamto nemám omluvu. Promiň.“
Zavrtěla hlavou. „Jsem pitomá,“ zhodnotila. „Stalo se to dávno, byla jsem děcko, měla jsem přerostlé přední zuby a tehdy jsme oba byli jinými lidmi.“
„Ano, ale neměl jsem to říct a už vůbec ne jako učitel.“
„Děkuju,“ ukončila to. „Takže, líbilo se ti, cos viděl, ano?“
Usmál se. „Na Vánočním plese, když jsi tančila s tím bulharským chrapounem, oči všech mužů v sále mířily tvým směrem, a ne protože jsi byla v jeho náručí. Na Křiklanově vánočním večírku, když jsi kolem poskakovala v těch růžových koktejlkách, jako by sis ani neuvědomovala, jak vypadáš.“ Zčervenala. „Ale jak jsem řekl, dovolil jsem si jen letmý pohled. Nejen že jsem v té chvíli byl v nejisté pozici, ale jako pro učitele by nebylo rozumné, abych se nad žákyní takto vůbec zamyslel.“
„Ale… tajně ses kouknul?“
„No… jsem jenom muž,“ pronesl rozpačitě.
Hermiona si olízla rty. „Ano, to jsem si všimla,“ pravila a pohledem ocenila jeho postavu, přičemž očima setrvala na důkazu jeho mužnosti. „A taky máš narozeniny.“
Po zbytek noci zůstal skicák nedotčeně ležet na nočním stolku.
ooOOoo
Lenka zaznamenala velký pokrok dětí, když použila ‚terapii hrou‘ – arteterapie, hraní a další způsoby, jak přimět děti, aby se otevřely v záležitosti jejich rodin a začaly mezi sebou interagovat. Spolu a s dospělými, které vídaly každý den, byly v pohodě. Jakmile se dostanou do Bradavic, věci se změní. Leopold byl pozoruhodný případ – zatím za celou dobu jeho prvního ročníku neměl žádný disciplinární problém, nebylo nahlášeno žádné šikanování, žádné závažné zdravotní problémy a žádná uřknutí vymykající se standardu bradavického studenta. Ať už za to mohla kolej, nové jméno nebo prostě jen štěstí, vedl si dobře. Lenka si uvědomovala, že s ostatními si nemůže dovolit být takto optimistická. Proto potřebovala jejich terapie ozvláštnit.
Na začátku února přednesla svůj nápad Severusovi.
„Kognitivně behaviorální terapie?“ zeptal se.
Přikývla. „V podstatě trénink, aby se uklidnily, kdykoliv zažijí spouštěč traumatu. U některých jej spouští samota, u jiných tma a u mnohých dav nebo cizí lidé.“
Přikývl. „A to by znamenalo co?“
„No,“ začala váhavě, „bude potřeba prožít ono konkrétní trauma, zaměřit se na reakce, jaké to vyvolává, a vytrénovat je, krok za krokem, aby své reakce na traumatické vzpomínky změnily. Takto, až překonají své ‚spouštěče‘, budou se s nimi moci lépe vypořádat.“
„Je jiná cesta? Prožití toho všeho by bylo intenzivní i pro dospělého, žádat o to traumatizované děti…“ Zavrtěl hlavou. „Myslím, že by to mohlo být příliš.“
„Severusi,“ reagovala svým zasněným, veselým hlasem, který mu lezl na nervy, „do které koleje byla většina vašich dětí zařazena?“
„Nejsou to moje děti, slečno Láskorádová, a víte velmi dobře, že všechny, až na pana Clairemonta, byly zařazeny do Zmijozelu.“
„A kde leží zmijozelské pokoje?“ zeptala se tónem, který Severus považoval za blahosklonný.
„V podzemí.“
„A kde žily děti, než přišly sem?“
„V podzemí sirotčince.“ Zasvitlo pochopení. „Věříte, že to byl jeden z důvodů, proč měly v Bradavicích tolik problémů? Že zase žily v podzemí?“
„V pokoji s ostatními dětmi, pod zemí, bez dospělého v bezprostředním okolí,“ dokončila za něj. „Osobně jsem navštívila společenskou místnost Zmijozelu pouze jednou, ale přišla mi dost bezútěšná. Kdybych měla bolestné vzpomínky spojené s životem v podzemí bez oken, taky bych tam nemohla žít.“
Severus se jí chtěl zeptat, při jaké příležitosti navštívila zmijozelskou společenskou místnost (muselo se to stát, když byl ředitelem Zmijozelu), ale zarazil se poté, co si uvědomil, že to nechce vědět. Místo toho zvážil možnosti. Lenčiny argumenty byly všechny dobré, ale stále by to od dětí vyžadovalo velkou oběť.
„Co navrhujete?“
„Jako kouzelníci máme k dispozici různé metody,“ poznamenala Lenka.
Severus zavrtěl hlavou. „Jejich mozky jsou v tomto věku příliš nevyvinuté, aby vytahovaly vzpomínky a umisťovaly je do myslánky, a nitrozpyt není možný.“
„Proč ne?“
„Odmítám jej použít na děti. Potřebují mi věřit a k tomu by nikdy nedošlo, pokud by věděly, že jim jen tak z nudy dokážu vstoupit do mysli, a pokud bych já způsobil, že prožijí své nejbolestnější vzpomínky.“
„To je pravda,“ připustila Lenka. „Mohl by pomoci někdo jiný takto znalý nitrozpytu?“
Zavrtěl hlavou. „Ne na mé úrovni, a po pravdě, kdokoliv méně zkušený než Mistr by v nevyvinutých myslích pravděpodobně způsobil víc škody než užitku.“
„I při prostém získávání vzpomínek?“
Povzdechl si. „Hermiona má nějaké základy v paměťových kouzlech, ale nemyslím, že její nitrozpyt je pro toto dostatečný.“
„Existují nějaké mudlovské metody pro zotavení, které bych mohla vyzkoušet,“ nabídla Lenka. „Neprožívaly by vzpomínky způsobem, jako bychom mohli my, ale mohly by si je alespoň začít vybavovat? Například hypnóza by byla dobrý začátek. Tedy mudlovská hypnóza. Výhledově bychom mohli zařadit nějaké lektvary na zostření vzpomínek, ale to je ještě na dlouho. A možná ještě později, až budou připraveni na podstatnější a intenzivnější práci v této oblasti, zvážíme možnosti, jak by mohli prožít vzpomínky nějakými magickými prostředky.“
„To stojí za úvahu,“ zamyslel se Severus. „Jakkoliv nijak nikoho nechválívám, byl bych nedbalý, kdybych neřekl, že nejsem zklamaný vašimi metodami, jakkoliv neortodoxními, které jim pomohly. Ty děti… ušly dlouhou cestu, Lenko.“
Od Severuse to byla ta nejnadšenější chvála a poděkování, které mohl někomu dát, a Lenka to věděla.
„Není zač.“
Zvedla se k odchodu.
„Lenko,“ zavolal Severus, když dorazila ke dveřím. „Myslíte, že to někdy překonají?“
Zavrtěla hlavou. „Zcela? Ne. Ale věřím, že se mohou naučit žít tak, že je to nebude ovládat. Věřím, že nakonec se své pocity a vzpomínky mohou naučit zvládat.“
„Mohou?“
„Mohou. Nedokážu říct, že budou. To záleží na mnoha faktorech.“
„Nespokojím se s ničím menším než dokonalostí, Lenko.“
„To já vím, byla jsem vaše studentka. Ale vy se můžete naučit spokojit ‚s tím nejlepším, co se dalo udělat‘,“ podotkla a nevědomky zopakovala Poppyina slova.
ooOOoo
S nepatrným pocitem hanby se Severus rozhodl využít na skicáku Hermionou umístěného kouzlo, které by mu vedlo ruku, aby si zlepšil techniku. Už to bylo aspoň deset let, kdy se naposledy posadil s prázdným papírem, jen aby si kreslil. Příliš, příliš dlouho.
To jeho matka jej kdysi podpořila v jeho talentu. „Habibi,“ řekla tehdy, „máš ruce umělce. Použij je dobře.“
Sešel do sklepa a vytáhl knihy plné náčrtků, které udělal kdysi v Bradavicích a po nich. Roky si je neprohlížel. Podívá se na styl a uvidí, jestli se nespustí svalová paměť. Tím mu pomůžou s procvičením (a zrušením toho kouzla).
Jeho styl byl precizní jako on. Postavy nekreslil volně, ale spíše realisticky. Používal jen uhel, takže byly vyvedeny černobíle s mnoha odstíny šedé. Toto také považoval za projev svého života a osobnosti.
Bylo pozdě v noci. Děti už dávno odešly do postelí, Lenka (podle Severusova nejlepšího vědomí) spala sama a Hermionu opustil v hlubokém spánku zamotanou v přikrývce.
Vrátil se po schodech do jejich pokoje a k nohám postele postavil křeslo. Odtud měl dobrý výhled na Hermionu – ležela na břiše, s rukama složenýma pod hlavou, vlasy ledabyle poházené po ramenou a na holých zádech, deku lehce přehozenou přes boky. Byla naprosto úchvatná.
Jako každý správný Zmijozel Severus neukáže nikomu své dílo, dokud nebude perfektní. Hermiona nemusí vědět, že už mu pózovala. Uběhlo mnoho let, kdy měl živý ženský nahý model – této příležitosti využije.
Švihl hůlkou a osvětlil místnost měkkým světlem svíček a ohně v krbu. Vždy tu bylo slabé světlo (Hermiona stále nedokázala spát v naprosté temnotě), ale k práci ho potřeboval trochu víc. Pochyboval, že ji to vzbudí. Vyčaroval si tužku a seslal na ni tišící kouzlo, takže Hermionu neprobudí škrábání. Zhluboka se nadechl a začal.
ooOOoo
Hermiona skutečně netušila, co najde v té knize, když ji otevírala. Překvapilo ji, že ji neschoval ve sklepě a nezajistil obranami proti vniknutí. Jakmile nakoukla, poznala, že by toho měla nechat, ale zvědavost ji přemohla a nemohla si pomoci. Prolistovala ji od začátku až po konec.
Okamžitě si uvědomila, že je to někdejší Severusův skicák. Byl starý, data v rozích (vedle stylizovaného ‚SS‘) šly od roku 1976 po 1977, to byl Severusův šestý ročník v Bradavicích.
Hermiona toho o Severusově šestém ročníku moc nevěděla, mimo jeho tirády proti Jamesi Potterovi a toho mála, co zjistil Harry o přátelství Severuse s Lily. Podle Harryho James a Sirius začali útočit na Severuse už ve spěšném vlaku v jejich prvním roce. Od té doby zůstali hořkými nepřáteli. Než nastoupil do Bradavic, přátelil se s Lily Evansovou Potterovou a to vydrželo do konce jejich pátého ročníku. Severuse málem zabil přeměněný Remus na začátku páťáku. Jeho rodiče byli zabiti v létě mezi šestým a sedmým ročníkem a hned po dostudování přijal Znamení zla. Byl zdráhavým členem Křikova klubu a hrál na pozici střelce ve zmijozelském famfrpálovém týmu v sedmém ročníku.
O jeho šestém ročníku informace chyběly.
Kresby byly provedeny realisticky. Ústředním bodem se jevily postavy samotné. Pokud zachytil pozadí nebo scenérie, pak minimálně, jen jako součást děje na obrázku. Zakouzlil je – kresby oživly a postavy na nich se hýbaly jako v mudlovských kreslených filmech Hermionina dětství. Nešlo o kouzelnické portréty, nemohla s nimi mluvit ani jinak komunikovat, postavičky prostě jen opakovaly pohyb v cyklech. Byla by si myslela, že to kouzlo, spíše malý trik, může snížit hodnotu obrázku, ale naopak ji zvýšilo. Dalo těm reálným kresbám srdce, pro nedostatek lepšího pojmenování, když vyjadřovaly emoce a pocity změnou výrazu tváře a nepatrné řeči těla.
Věděla, že Severus je zdatný v pozorování a že se to podílelo na jeho dovednosti, ale opravdu oceňovala nuance jeho práce. Ty malé, sotva patrné pocity, které prozrazovaly myšlenku nebo touhu nebo strach. Ty jemné výrazy obličeje, které se v okamžiku změnily. Jak nedělat nic mohlo tolik znamenat.
Na první stránce žena s dlouhými vlasy, úzkou tváří a velkýma mandlovýma očima seděla pod stromem a četla knihu. Jakmile jí do vlasů spadly listy, naštvaně je setřepala. Na další stránce ta samá žena ležela na něčem jako tráva, vlasy rozevláté kolem hlavy, sukně jí klouzala po stehnech, když líně mávala hůlkou nad hlavou a čarovala ptáčky (Hermiona potlačila úsměv), pak netopýry a pak rybky. Pokaždé se zatvářila spokojeně.
Tato žena, ať už šlo o kohokoliv, se zdála být na každém z obrázků. Někdy na místě tančila. Jindy se hravě odvracela a přes rameno házela sugestivní pohledy, kterými s umělcem flirtovala. Na dalších stránkách spala, s bradavickou vázankou omotanou kolem copu, ve zmačkaném oblečení ležela na polštáři na kamenné podlaze.
Co Hermiona viděla na posledních stránkách, ji překvapilo.
Ta samá žena ležela… nahá… v posteli, přikrývka zmuchlaná, a ospale sledovala Hermionu s unaveným úsměvem. Její výraz byl… ukojený? Na další stránce ležela na boku čelem ke kreslíři, vlasy jí padaly na ramena, s paží přes prsa obdarovávala umělce pohledem ‚jen pojď‘. Série pokračovala – ležela na zádech, úplně svlečená a nezahalená, s rukama nad hlavou; hihňala se, když rukama zakrývala necudná místa; zdánlivě podřimovala, ale vyslala kradmý pohled na umělce.
Ať už to byl kdokoliv, jejich dostaveníčko bylo zřejmě jediné. Všechny obrázky měly stejné datum.
Náhle tyto obrázky skončily a zbýval jediný. Ta samá dívka, zcela oblečená, se nakláněla nad stolem a starým brkem něco psala na pergamen. Okázale skončila, poslala umělci polibek a zvedla pergamen, aby si jej prohlédl.
Hermioně se zadrhl dech, když přečetla její vzkaz. To nemohlo být – v té době již nebyli přáteli, zcela jej odřízla.
Hodně lásky,
Lily
Možná šlo o výjevy Severusovy paměti nebo představivosti? Ale byly příliš realistické, aby nebyly ze života. Hermiona nebyla umělec, jen málo studovala o umění, ale poznala, co jí říká srdce, a srdce jí říkalo, že tato žena, Lily Evansová Potterová pózovala každému jednotlivému portrétu této knihy.
Každému jednotlivému.
Věděla, že Lily miloval. Sám jí to několikrát řekl. Jeho Patron se kvůli ní změnil a zůstal s ním do těchto dnů. Bojoval a zemřel ve válce kvůli své lásce k ní. Jakkoliv o tom všem Hermiona věděla, byla se vším smířená, viděla krásu toho všeho, nikdy ji nenapadlo, že ti dva opětovali své city, měli vztah… naplnili své vzájemné city.
Byla to záhada. Buď měl Severus velmi živou představivost (a Hermiona ze zkušenosti věděla, že to může být pravda), nebo vztah mezi ním a Lily byl intimnějším, než kdokoliv tušil, nebo byl ochoten přiznat.
ooOOoo
Věděla, že bude riskovat, pokud se zeptá. Bude muset přiznat, že se podívala do té knihy, bude muset přiznat, že duch Lily Evansové Potterové stále straší v jejich vztahu, a nepochybně to bude ten nejtrapnější rozhovor vůbec.
S tím rozhodnutím Hermiona nějakou dobu zápasila.
Když konečně sebrala odvahu, bez úvodu na něj zaútočila.
„Co se doopravdy stalo mezi tebou a Lily Potterovou?“
PA: Ach, Hermiono, neptej se, pokud opravdu nechceš znát odpověď!
Moje znalost o kognitivně behaviorální terapii je přinejlepším letmá. Trochu jsem tuto oblast prozkoumala a má jít o nejlepší způsob, jak pomoci lidem všeho věku vyrovnat se s post-traumatickým stresem, zvláště u dětí. Moc se omlouvám, pokud jsem něco popletla. Hypnóza je v terapii používaná, ale stala se zavrhovanou, protože je náchylná k manipulaci. Budeme předstírat, že v tomto příběhu to funguje.
Výraz ‚habibi‘ je arabsky ‚drahý‘ a často jej používají rodiče u chlapečků (ženský ekvivalent je ‚habibti‘). Díky jejich barvě a rysům jsem se rozhodla, že Severus a Eileen jsou Arabové z matčiny strany (možná odtud pochází matčina babička). Jen další vrstva do textury postavy. Můj Zmijozel pochází z této části světa, takže je to trochu pocta jemu.
O Severusově šestém ročníku toho opravdu moc nevíme. Máme jen fakt, že hodně čmáral do své učebnice lektvarů. Kánon v tomto případě využiju jen velmi volně. Snad mě za to nebudete nenávidět.