Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4.

Harry a Dudley na sebe hleděli ve světle pouliční lampy.

„Takže, můžu ti koupit nějaký drink?“ zeptal se Dudley. „Tady kousek dál není špatná hospoda.“

„Hospoda zní dobře,“ odpověděl Harry.

Mlčeli, dokud se nedostali na místo. Harrymu se vybavily náročnější útržky z dětství. Zachvěl se a snažil se špatné vzpomínky zatlačit.

„Pivo?“ zeptal se Dudley.

„Cokoliv si dáš ty,“ přikývl Harry a napadlo jej, jestli je vůbec moudré vést tento rozhovor. Ale tak či tak, s čistou hlavou jej nezvládne. Dnes neměl pohotovost a Ginny jej nečeká. A jelikož se v práci jen zřídka omlouval, v případě kocoviny může zítra poslat sovu, že je nemocný.

Našel stůl v rohu. Když jim Dudley donesl pivo, Harry se s povděkem pořádně napil. Všiml si, že bratranec má jen malé. Dudley následoval jeho pohled: „Jo, mám dnes pohotovost.“

„Aha,“ odvětil Harry. Nic dalšího nevymyslel.

Dudley na něj jen zíral. Harry pochopil, že má začít: „Phillip se mi líbí, vypadá mile.“

„To je,“ Dudley se usmál. „Skvěle vychází s tvojí ženou.“

Další nepříjemné ticho. Harry si opět lokl piva. Sakra, na tenhle rozhovor by pravděpodobně potřeboval půllitr ohnivé. Začal pátrat po bezpečném tématu. „Takže, Eleanor to snad potěšilo,“ nadhodil obezřetně. „Jak to bereš ty?“

Dudley se smutně pousmál, stejně jako se na Harryho usmíval celý večer. „Myslels, že budu bláznit jako táta, když jsi dostal všechny ty dopisy?“

„No… ehm… považoval jsem to za možné,“ připustil Harry rozpačitě.

Dudley si povzdechl. „Vzpomínáš na ty mozkomory?“

Harry si odfrkl – na ty nezapomene nikdy. „Jo.“

„Nikdy jsem se přes to nedostal,“ Dudley zavrtěl hlavou a zachvěl se.

Harry sebou trhl. „Dudley, je mi to líto…“

„Ne přes mozkomory, ale přes fakt, že jsi mě zachránil. Viděl jsem, do jakých problémů tě to dovedlo, všechny ty dopisy. A vsadím se, že jsi kvůli tomu měl problémy i ve škole,“ dovtípil se.

„To už je dávno,“ prohodil Harry, ale prohlížel si místo na ruce, kde byla stále viditelná jizva po Umbridgeové, pokud jste věděli, kde hledat.

„Víš, jaká byla tehdy moje nejhorší vzpomínka?“ zeptal se Dudley a lokl si. „Na to, jak jsem poslouchal tátův pokus vymlátit z tebe tu zrůdnost, a jak jsem pochopil, že kdyby to o mně zjistili, zaměřili by se i na mě.“

„Promiň?“ Harry byl překvapený. Pamatoval si jen, že Dudleyho pobavilo, když viděl Harryho potrestání.

„Stalo se to krátce předtím, než jsi odešel do školy. Možná v té době s příhodou s hadem, nepamatuju se přesně. Zrovna jsem přišel na to, o kom vede táta tirády, když lamentuje o buzerantech, teplouších a hošanech s pěknýma prdelkama,“ Dudley si povzdechl. „A taky jsem si uvědomil, že jsem jedním z nich. A bez stínu pochyb jsem věděl, že kdyby se táta dozvěděl, že patřím k tam těm, byl bych pod schody rychleji, než bys řekl švec.“

„Ale…“ Harry byl zmatený. „Nikdy jsi nevypadal… Chci říct, pořád jsem se ti musel držet z cesty…“ nechtěl větu dokončit. Promnul si jizvu na hřbetu ruky.

Dudley upíral oči do stolu. „To proto jsem se přes to nikdy nepřenesl. Ty jsi mohl tehdy od těch příšer prostě jen utéct. Říct svým kouzelnickým kamarádům, že jsi nemohl nic dělat. A bylo by to naprosto pochopitelné. Slyšel jsem, co říkala stará paní Figgová. Že tě měli strážit dospělí.“

Harry pokrčil rameny. „Tehdy mi nepřišlo, že mám jinou možnost.“

„Pamatuju si na toho velkého bílého jelena, co jsi vyčaroval. Co to bylo?“ zeptal se Dudley.

„To je Patron. Je to něco jako anti-mozkomor. Jakýsi symbol všeho, co tě dělá šťastným.“

Dudley přikývl. „Jsou všichni stejní? Nebo má každý něco jiného?“

„Jdou různí,“ Harry si říkal, proč to Dudley chce vědět.

„No, po tom večeru mě napadlo, že se mě rodiče pokoušeli změnit na mizerného sociopata,“ Dudleyho hlas byl hluboký, téměř zavrčel. Harrymu připomněl Siriuse, když mluvil o své rodině. „Když jsme byli malí, máma na mě křičela, jakmile jsem ti jen řekl něco milého. A to bylo to jediné, čím jsem ji mohl rozzlobit.“ Dudley se zachvěl. „A samozřejmě táta… nikdy jsem nebyl statečný,“ rozhodil ruce v gestu kapitulace.

Harry nevěděl, co na to říct, tak jen zabručel.

Dudley se podíval Harrymu přímo do očí. „Řekni mi, Harry, jsou kouzelnické děti prostě jen, ehm, odolnější než jiné?“

Harry pomyslel na všechny dětské karamboly. Na vlastní pády z koštěte. „Asi jo.“

„Myslel jsem si to. Kdyby nebyly, máma a táta by se dostali do vězení za vraždu, ještě než pro tebe přišel ten obr.“

Harry se uchechtl: „Ale no tak, Dudley, nebylo to tak zlé.“

„Opravdu, Harry?“ zeptal se Dudley. „Takže jsi mě v kuchyni nikdy nechtěl uřknout na dvě doby?“

„Za to se omlouvám,“ Harry si v rozpacích upil piva.

„Pořád se hodně omlouváš,“ vypozoroval Dudley. „To já bych se měl omlouvat tobě,“ vypadal smrtelně vážně. „Kdybych se mohl omluvit za mámu a tátu, udělal bych to, ale můžu se omluvit jen za sebe. Promiň.“

Harry cítil, jak rudne. Najednou jako by místnost přišla o kyslík. „Nemusíš, je to v pohodě,“ Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Podivně si vzpomněl na první den, kdy s Dudleym přišli na základní školu. Když učitelka došla k jeho jménu, neodpověděl, protože své vlastní jméno neznal. Po třetím vyvolání jej Dudley dloubl loktem do žeber a zasyčel: „Myslí tebe, zrůdo.“

Na tři loky dopil pivo. Zase jej přepadla klaustrofobie. „Můžeme jít ven?“ zeptal se tiše. Když na něj zaútočila, vždy se cítil líp dál od lidí. Zatoužil, aby měl u sebe uklidňující lektvar. Mohl by zavolat Kráturu, aby mu jeden donesl. Bohužel Krátura by to řekl Ginny a Harry jí nechtěl dělat starosti.

Chladivý vzduch ve tváři byl lepší.

„Už je dobře?“ zeptal se Dudley starostlivě.

Harry přikývl.

„HELP! I need somebody!“ Dudleyho mobil v kapse zahrál další Beatles. „HELP! Not just anybody. Help, I need somone. He-elp“

„Promiň, musím to vzít. Práce,“ Harry si vydedukoval, že pro různé volající musí být různá hudba. To bylo chytré.

„Tady Dudley,“ nabral Dudley profesionální tón. „Jo? Podivný? Jak daleko? Dobře, pošli mi adresu. Řekni policii, že dorazím do dvaceti minut. Ano. A řekni, že pokud zpoždění nebude zřejmou hrozbou, rád bych získal jeho výpověď, než ho vezmou do nemocnice. Dvacet minut.“ Dudley už se otočil a zamířil zpět po ulici, Harryho přivolal trhnutím hlavy.

„Co se děje?“ zeptal se Harry, když jej doběhl.

„Nouzový příjem,“ vysvětlil Dudley, když schovával mobil. Přeměřil si Harryho: „Neměl bych tě brát, ale je to jeden podivný, jak říkali. Jestli chceš, jsi vítaný.“

Harry se na Dudleyho podíval tázavě. „Podivný?“

Už byli u čísla čtyři a Dudley vytáhl klíče od auta. Bylo to dlouho, kdy jel Harry naposledy autem.

„Jo. Když jsem tě před lety začal vážně hledat, řekl jsem v práci, aby mě posílali k podivným případům. Počítal jsem s tím, že bych se tak mohl setkat s nějakými kouzelníky a jeden z nich by jistě věděl, jak tě zkontaktovat. Mohl jsem jim alespoň dát dopis pro tebe, který by poslali sovou.“

Dudley vklouzl do auta a odsunul Harrymu z cesty hromadu složek. „Ale většinou šlo jen o cvoky. Občas závislí na cracku, občas náboženští blázni, kteří se rozhodli, že to dítě je ‚ďáblovo‘. Párkrát to ale muselo být kouzelnické dítě… a to se pak ztratilo ze systému. Jako kouzlem, fakt.“ Usmál se jedním koutkem.

„Co přesně děláš, Dudley?“ zeptal se Harry, protože ne zcela chápal.

„Promiň. Jsem sociální pracovník. Starám se o umístění dětí.“ Dudley opět vytáhl mobil. Podíval se na display. „Dobře, je to blíž, než jsem si myslel.“ Vyjeli z příjezdové cesty. „V každém případě, když mám pohotovost, dělám naléhavá rozmístění. Víš, v případech, kdy byla zavolaná policie.“

Chvíli jeli v tichosti, pak: „Sakra, Harry, můžeš zavolat Phillipovi a říct mu, že mám výjezd? Zapomněl jsem mu dát vědět. Nechci, aby měl strach, až neuvidí auto.“

Harry chytil telefon, který mu Dudley hodil. Měl malinkatou klávesnici. „Jak to použiju?“ zeptal se s pocitem, že je pitomý.

„Kruci. Jen vymačkej číslo a stiskni zelené tlačítko,“ Dudley vychrlil telefonní číslo a zdůraznil: „Pokus se ho nevybouchnout.“

Harry tak udělal a byl odměněn Phillipovým hlasem.

„Nazdárek, lásko.“

„Ne, to jsem já, Harry,“ ohlásil se. „Dudley mě požádal, abych ti řekl, že měl hovor z práce. Naléhavý příjem.“

„A máš mi to vyřídit, protože řídí, co?“ zeptal se Phillip.

„Jo, řídí.“

„Vyřiď mu, že ho miluju a jsem rád, že pro jednou poslechl. Uvidíme se pak. Eleanor je už v posteli. Byla unavená,“ pravil Phillip laskavě. „Měj se,“ zavěsil.

„Mám ti vyřídit, že tě miluje a že je rád, že jsi ho pro jednou poslechl,“ zopakoval Harry. „A Eleanor je v posteli.“

Dudley se usmál.

Přibrzdili u obytného domu na jedné ze svažujících se ulic. Venku stálo několik policejních vozů a ambulance. Dudley vytáhl z palubní přihrádky návštěvnickou kartu. „Bez průkazu tě nepustí dovnitř… Co kdybys zůstal tady, dokud nenajdu někoho, koho tam znám…“

Harry vytáhl průkaz, který používal, když musel jednat s mudlovskými úřady. Byl zakouzlen, aby vypadal jako konkrétní průkaz, který zmíněný mudla požadoval. „Je to v pohodě, mám průkaz totožnosti,“ ukázal jej Dudleymu, který zalapal po dechu.

„Mají všichni kouzelníci něco podobného? Vypadá autenticky,“ porovnal jej s vlastním průkazem, jehož podobu ten Harryho nabral.

„Ne, vydává je ministerstvo. Musíš mít bezpečnostní prověrku,“ odpověděl Harry, když mu Dudley průkaz vrátil. „Jsem bystrozor.“ Při Dudleyho nechápavém výrazu to zkusil znovu: „Jako mudlovský policista.“

„Nedostaneš se do maléru? Jsi mimo službu.“

Harry se zatvářil. „Přesně řečeno, bystrozor není nikdy mimo službu. Jestli je do věci zapojený kouzelník, nebo jestli by mohl být zapojený kouzelník, je to moje jurisdikce.“

Dudley přikývl a vystoupil z auta.

Přiblížil se k nim uniformovaný strážník a požádal, aby se legitimovali. Už se srotil dav lidí, které přitáhlo to představení. Vzápětí si s nimi přišla promluvit uniformovaná žena, přestože Harryho napadlo, že tato uniforma je záchranářská a ne policejní.

„Jsem ráda, že jsi tady, Dudley,“ řekla vystresovaně. „Koho to máš s sebou?“ pokývla k Harrymu.

„Jo, tohle je Harry…“ Dudley zaváhal, nebyl zvyklý vymýšlet krycí historky za běhu.

Harry však zvyklý byl. „Jsem v zácviku,“ nabídl jí ruku. Kdyby teď udělal nějakou zásadní chybu, Dudley vymyslí něco lepšího.

„Ach, dobře,“ obrátila se zpět na Dudleyho. „No, policii zavolali, protože slyšeli, že jeho matka na něj asi hodinu křičí a z bytu se ozýval zvuk, jako by se lámal nábytek. Policie se musela probít dovnitř. Matka byla nalezena zcela dezorientovaná. Řekla policii, že její chlapec zabil jejího přítele.“

„Zabil?“ zeptal se Dudley zvolna.

Žena se ušklíbla. „To těžko. Chlapci není víc než čtyři nebo pět a ten přítel není k nalezení.“

„Je dítě zraněné?“ zeptal se Dudley a vytáhl mobil, na kterém začal rychle mačkat palcem tlačítka.

Žena si povzdechla. „Nedokážeme říct. Schovává se v komoře a bojíme se, že bychom vše zhoršili, kdybychom se ho pokusili vytáhnout.“

„Matku odklidili?“

„Jo, to jo,“ záchranářka se teď zazubila docela zlomyslně. „Bereme ji do nemocnice.“

„Díky. Pojď, Harry.“

Jakmile vešli do bytu, Harry to ucítil. Magie. Rozptýlená a chaotická, ale silná. Jako by to dítě mělo první výbuch magie vyvolaný násilím nebo bolestí. „Je to jeden z našich,“ řekl Dudleymu. „Máme štěstí, že byt nevyletěl do povětří.“

Byt byl depresivně špinavý, ale ne díky následkům magie. Ve dřezu se vršily talíře a Harry si všiml švábů pelášících po kuchyňské lince. Toto místo prostupoval pach prošlého jídla, nevypraného prádla a hořkého likéru.

Do dveří ložnice vstoupil další záchranář. „Támhle vzadu,“ zavolal. „Tam.“

Dudley a Harry zírali na šatnu s nahromaděným harampádím a šaty. „Možná byste měl jít,“ pobídl Harry záchranáře. „Čím míň nás tu bude, tím líp.“

Záchranář přikývl, šťastný, že to může nechat na nich.

Dudley se složil na podlahu. „Ahoj?“

Jedinou odpovědí bylo popotáhnutí.

„Můžeš vyjít ven? Rád bych si s tebou promluvil,“ pravil Dudley jemně. „Ani tě tam nevidím.“

„Jste policajti? Maminka říkala, že si pro mě přijdou policajti,“ zeptal se tenký hlásek.

„Ne, nejsme policajti. Tvoje maminka odjela do nemocnice a my ti musíme zajistit někoho, kdo se o tebe postará,“ odpověděl Dudley.

„Nechtěl jsem to,“ popotáhl chlapec.

„Nechtěl jsi co?“ Harry si dřepl vedle Dudleyho a snažil se znít konejšivě.

„David říkal…“ cokoliv David říkal, se ztratilo v chlapcových vzlycích.

Z pultu popadalo pár talířů.

„Dobře. Jen klid,“ pobídl jej Harry hlasem, který používal, když byly děti malé. „Nepřišli jsme, abychom ti ublížili. Jen potřebujeme vědět, co se stalo.“

„Jsi zraněný?“ zeptal se Dudley.

„N-ne…“

Harry se rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, že poblíž nejsou mudlové, a začal levitovat binec z šatny ven. Kdyby byl v kouzelnickém domově, jen by to nechal zmizet, ale tady by to bylo příliš nápadné.

Zastavil, když zaslechl přibližující se kroky.

„Pan Barton?“ zavolal hlas. „Jsem Grangerová. Kancelář mi oznámila, že byste mohl potřebovat moji pomoc.“

Překvapený Harry se otočil. Stála tam Hermiona v mudlovských šatech doplněných aktovkou.

„Harry!“ vydechla. „Ach ne. Jde o něco víc, než jsme si mysleli, že jo?“

„Ne, nic takového,“ když se nad tím Harry zamyslel, nebyla náhoda, že se Hermiona ukázala. Byla jedinou ze tří nebo čtyř lidí v úřadu pro ochranu dětí, kdo se dokázal vypořádat s případy mudlorozených.

Dudley na Hermionu dlouze zíral. „Vy se znáte, paní Grangerová?“ zavrtěl hlavou a pohlédl na Harryho. „Měl jsem pravdu. Ukázala se i dalších dvou podivných případů. Kouzelník před mým nosem a já to neviděl.“

Hermiona vypadala poplašeně a okamžitě se jí objevila hůlka v ruce: „Obl-“

Harry jí ruku zadržel. „To je v pořádku. Je to Dudley. Můj bratranec.“

„Cože? Ale tvůj bratranec se jmenuje Dursley,“ zněla zmateně.

„Což jsem se jmenoval, než jsem se oženil. Můžeme se teď vrátit k našemu problému?“ zeptal se Dudley poněkud podrážděně.