Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

26 -- Léto u konce

Hagrid se vrátil v sobotu ráno a Harry většinu dne strávil tak, že s ním chodil po hradních pozemcích, povídal si s ním a pomáhal mu, kde bylo potřeba. Celou neděli potom strávil se Snapem, i když to ani jeden nezmínil.

V pondělí s obavami vyčkával příjezd vlaku. Později odpoledne zašel do nebelvírské věže, které se od svého návratu do hradu vyhýbal. Buclatá dáma se polekala, když ho uviděla.

„Nejsi tu trochu brzy?“

„Celý srpen jsem žil tady v dolních patrech,“ prozradil jí Harry. „Ale říkal jsem si, že sem zajdu, než se objeví všichni ostatní.“

„Dobře. Heslo?“

„Sláva.“

Buclatá dáma souhlasně přikývla. „Můžeš dovnitř.“ Obraz se odklopil a odhalil vstup do společenské místnosti.

Harry si za měsíc strávený v Bradavicích stačil přivyknout na tmavé barvy Snapeova bytu a laboratoře a na lesní atmosféru svého pokoje. Výbuch nebelvírské rudé a zlaté zaplavil jeho smysly, jako by to tu viděl poprvé. Společenská místnost byla uklizená a tichá, krb vyhaslý, ale i tak pulzovala bouřlivým životem připraveným jen se probudit.

„Sláva,“ zamumlal Harry. „Do posledního dechu.“ Prošel společenskou místností a vyšel schodiště k ložnicím na vrcholku chlapecké věže. Jejich pokoj vypadal přesně, jak si ho pamatoval, jen možná uklizenější a zbavený osobních předmětů. Jedinou věcí v dohledu patřící studentovi byl jeden – jeho vlastní – kufr. Harry ani nevěděl, kdy ho sem domácí skřítci přestěhovali. Ještě ráno ho měl ve svém pokoji u Snapea. Napadlo ho, zda je teď jeho pokoj prázdný. Najednou se mu vybavila představa místnosti bez nábytku se dveřmi přestěhovanými na původní místo přístupné z chodby. Zaplavila ho panika. Obrátil se na patě, aniž by otevřel svůj kufr nebo vyhlédl z okna, a vydal se do podzemí.

Při jeho příchodu zvedl Snape oči od vědeckého časopisu ‚Moderní alchymie‘. „Myslel jsem, že ses vydal na průzkum své zlaté věže,“ poznamenal s úšklebkem.

„Je tu pořád můj pokoj?“

Snape se zatvářil zmateně. „Kam bys řekl, že odešel?“

„To já nevím. Ale třeba před měsícem tam taky nebyl.“ Harry prošel místnost do kuchyně. Soustředil se na správnou část zdi a téměř okamžitě dokázal vnímat nejasný obrys dveří, které vedly do jeho pokoje. Kuchyň málem přeběhl a prudce je rozrazil. Zůstal stát mezi dveřmi a rozhlédl se kolem. Vše bylo na svém místě až na kufr. Měl pocit, jako by mu spadl kámen ze srdce, najednou si připadal nesmírně vyčerpaný. Cítil, jak se k němu zezadu přibližuje Snape, ale neměl pocit, že by se kvůli tomu musel pohnout z místa.

„Harry? Je něco špatně?“

„Ne, to jen... našel jsem svůj kufr ve věži, tak mě napadlo, co když se všechno vrátilo na své místo? I dveře? Musel jsem se ujistit, že to tady pořád je.“

Snape mu sevřel ramena. Harrymu to připomnělo večer, kdy sem dorazil, až na to, že nyní s ním Snape necloumal. Ztuhl a čekal, kdy se na něj Snape rozkřikne.

„Harry, tvůj pokoj tu zůstane, dokud tu budu bydlet já.“

Harry na chvilku zavřel oči, byl rád, že má tvář odvrácenou od Snapea a může tak skrýt vlnu úlevy, která mu skoro přivodila závrať.

„Děkuji, pane – otče.“

Snape sevření krátce zpevnil, pak ho pustil a ukročil zpátky. „Nečeká nás lehký rok, že?“ Ušklíbl se.

„To není žádný,“ opáčil Harry. Pohled na pokoj ho konečně trochu uklidnil, ustoupil ode dveří a bezcílně se rozhlédl po kuchyni. „Ale ano, tenhle je ubohý už od začátku. Normálně se věci dostanou na tuhle úroveň nejdřív kolem listopadu.“

„Jsi velmi cynický mladý muž, abys věděl.“

„Praxe,“ odpověděl s úsměvem Harry. Kysele opětoval Snapeův pohled. „Mohl bych prohlásit, že to bude dědičné, ale myslím, že jsme k tomu oba přišli během života.“

„Děsíš se chvíle, kdy budeš muset svým spolužákům sdělit pravdu o našem příbuzenském vztahu?“

„To ani ne. Čekám potíže, ale měl bych to zvládnout. Ne, spíš se děsím toho, že budu lidem muset několik měsíců lhát.“

„Nebelvír,“ ohrnul Snape nos.

„Bohužel.“

„Ale máš v plánu jim lhát.“

„Mám. I když Ron s Hermionou na to časem přijdou, zřejmě dřív než bychom potřebovali.“

Snape pohrdavě odfrkl. Opřel se o kuchyňský pult a upřeně si zkoumal nehty. „Byl bych radši, kdyby se to nedozvěděli nikdy.“

„Jo tak.“ Harrymu se v krku vytvořil obří knedlík, přes který se mu těžko mluvilo. „Pardon.“

„Stěží je to tvoje vina.“

„Tak ahoj.“ Harry napjatě zacouval ke dveřím. „Klidně to můžeš vrátit, jak to bylo.“

„Harry!“ Zařval Snape. „Okamžitě se vrať!“

Vzhledem k tomu, že Harry stačil udělat sotva dva kroky do obývacího pokoje, byla taková hlasitost stěží nutná. Chvatně se vrátil.

„To jsem tím nemyslel.“ Snape se na něj chvilku zuřivě mračil, pak dlouze vydechl. „Máš vůbec představu, co to bude obnášet?“

„Myslím, že ano. Zaprvé z toho bude můj každoroční novinový skandál – no, tou dobou už možná spíš druhý. Nesnáším je, ale začínám si zvykat. Všichni ze Zmijozelu a Nebelvíru a někteří další studenti budou pohoršeni. Někteří se naštvou na mě, někteří na tebe a někteří na nás na oba.“

„Co na to řekne mladý pan Weasley?“

„Ten bude v pohodě – aspoň zezačátku. Bude se mnou soucítit. Až se mi ho konečně podaří přesvědčit, že mi to nevadí, začne peklo. Možná spolu zase přestaneme mluvit.“

„Co jsi chtěl říct tím, že ‚bude v pohodě‘?“

„No, jako otec jsi fajn. Kdybys se mnou i tak zacházel mizerně, neměl by s tím problém. Jak jsi řekl, stěží je to moje vina. Ale to, že tě mám opravdu rád...“ Harry pokrčil rameny. „Možná už se na to zase dívám moc pesimisticky. Ronovi na mně dost záleží. Zvykne si, i kdyby to mělo chvilku trvat, jen si nejsem jistý, jestli ta chvilka bude týden nebo spíš několik měsíců.“

Snape si ho zamyšleně prohlížel. „A slečna Grangerová?“ Zeptal se.

„Tu popadne amok a pak to budeme mít za sebou.“

„Navzdory tomu, jak s ní zacházím?“

Harry se zamračil. „Nenesu odpovědnost za tvé chování.“

„Výborně.“ Snape přikývl. „To by sis měl dobře zapamatovat.“

Harry se na oplátku zakřenil. „Ano, otče,“ řekl pohřebním hlasem.

Po Snapeově návratu k práci Harry odešel do svého pokoje a zastavil se před zrcadlem visícím na jeho šatní skříni. Vlasy mu stejně jako tělo rostly velmi rychle, i když ne neuvěřitelně, a možná se mu podaří ostatní přesvědčit, že se mu narovnaly a jsou uspořádanější jen proto, že jsou delší. Ofinu měl tak dlouhou, že mu padala do očí, ale když ji odhrnul do stran, zůstala nějaký čas na místě. Napadlo ho, zda existuje kouzlo, které by mu mohlo pomoci. Kdyby se nechal ostříhat, vlasy by mu do očí nepadaly, ale celková změna jejich struktury by byla nápadnější, měl je nyní úplně rovné téměř od kořínků.

Ráno se oblékl do školního hábitu, i když pod ním měl kvalitnější oblečení, než bývalo zvykem. Sundal si brýle a rozhlédl se kolem sebe. Byl si celkem jistý, že bez nich stále nebude schopen přečíst tabuli ve třídě, ale zřejmě by dokázal rozpoznat většinu lidí v místnosti.

„Zpátky do školy, drahoušku?“ Vyzvídalo zrcadlo.

„Jsme ve škole. Ale začíná školní rok. Spíš je to tak, že se škola vrací ke mně. Budu zas bydlet nahoře.“

„Tak se za mnou nezapomeň čas od času zastavit. A přestaň si dělat starosti; dělá se ti vráska mezi obočím.“

„Dík, zkusím to.“

Po cestě ven se Harry zastavil u polic Snapeovy domácí knihovny. Vytáhl Nejzazší mez: legální, etická a magická omezení kleteb vůli svazujících, knihu, která ho zaujala již dříve, ale dosud se k ní nedostal.

„Pane, mohu si půjčit knihu?“ Zeptal se opatrně.

„Proč?“

„Vlak tu nebude ještě několik hodin.“

„Nemohl sis v mé knihovně vybrat něco vhodnějšího?“ Zeptal se Snape nesouhlasně. Pozorně se zadíval na obálku knihy v Harryho ruce. „Varuji tě,“ řekl, „text je téměř stejně těžkopádný jako titul.“

„Nějaké další varování?“

„Jen obvyklé – nic z toho nezkoušej a přijď se mnou po přečtení probrat, co ses dozvěděl.“

„Dobře.“ Harry se rozhodl neptat, kdy a jak si má za Severusem přijít popovídat. Nepřesnost pokynů mu dávala volnou ruku improvizovat, jak uzná za vhodné.

„Na.“ Snape přeběhl pohledem přes poličky, vytáhl další knihu a podal ji Harrymu. „Vezmi si i něco, co můžeš číst na veřejnosti.“

Harry se zadíval na knihu. Titul zněl Osvobozeni nebo zapomenuti? Vliv kouzelnicko/mudlovské segregace na domorodé mudly východní Afriky.

„Připadalo mi, že tě to zajímá,“ poznamenal Snape.

Harry přikývl. „Děkuju.“

Harry se nemohl rozhodnout, jestli bude lepší, když sejde dolů k vlaku nebo ne. Viděl, jak se z lesa nedaleko hradu vynořilo šlachovité stádo testrálů. Zvědavost ho vyhnala ven, zajímalo ho, co je láká. Našel Hagrida postávajícího u mrtvého dobytka vyskládaného do otřesně dlouhé řady před menším přístavkem přilepeným k hradní stěně a sloužícím pro úschovu kočárů.

„Ahoj, Harry!“ Zahlaholil Hagrid. „Chtěl by si vodvízt k nádraží?“

„To by bylo super,“ řekl Harry.

„Asi by se ti nechtělo kapánek mi vypomoct a vokšírovat tydlencty drobečky?“ Zadíval se na něj tázavě Hagrid.

Harry sebral odvahu a usmál se. „Jasně, že jo,“ řekl.

Dvě hodiny nato se Harry vezl v prvním kočáře dolů k vlakovému nádraží. Hagrid se odpojil, potřeboval ještě přichystat čluny pro prváky, ale domluvili se, že se sejdou na nádraží. Přesně jak slíbil, dorazil jen několik minut po příjezdu kočárů.

„Nemužeš se dočkat svejch kamarádů, viď?“ Řekl.

„Hm,“ přiznal Harry. Navzdory pochybnostem, které ho posledních pár dní sužovaly, se přistihl, jak se vytahuje na špičky, aby zahlédl první obláčky z komína lokomotivy.

„Zaslech sem vod Minervy, že sis zasejc zapsal Péči vo kouzelný tvory.“

„Nenechal bych si ji ujít.“

„Taky by to byla vohromná chyba, Harry. Připravil sem pro pokročilý třídy pár vopravdu zajímavejch potvůrek.“

Harry potlačil zlou předtuchu, která mu okamžitě zatemnila mysl. „To je skvělé, Hagride,“ usmál se vesele na obra. „Určitě to boudou vzrušující hodiny.“

Od rozvíjení tématu ho zachránilo vzdálené zahoukání vlaku. Oba s Hagridem nadskočili, pak se na sebe spiklenecky usmáli.

„Tak je tu máme,“ řekl Hagrid. „Musim se postarat vo letošní drobotinu. Uvidíme se na slavnostní hostině.“

„Jo, měj se,“ zavolal Harry na Hagridova záda, bradavický šafář začal nervózně přecházet po nástupišti sem a tam. Harry zůstal stát u schodů a čekal.

Jako první Harry zahlédl Rona. Zrzek se soukal z vlaku za Andrewem Kirkem, jedním z loňských nových posil týmu na pozici odrážeče. Následoval ho Jack Sloper, druhý nebelvírský odrážeč, za kterým se vynořil Neville. Harry jim spěchal naproti.

„Čau Rone, ahoj všichni,“ pozdravil je. „Kde jste nechali Hermionu?“

„Nemám tušení, kde je,“ řekl Ron, „a je mi to jedno.“

„Ale...“ Harrymu se najednou vybavil Hermionin dopis, ve kterém psala, že je na ni kvůli Harrymu Ron naštvaný. Rona to evidentně dosud nepřešlo. Měl mu taky napsat... Harry si zabořil prsty do vlasů a frustrovaně za prameny zatahal. „Rone,“ řekl, „neměl bys-“ V tom si všiml, že Hermiona sestupuje po schůdcích o vagon dál ve společnosti Ginny, Deana a Seamuse. Bouřlivě zamával. „Hermiono!“

Nadšeně vyrazila k němu, pak zahlédla Rona po jeho boku a zaváhala. Harry se obrátil k Ronovi, který se temně mračil.

„Neměl by ses k ní chovat takhle, Harry,“ řekl Ron. „Je hezká, to ti nechám, ale mohl bys mít lepší.“

„Víš co?“ Řekl Harry. „Sedneme si spolu do kočáru – jen my tři – a o všem si promluvíme, dobře? Já se na ni nezlobím.“

„Ale měl bys.“ Ron se odvrátil. „Jeď si s ní, já si nehodlám kazit večer. Popovídáme později.“

Ron vyrazil pryč a nebelvírští odrážeči se vydali za ním. Neville celou výměnu nechápavě sledoval. Po chvíli promluvil: „Rád tě zas vidím, Harry. Později?“

„Jasně, Neville, později.“

Harry se propletl davem studentů k místu, kde postávala Hermiona. Ginny, Dean a Seamus zatím došli k ní. Harry se před nimi zastavil, cítil se nesvůj.

„Hm... ahoj.“

Hermiona se usmála, až se jí ve tvářích udělaly dolíčky. „Ahoj.“

Harry se natáhl a podařilo se mu zachytit její ruku, aniž by to působilo příliš nepřirozeně. Hermionina ruka jeho stisk povzbudivě opětovala. Usmál se na ni a rozhlédl se po ostatních, pečlivě se střetl pohledem se všemi, aby věděli, že je také zahrnuje do pozvání: „Pojďme si najít kočár, co říkáte?“

„Tak jo,“ souhlasil přátelsky Seamus. Společně sešli schody. „Které z těchhle naprosto stejných spřežení se vám líbí nejvíc?“ Zavtipkoval Seamus.

„Vyber jedno z těch, které jsem zapřahal já,“ odpověděl se zasmáním Harry.

„Ty jsi zapřahal?“

„Nudil jsem se.“

Seamus se teatrálně otřásl. „Lepší ty než já. Radši bych se ukousal nudou než se dotknout testrála.“