Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19.  Expecto patronum!

Hermiona jako by měla pusu plnou pilin. Pokusila se polknout, ale nešlo to. Dlaně jí zvlhly. Přepadl ji intenzivní, svíravý pocit, že vše zničila.

Co se říká, když všechno zničíte? Hermiona momentálně dokázala vymyslet jen: „Ehm…“

Severus nepomáhal. Pouze na ni zíral, černé oči širší než obvykle a výraz nečitelný.

„Já, ehm…“

Mohli by dělat, že se nic nestalo?

„Tedy…“

Severus zavřel oči a snažil se uklidnit, než promluví.

„Takže…“

Otevřel oči a setkal se s jejím pohledem. „Hermiono…“ A ona věděla, prostě věděla, že se chystá ji odmítnout.

„Prosím,“ zašeptala. „Je mi… je mi to líto. Prostě zapomeň…“

„Jak mám zapomenout?“ Tvář měl stále jako masku.

„Ráda bych, abys zapomněl…“ pípla.

„Proč?“

„P-proč? Protože jsi… protože nemůžeš… Protože my…“ Rozzlobeně si odfrkla a pokusila se dát dohromady. „Kvůli tvému Patronovi.“

„Co je s ním?“

„Stále je laň.“

„A co to s tím má, u všech všudy, společného?“

„No… musím to říct nahlas? Raději bych, kdybychom prostě…“

„Prostě?“

„Severusi, prosím!“ zasyčela. „Omlouvám se, že jsem něco říkala. Je mi líto, že jsem to zkomplikovala, prostě mi to je líto… promiň.“

Popadla župan z jednoho z křesel a rychle si jej oblékla.

„Kam jdeš?“

Jen zavrtěla hlavou a zamířila ke dveřím. Ale Severus byl rychlejší. Popadl ji za paži a zeptal se znovu: „Kam jdeš?“

Potřásla hlavou. „Do pokoje. Do svého starého pokoje. Tady nemůžu zůstat.“

„Prosím, nechoď.“

„Bolí to!“ vyplivla. „Bolí to. Nemůžu… bolí to.“

„Hermiono,“ pravil Severus. „Pojď si sednout.“

Nechala jej, aby ji dovedl k posteli a posadil ji na kraj. Sám si před ni klekl a vzal její ruce do svých.

„Tvůj cit je překvapující,“ pokračoval, „a přiznávám, že takové prohlášení jsem nikdy neočekával.“

„Prosím…“

„Ale není nevítaný,“ přerušil ji.

„Ó ano, ‚není nevítaný‘ je rozhodně vysoké ocenění,“ odsekla Hermiona jízlivě. Cítila se tak poníženě. „Jsem ráda, že to slyším.“

„Hermiono!“ vstoupil do její řeči ostře. „Prosím, je to… těžké i pro mne.“

„Nemůžeš mě prostě odvrhnout a skončit s tím?“

„Ne.“

„Nemůžu -“

„Tvé city nejsou neopětované!“

Slzami zalité oči se setkaly s jeho. „Cože?“

„Řekl jsem… Opětuji tvoje city.“

Zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Nedobírej si mě.“

„Nedobírám,“ zněl uraženě. „Myslím to vážně.“

„Takže… myslíš?“

Přikývl.

„Řekni to,“ poprosila. Věděla, že zní jako nějaká pošetilá holka, ale nemohla si pomoci. „Potřebuju to slyšet. Prosím.“

Odkašlal si, podíval se jí do očí a pomalu, uváženě prohlásil: „Hermiono Grangerová… miluji tě.“

„Taky tě miluju,“ zašeptala. „Ale nechápu… ta laň…“

„Navzdory všeobecnému názoru není symbolem mé lásky k Lily.“ Severus, samozřejmě, použil termín ‚všeobecný názor‘ záměrně. Jen Harry, Hermiona, Ron a Brumbál věděli o lani a všichni došli ke stejnému závěru.

„Není?“

Zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že už to víš. Čekal bych, že budeš s problematikou seznámena. Možná tě stále mám co naučit.“ Ušklíbl se. Ona jej laškovně plácla po paži.

„V tom jediném roce, kdy jsem učil obranu, jsem se podrobně zabýval vědou o Patronech, dokonce víc než kdy dřív. A i v tom málu volného času, co mám poslední měsíce, jsem ve studiu pokračoval. Ano, Patron se může změnit v reakci na neopětovanou lásku. Ale tento fenomén je velmi vzácný. Patron je strážce, odráží samotnou podstatu osoby, která jej sesílá. Patron by stěží zrcadlil sesílatele, kdyby byl jeho tvar založen na rozmaru, nestálosti, nebo střídání tužeb člověka. Byl by špatným zdrojem identifikace. Hodně kouzelníků a čarodějek ho dokáže seslat a všichni dokážou milovat, ale jen pár změn je založeno na objektech sesílatelových citů. Lidé, kteří po někom touží, zjistí, že se jejich Patron změnil, nestane se to však těm, kteří skutečně milují.“

„Dobře…“ Hermiona si nebyla jistá, kam toto míří. Laň odrážela Severusův charakter asi jako netopýr její. Byl to Patron Lily, to se nedalo popřít. Byl to symbol Lily a ona to věděla a věděla, že to ví i on. Taky si přečetla o Patronech, protože toto kouzlo jí stále dělalo největší problémy. Zjevně toho nepřečetla dost.

„Hermiono, nevšimla sis, že Patron se změní jen při jednostranné lásce doprovázené bolestí, ne při vzájemné, obapolné lásce? Změnil se Harryho Patron, aby odpovídal manželčinu? Změnil se její, aby odpovídal jeho?“

Zavrtěla hlavou. Harry měl stále jelena a Ginny koně.

„Pochybuješ, že se vzájemně milují?“

Opět zavrtěla hlavou. Ne. Harry a Ginny byli do sebe naprosto zbláznění.

„Co třeba Lenka a,“ ušklíbl se, „Longbottom?“

„Ne,“ zašeptala. Lenka měla stále králíka a Neville ropuchu.

„Pochybuješ, že se vzájemně milují?“

„Ne.“ Možná nebyli oddáni, a možná nikdy nebudou (institut manželství nebyl Lenčin styl), ale Hermiona věděla, že jejich láska je hluboká a věčná a že jejich vztah je pravděpodobně trvalý.

Severus namířil hůlku na zeď a vyslovil: „Expecto patronum!“ Vystřelila stříbrná laň, proskákala místností, až se zastavila u Hermiony a přitiskla jí čumák na tvář.

„Při jeho sesílání jsem myslíval na Lily,“ začal vysvětlovat potichu. „Vždycky to byl slabý Patron, ale fungoval. Předpokládal jsem, stejně jako ty, že zrcadlí ji, a mnoho let jsem tomu věřil. Víš, na co myslím, když jej sesílám teď?“ Hermiona zavrtěla hlavou. „Myslím na to, jak jsi té první noci četla dětem, upřímně a láskyplně a bez předsudků. Myslím na to a laň vystřelí silnější než kdy dřív. Ani to mi nedávalo smysl. Jak bych mohl vyčarovat jejího Patrona, když myslím na tebe?

Patron nabral tvar laně, protože mě Lily nikdy nemilovala, a nezměnil se, protože ty mě miluješ. Myslím, že symbolizuje lásku jako takovou, ne jen Lily. Z jakéhosi důvodu si moje zmatená mysl spojila laň s láskou. Musí, protože při sesílání jsem na ni nemyslel měsíce. Jen na tebe.“ Ironicky se usmál. „Ta laň je teď mojí částí, zrcadlí mě, a ačkoli bych dal přednost něčemu mužnějšímu, mám nad podobou svého Patrona stejnou kontrolu jako jakýkoliv jiný kouzelník – tedy žádnou.

Teď sešli svého,“ pobídl ji. Zavrtěla hlavou – nebyla ve stavu, aby seslala Patrona.

„Zvládneš to,“ zašeptal. Vstal z podlahy a přešel za ni, objal ji a přitáhl si ji blíž k sobě. Vložil jí její hůlku do dlaně a obtočil kolem ní ruku. „Vzpomínáš na náš výlet o tvých narozeninách?“ Políbil ji na temeno hlavy. „Na naši společnou noc?“ Políbil ji na tvář. „Jak jsme se drželi včera večer ve sprše?“ Políbil ji na krk.

Uplakaně přikývla.

„Jaká se kvůli tomu cítíš?“

„M-milovaná.“

„Sešli Patrona.“ Měl tichý a povzbuzující hlas.

Povzdechla si a vyvolala si jím zmíněné vzpomínky. S rukou v jeho spolu s ním vyslovila zaklínadlo a provedla patřičný pohyb.

„Expecto patronum!“

Vystřelila její vydra, její překrásná vydra, její celoživotní Patron. Teď byla její neodlučitelnou součástí. Plula kolem nich v hravých kruzích.

„Vidíš, Hermiono, když jsou si dva úplně oddaní, nepotřebují být partnerem posednutí v takové míře, která je pohltí. Z těchto důvodů se Patron mění – všepohlcující touha po druhém ovlivňuje všechno. Ale skutečný vztah, skutečná láska tvar Patrona nemění.“ Vzal ji kolem pasu a položil jí bradu na rameno. „Můj Patron se nezměnil, stejně tak jako tvůj, protože toto – my – jsme skuteční,“ zašeptal. „Řekl jsem ti, že lehce neodevzdávám oddanost svého srdce. Myslel jsem to vážně. Lily byla vždycky mojí částí, to už jsem ti také říkal, ale to neznamená, že nemůžu milovat někoho dalšího, zvlášť když je můj cit opětován. Je to víc, než si zasloužím, a něčeho takového se nevzdám snadno.“

Otočila se a objala ho. „Miluju tě,“ zašeptala.

„Říkej mi to každý den,“ zapřísahal ji.

Přikývla. „Každý den.“ Spokojeně zamručela. „Víš ty co? Když chceš, dokážeš být romantický blázínek.“

„Nejsem romantik.“

„Když to říkáš.“ Věděla, že zná, jen ona opravdu zná skutečného Severuse, toho pohřbeného pod vrstvami a roky obran. Když se přes ně někdo dostal, byl Severus člověkem, který stejně jako ostatní dával a přijímal lásku.

Jaká škoda, že toto bylo nejlépe střeženým tajemstvím kouzelnického světa.

ooOOoo

Severus nebyl materiálně založený člověk. Mohla za to mnohaletá chudoba jeho rodiny, která mu neposkytla přehršel majetku, takže se naučil žít i bez něj. Během války a času špionské kariéry bylo nepraktické upnout se na nějakou osobu nebo věc, protože mrknutím oka mohla (a často se to stávalo) z jeho života zmizet. Po válce… se mu stalo zvykem nic nevlastnit, ani o to neusilovat.

S touto minulostí jej ohromily reakce dětí. Hermiona z obchodu Weasleyových vymámila sladkosti a hračky jako dar, jen pár věcí, pravděpodobně žádný adekvátní vánoční dárek pro průměrné dítě, ale tyto děti… měly jiné zkušenosti. Pravda, hodně jich pocházelo z bohatých poměrů, ale to už bylo příliš dávno, aby si vůbec mohly něco pamatovat; v posledních letech znaly jen pusté Vánoce, které Severus raději ani nezmiňoval.

Děti byly nejdříve zmatené – kdo ty dárky koupil? Na co byly? Co budou muset udělat na oplátku? Vždy malí Zmijozelové hledající nástrahy, pomyslel si Severus. Hermiona s Lenkou je musely hojně přesvědčovat, aby dárky přijaly a užily si je. Zpočátku balíčky držely opatrně, nechtěly se poddat všeobecné náladě. Pak, po pokývnutí od Severuse, je opatrně přijaly. Na dárky jen hleděly, nevydaly ani hlásku, hloubaly nad tím, co dostaly. Až pak si dovolily pomalu a opatrně se z dárků těšit. Zanedlouho dům naplnily hlasité projevy radosti patnácti dětí, které si naplno užívaly sváteční božíhodové ráno.

Severus sledoval, jak reagují a chovají se jako normální děti, a vybavily se mu dřívější roky. Jak jistá vlasatá čarodějka a její prostoduchý hrdinský kamarád vpadli do jeho kanceláře s bludy o záchraně jeho a dětí. Jak je shazoval, jak je za to nenáviděl. Znal nedostatky své práce a nijak neoceňoval, když na ně bylo poukázáno. Nikdy se mu nesnilo, že s pomocí těch dvou se vše může tolik změnit.

I kvůli tomu Severus cítil malou naději do budoucna, což byl ten největší dárek, který mohl dostat.

ooOOoo

„Slečno Grangerová?“ zašeptal Leopold. Přišel k ní docela blízko, ale ne příliš, držel se dál od pana Snapea na pohovce (koho si myslí ti dva, že obalamutí?). Možná by taky mohl pomoci. Měl by vědět, co se děvčatům líbí. Ale ne. Leopold nemohl požádat jeho.

„Musím s vámi mluvit,“ naléhal. Hermiona přikývla a pokynula ke vzdálenému rohu místnosti.

„Co se děje?“ zeptala se tlumeně.

„Já… dnes jsem od někoho dostal dárek, ale nic jsem nekoupil na oplátku,“ zašeptal napjatě.

Hermiona se na něj měkce usmála. „Ach. Leopolde, buď bez starostí. Lidé nedávají dárky, protože čekají něco na oplátku. Dělají to, protože chtějí.“

„Já ale chci!“ zašeptal. „Ale nemůžu jí nic obstarat a teď mi něco dala a…“

V Hermioniných očích vysvitlo pochopení. „Je to asi dost blízká kamarádka, co?“ Přikývl. Potřebovala veškerou sebekontrolu, aby se nezazubila a toho chlapce neobjala z radosti nad jeho první láskou. Může být Nebelvír, ale je dost Zmijozel, aby se mu něco takového líbilo. Tak se uklidnila. „Víš, kdo by ti mohl pomoci?“ Zavrtěl hlavou. „Pan Snape. Má… mohl by pochopit lépe než já, čím si procházíš.“

Leopold znovu zavrtěl hlavou. Mluvit se Snapem bylo dost těžké i za dobré konstelace. Po těch slovech, co si včera vyměnili… ne, nemohl.

Hermiona přikývla. „Vážně.“

Stále vehementně vrtěl hlavou. „Chtěl bys raději, abych se zeptala já?“ Přikývl. „Dobře, udělám to.“

ooOOoo

Hermiona přišla k pohovce a s letmým úsměvem se posadila k Severusovi blíž než předtím. Paži si položil na opěradlo pohovky za jejími zády, ale nedotýkal se jí. Slušné chování bylo důležité, i když šlo o komedii a všichni v místnosti to věděli. Zvlášť Longbottom se uculoval z druhého konce pokoje. Severus jej ignoroval a namísto toho upřel zrak na Hermionu a tázavě zvedl obočí. Naklonila se k němu.

„Leopold má problém s holkou,“ zašeptala a rukou jej chytla za paži, aby jej uklidnila, protože vypadal, že mu oči vypadnou z hlavy. Jala se vysvětlovat chlapcovu prekérní situaci.

„Aha,“ vydechl, ale nesetkal se s jejím pohledem.

„Stalo se to už někdy některému z dětí?“

Severus zavrtěl hlavou. „Nejsem si ničeho vědom. Kdyby se to stalo, mohlo by jim to tehdy pomoci. Láska přítele… no, může to zabránit ztracenému chlapci provést nějakou pitomost, dokud si její cit dokáže udržet.“

Hermiona věděla, že se v Leopoldovi vidí a že zná sílu takového přátelství (nebo lásky), jeho krásu i nebezpečí.

„Tak co navrhuješ?“ zeptala se.

Pokrčil rameny. „Jednou jsem zažil něco podobného s Lily. V pátém ročníku. Nic jsem pro ni neměl a ona mi dala dárek. Byl to poznámkový blok, deník, a použil jsem ho jako skicář.“

„Kreslíš?“

„Kreslil jsem,“ odvětil a rychle dodal, „a ne, nemůžeš moji práci vidět.“

„Škoda. Máš ruce umělce. Vsadím se, že jsi dobrý.“

Pokrčil rameny. „Nicméně jsem neměl nic, čím bych jí to oplatil. Za to jsem se nenáviděl. Další rok jsem to hodlal napravit. Každý měsíc jsem si něco ušetřil a koupil jsem jí šálu. Nosila ji každý den, i po… nosila ji hodně.“

Hermiona se odvážila sáhnout na jeho koleno a lehoučce jej v kruzích hladila.

„Merline, Hermiono, jsou tady děti!“

„A?“

„Je to moje erotogenní místo.“

„Koleno?“ Přikývl. „Opravdu?“ Věnoval jí jeden ze svých patentovaných pohledů. „Zajímavé. To jsem nevěděla. Je to všeobecně známé?“

„Můžeme změnit téma?“

Odsunula ruku. „Tak co mu řekneme?“ Pohlédli na malého chlapce se světlými vlasy, který si povídal se svojí sestrou.

„Ať jí dnes pošle sovu se srdečným poděkováním,“ začal Severus pomalu. „A já s ním pak svedu diskuzi o tom, jak se jí revanšovat.“

Hermiona přikývla. „Stejně doufám, že mi někdy ukážeš své kresby,“ vrátila se k předešlému tématu. „Jsi takový sběratel, vím, že je někde pořád máš.“

Odmítl odpovědět.

ooOOoo

Druhý svátek vánoční nalezl hnědovlasou čarodějku a jejího vnuka na londýnském náměstí. Andromeda Tonksová držela kousek pergamenu v jedné ruce a ručku vnoučka v druhé. Pergamen odhaloval adresu, kterou znávala velmi dobře, ale protože byla teď chráněna Fideliem, sama ji nemohla najít.

Hodně váhala, jestli má opět přijít na Grimmauldovo náměstí. Připomínalo jí hodně bolesti. Myslela na Siriuse, který jí byl víc sourozencem než její vlastní sestry, a Reguluse, který tady vyrostl. Vzpomněla na tetu Walburgu, nenávistnou ženu, která ji vypálila z rodokmenu. A na sestry a ta monstra, za která se provdaly, na ty pokřivené bytosti, kterými se staly. Andromeda si vybavila manžela a dceru a zetě, které všechny ztratila během tří měsíců. Podívala se na svého vnoučka s tmavě modrozelenými vlasy, který se na ni křenil úsměvem bez předních zubů. To pro něj ještě žila, proto si nevzala život poté, co jí sebrali všechny, které milovala. Pro tohoto chlapce, tohoto překrásného chlapce teď žila.

A teď ho přivedla sem. Nechtěla, ale Harry byl velice přesvědčivý. Svého kmotřence velmi miloval a alespoň jednou za týden jej navštěvoval, obvykle i se svým vlastním synem. Harry by rozhodně nikdy nevystavil hocha nebezpečí, a bude tam celou dobu. Takže ačkoliv měla Andromeda legitimní důvody pro své váhání a chtěla zůstat mimo, věřila Harrymu. Jestliže Harry řekl, že si to tady Teddy užije, bude tomu pravděpodobně tak.

Jakmile dorazili ke dveřím a Teddy uviděl svého kmotra, vyškubl se jí. Teddy, se stejnou neohrožeností jako Nymfadora v jeho věku, vyrážel při sebemenším podnětu, nesledoval, kam míří a havaroval a padal na podlahu. A po celou dobu se hihňal. Ano, ten hoch měl v sobě hodně ze své matky.

Odpouštěl se stejnou laskavostí jako Remus, pokud jej Andromeda za tu krátkou dobu stihla poznat. Nejdříve byla k zeti opatrná – mimo skutečnost, že byl nezaměstnaným vlkodlakem, byl také o třináct let starší než její dcera a vzali se docela nakvap. Když pár týdnů po svatbě těhotnou Nymfadoru opustil, Andromeda si byla jistá, že její instinkty ohledně toho muže byly správné. Pak se Remus vrátil a Andromeda ho odmítala vpustit. Manžela měla na útěku, dceru v depresi a navíc bylo na cestě dítě. Povolila jen na dceřino naléhání. Nymfadora jej přivítala s otevřenou náručí a matce řekla, že Remus je dobrý muž, který odešel jen kvůli jejich ochraně. Remus padl na kolena a přitiskl hlavu na manželčino vzedmuté břicho, prosil o odpuštění, přísahal, že už nikdy nic takového neudělá a že bude jejich dítěti otcem, kterého si zaslouží. Celý život se tak bál milovat a s Nymfadorou si to dovolil.

Podle těch, kdo u toho byli, Remus a Nymfadora zemřeli při společném boji bok po boku.

Pitomci. Hlavně nikdy neměli opustit syna kvůli boji, bez ohledu na důvody. Ale bylo pozdě litovat.

Andromeda pochopila, že válka nutí dobré muže dělat špatné věci z dobrých důvodů. Její zeť byl jedním z nich. Její manžel také. Harry Potter stejně tak.

A také tu byl Severus Snape.

Andromeda přesně věděla, kdo jí zabil manžela, dceru a zetě – její sestra Belatrix a Antonín Dolohov. Teď si její vnuk, poslední spojení s nimi, hrál v podkroví s Dolohovovým synem a neteří a synovcem Belatrix. Racionálně si uvědomovala, že tyto děti nejsou jejich rodiče (jak často ona sama stála v ložnici a říkala si znovu a znovu: „Nejsi jako oni!“) a věděla, že se Teddymu s Harrym po boku nic nestane, ať už je poblíž kdokoliv.

Stejně si ale nemohla pomoci a věřila, že i Severus je z onoho druhu mužů, a že péčí o tyto děti dělá špatnou věc, přestože z dobrých důvodů.

ooOOoo

Od války Hermiona nepřišla s Andromedou Tonksovou nijak do styku a před ní už vůbec. Teď seděla vedle starší ženy a sledovala, jak si Teddy Lupin hraje s dětmi Smrtijedů.

„Ani si nedokážu představit…“ přiznala.

Andromeda zavrtěla hlavou. „Nezkoušejte to.“

„Jsem ráda, že jste ho přivedla,“ prohodila Hermiona tiše. „Je to dobrý kluk a toto jsou skutečně dobré děti. Víte, nejsou jejich rodiče.“

Andromeda přikývla. „To vím. Přesto… mi je připomínají.“

Hermiona přitakala. „To chápu.“ Povzdechla si. „Být mezi dětmi lidí, kteří vám zabili vlastní rodiče… Doufám, že si to neuvědomuje. Alespoň prozatím.“

Andromeda zavrtěla hlavou. „Neuvědomuje a ani tomu tak nebude. Ani nevím, jestli ho sem ještě přivedu, ale pro Harryho je to důležité a Harry je důležitý pro Teddyho a Harryho úsudku já věřím.“ Pousmála se. „Jednou vše zjistí a pochopí. Ale nedopustím to, dokud je tak mladý.“

„Přála bych si, aby to nikdy nemusel zjistit,“ přiznala Hermiona tiše. „Co když se skamarádí, co to s ním udělá? I když se v Bradavicích nebudou scházet, dokážete si představit, jaké to bude? Procházet chodbami s vědomím, že ti, co s vámi žijí pod jednou střechou, jsou dětmi vrahů vašich rodičů?“ Obrátila se k starší ženě. „Bože, Andromedo, neměli jsme ho sem vodit, že? Je mi to tak líto.“

Andromeda zavrtěla hlavou. „Teddy umí odpouštět. Zdědil to po matce – ta také odpustila Remusovi, že ji opustil. Zdědil to po otci, který odpustil celému světu za všechna příkoří na něm spáchaná. A má to od svého kmotra. Ani ten necítí zášť. A jestli se tak stane, doufám, že si s ním Severus promluví.“

Hermiona na ní tázavě pohlédla. „Severus? Proč?“

„Jeho zkušenosti mají k Teddyho nejblíže.“

„Co… myslíte, že Severus si prožil něco podobného?“

Andromeda přikývla. „Nevyprávěl… nevyprávěl vám, proč se přidal k Smrtijedům?“

Hermiona zavrtěla hlavou. Toto téma spolu nikdy neprobírali. On o tom nechtěl začínat a Hermiona se nechtěla ptát. Nezávisle si vytvořila příběh, který dával smysl – Severus byl ostrakizován svojí kolejí (Zmijozel poloviční krve to neměl nikdy jednoduché, natož Zmijozel z chudobných poměrů), ale i ostatními (od prvního pohledu jej nenáviděli nebelvírští Pobertové a nesnášeli jej i Havraspárci). Narodil se do domácnosti bez citu a lásky. Byl nadaný, ale ostatní jeho talent neoceňovali. Smrtijedi mu dali smysl, místo, kam by mohl patřit. Dali mu sílu a ochranu, kterou nikdy neměl a zoufale potřeboval. Byl nuzným kouzelníkem poloviční krve ve světě, kde vládli bohatí čistokrevní, a ti mu nabídli místo u stolu. Někdy se zdá lepší připojit se k ďáblu, než zůstávat na vyšlapané cestě.

To jí dávalo smysl. Ale najednou pochopila, že to není celý příběh, pokud to vůbec pravdivý příběh byl.

„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona nakonec tak, aby nezněla příliš šokovaně nebo že lační po odpovědi. Částečně si uvědomovala, že by se neměla ptát; pokud by Severus chtěl, aby něco z toho věděla, sám by jí to řekl. Ale zvědavost ji přemohla jako vždy a ona se stejně zeptala.

„Jeho rodiče zabili bystrozorové,“ osvětlila Andromeda tlumeně.

„Co… proč? Jeho otec byl mudla a co vím, matka nevypadala jako z těch, kteří by se zapojili do -“

„Nezapojili,“ přerušila ji Andromeda. „A v tom je právě ta tragédie. Lord Mulciber kvůli čemusi přišel za Eileen a Tobiasem; na jeho hlavu byla vypsána odměna, jakýsi bystrozor jej sledoval a oddělal Mulcibera i dva ‚přívržence Smrtijedů‘, které s ním našel.“ Ztěžka si povzdechla. „Byla to úděsná událost. Bystrozorové měli povoleno používat neodpustitelné a široké pravomoce. Byly to strašné, temné a děsivé časy. Ve válce bývali zabiti nevinní, ačkoli jen málokdy ministerskýma rukama. Autorita ministerstva visela na vlásku a nemohlo si dovolit žádné chyby. Bez ohledu na okolnosti ministerští museli zůstat na straně dobra. Ministerstvo nechtělo vypadat slabé a tak celou věc zametlo pod koberec.“

Hermioně se chtělo zvracet.

„Znala jsem Severuse ve škole,“ pokračovala Andromeda. „Jeho rodina možná nebyla cituplná a možná byl zanedbávaný a pocházel ze skromných poměrů, možná nenáviděl otce, ale nenechte se mýlit – svoji matku ten hoch miloval.“

To by všechno vysvětlovalo, pomyslela si Hermiona. Čím víc bolesti téma přináší, tím víc se mu Severus vyhýbá. Ani jedinkrát svoji matku nezmínil, stejně jako i nezmínil Lily před Harrym.

„Kolik mu tehdy bylo?“

„Muselo to být v létě po jeho šestém ročníku,“ osvětlila Andromeda smutně. „V pátém ročníku patřil k tlupě Zmijozelů podporujících Pána zla, ale pak se jich stranil. Nejsem si jistá proč. Ale poté… když viděl, co se stalo rodičům, po reakci ministerstva a chybějící podpoře ze strany školy, se rozhodl, že už to takto dál nejde. Nemohl počítat, že ho světlá strana ochrání. Udělal to jediné, co mohl – připojil se k jediné organizaci, u které existovala šance, že ostatní za své skutky zaplatí. I když nenáviděl její mise a metody, vlastnila to jediné, čeho si Zmijozelové nadmíru váží – moc. A on zoufale potřeboval mocnou záštitu.“

Hermioně se nedostávalo slov a zmohla se jen na minutové bezhlesné vrtění hlavou.

Válka rozhodně nutila dobré muže dělat z dobrých důvodů špatné věci.

ooOOoo

Teddy Lupin se Leopoldovi nezdál tak zlý. Pravda, Mrzimor měl vepsaný ve tváři a bylo prostě divné, jak se mu podle nálady měnila barva vlasů, ale byl přátelský a nikoho nesoudil a mohl za to, že se Ermengarde smála. Takto nějak vypadala i Clara, když se smála.

Clara…

Dala mu k Vánocům malou krabičku s několika čokoládovými žabkami. Nic velkého, nic drahého, ale dost na to, aby se Leopold usmíval. Nikdy dřív neposlal nikdo dárek jemu, výhradně jen jemu.

Clara byla výjimečná. Nevěděla o něm nic a měla ho ráda a vyhledávala jeho společnost. Nechtěl to zpackat. Leopold toho o děvčatech věděl jen málo, ale pochytil, že si užívají dárky. Takže… jaký dárek by jí mohl dát?

Pohlédl na kartičky z čokoládových žabek. Měl pana Longbottoma (rozhodně býval buclatý, že?), ředitelku McGonagallovou (stála tak klidně, že ji Leopold nejprve považoval za mudlovskou fotografii) a slečnu Láskorádovou (ta nepřítomně zírala a neurčitě ukazovala na nějaké místo mimo rámeček). Vzpomněl si, jak si poprvé vyměňoval kartičky s Clarou, která jej s nimi seznámila, a jak mu dala kartičku se Snapem. Měl ji stále v kufru. Zdálo se, že kartičky má ráda.

Možná…

Vyšel z podkroví a zamířil do ložnice, kterou sdílel s Ermengarde. Otevřel kufr a opatrně z nebelvírské červenozlaté šály kartičku vybalil. Snape na ní se na Leopolda podíval, ušklíbl se a vyrazil z rámečku. Leopold si ji nechal jen proto, že byla od ní. Nijak se s ní nechtěl rozloučit, ale jestli kvůli tomu bude Clara šťastná, rád to udělá.

Leopold vyšel zpět do podkroví. Zjistil, že pan Snape nervózním pohledem skáče mezi slečnou Grangerovou a paní Tonksovou a sleduje ostatní děti. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně nikdy nebude ‚vhodná‘ doba, aby se zeptal, rozhodl se, že není nad ‚právě teď‘. Schoval kartičku do dlaně a s co největší sebejistotou, k jaké se odvážil, přistoupil ke Snapeovi.

„Mohu si s vámi promluvit?“

Severus trhl obočím.

„Prosím, je to důležité. Týká se to… jí.“

Severus přikývl a následoval chlapce po schodech dolů do třetího patra. „Nuže?“ snažil se předstírat lhostejnost a netrpělivost.

Leopold se připravil a bez okolků vybalil svoji prosbu. Když skončil, Severus jej probodával pohledem.

„Rozhodně ne,“ zamítl.

„Prosím, vím, že se jí to bude líbit, je to něco jedinečného, co jí můžu dát a, no, nikoho to nebude nic stát.“

„Ne,“ zopakoval Severus a otočil se, aby se vrátil do podkroví.

„Slečna Grangerová říkala, že pochopíte!“ protestoval. To Severuse zastavilo, ale neotočil se. „Říkala, že jste se v takové situaci kdysi ocitl a že byste mi mohl pomoct.“

Samozřejmě měla pravdu. V Leopoldovi a jeho kamarádce viděl sebe a Lily v tom věku. Osamělý chlapec zoufale toužící potěšit a udělat dojem na nejlepší kamarádku, pěknou dívenku, kterou miloval už v tak mladém věku. Dívku, která mohla zastavit jeho pád do temnoty, pokud by vydržela zůstat v jeho životě o trochu déle.

Možná Leopold uspěje, kde Severus selhal.

Bože, Hermiona bude jednou jeho smrt!

Vynadal si, že dovolil svým citům, aby ovládly jeho jednání, a otočil se. Ostře na Leopolda pohlédl a odměřeně pokývl. Beze slova si od chlapce kartičku převzal, přitiskl ji na zeď a hůlkou se pod fotografií podepsal.

Celou tu ďábelskou záležitost s kartičkami nenáviděl. Jeho úspěchy zde byly poněkud romantizovány a zmírněny negativní části jeho minulosti. Na obrázku byl muž, který zemřel v loděnici, muž, kterého už nepoznával. Snape na fotce se pohledem střetl se Severusem z masa a kostí. Snape na obrázku vypadal starší, vzteklejší, unavenější, méně milovaný, ne jak vypadal dnes. Čím byla ta změna způsobena? Kratšími vlasy? Jiným oblečením? Péčí o děti? Ale současnost se zdála mnohem náročnější než jeho starý život; nyní měl mnohem menší naději na úspěch, do tváře se mu každý den šklebilo selhání. Způsobila to Harryho záštita a jeho přátelé, kteří se plně oddali poslání pomáhat dětem jako on? Mohl za to čas a vzdálenost, které jej dělily od jeho bývalého života? Stalo se to všem, kteří přežili vlastní smrt?

Věděl, co by řekl Albus. Řekl by, že změnu přinesly noci strávené v náručí ženy, která jej miluje, kterou na oplátku miluje on, a které je oddaný. Albus by jej nařkl ze starostlivosti k dětem, ne že se o ně jen stará (ano, je v tom rozdíl), což jej udržuje mladistvého. Láska, skutečná láska v mnoha podobách byla tím, v co Albus věřil.

Vrátil chlapci kartičku a ten ji beze slova, s očima rozzářenýma nadějí přijal.

„Mám pocit, že sova slečny Láskorádové je v obývacím pokoji v přízemí,“ naznačil Severus nenápadně a vydal se po schodech nahoru.

Slyšel, jak Leopoldovy nožky spěchají dolů, a nedokázal potlačit úsměšek, když v duchu chlapci popřál štěstí. Merlin ví, že ho bude potřebovat.

ooOOoo

Té noci po odchodu Andromedy a Teddyho a po slibu, že ještě přijdou, se Hermiona přitulila k Severusovi. Objala jej silněji než obvykle a zhluboka se nadechla jeho vůně. On ji držel stejně pevně a nevyměnili si ani slovo.

Byl výjimečným mužem. Zažil tolik příkoří v životě od tolika lidí a takovými způsoby, a přesto dokázal pomoci více než dvou tuctům sirotků a najít místo v srdci, aby miloval ji… bylo to ohromující.

„Slyším, jak přemýšlíš,“ zašeptal.

Zasmála se. „To asi dokážeš.“

„Hermiono, to bych ti nikdy neudělal,“ odvětil vážně. „Ne bez tvého povolení.“

Usmála se. „Díky.“

Políbil ji na čelo. „Chceš o tom mluvit?“

Zavrtěla hlavou. „Jen mě drž.“

Vyhověl.

„Řekla jsem ti dneska, že tě miluju?“ zeptala se.

Usmál se do tmy a ona předstírala, že to neví. „Měla bys mi to raději zopakovat.“

„Miluju tě.“ Každé slovo přerušila polibkem na jeho hruď.

„A já tebe,“ zašeptal. Spokojeně zamručel a zavřel oči. „Řekni mi to zítra znovu.“

„Řeknu ti to každý den,“ prohlásila. V životě tato slova neslyšel v dostatečném množství. Není v jejích silách mu to vynahradit, ale může se o to pokusit. „Každý den.“ Po zbytek mého života.

PA: Slyším, jak někteří říkají: „Moment, Amarti! Pokud změnu Patrona spustí jen neopětovaná láska, pak jak vysvětlíš Lilyinu laň? Odpovídá Jamesovu jelenu a jejich láska opětovaná byla! Ha, díra v ději, říkám!“ No, Severus s Hermionou to probíral, ale jejich rozhovor se týkal jejich vlastního života a nemohla jsem je nechat vrátit k tomuto tématu, aniž bych je strašlivě nutila a naprosto přerušila plynulost děje. Takže: myslím, že Lily měla laň jako Patrona sama od sebe a měla by ho, i kdyby se neprovdala za Jamese Pottera. A všimněte, že není stejný jako Jamesův, je jen jeho doplňkem. Ráda si představuji, že symbolizuje, jak velmi byli pro sebe vhodní. Ony dvě postavy, jejichž Patroni se v kánonu změnili (Tonksová a Severus), je měli identické s těmi, jež milovali. A v té době u obou nebyly city opětovány. Proto si myslím, že Lily měla laň, ještě než se dali s Jamesem dohromady. Kapišto? Tak to chápu já.

Ono probírání kolenní erotogenní zóny je doslovně převzato z rozhovoru, který jsem před pár měsíci vedla s panem Amarti. Kdo to uhádl?