Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9: Večer

Hermiona se zhluboka nadechla, a jak se rozhlížela po své kanceláři, na tváři jí zářil spokojený úsměv. Všechno bylo na svém místě, uspořádané tak, že ji velmi těšilo, jak kancelář vyhlížela. Mrkla na hodiny a zjistila, že je skoro pět hodin - pracovní den už téměř končil a čekalo ji volno až do pondělka. Svým způsobem byla ráda. Ačkoliv většinu času žasla a jásala, na celé té záležitosti bylo něco trochu... zneklidňujícího, něco, co nedokázala pustit z hlavy. Něco se stalo, něco nebylo v pořádku - a věděla, že to má co dělat s jejím zaměstnáním.

Neměla ponětí, proč byla povýšena zrovna teď. Vypadalo divně být tak najednou povýšen z podřadné pozice na úroveň, kde byla jen tři samostatná místa. Navzdory velkému množství práce a doporučení od nadřízených, která průběžně dostávala. A navíc, pokud tedy věděla, o ní s Bobem Masonem nikdo nehovořil. Jistě, byly tu reference - ale že by byly tak skvělé, aby ji přijal mezi své osobní asistenty? Co se stalo? Proč ji povýšili na místo, na které nejspíš lidé čekají pěkně dlouho? Nechtěla na ministerstvu vyvolat neshody; už tak jich bylo dost kvůli válce. Mohlo být dávno po ní, ale to neznamenalo, že byly pryč i její následky.

Zamračila se a vstala s rozhodnutím, že než skončí, nebude na škodu prohodit pár slov s Mandy. Vyšla z kanceláře na chodbu a zaklepala na protější dveře. Mandy seděla za stolem a psala. Vzhlédla a s úsměvem ji uvítala.

„Ahoj, Hermiono," řekla a odložila brk. „Potřebuješ něco?"

„No, ano," vykoktala Hermiona, najednou velmi nejistá z toho, že se vloudila k Mandy a neví, co má říkat. „Jen mě tak zajímalo..." Na co se zeptat? Nemohla přece říct ´Hele, nemáš ponětí, jestli to, že mě Bob najal, není jen vtip?´ Ne, to tedy rozhodně nešlo. Bleskově se rozhodla pro delikátní verzi. „Jen jsem trochu zvědavá," usmála se a pohledem přejela po vybavení kanceláře, „jak si tě Bob Mason vybral mezi své asistenty?"

„Myslela jsem, že už jsem ti to říkala, Hermiono," podivila se Mandy s podtónem pobavení. Sehnula se a začala se přehrabovat v zásuvce. Zároveň tlumeně pokračovala: „Byla jsem dopisovatelkou Denního věštce a Bob, když se se mnou setkal, došel k názoru, že mám předpoklady být dobrou pomocnou asistentkou. Plat byl větší než to, co jsem vydělávala u Věštce, tak mi nevadilo říct ano. Proč?"

„Byla jsem jen zvědavá," pokrčila Hermiona rameny. „Chci říct, čekala jsem na podobné místo šest let, a pak mě najednou zavolali do jeho kanceláře a jsem tady."

„No," hlesla Mandy, která konečně našla dokumenty, které hledala, a vynořila se zpoza stolu. „Vlastně bych na tom neviděla nic až tak divného. Možná to vypadá jako báječná, vysoká pozice, ale ve skutečnosti začínáš od píky. Tvoje povýšení na takhle neveřejný post zas až tak moc neznamená. Pomocní asistenci, vedoucí oddělení a sekretářky jsou oddělená místa. Podle mě tě sem Bob vytáhl, protože si je vědom, že se nikam dál stejně nedostaneš."

Hermiona zrudla, v rozpacích z toho, že se pustila do tak unáhlené akce. „Já, ehm, to je..."

Mandy se uculila. „Neměj obavy. Znám to až moc dobře. Mudlorozená, žena a mozek - to je kombinace, viď?" zasmála se a pohlédla na hodiny. „Hele, všimla sis? Už je po pracovní době. Co kdybys šla se mnou na skleničku?"

„Já nepiju-" začala Hermiona.

„Vím," mávla Mandy rukou a zahnala tak všechny Hermioniny protesty. „Myslela jsem na něco jako pár máslových ležáků nebo dýňových džusů. Sama moc nepiju, nikdy jsem to nedělala. Co jít na Příčnou ulici? Už dlouho jsem tam nebyla a ráda bych se podívala, jak to tam vypadá. A taky musím nakoupit nějaké dárky k narozeninám," uculila se Mandy a začala si sbírat věci. „No, co na to říkáš?"

Hermiona se usmála: „Tak jo."

***

Hermiona se cestou ke krbu uculila na Mandy. „Byla to zábava," řekla. „Musíme to podnikat častěji."

„To rozhodně," kývla Mandy s jiskřením v očích a pozvedla tašku. „Mám obrovskou radost, našla jsem perfektní dárek pro Deana. Bude ho milovat!"

Hermiona jí zamávala, vhodila do krbu letax a zvolala: „Malfoy Manor!" Strávila s Mandy - nakupováním nebo jenom prohlížením zboží - téměř tři báječné hodiny. Byla unavená a měla dojem, že by si dneska měla jít brzy lehnout.

„Ahoj, Hermiono," ozval se Draco sedící na okraji pohovky poblíž krbu.

„Ahoj, Draco," odpověděla a pozvedla obočí. Draco ji nikdy nevítal, když přišla domů z práce... navíc o tři hodiny později. „Stalo se něco?"

„Ne, jistěže ne," řekl a tváří mu probleskl strohý úsměv. „Jsem si jistý, že se nic nestalo. Konec konců, proč by se mělo něco stát, když se Eleanor Branstoneová dnes zastavila u mě v kanceláři s otázkou ohledně scény ve Fortescueově cukrárně? Jsem si jistý, že se nic nestalo, když to bude zítra na titulní stránce novin."

Hermiona během jeho slov bledla. Dracův hlas byl stále chladnější a chladnější, až mluvil stejně, jako ten Draco, kterého znala a nenáviděla v Bradavicích. Sama nic neřekla; nebyla si jistá, jestli on chce, aby něco říkala. Seděl na opěrce pohovky a hleděl na ni s hlavou nakloněnou k jedné straně, jako by na cosi čekal. Kdyby to nebyla tak vážná situace a jeho hlas nepostrádal veškeré emoce, vyhlížel by ďábelsky pohledně.

Ale v této situaci by na takové věci neměla myslet.

„Hermiono?" otázal se Draco a pomalu pozvedl obočí.

Polkla. Věděla, že se nemá za co stydět, věděla, že neudělala nic špatného, ale jeho propalující pohled tvrdil něco jiného. „Ron a já jsme jen kamarádi," zašeptala, když se jí konečně vrátil hlas.

„Víš, ono vůbec nezáleží na tom, co říkáš," namítl Draco, který konečně vstal a přešel k ní. „Zítra to všechno bude na titulní stránce a bude se o tom mluvit celé dny, ne-li celý měsíc. ´Malfoyova novomanželka pláče Weasleymu na rameni.´ Pochybuji, že nám poté kdokoliv zbaští, že jsme se do sebe zamilovali a utekli spolu, protože jsme se nemohli dočkat, až budeme manželé." Mluvil tlumeně, stál přímo před ní a shlížel na ni přes svůj nos s arogantně pozvednutým obočím. „Co ty na to?"

„Ne..." hlesla, zatímco odolávala nutkání utéct. Možná si myslela, že má kuráž, ale ta v mžiku vyprchala, a jí zůstal jen strach. „Prosím, Draco," zašeptala, aniž tušila, o co prosí. Čelila Voldemortovi, Luciu Malfoyovi a rozhněvaným Weasleyovcům, ale z nějakého důvodu ji Dracův postoj vyděsil do morku kostí. Nikdy dřív ho takového neviděla.

„Prosím co?" zasyčel. „Prosím, rozveďme se, ať uniknu z tohohle hrozného manželství, ve kterém jsi mě uvěznil? Prosím, pusť mě za mým chudáčkem Ronánkem? Prosím CO, Hermiono?"

„Draco..." zašeptala. Nakonec podlehla instinktům a o krok couvla.

Něco mu problesklo v očích, něco, co tam nikdy dřív neviděla, a on také couvl, maska spadla. Vypadal šokovaně a téměř... vyděšeně.

„Draco?" zeptala se z dálky, ale napřímila se, zvědavost převážila nad strachem.

„Promiň," zašeptal a rozběhl se pryč.

Hermiona se dívala, jak mizí na schodech, pravděpodobně směrem ke své ložnici. Co se to tu právě stalo? Byl naštvaný, hodně naštvaný. A ona byla vyděšená, vystrašená z toho, co by mohl udělat. Konec konců byl synem svého otce. Vůbec nepomyslela na to použít hůlku - ani si nevzpomněla, že je čarodějka! Kdyby to udělala, nemusela by téměř žebrat, aby přestal a nechal ji na pokoji.

Co se to tu pro všechno na světě právě stalo?

Přemýšlela o tom i o hodinu později, po objevení kuchyně a přesvědčení domácích skřítků, aby jí dali pozdní večeři. Draco byl stále nahoře, nebo si aspoň myslela, že tam je, když se neobjevil v jídelně. Taktéž neměla ponětí, kam zmizela Alicia, ale doufala, že se brzy vrátí. Možná by Dracova teta mohla vrhnout trochu světla na jeho podivné chování a pomoct jí rozhodnout se, co má dělat.

Povzdechla si, složila hlavu do dlaní a zahleděla se přes místnost na portrét jednoho z Malfoyovských předků. Muž na obraze se překvapivě podobal Dracovi, ačkoliv byl starší. Spal; pramen blonďatých vlasů - kratších, než míval ve zvyku nosit Lucius Malfoy - mu padal do tváře. Ruce, ozdobené velkými, nevkusnými prsteny na palcích a prsteníčcích, měl složené v klíně.

Hermiona roztržitě zvažovala, jestli všichni předci Malfoyů vypadají tak královsky, dokonce i ve spánku. Nemyslela si, že by někdy našla odvahu se na to zeptat, ale to na věci nic neměnilo.

Náhle se rozhodla vstát a namířila si to přes místnost, po schodech a skrz svou ložnici a obývací pokoj k Dracovi.

Jakmile tam dorazila, přála si, aby to neudělala. Opravdu nebylo nic horšího než nakráčet k někomu oblečenému jen v kalhotách a bez košile - no snad jen, kdyby byl úplně nahý. Ale stejně to nebylo dobré. Ne, vůbec to nebylo dobré. Odkašlala si a Draco se odvrátil od okna s pozvednutým obočím. „Ano, Hermiono?" zeptal se tiše a přejel ji pohledem od hlavy k patě.

Hermiona lehce zrudla, když si uvědomila, že nemá ponětí co říct. Dneska už podruhé, pomyslela si sarkasticky. „Ehm, jen jsem si říkala, jestli jsi v pořádku."

Draco se otočil zpátky k oknu. „Jsem v pohodě," řekl. Jeho hlas zněl znovu chladně.

Hermiona sesbírala odvahu, ačkoliv netušila odkud, a udělala krok vpřed. „Tak proč jsi tak náhle odešel?"

Ramena mu strnula, ale nepohnul se. „Záleží na tom?"

„Myslím, že ano," řekla a popošla o další krůček. Teď už mezi nimi nebylo víc než dva metry. Když nic neříkal, udělala další krok a ještě tu vzdálenost zkrátila. Nervózně polkla. „Prosím, Draco," zašeptala, „pověz mi to."

Několik následujících vteřin bylo zcela tichých, naplněných je vzdálenou ozvěnou ptačího zpěvu, zvukem, který Hermionin mozek sotva registroval, když s bušením srdce v uších čekala na Dracovu odpověď.

A po době, která mohla klidně trvat hodinu, ačkoliv to byly jen asi dvě minuty, to přišlo.

„Když vyrůstáš s mým otcem," začal Draco drsným hlasem, aniž by se otočil, „učíš se rychle. Co říkat, co dělat, co by ti mohlo přinést plusové body nebo co by tě o ně mohlo u něj připravit. Brzy jsem se naučil potlačovat v jeho přítomnosti emoce, protože když jsem dal najevo něco jiného než nenávist, mohl se rozzlobit. Nikdy mě nebil, nikdy na mě nevztáhl ruku - ale to neznamená, že jsem se toho nebál."

„Slíbil jsem sám sobě, den poté, co jsem ukončil Bradavice, že nikdy nebudu jako on, že nebudu následovat cestu, po které kráčel, a že se mě nikdo nebude bát tak jako já jeho. Dneska jsem ten slib porušil," zašeptal. „Byl jsem tak rozzlobený, že jsem si tě vůbec nevšímal. Byl jsem jen... Byl jsem tak rozzlobený..."

V Hermioniných očích se objevily slzy, slzy soucitu, slzy plné bolesti a ztrápení nad tímto mladíkem - nad Dracem. Něco takového by vzhledem k tomu, jak byl ve škole a dokonce i po ní nesnesitelný, nikdy nečekala. Na schůzkách Řádu se nikdy nesetkali a neviděli se ani potom. Teď ale popošla blíž, objala ho kolem pasu a zabořila mu tvář do zad. Jednou rukou přikryl tu její a druhou se snažil zachovat rovnováhu tím, že se chytil parapetu.

Třásl se, ale nebyla si jistá, jestli to bylo pláčem nebo jen potlačovanými vzlyky. Stiskla oční víčka a dovolila svým slzám stéct a zmáčet Dracova záda...

... Nahá záda. Hermiona ztuhla a slzy se velmi rychle vypařily, když si uvědomila, co udělala. Objala - počkat, stále objímala - Draca Malfoye, který neměl na sobě košili. Zdálo se, že si toho taky všiml, protože se jeho tělo přestalo chvět a začal se v jejím náručí pomalu otáčet. Jakmile k ní stál čelem, jednou rukou jí pozvedl bradu a podíval se jí do očí. „Děkuju," řekl a v hlase mu zazněla upřímnost. Roztřeseně se usmála a bedlivě ho sledovala. Ačkoliv jeho oči nesly nádech smutku, nebyl v nich náznak slz. Hermiona si v duchu povzdechla, zarmoutilo ji, že nebyl schopný uronit aspoň jedinou.

A pak se náhle vytrhla z myšlenek, když Dracova ústa překryla její.

Když se jejich ústa dotkla, něco se stalo. Něco úžasného a, no, něco, co otřáslo vesmírem. Nebylo to tak dramatické jako ohňostroj nebo výbuch bomby, šlo o něco mnohem... jednoduššího. Když se jeho ústa dotkla jejích, něco se jí rozlilo v hrudi, a tak otevřela pusu, aby se nadechla vzduchu, vzduchu, který zoufale potřebovala k zastavení nárůstu neznámé emoce - a ačkoliv zpočátku získala trochu kyslíku, místo dalšího jí do úst vnikl jeho jazyk a téměř váhavě se dotkl jejího, jako by si nebyl jistý, jak zareaguje.

Zvedla ruce, které dosud spočívaly na jeho bocích, objala ho kolem krku, stoupla si na špičky a naklonila hlavu tak, aby mu umožnila co nejlepší přístup. Dracova ruka, která jí pozvedla bradu, se přesunula do jejích vlasů a druhou ji objal kolem pasu, přitáhl si ji blíž k sobě. Takový pocit při líbání nezažila od...

Od...

Od kdy? Nedokázala si vybavit, jestli něco takového při líbání vůbec někdy v minulosti cítila.

Teprve když dosáhla bodu, kdy už nebyla schopná to všechno zvládnout, a měla pocit, že musí také něco dát, zaznamenala na svých tvářích cosi teplého a mokrého. Otevřela oči, odtáhla se od Draca a pokoušela se hlubokými nádechy zkrotit - aspoň - svůj dech. Šokovalo ji, když viděla, jak mu po tváři tečou stružky slz. Oči měl zavřené a tvář jako z kamene. Hermiona natáhla ruku a slzy mu otřela. „Draco?" zašeptala, ruce stále přitisknuté na jeho obličeji, a s obavami na něj pohlédla.

Pomalu otevřel oči, proud slz zvolna ustával. „Promiň," řekl.

„Ne, ne!" vykřikla a rychle vrtěla hlavou. „Nemáš se za co omlouvat," prohlásila pevně.

Draco se mírně zarazil. „To jistě," řekl, v hlase jasnou nedůvěru.

Hermiona se na něj usmála. „Pojď," vyzvala ho s nadějí, že dělá správnou věc, a nasměrovala ho k posteli. „Lehni si."

Draco pozvedl obočí a založil si ruce na hrudi. Všechny stopy pláče z jeho bledé tváře vymizely. „Proč?"

„Protože se potřebuješ vyspat," prohlásila Hermiona. „Pokud... to zítra bude na titulní stránce Denního věštce, čekají nás dlouhé dny. Taky půjdu do postele; vzhledem k tomu, jak náročný jsem měla den, nemělo by být těžké usnout." Vyčkávala a pozorovala ho. V očích měl slabounký náznak neplechy, něčeho, co jí připomínalo Draca z jejich školních dnů, a přitom zároveň něčeho mu tak nepodobného, co ji překvapilo a zneklidnilo. Frustrovaně si nad svými úvahami povzdechla, a když stále nejevil známky pohybu, rozhodila ruce a vrátila se přes obývací pokoj do své ložnice, přičemž za sebou zabouchla dveře.

Zkroutila ret a kousla se do něj. Proč ji neposlechl? Nebyl to tak špatný nápad, jít si lehnout. Budou to oba potřebovat, jestli se Eleanor Branstoneová opravdu vytasí s tím článkem - a Hermiona nepochybovala, že Draco říkal pravdu. Opravdu neexistoval žádný způsob, jak by se dozvěděl o jejím obědě s Ronem, ne? Bože, tak v to doufala. Ledaže by najal lidi, aby ji sledovali... Nebude si takové věci myslet, dokud nebude mít skutečný důkaz. Který teď rozhodně nemá.

Toužebně pohlédla na postel a rozhodla se nedat si obvyklou koupel a nepřevlékat se - na to byla příliš unavená. Shodila boty a obyčejný černý hábit a jen v sukni a blůzce zaváhala, než se sehnula a začala si svlékat punčochy. Opřela si nohu o židli u postele, pomalu srolovávala nylonku dolů a v duchu se stále zaobírala Dracem a celým tím problémem.

Vzala si ho, ano. Vysvětlila Ronovi, že v tom nebylo víc než kombinace pýchy a okolností. A možná to tak bylo, zpočátku. Ale začínala si uvědomovat, že mezi tehdy a teď se něco změnilo; cítila, že tomu docela dost napomohla plavba. Na lodi nebyli Malfoy a Grangerová, ani Malfoy a Grangerová-Malfoyová - byli jen Draco a Hermiona. Nemyslela si, že ji ta plavba tak moc ovlivnila; nezdálo se, že by na ní merlivíjak záleželo. Ale teď si začala uvědomovat, že byla docela důležitá.

Na lodi se opravdu bavili. Draco se moc nesmál, ale ona ano. Nebyl k ní chladný, ani když trvala na tom, aby spal na pohovce a opustil místnost, když se převlékala. Vážně se zdálo, že se bavil. Když vzpomínala, jak se na ni díval, cítila, jak jí rudnou tváře.

Povzdechla si, sklopila zrak a uvědomila si, že už svlékla punčochu z pravé nohy. Znovu byla příliš ztracená v myšlenkách. Sehnula se, sebrala punčochu a odhodila ji směrem k šatníku. Právě když tu druhou rolovala přes koleno, ucítila slabý závan vzduchu. Otočila tím směrem hlavu a šokovaně zjistila, že tam stojí Draco a hledí na ni s nečitelným výrazem v očích.

***

Draco si pomyslel, že nikdy v životě neviděl nic krásnějšího. Když následoval Hermionu skrz dveře jen pár minut poté, co je zavřela, chtěl se omluvit - což byl sám o sobě výkon, vzhledem k tomu, že ho učili nikdy se nikomu neomlouvat, ani kdyby to opravdu byla jeho chyba - otevřel potichu dveře a doufal, že ji nevyplaší. Byl zcela nepřipravený na to, že uvidí její bosou nohu a nejisté balancování na okraji židle při svlékání punčoch.

Ztěžka polkl a rychle si uvědomil, o co přišel, když ho vyhazovala ze dveří, aby se mohla převléct. Její nohy byly úžasné. Nebyla moc vysoká (o hlavu menší než on), ale nohy měla... prostě úžasné. Vlasy měla ještě v drdolu, jako vždycky, ale pár pramínků se uvolnilo a vlnily se jí na krku. Draca napadlo, že nemá tušení, jak jsou vlastně dlouhé. Na noc je nosila zapletené a i tak jí dosahovaly do půlky zad. Věděl, že by měl nějak zašramotit, jakkoliv, protože nebylo zdvořilé tam jen tak stát, zatímco se očividně chystala se svléknout a uložit do postele, ale nedokázal se pohnout, natož vydat nějaký zvuk.

Zaznamenal, že vlevo od něj je otevřené okno. Prolétl kolem něj chladný závan, rozvlnil mu vlasy na rameni - a zjevně varoval Hermionu, protože se otočila, s punčochou v půlce nohy, a uviděla ho na ni zírat, neschopného pohybu. Vytřeštila oči, ztratila rovnováhu a plácla sebou na zem. Hlasitě zaklela, chňapla po židli a zrudla.

Její pád vytrhl Draca z transu a on se hnal k ní, aby jí podal ruku a pomohl jí vstát. Byl jen rád, že její sukně zůstala na svém místě, ačkoliv část jeho mozku s tím vášnivě nesouhlasila. „Hermiono?" zeptal se a odhrnul jí z tváře pramen vlasů, „jsi v pořádku?"

Krátce se zasmála. „Jasně, že jo," řekla. „Jen jsem ztratila rovnováhu při svlékání punčoch, jasně, že jsem v pořádku. Jsem tak neohrabaná," zamumlala.

Draco se ušklíbl a uchopil ji za bradu, přičemž si vzdáleně uvědomil, že tohle udělal ani ne před deseti minutami, ačkoliv tehdy stáli v jiné místnosti. „To nevadí," zašeptal a jeho ústa se sklonila, aby se jemně otřela o její. Dal si na čas, zkoumal její rty tak, jako kdyby jim patřil všechen čas světa. Jednu ruku přesunul na její šíji, druhou ji uchopil v pase a pevně ji přitiskl k sobě. Zasténala a objala ho rukama kolem krku.

„Draco," zašeptala, když se na okamžik odtáhl a sklonil se k jejímu krku.

Zvedl hlavu. „Hermiono?" zeptal se s nadějí, že pochopí otázku, kterou naznačoval.

Otevřela oči a prsty mu zabořila do vlasů na zátylku. „Ano," řekla. „Ale," stáhla jednu svou ruku z jeho krku a položila mu prst na rty, „potřebuji, abys něco věděl." Zavřela oči a na tvářích se jí objevil slabý ruměnec. „Ještě nikdy jsem to nedělala."

Draca zaplavil velmi mužný druh pýchy a vyvolal na jeho tváři téměř divoký úsměv. Hermiona otevřela oči, aby se na něj podívala.

„No, pak to prostě musíme napravit, ne?" řekl.

Pousmála se, a když přitiskl své rty na její, znovu zasténala. Draco se navzdory jejich doteku usmál a palcem jí přejel po kůži na krku. Tahle noc bude určitě nezapomenutelná.

***

O hodně později ležela Hermiona v Dracově náruči a hleděla do tmavé místnosti. Byl omotaný kolem ní, jedna jeho ruka jí spočívala na břiše, druhá těsně pod prsy. Ona sama měla ruce položené na jeho a užívala si tepla, které ji obklopovalo. Nebolelo to až tolik, jak se obávala a rozhodně čekala podle toho, co četla v knihách. Dokonce to bylo příjemné, ačkoliv zároveň to poněkud neodpovídalo jejímu očekávání.

Jenže, nepadla všechna její očekávání? Nepatřila do jejího očekávání láska? Vždycky si myslela, že až se jednou do někoho zamiluje, nikdy to neskončí a oni budou šťastně žít až na věky. Ale takhle to nefungovalo. Myslela, že bude, s Jeffem, ale on ji nemiloval. Jak vůbec pozná, jestli jí muž lže, když říká... tamto?

Očekávala ohňostroj. Očekávala šokující zážitek, který změní myšlení a svět. Takové to nebylo. Bylo to skvělé, to ano, ale nebylo to to, co čekala. Ginny mluvila o něčem úžasném, něčem vymykajícím se popisu.

Netušila, co právě zažila.

Proč to udělala? Byla si téměř jistá, že dovolila svým pocitům a emocím, aby ji ovládly, protože věděla, že jinak by to neudělala. Její city vůči Dracovi možná změkly, ale rozhodně ho nemilovala. Jeho polibky se jí vpálily přímo do mozku a vyvedly ji naprosto z rovnováhy; taky nepomáhalo, že právě prodělali svou první hádku a že jí zároveň ukázal svou extrémně zranitelnou stránku.

Alespoň při vyvrcholení nevyslovil cizí jméno, napadlo ji, když zavírala oči. To by bylo strašné, naprosto příšerné. Ale nevyslovil ani nic jiného, jen ji znovu políbil, když se ona sama chystala něco říct. Už nevěděla, co to bylo - nebo si spíš nemohla vzpomenout. Při usínání jí zůstal na tváři náznak úsměvu.