Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

22 -- Pravda

Severus se do Harryho pustil, jen co vykročil z krbu.

„Co jsem ti řekl o mudlovských drogách?“ Zasyčel.

„Že jakmile začne škola, už kouřit nesmím.“

„Že než začne škola, můžeš dokouřit, co máš,“ opravil ho Severus ostře, „na základě informace, že ti zbývá deset cigaret nebo méně.“ Co mě to popadlo vůbec mu to dovolovat? To jen… byl neustále jako na trní. Život se mu v mnoha ohledech obrátil naruby.

„Ta část mi musela vypadnout.“

„I kdyby to byla pravda, jaký mělo smysl kupovat si je teď? Škola začíná za osm dní. Jen by sis to ztížil. Jsi dost inteligentní, abys k takovému závěru došel sám!“

„Podívej, byl to prostě impulz, nic jiného. Ron chtěl vyzkoušet nějaké mudlovské sladkosti, tak jsme šli do obchodu a tam měli cigarety.“

„Ale koupil sis dvě krabičky.“

Harry se přikrčil. „Jo… no, říkal jsem si, že mě nejspíš načapáš a jednu mi zabavíš?“

Severus nevěřícně zavrtěl hlavou. „Jsi až moc vychytralý na to, jaký jsi idiot.“

Harry pokrčil rameny. „Pak mám možná štěstí, že mám nebelvírské přátele.“

Severus potlačil úsměv. Přinutil se soustředit na původní problém. „Především ses vůbec neměl toulat v mudlovském Londýně,“ řekl. Nedělalo mu potíže opět v sobě rozdmýchat zlost. Harryho poslední výstřelek byl příliš riskantní. „Zřejmě jsi pozapomněl, že jsi tam hledaný pro vraždu.“

„Nebyl jsem si moc podobný.“

To si myslíš ty, pomyslel si Severus v duchu. „Prosím, řekni mi, že nemáš na mysli klobouk a jiné brýle.“

Harry se zasmál. „Fred a George mi dali něco, co mi změnilo kůži na hnědou – černošskou hnědou – a jizvu jsem zakryl páskou kolem hlavy. Kdybych mluvil se spolužákem, přišel by na to, byla by to ale hodně velká náhoda, aby mě někdo poznal podle fotky, na které mi bylo šest.“

Něco v Harryho sebejistém úsměvu upoutalo Severusovu pozornost. Uchopil Harryho za ramena a nasměroval ho pod světlo pochodně na zdi. Pátravě zkoumal Harryho tvář. Téměř by přísahal, že se chlapec od rána změnil.

„Už to nedělej,“ rozkázal ostře. „Tu weasleyovskou věc, ať to bylo cokoliv.“

„Proč ne?“

„Proměny do původní podoby by mohly ovlivnit rychlost změn. Jsem přesvědčen, že k tomu dnes došlo.“

„Do háje.“ Chlapcovy oči se polekaně rozšířily. „Pardon.“

„Mohlo by tomu tak být při každé přeměně. Když se poté tělo přebudovává do původní podoby, snaží se udělat to správně.“

Severus otevřel dveře a naznačil Harrymu, že ho má následovat. V tichosti sešli až do přízemí. Budu se ho muset zeptat na Remuse, pomyslel si Severus. Nebudu schopen vést s ním normální konverzaci, dokud toto nebude z cesty. Na schodech do sklepení Severus promluvil.

„Co se týče… včerejšího večera,“ začal zdráhavě.

„Co s ním?“

"Skutečně věříš, že je Remus přesvědčen, že jsem…“ Severusův hlas se opět vytratil. Jak mám tohle formulovat?

„Ano,“ odpověděl Harry, aniž by čekal, jak Severus otázku zakončí. „Nebo si přinejmenším myslí, že je to pravděpodobné. Jestli budu ještě jednou nucen vyslechnout další nabídku, že za ním můžu kdykoliv přijít, kdybych se na někoho potřeboval obrátit, začnu ječet.“

„Nemám pocit, že bych-“

„Nemyslím, že tě z toho podezříval hned od začátku. Nejprve jen došel k názoru, že mě život u Dursleyových tolik poznamenal, že jsem teď neuroticky poddajný. Pak mě ale uviděl s mamčiným zásnubním prstýnkem. Nikdo jiný by ho asi nepoznal ale Remus ano. Zeptal se mě, kde jsem k němu přišel, a já nemyslel a řekl jsem, že ho mám od tebe. V tu chvíli se začal chovat divně. Nedal jsem si to dohromady až do včerejšího večera, něco jsi říkal a já zrovna koukal na prsten. Pak jsem si vzpomněl, jak to zmínil v Brumbálově pracovně a profesor Brumbál ho utnul, jako by to téma nadhodil už předtím, což znamená, že mu to z nějakého důvodu musí připadat důležité…“

„Ano, chápu.“ Severusovi zacukal koutek rtů. „Předpokládám, že se to musí jevit přinejmenším podezřele.“

„Prosím, můžu mu to říct? Nikomu to nepoví, vím že ne.“

Severus zatnul zuby. Neprozradí to dobrovolně, ale pod tlakem… Na druhou stranu strávil převážnou většinu dnešního dne analyzováním Remusova chování a jeho rozhovoru s Brumbálem, a nemohl než s Harryho závěrem souhlasit. Lepší toto nepatrné riziko, než aby si myslel, že jsem svedl studenta. Napřímo mě neobviní, ale dokázal by mi velmi znepříjemnit život.

„Tak dobře,“ připustil porážku. „Můžeš mu to říct. Ale do hodiny buď zpátky.“ Jestli tě Remus zavrhne jen proto, že nejsi Jamesovo dítě, přísahám, že mi nad jeho Vlkodlačím lektvarem ujede ruka. Něco takového by se mohlo stát i náhodou… Budu muset nahlédnout do literatury…

Dorazili před dveře do Severusova bytu. Harry nadšeně přikývl.

„Děkuju!“ Uvnitř se zastavil jen na tak dlouho, aby si stihl v pokoji odložit nákupy, pak vyběhl k Remusovu kabinetu.

Než se Harry dostal do správného patra, jeho nadšení poněkud opadlo. Říct Remusovi, že Snape je jeho otec, zároveň znamenalo říct mu, že James jeho otec není. Harry si nebyl jistý, že to jejich vztah nepoznamená navzdory tomu, jak se ho Remus snažil ujistit, když spolu seděli U Tří košťat. Ať už ho mužova přehnaná péče během posledních pár týdnů jakkoliv popuzovala, líbilo se mu zaujímat v Remusově srdci zvláštní místo a měl obavy, že prozrazením pravdy se svého výsadního postavení vzdá.

Dveře Remusova kabinetu byly dokořán, ale Harry stejně zaklepal.

„Dále,“ zavolal Remus roztržitě.

Harry vešel dovnitř. Remus prudce zvedl hlavu. Vypadal unaveně a opotřebovaně, ale také nepřirozeně ostražitě. Harry si uvědomil, že do úplňku zbývá méně než týden. Nezmínil Snape něco o tom, že se chystá pracovat na Vlkodlačím lektvaru?

„Harry?“

Harry za sebou tiše zavřel dveře. Zvedl pohled k Remusovi, vlkodlak měl oči přivřené do štěrbinek. Musí ze mě táhnout strach. Harrymu se sevřel žaludek, opatrně přistoupil k Remusovu pracovnímu stolu.

„Potřebuju… potřebuju ti něco říct.“ V krku měl najednou vyprahlo, takže z něj nevyšel víc než šepot, a také zjistil, že není schopen pohlédnout Remusovi do očí a místo toho upírá pohled na desku stolu. Zahanbovalo ho, jak příšerný strach cítí. Vždyť jsem si to vybojoval! Nadával si v duchu. Chci mu to říct. Proč mám najednou pocit, že bych mu raději čelil ve vlčí podobě?

Na paži mu zlehka dopadla ruka. Harry sledoval stůl tak upřeně, že ani nezaregistroval, kdy se Remus zvedl ze židle.

„Harry, pojď se posadit.“ Harry se nechal odvést k ošoupaným pohodlně vypadajícím křeslům natočeným ke krbu. Oheň v něm momentálně nehořel, ale aspoň si mohl skrčit nohy pod sebe a nechat se pohltit měkkým čalouněním. „Tak co se děje?“ Pobídl ho Remus.

„Já…“ Harry si uvědomil, že nemá nejmenší ponětí, jak téma načít. Dostal jsem dopis od Jamese? Brumbál mě nechal bydlet se Snapem, protože…? Všiml sis, jak mi teď vlasy vůbec netrčí do všech stran? Přikryl si obličej dlaněmi. „Zatraceně, vůbec nevím, jak to říct!“

„To je v pořádku, Harry. Můžeš mi říct cokoliv, vždyť víš.“

„Právě že nevím!“ Vyštěkl Harry. Přinutil se napřímit a pokusil se uspořádat v hlavě myšlenky. „Já… Měl bys mě pořád stejně rád, kdybych… kdybych nebyl Jamesův syn?“

Remus se zamračil. „Tuto otázku už jsi mi jednou položil, Harry,“ odpověděl trpělivě, „a já ti na ni odpověděl. Ano. Mám tě rád.“ Zúžil oči do štěrbinek. „Proč to potřebuješ slyšet?“

Harry se obrnil. „Protože nejsem.“ Záměrně zkřivil tvář do sarkastického výrazu, o němž věděl, že nejvíce prozrazuje jeho prohlubující se podobu se Snapem. „Lily s Jamesem na mě seslali Kouzlo otcovství, abych přebral podobu po Jamesovi. To nyní postupně vyprchává.“

Krátký záblesk zmatku na Remusově tváři se rychle přetavil ve zlost. „Kdo ti něco takového napovídal?“ Dožadoval se.

„James,“ střelil Harry zpátky. Než mohl Remus začít protestovat, rychle pokračoval:

„Použil časované kouzlo, aby mi na šestnácté narozeniny poslal dopis. Nikomu o tom neřekl – ani Brumbálovi – ale chtěl, abych věděl, co se se mnou děje v případě, že by Lily i on zemřeli, když budu ještě příliš malý, aby mi to mohli povědět sami.“

„Byl zfalšovaný,“ reagoval nevěřícně Remus. „Lily by Jamesovi nikdy nebyla nevěrná. Nebyl mezi nimi nikdo jiný-“

„Ne, nevěrná mu nebyla. James o všem věděl. Bylo to součástí úmluvy.“

„Jaké úmluvy?“ Zavrčel Remus.

„Podstoupit rituál Herem – Severus je o to požádal, a v jednu chvíli se domnívali, že je mrtvý, takže-“

„Severus by nikdy v životě nepožádal o Herem mudlorozenou dívku!“ Vykřikl Remus.

Harry mu nepohnutě opětoval pohled. Vlkodlak pomalu dostal své emoce pod kontrolu. Harry sledoval, jak se soustředěně nadechuje a vydechuje. Remus zavřel oči. Harry si pomyslel, že zřejmě musí vzpomínat na Lily – možná na dobu poté, co se s ní Snape rozešel. Zdálo se, že se připravuje promluvit.

„Právě proto James souhlasil,“ řekl Harry tiše.

„Harry… To nemůže být pravda,“ vydechl Remus. „To nemůže… to…“

„Podívej se na mě,“ řekl Harry. Vstal a přešel k Remusově židli, tam zůstal kousek před Remusem se založenýma rukama stát. „Dobře si mě prohlédni. Viděl jsi mě v červnu. Vypadám jako tehdy? Vypadám jako před třemi týdny?“

Remus si nervózně olízl rty. „Co lektvary?“ Zeptal se najednou. „Některý z lektvarů, které ti podává profesor Snape by mohl-“

„Připravuje pro mě lektvary, protože změny probíhaly tak rychle, že mě to bolelo. Lektvary pomáhají. Ale měnit jsem se začal, ještě než mi to nabídl. Kromě toho on nechce – tedy nechtěl -“ Harry zhluboka vydechl. Remus si ho stále prohlížel s omráčenou nevěřícností. „Pomohlo by, kdybys viděl ten dopis?“ Navrhl Harry. „Udělal jsem pro tebe kopii.“

„Radši bych viděl originál.“

Harry pokrčil rameny. „Nebudeš si ho moct nechat ale klidně.“

Harry vzal dopis, když si odkládal věci ve svém pokoji a po cestě se zastavil v jedné z prázdných učeben, aby ho okopíroval. Nyní oba listy vyjmul ze své jinak prázdné školní brašny a originál podal Remusovi.

Remus upíral pohled na rudou pečeť. „Vypadá to jako znak Potterových,“ zamumlal. K Harryho překvapení nerozložil dopis okamžitě. Místo toho ho zvedl k nosu a vdechl jeho vůni. Celým tělem mu proběhl třes. Znovu pergamen očichal podél okrajů.

„Dotýkali se ho James i Lily,“ řekl. Opět si napjatě navlhčil rty. „Zhruba před třemi až čtyřmi týdny. To by odpovídalo, kdyby byl poslán společně s časovaným kouzlem. Jsou to tři týdny a pár dní, nemám pravdu?“

„Ano.“

„Ty ses ho také dotýkal. Myslím, že nikdo další, ačkoliv se v jeho blízkosti pohyboval i profesor Snape a madam Pinceová.“

„Opět správně. První kopii jsem vytvářel pod vedením madam Pinceové a dal jsem ji Severusovi. Originál jsem mu neukázal, ale byl celou dobu v jeho pokojích, většinu času v mé ložnici, ve které by jeho pach neměl být tak silný jako jinde.“

„Jeho pach máš na sobě i ty, nyní tomu tak je vždy.“ Remusovy oči se najednou rozšířily. Vrávoravě se zvedl ze svého křesla. „Nehýbej se,“ přikázal a přistoupil k němu. „S dovolením,“ naklonil se do Harryho osobního prostoru a očichal mu temeno hlavy. Harry ztuhl. Remus mu zvedl vlasy a očichal ho na zátylku. Klopýtavě došel ke krbu, kde se ztěžka opřel o krbovou římsu.

„Remusi?“

„Tvůj pach se změnil. Ne moc, jen… Je to znepokojující. Nemělo by to tak být.“ Remus se podíval přímo na Harryho. „Takže tvým otcem je profesor Snape?“

„Ano. Asi by bylo nejlepší, kdyby sis přečetl ten dopis.“

„Pravda.“ Remus shlédl na psaní, jako by zapomněl, že ho drží v rukách. Vrátil se ke křeslu a pomalu se do něj svezl. Nakonec rozložil pergamen a pustil se do čtení.

Harry ho úzkostlivě sledoval. Remus se téměř hned usmál, poté mu uniklo hlasité uchechtnutí. Výrazy ve tváři se mu nevázaně proměňovaly – rozrušený, toužebný, pobavený, truchlivý. V jednu chvíli vypadal, že nemá daleko k slzám.

Když se dostal ke konci, dlouho tupě koukal do jednoho místa na pergamenu. Zvedl prsty ke rtům, lehce je políbil a vtiskl polibek na list psaní. V jeho očích se třpytily neprolité slzy, když je podával Harrymu zpátky.

„Člověk by si myslel,“ řekl napjatým hlasem, „že mu lidé, které ztratil, jednoho dne přestanou tolik chybět. Že ten den někdy přijde. Určitě když už uběhlo tolik vody, ale ta vůně je, jako by tu přednedávnem stáli.“ Zvedl se na nejistých nohách. „Na. Kopii mi nechej na stole. Dal by sis čaj?“

„Ano, děkuju. I když potom bych měl radši jít.“

Remus prudce otočil hlavou. Záblesk zlosti se rychle přetavil v pátravý pohled. „Snažíš se mu být dobrým synem.“

„Ano, částečně. Snažím se ukončit naše malicherné neshody. Je to jediná věc, o kterou mě James požádal, ne?“

Remus přikývl a zmizel ve dveřích, které vedly z kabinetu do jeho soukromých pokojů. Harry uslyšel zvuk tekoucí vody. Minutu nato se Remus vrátil s podnosem, na kterém měl vyrovnané dva prázdné šálky, konvici čaje, džbánek s mlékem a kostky cukru.

„Tentokrát mám v zásobě dobrý čaj,“ řekl, „ale bude se muset chvilku louhovat. Mohu vodu přivést k varu v okamžení, ale ani magie nedokáže urychlit vytahování vůně z čajových lístků.“

S tím Remusovi, jak se zdálo, došla slova. Mlčky Harryho sledoval, dokud Harry nezačal vnitřně panikařit. „Řekni, že mě máš stále rád,“ prosil.

„Harry!“ Remus setřásl zamyšlení, natáhl se a pevně stiskl Harryho předloktí. „Harry, dítě, samozřejmě, že tě mám stále rád.“ Harry přikývl a ve snaze získat nad sebou kontrolu se dvakrát zhluboka nadechl. „Nikdy o tom nepochybuj,“ uklidňoval ho Remus. „Měl jsi strach mi to říct?“

„To ne – teda, ano, ale na tom nezáleželo, Severus nesouhlasil, abys to věděl. Brumbál je jediná další zasvěcená osoba, ale ty sis dělal takové starosti…“

Remus se neklidně zasmál. „Byl bych rád, kdybys mi to řekl dříve. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem zavrhl jednoduché vysvětlení jeho nadvlády nad tebou a začal uvažovat, zda tě něčím vydírá nebo zda je ve hře spíše nějaký jed, a pak… pak…“

„Pak jsem se objevil a na ruce jsem měl mámin zásnubní prsten.“

„Tak nějak… ano.“

„Jo, včera večer mi došlo, proč s tím máš takový problém. Díky tomu mi Severus také povolil o všem ti říct. Prsten jí vrátil po provedení rituálu… aby ho později dala jeho dítěti, jestli se jednoho dne narodí. Takže je můj. Měl ho v držení Brumbál. Něco s ním udělal – neměl bych ho za žádných okolností sundávat, takže by sis měl radši zvyknout mě s ním vidět.“

Remus jeho slova chvíli zvažoval.

„Takže Brumbál se snaží získat nad tebou opatrovnictví, aby tě mohl nadále přenechat v Severusově péči?“

„Přesně.“ Harry se najednou zasmál. „Nejlepší na tom je, že to vůbec není tak strašné.“

Remus potlačil smích. „Tomu říkám překvapení.“

Harry se rozesmál. „To teda jo!“

„Jaké to je?“ Zeptal se Remus.

Harry se zadíval na krbovou římsu a zvažoval, jak to vyjádřit.

„Asi takové, jaké by to mělo být,“ usoudil nakonec, „což je zvláštní. Představ si, hned ten den, co jsem dorazil, mě začal peskovat kvůli oblečení a kouření, chápeš to? Ani ne dvanáct hodin po tom, co prohlásil, že je naprosto neschopen jednat jako rodič nebo se mnou jakkoliv trávit čas. Pak z ničeho nic bum! a on: ‚To nemyslíš vážně, že bys šel ven v tomhle‘ a ‚ty kouříš zahradní pesticid‘?“

„Pro Merlina! Tohle znělo úplně jako on!“

„Jo, jeho hlas teď umím imitovat celkem dobře.“ Harry odhodil z obličeje zbloudilý pramen vlasů. „V některých věcech je úplně v pohodě a v jiných zas nepochopitelně konzervativní. Třeba vůbec nechápu jeho averzi k džínům.“

„Jeho názor sdílí mnoho starších rodin.“

„Možná, ale já byl vychovaný mudly.“

„Chápu, že v tom bude značný rozdíl.“

„Jo… taky přiznává, že má hluboce zakořeněné předsudky, ale já jsem poloviční krve a vychovávali mě mudlové! Myslím, že je pro něj občas těžké se s tím vyrovnat. Ale celkově je to o dost lepší, než bych čekal.“ Harry sklopil oči. „Líbí se mi, že mu na tom záleží, je to hezký pocit. Taky mi připadá tak nějak… šťastnější? Aspoň relativně. Možná je to hloupost.“

Remus zavrtěl hlavou. „Ne, chvílemi opravdu působí spokojeně.“ Spiklenecky se usmál. „Až přijedou studenti, budou se divit, kdo ho proklel. Mě to tedy rozhodně vyděsilo.“ Zasmál se. „Včera večer si dokonce dal záležet na svém zevnějšku… Takhle už jsem ho neviděl od… od Augustovy smrti předpokládám.“

„Byli milenci?“ Harrymu se podařilo zadržet „také“, ale Remus se po něm stejně zvláštně podíval.

„Ne. Ale Augustus od svých přátel očekával upravený vzhled.“

„Aha. No, bude to zvláštní, až hrad zaplní studenti. Bude se mnou muset zacházet jako dřív.“

„Proč myslíš?“

"Protože to musíme udržet v tajnosti. Oba budeme vystaveni nebezpečí, až se to Voldemort dozví. Myslíme si, že až se můj vzhled ustálí, budu mu příliš podobný a on se bude muset vzdát pozice špeha. Brumbál se snaží rozhodnout, v jakém bodě informovat Řád."

„Chápu. Věděl, že jsi mi to šel říct?“

„Ne, ale už nás o to požádal dřív. Nebude mu to vadit.“

Remus přikývl a dolil si čaj. „Mohu vidět zbylé části dopisu?“

„Severus a Pobertové?“

„Ano, to.“

„Možná se ti nebude líbit, co napsal.“

„Harry,“ řekl Remus pevně, „jsem posledním žijícím Pobertou. Zasloužím si vědět, co ti o nás řekl.“

„Dobře. Ale varoval jsem tě. Mám to s sebou vzít zítra?“

„Když budeš tak hodný.“