Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Takže máme zde kapitolu odhalující pravdu za oním koupelnovým incidentem. Omlouvám se, jestli není tak super ;)

Kapitola 16.  Nahý

Místnost byla malá a útulná, dřevěné obložení a nalakovaná postel s nebesy se leskly ve světle třepotajícího se ohně. Dlouhé zelené závěsy zakrývaly noční oblohu za oknem a zdobená deka vypadala měkce a příjemně v kontrastu se dvěma malými obyčejnými šedými taškami v nohách postele a výrazem tváře její obyvatelky.

Felisha byla otřesená. To Remus poznal okamžitě, když vstoupil do místnosti a spatřil její bledou tvář ve světle ohně, i jak si mnula ruce a téměř nevědomky kráčela po prkenné podlaze. Pohlédl zpět k Tonksové. Zavřela za nimi dveře a podle zachmuřeného výrazu si uvědomovala, že se děje něco špatného. Co jen se stalo v Ústavu, že to přivedlo Felishu do takového stavu?

Remus vykročil, aby ji trochu utěšil a výzkumná pracovnice se otočila na podpatku směrem k němu. „Remusi, neuvěříš…“ Ale Felishin hlas se okamžitě vytratil, když se zaměřila na Tonksovou s růžovými vlasy. Její výraz ztuhl.

„Kdo jste?“ zvolala s nelíčeným neklidem. Očima kmitla k Remusovi. „Kdo je to?“ zopakovala ostře. „Kde je Rusalka?“

Tak snadno se dalo zapomenout, že ne všichni vědí o Tonksové a o jejích tisíci tvářích. Ale jak jen to vysvětlit?

Naštěstí jej od problémů zachránila Tonksová. „Nazdárek, Felisho,“ přivítala ji s ironickým úsměvem. „Myslím, že jsem si měla přinést desky a brýle. Ale alespoň nevypadám jako blbka.“

Felisha vytřeštila oči. „Rusalko?“

Bystrozorka sebou viditelně trhla, když se postavila vedle Remuse. „Vlastně se jmenuju Tonksová,“ představila se s pokrčením ramen. „A toto je mé skutečné já – tedy většinou.“ Prstem ukázala na růžové vlasy a zazubila se. Nato se úsměv změnil na rozpustilý. „Prostě mě ber jako Remusova bodyguarda.“

Remus se na ni dlouze a tvrdě podíval. „Kolikrát to mám říkat, ne -“

„… potřebuju ochranku,“ dokončila Tonksová s úšklebkem. „Samozřejmě ne, ty velké, silné vtělení testosteronu. Jsem tady, protože nedokážu odolat tvým mužným svodům.“

I když byla Felisha znepokojená, usmála se. „Byl to pořádný převlek,“ pravila upřímně. „Vůbec bych to neuhádla.“

„Převleky jsou moje specialita,“ odpověděla Tonksová bez stop skromnosti. „Jen po mně nechtěj, abych se kamkoliv plížila.“

Přestože bylo příjemné vidět Felishu rozptýlenou, Remus se přinutil zaměřit na důležité záležitosti. Zlehka se k ní přesunul, vzal Felishu opatrně za paži, dovedl ji k nohám postele a posadil ji. Po zakopnutí o stoličku se i Tonksová uvelebila u krbu.

„Lisho,“ začal zlehka a vzal její dlaně do svých – jejich oči se setkaly, když použil starou přezdívku, kterou ve škole slýchal od Lily a ostatních. „Řekni, co se děje.“

Zhluboka se nadechla. „Remusi,“ hlas se jí chvěl. „V Ústavu je mozkomor.“

Všechno zchladlo. Před očima mu přeběhly tváře – Dolph, Censermealia, Daniel, dokonce i Thor Wilding a Smečka, všichni tam, všichni v pasti, všichni až moc příhodní. Kolik z nich už ztratilo duši? Kolik z nich už bylo v otroctví Voldemortových sil?

„Jak dlouho?“ vyděšenou introspekci pročísl ostrý hlas Tonksové. Ten tón naznačoval, že její myšlenky zrcadlí jeho. „Jak dlouho tam je?“

Felishina ruka se napnula v Remusově utěšujícím sevření. „Nanejvýš pár hodin. Nemám o tom vědět, ale přítel z ochranky mi řekl, že dnes večer musí odkroutit službu s ostrahou jako doprovod a zrovna jej přiváděli, když jsem scházela ze schodů, abych se sem přemístila.“ Odmlčela se a zhluboka nadechla. „Myslela jsem, že půjde o dalšího zdivočelého,“ přiznala tlumeně. „Částečně jsem si říkala, jestli nepůjde o tebe, Remusi. Ale ne. To rozhodně ne.“ Pomalu zavrtěla hlavou. „Už jsem se s mozkomorem setkala, ale nebylo to takovéto. Ano, cítila jsem chlad, vybavily se mi vzpomínky na otcovu smrt a Lilyin pohřeb a vše zlé v mém světě… Ale v tomto mozkomorovi bylo něco navíc, něco mocného. Jakési násilí. Nejen špatné vzpomínky se mi vybavily, ale navíc i každá surovost, každý zápas, každá odporná smrt, kterou jsem při práci s vlkodlaky viděla. Přišlo mi to, jako by byly vyvolané konkrétně tyto vzpomínky. A když mě minul, nikdy dřív mi nebylo tak zle, nikdy jsem si nepřišla tak obnažená, tak zneuctěná.“ Očima se zavrtala do jeho. „Remusi, nikdy dřív jsem nepoznala a neviděla nic tak zlého jako dnes. A je to v Ústavu.“

Remusovi přeběhl po zádech mráz, když jí jemně položil ruku kolem ramen. Chvěla se, kadeřavá hlava jeho bývalé spolužačky přijala útěchu jeho objetí a opřela se mu o rameno. Teplo její kůže proti hábitu a šimrání jejích vlasů na krku vytvořilo obranný val proti chladu. Povzdechla si a tím se ukázalo, že už se cítí lépe.

Netušil, jak dlouho seděli, než je přerušil podivně ostrý hlas Tonksové.

„Vysvětlil někdo něco?“ otázala se nečekaně. „Zeptala ses, proč přivedli mozkomora do Ústavu pro zdivočelé?“

Felisha zvedla hlavu – s lehkou, nevyslovenou zdráhavostí se odtáhla z Remusovy náruče a posadila se přímo.

„Zvládla jsem jen prohodit pár slov s Avinem, to je můj přítel od ochranky,“ odvětila se zrůžovělými tvářemi. „Řekl mi, že slyšel Alexandera Aylwarda mluvit s mužem z ministerstva, když jej šli vyzvednout, jak říkal, že za daných okolností bude lepší, když bude s námi.“ Zamračila se. „Podle toho, co jsem slyšela, myslí si, že by to mohl být mozkomor, který dal polibek Abrahamu Kaneovi.“

Remus prudce zvedl hlavu. „Cože?“

Tonksová i Felisha na něj zíraly. „Mozkomor, který dal polibek Kaneovi,“ zopakovala Felisha. „Proč, záleží na tom?“

„Mohlo by.“ Remusova mysl pádila k znepokojující možnosti. „Felisho, podělila se s tebou Rebeka o její teorii týkající se duše vlkodlaka?“

Výzkumnice jej nejistě pozorovala. „Něco málo vím,“ odpověděla opatrně. „Ale Rebeka se stala ohledně svého výzkumu poměrně tajnůstkářskou. Proč?“

Remus ignoroval její otázku. „Kolik toho víš o mozkomorech?“

Felisha zamrkala. „To, co bylo obsahem zkoušek OVCE obrany,“ přiznala. „V učednictví magizoologie jsem se brzo specializovala na vlkodlaky, takže jsem se v ostatním nedostala o moc dál.“

Remus si povzdechl. „Slyšela jsi někdy o Mortimeru Caldwellovi?“

„Odpovíš na otázky, nebo se budeš jen ptát dál?“ zasáhla Tonksová lehce frustrovaně. Nicméně po rychlém pohledu jejím směrem odpověděla Felisha.

„Zkoumal mozkomory, což bych já dobrovolně nedělala. Ale o jeho teoriích jsem nečetla.“

Remus si opět povzdechl a opřel se s pohledem zabodnutým na baldachýn postele. „Caldwell předložil hypotézy a později důkazy, proč mozkomorové preferují lidské duše a emoce před jinou kořistí,“ objasňoval tiše a unaveně. „Příčinou, proč se nezajímají o zvířata, je to, že duše zvířete a rozsah zvířecích emocí jsou méně bohaté a různorodé než u lidí. Proto nejsou dobrou potravou. Lidé cítí víc štěstí a větší utrpení, mají mnohem komplikovanější emoce a hlubokou duši – je to jako srovnávat pětichodové menu s okoralým chlebem nebo ovesnou kaší. Mozkomor, který by měl k jídlu jen zvířata, by nakonec zeslábl, onemocněl a možná i zemřel.“

Tonksová se mračila. „To je sice zajímavé, pane profesore, ale nějak nechápu souvislost s námi.“

Remus se na ni usmál a gesto jí vrátil. „K tomu se dostávám. Víte, Caldwell sepsal teorii – ačkoliv ji plně nedokázal – že to může fungovat i jinak. Že existuje dobrý důvod, proč mozkomorové obvykle nekonzumují duše magických nebo temných stvoření.“ Úsměv se mu rozšířil, když sledoval mladou bystrozorku. „Co by se stalo, kdybys snědla celý obsah Medového ráje na jeden zátah?“ zeptal se najednou.

„Narostla bych do velikosti slona s fleky o velikosti talířů,“ odpověděla Tonksová okamžitě. Felisha se také usmála a Remus se uchechtl.

„A kromě toho,“ pobídl ji.

Tonksová se zamyslela. „Asi by mi bylo špatně,“ odpověděla upřímně. „Neřku-li, že bych poskakovala kolem zdí jako… ach.“ Oči se jí rozzářily uvědoměním. „To je ono, že jo? To se stalo mozkomorovi, který se vpil do Kanea! Takříkajíc mu vylétl cukr do výšin.“

„Přesně.“ Remus byl pyšný na tu analogii. „Duše magických stvoření jsou mnohem, mnohem silnější než u normálního člověka. Caldwell věřil, že konzumace kouzelné duše by mozkomora opojila, trvale ji poškodila, změnila na bezuzdného. Konzumace více než jednoho by jej asi otrávila smrtelně.“

Tonksová přikývla. „Jako nadměrná dávka cukru nebo soli.“

„A ten mozkomor zkonzumoval duši vlkodlaka,“ vykřikla Felisha najednou. „Což by vysvětlilo, proč se mé myšlenky tolik soustředily na brutalitu a násilí. To jsou myšlenky, které nejvíc ovládají mysl zdivočelého.“ Zhluboka se nadechla. „Proto byl přemístěný do Ústavu. V rukou máme zdivočelého mozkomora.“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Nebyla to pěkná vyhlídka.

Remus ticho nakonec prolomil. „Otázka zní – co s tím uděláme?“

Tonksová se zamračila. „Co můžeme udělat? Jsme z Ústavu vypovězení. Reb… Kdokoliv tam spřádá plány, může dělat, co se mu zamane.“

„Možná bych vás tam mohla dostat.“ Felishiným směrem se okamžitě otočily dvě hlavy. Lehce pokrčila rameny. „Přinejmenším v případě nouze. Ale budete muset mít trpělivost. Trochu potrvá, než to připravím.“

„Cokoliv můžeš udělat…“

„Jakmile budeš moci…“ Tonksová a Remus promluvili zároveň a zarazili se, aby si vyměnili pohledy. Felisha se usmála.

„Zapracuju na tom,“ ujistila je, „jakmile dostanu šanci. Jediný problém bude, jak vám dám vědět, až budu hotová. Ach!“ Plácla se do kolene. „To mi připomíná, došel vám můj dopis?“

Remus se upřímně usmál. „Byl skvělý. Hrozně se mi ulevilo, že tě nevyhodili.“

Felisha mu úsměv vrátila. „Nejsem si jistá, že mně se ulevilo. Ale Rebeka mě překvapila. Ani náhodou mě nevinila, ale velice snadno uvěřila tomu nejhoršímu o tobě. A napomenula mě, abych nebyla tolik důvěřivá k vlkodlakům.“

„Kouzelné,“ protáhla Tonksová. „Ale jak Remus řekl, ten dopis byl skvělý. Před nežádoucíma očima jsi vše potřebné skryla výborně.“

Felisha se rozzářila. „Dobře, dost jsem se bála. Nemůžu nic dokázat, ale myslím, že mi čtou poštu. Dopis od matky z minulého týdne byl rozhodně otevřený a znovu zapečetěný.“ Zašklebila se. „A v tom je ten problém. Nemyslím, že bychom si mohli psát, aniž by to vyvolalo podezření. Ale nevím, jak jinak se zkoordinovat nebo domluvit setkání…“

„Na to už jsem myslel.“ Remus zalovil v kapse hábitu a vytáhl tři stříbrné srpce, které mu dodala Hermiona. „Použijeme toto.“

Tváře Tonksové se zkrabatily. „Skotsko je docela daleko od Yorkshire, abys na někoho mrskl minci, Remusi.“

Remus se na ni dlouze a významně podíval. „Jsou zakouzleny Proteanem,“ prohlásil zvolna, zatímco se ona na něj drze zubila. „Jestli se budeme potřebovat sejít, na svoji minci prostě zakouzlíme datum a čas setkání tady, a druhé dvě se zahřejí a ukážou to samé. Pokud to některý nebude moci zvládnout, pošle X s alternativou. Můžeme posílat jen krátké zprávy. Co myslíte?“

„Líbí se mi to,“ Felisha si vzala minci. „Jak tě to napadlo?“

Remus se pochmurně usmál. „Mě ne. Šlo o… projekt jedné žákyně. Velmi chytré mladé dámy.“

Tonksová odchytila svoji minci ve vzduchu a strčila ji do kapsy. „To rozhodně zavání Hermionou Grangerovou,“ zazubila se.

Remus jí úsměv oplatil. „Koho jiného?“

„Ulevilo se mi, že zůstaneme v kontaktu,“ Felisha nechala vklouznout minci do hábitu. „V Ústavu je to poslední dobou tak izolované. Jestli se něco přihodí, budu mít bezpečné spojení s vnějškem.“

Remus na ni pohlédl se zájmem. „Je to tam tak zlé?“

Felisha si zhluboka povzdechla a nepřítomně si odhrnula tmavé kudrny z tváře. „Kromě mozkomora se to tam za poslední měsíce nezhoršilo,“ připustila unaveně. „Řekla jsem vám většinu toho, co jste potřebovali vědět. Je těžké to vysvětlit.“ Opět si povzdechla. „Hlavně jde o Rebeku. Nikdy nebyla družná, ale když jsem začala pracovat v Ústavu, byla alespoň přátelská. V poslední době je jako led. Vždy byla rozumná… ne soucitná, ale zodpovědná ohledně jejích svěřenců, ale teď – jako by jí na nich přestalo záležet. A to začalo, když dorazil Kane.“ Setkala se s Remusovým pohledem. „Nenávidí ho, Remusi,“ dopověděla tiše. „Dokonce víc než tebe. A ta nenávist ji zcela naplnila.“

Remus při své otázce ucítil nepříjemné brnění. „A co ostatní?“

Felisha si odfrkla. „Croll je Croll. A Aylward je Aylward. Ti se nikdy nezmění. Ani Zelia – proplouvá životem na své vlastní vlně pozitivní energie. Dolph je poslední dobou veselejší hlavně proto, že je mu povoleno opustit Úroveň klientů a dostat se pryč od ostatních. A Cymone – tak ta naříká čím dál víc, ale může to být tím, že se její šéfce tak moc změnila nálada. Téměř všechno papírování musí dělat sama.“

„To by mě taky štvalo,“ Tonksová nakrčila nos. „Felisho, kdo má přístup ke Kaneovi?“

Felisha zvedla obočí. „Bez doprovodu? Jen Rebeka, Aylward a Croll mají prověrku alfa. Já mám prověrku beta, což znamená, že můžu sama na Úroveň šest, ale nemůžu do pozorovací komnaty Kanea. Tam může jen alfa.“ Trošku pokrčila rameny. „Ale ti tři s sebou můžou vzít kohokoliv. Mívala jsem přístup na Úroveň klientů, ale po tom incidentu s tebou jej Rebeka zahrnula do prověrky alfa. Zvláště její alfa prověrky. Jen ona tam může jít sama.“

„A co ten mozkomor?“ Remus se předklonil a položil dlaně na stehna. „Víš, kam ho odvedli?“

„Úroveň šest,“ odpověděla Felisha okamžitě. „Ptala jsem se Avina. Chtěla jsem vědět, čemu se mám vyhýbat.“ Zachvěla se.

Úroveň šest… To je dobré. Jistě je lepší, jestli budou nezdivočelí klienti co nejdál od mozkomora. A jestli se ten Smrtijed pokusí nakrmit jej zdivočelým – no… Zůstane mu v rukách jen mrtvý mozkomor. Remus dost ponuře téměř zadoufal, že se o to pokusí.

Ještě pár minut si povídali, probírali zaměstnance a klienty Ústavu a jeho operace, než nakonec hovor vplynul do váhavého a nepříjemného ticha. Zespoda pronikal podlahou chraptivý smích opilců Rosmertina baru.

Felisha se ohlédla přes rameno na hodiny na nočním stolku. „Asi byste měli brzy odejít,“ poznamenala nejistě. „Ale než půjdete, Remusi, mohl bys zůstat na slovíčko?“ Rozpačitě střelila očima k Tonksové. „Soukromé slovíčko?“

Remus nemohl jinak a všiml si, že Tonksová vypadá trochu vyloučená – ale k jejímu dobru okamžitě vyskočila na nohy a s povadlým úsměvem na něj pohlédla. „Budu… ehm… dole,“ trhla palcem ke dveřím, „až mě budeš potřebovat.“

Remus se na ni usmál. „Přijdu brzo. Ale nemusíš na mě čekat, jestli nechceš.“

Tonksová sebou z nevysvětlitelných důvodů skoro trhla. „Ne, ne,“ odporovala rádoby nenuceně. „Bodyguard, pamatuješ? Musím tě dopravit bezpečně zpět do Bradavic, jinak bych nedělala dobře svoji práce.“

Při zmínce ochrany se na ni Remus teatrálně zamračil. „Jestli musíš. Ale dokážu se o sebe postarat.“

Tonksová se uchechtla. „Jo, jo, jsi velký kluk a to všechno. Ale i tak tě odvedu domů. Od toho přátelé jsou, ne?“

A pak s polovičatým úsměvem vyšla ven a zmizela.

Felisha hleděla na zavřené dveře s poněkud zamyšleným výrazem. „Je v pořádku?“

Remus následoval její pohled. „Asi jsem ji trochu naštval. Docela jsem šlápl vedle, než jsme dorazili.“ Otřásl se. „Ale zpět – o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“

Felisha si povzdechla a upírala zrak do přikrývky, jako by šlo o nejúchvatnější věc na světě. „Koupelna prefektů,“ pravila tiše.

Remus cítil, jak mu tvářemi stoupá horko. „Aha.“

Felisha se nevýrazně usmála. „Opravdu jsem doufala, že když si potřeseme rukama a začneme znovu, nebude na tom záležet. Ale pořád ti chci vysvětlit, že jsem se ti nevyhýbala kvůli tomu… co jsem viděla… no, teda, vyhýbala, ale…“ Zvedla ruce k rozčilené tváři. „Sakra. Úplně to packám. Proto jsem o tom nechtěla mluvit.“

Remus jemně zavrtěl hlavou. „Je to v pořádku. Pochopil jsem, že jsi pochopila, a nebylo to nečekané. Vím, že jsi dobrý člověk, Lisho. Proto ses mi vyhýbala a raději ses chovala rozpačitě a ne znechuceně, ale…“

„Nechovala jsem se tak raději!“ Felisha silně zrudla. „Proto jsem se nechovala… Myslím…“ Zuřivě mačkala hábit v rukou. „Víš ty co? Začnu od začátku.  Že jsi vlkodlak, Remusi, jsem věděla dlouho předtím, než se to objevilo v novinách. Věděla jsem to od školy. Od té noci, kdy jsem viděla…“

„Moji jizvu.“ Remus zavřel oči. „Moje kousnutí.“ Hluboko uvnitř věděl, že viděla, že rozuměla, že si dala dohromady jeho jizvy a absence při výuce – na to byla až moc havraspárská. Ale protože byli mladí – plaší náctiletí, kteří se měli hodně rádi – bylo snazší předstírat, že šlo jen o fyzickou stránku, ale on věděl a ona věděla a ani jeden nechtěl čelit tomu, že ten druhý ví. A tak oba rudli a utíkali, až se to stalo zvykem, který ani jeden z nich nedokázal změnit…

„Vím, že jsi ji viděla,“ prohodil tiše. „Podle výrazu tvé tváře, když jsi mě spatřila. Byla jsi v rozpacích, protože jsem…“ zrůžověl. „Ale bylo v tom víc. Celé dny jsem byl vyděšený, že něco řekneš.“

Felisha rozhořčeně střelila hlavou nahoru. „To bych neudělala!“ zvolala vášnivě. „Co myslíš, že jsem? Mám tě ráda, stále tě mám ráda, hodně, a nikdy bych nic takového neudělala.“ Zhluboka si povzdechla. „Jenže…“

Remus přikývl. „Rozumím.“

„To si nejsem jistá.“ Felisha se natáhla a jemně vzala jeho ruku do dlaní. „V těch několika týdnech jsem hodně zkoumala a zjistila spoustu věcí o tom, jaké to je být vlkodlakem – vlastně mě to inspirovalo k mému zaměstnání. Ale s vědomím, nakolik hrozné to je – nevěděla jsem, co ti na to mám říct, Remusi. Věděla jsem, že jsi dobrý člověk – rozhodně bych nenechala nějakou pitomou nemoc změnit můj názor – ale taky jsem věděla, že jsi hrdý. Nechtěl bys můj soucit a já netušila, jak to téma nadnést, aby to nevyznělo, že tě lituju. A tak bylo snazší…“ opět krásně zrůžověla, „… zaměřit se na jiný aspekt toho, co jsem viděla, a že tak prostě budu jen v rozpacích a nijak tě neurazím. Jestli chápeš, co tím myslím.“

Remus chápal a horkost zrudnutí se vrátila. „Ale ano. Bohužel.“

Felisha se zasmála volněji a růžový odstín jejích tváří pobledl. „Dobře. Jsem ráda, že jsme si to konečně vyříkali. Beztak už nemám důvod cítit se rozpačitě.“ Rozzářeně vstala, ale ruku mu nepustila. „Tak nemusíš mít strach,“ prohlásila srdečně. „Jsem odhodlaná se přes to dostat. Ode dneška, když se na tebe podívám, nebudu si představovat, že jsi nahý.“

A pak Felisha ztuhla. Remus sledoval její pohled a zhrozeně zůstal zírat.

Rozhostilo se naprosté ticho.

Dveře do pokoje byly otevřeny dokořán. A s chodbou za zády v nich stála Nymfadora Tonksová, madame Rosmerta a mladý pár, v němž Remus poznal dva havraspárské sedmáky.

V tom okamžiku pochopil, a srdce mu pokleslo, že každý jeden z nich slyšel poslední Felishinu větu.

Studenti zírali na svého učitele s ohromenou škodolibou radostí. Rosmerta se ušklíbala. Tonksová chvíli mrkala, ale pak zachytila hrůzu, kterou měl Remus jistě vepsanou v obličeji, a tváře se jí začaly chvět zoufale potlačovaným smíchem.

Dobrý bože. O tomhle se rozhodně bude mluvit. A to je to poslední, co potřebuju…

Rosmerta se sebrala nejrychleji a naštěstí se rozhodla pro trochu taktu. „Tudy, drahoušci,“ oslovila rozhodně pár osmnáctiletých, kterým se spadlé brady ještě nevrátily na místo. „Váš pokoj je o něco dál.“

Dvojice ji neochotně následovala. Tonksová se však ležérně opřela o zárubeň a s opatrně zvednutým obočím vyhledala pohled svého zrudlého přítele.

„Nahý?“ zeptala se s nefalšovanou zlomyslností.

Remus jí oplatil svým nejocelovějším výrazem. „Chtěla jsi něco?“ odsekl podrážděně. „Nebo jsi sem přišla jen kvůli potěšení z mého ponížení?“

Tonksová zamítavě mávla rukou. „To potěšení byl jen bonus.“ Ale její výraz okamžitě zvážněl. „Kamaráde, opravdu musíme jít.“

Něco bylo špatně – to Remus okamžitě poznal. Narovnal ramena, otočil se a zrůžovělé Felishe věnoval slabý úsměv.

„Tak – hodně štěstí,“ popřál povzbudivě.

„Tobě taky,“ vykvikla s rozpačitým pokývnutím.

Remus si povzdechl. A to právě vyřešili tu záležitost…

Ale Tonksová už nervózně poklepávala nohou. Naposledy se Remus poněkud pochmurně usmál, otočil se a zanechal Felishu v pokoji samotnou.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, Tonksová pevně popadla rukáv Remusova hábitu a rychle jej táhla chodbou.

„Proč jsi tam tak vrazila?“ Pokusil se nenechat zaznít podráždění. Pak se rozhlédl a zjistil, že je veden k zadnímu konci hostince. „A proč se vzdalujeme od schodů?“

„Protože se nemůžeme vrátit barem.“ Poklepala hůlkou na dřevěný panel a odhalila úzké, klikaté schodiště klesající k dvorku za Třemi košťaty. „Věk má přednost před krásou,“ pokynula ke skrytým schodům. „Aspoň pokud půjdeš první, přistanu do měkkého, až nevyhnutelně klopýtnu.“

Rozpačitý, zmatený a rozčilený Remus namísto toho založil ruce a otočil se k bystrozorce. „A proč se vykrádáme dozadu?“ zeptal se tak klidně, až na sebe byl pyšný.

Tonksová si jej dlouze přeměřila. „Protože Falconer, ten bezpečnostní strážce, kterého jsme potkali při naší první návštěvě Ústavu, sedí dole u baru,“ oznámila mu vyrovnaně. „A moje podezřívavá mysl odmítá přijmout, že jde jen o náhodu. Tak běž.“

Remus poslechl. Najednou se cítil příliš unavený, aby se hádal, že i bezpečnostní strážce má dovoleno skočit si na skleničku.

„Takže.“ Lehký tón Tonksové zabarvovalo cosi zvláštního. „Řekni mi o tom, jak jsi byl nahý před Felishou Hathawayovou. Nebude to onen nechvalně známý incident?“

Remus opatrně vydechl. „To není tvoje starost,“ odpověděl prkenně.

„Ne,“ odvětila Tonksová podivně tiše, když trochu klopýtla a jednou rukou se mu opřela o záda. „To asi není.“

PA: Omlouvám se za to kouzelné blábolení, nechtěla jsem na to jít tak technicky, ale prostě jsem se zasekla v té analogii! Doufám, že jsem vás příliš nenudila, a slibuji, že k akci nám chybí jen malinko kapitol… ;)