Autor: Hannah-1888             Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

The Diary of a Nobody

Rating: 13+

Kapitola 6.

Neděle, 12. června

11:00 – Withernsea, Yorkshire

Z důvodů absence kocoviny minulé noci a, bohužel, pokračující posedlosti Hermionou Grangerovou jsem odcestoval na sever navštívit otce. Dnes to tu vypadá příjemně. Slunce svítí a vlny nejsou tolik bouřlivé. Dokonce i otec je dnes v dobré (lepší) náladě.

Hned mě poznal, a i když byl lehce mimo, docela dost se rozpovídal. Stále mi připadá divné, že tady občas sedí a nekonečně brebentí. Vůbec si z mládí nepamatuju nějaké společné rozhovory. Ale samozřejmě je teď hodně změněný a proměnlivý.  Nikdy zcela nevím, koho v domě najdu, tolik stránek teď mívá.

Nicméně, navzdory své dobré náladě nebyl o nic méně zmatený než obvykle. „Kurnikšopa, co to máš v paprči?“ zeptal se hlasitě, když jsem vytáhl hůlku, abych posílil ohřívací kouzlo v místnosti.

„Nic,“ odpověděl jsem chvatně a schoval hůlku. Věděl jsem, že je zbytečné mu něco vysvětlovat.

Pak se rozhovořil o mé matce. Blábolil o čemsi, co mu podle něj řekla zřejmě včera. Muselo se to stát před více než dvaceti lety, pokud vůbec. Věděl jsem, co přijde poté – zeptá se mě, kde je.

V takových chvílích, kdy vypadal, že je mu po ní smutno, jsem téměř mohl předstírat, že mu na ní skutečně záleželo. Opravdu zvláštní – donedávna jsem nevěděl, že otcova tvář dokáže vyjádřit něco takového jako štěstí nebo smutek.

Jakkoliv se ale kvůli matce stával sentimentálním, nikdy se nijak nevyjadřoval o mně. Ne že bych si to přál – za jeho hovornost mohla jen nemoc.

Nebýt jeho zdraví, nikdy by o ní nemluvil tak procítěně. Pořád si dokázal vzpomenout na realitu jejich manželství a na to, jak děsivě se k sobě navzájem chovali.

Ohřívací kouzlo začalo účinkovat a já si rozepnul límec od košile. Povzdechl jsem si a opřel hlavu. Byla to chyba.

„Co to máš s krčiskem?“

Unaveně jsem zavřel oči. Otec se nikdy nedozvěděl nic o Voldemortovi, teď mu to vše nebudu vysvětlovat.

„Stalo se to v bitce,“ prohodil jsem suše.

„Dúfám, žes jim natrhnúl řitisko!“

Nad tou ironií jsem se málem rozesmál. Ale jen málem. Nemyslím, že roztržený krk může být někdy k smíchu.

Než jsem odešel, dostavila se sestra a řekla mi, co už jsem věděl – že by neměl být ponechán o samotě delší dobu.

„Už jste mu navrhl pečovatelský dům?“ zeptala se.

Bylo mi jasné, že otec by raději skočil z útesů, než aby souhlasil s něčím takovým.