Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 32 – Druhá strana normálnosti

Scorpiův úhel pohledu

„Měla bych být doma kolem sedmé," řekne mi Daisy mrtvě. I její oči jsou mrtvé. Není to novinka, ale těch drobných změn, které se u ní udály za pět měsíců našeho manželství, si nejde nevšimnout. Za ty změny můžu jenom já.

„Měj se," odpovím, zhruba stejně nenadšeným tónem. Už mi nevěnuje ani pohled a přemístí se. Kdysi by neodešla z místnosti, natož z domu, aniž by mě předtím nepolíbila. V tuhle chvíli si nedokážu vzpomenout, kdy jsme se políbili naposledy.

Když odejde do práce, bezcílně bloumám naším bytem. Pracuju jen tři dny v týdnu a dnešek k nim nepatří. Není tu co dělat ani kam jít, nebo tu spíš já nikam jít nechci. Ve Státech jsme už tři měsíce a je to čím dál horší. S Daisy za den prohodíme asi tak čtyři věty a i tohle číslo pořád klesá. Večeříme v tichosti, tedy pokud je na večeři doma. Čím dál častěji chodí jíst se svými novými přáteli z práce, všichni vypadají a oblékají se stejně jako ona. Následuje jejich příkladu.

Tady je všechno mrtvé. Počasí, sousedství, moje manželství. A Aidan mi chybí každý den víc a víc. Vídám ho jednou za čtrnáct dní, což ani zdaleka nestačí. Daří se mi vyhýbat se Rose, vždycky ho vyzvednu, jen když je s mými rodiči. Snažím se ji před Aidanem nezmiňovat, protože se bojím, že začne mluvit o jejím novém příteli. Ten je mi úplně ukradený. Stejně jim to nemá šanci vydržet.

Loni touhle dobou jsem byl zamilovaný do Daisy. Nebo jsem si to aspoň myslel, což je vlastně totéž. Dostal jsem se přes Rose - nebo jsem si to myslel, což je opět to samé. A teď je mi čtyřiadvacet, jsem polapený v manželství bez lásky a žiju tisíce kilometrů daleko od svého syna. Nikdo si neumí věci podělat tak jako já. Dokonce ani Rose ne. A ta to dělá pravidelně.

Snažím se na ni nemyslet. Vážně, snažím se. Bylo by to jednodušší, kdyby nám to s Daisy jako páru vážně klapalo, ale jelikož neklape, začal jsem běhat a plavat, abych na ni zapomněl. Zkoušel jsem si číst, ale to mě frustruje, tak jsem toho nechal. Takže mám akorát plavání, běhání a tři dny v týdnu práci. A stejnou trasu jako já běhá i dost fakt atraktivních žen, takže bych řekl, že si jako věrný manžel vedu docela slušně.

Myšlenky se mi zase rozběhnou směrem k Rose, takže se převléknu do běžeckého a zamířím ven. Na to, že je listopad, je tu teplo. Vsadím se, že doma už sněží, nebo alespoň prší. Nikdy by vás nenapadlo, že budete postrádat anglický déšť, dokud nepřijdete o možnost si na něj denně stěžovat. Ale věřte nebo ne, neustálé slunečno se pěkně omrzí.

Běžím hodinu. Ani nevnímám cestu, protože tuhle trasu běhám často. Jako obvykle běžím kolem mudlů, kteří si jdou po svém, do práce a na nákup. Vidím rodiče s dětmi a mám chuť na ně plivnout. Vidím páry, co spolu doopravdy mluví, a mám chuť jimi zatřást, protože si dost neváží svého vztahu. Vidím smějící se přátele. A dojde mi, že nic z toho nemám; žádné přátele, žádný vztah. Víceméně si žiju ve vlastní hlavě.

Když dorazím do naší budovy, žena, co bydlí nad námi, akorát vychází ven. Předpokládám, že je to mudla, trochu mladší než já. Je vážně nádherná. Má velmi tmavé vlasy, což je po těch blondýnách a zrzkách příjemná změna. Možná jsou brunetky víc v pohodě, nevím. Vím jen, že blondýny a zrzky mi dávají zabrat.

„Ahoj, Scorpie," pozdraví mě a usměje se. Má nádherně bílé zuby. Bydlí se svým přítelem, takže po ní nehodlám vyjet, nebo tak. A já žiju se svou ženou. Jen podotýkám, že má nádherně bílé zuby. Možná jsou umělé.

„Ahoj, Diane," odpovím a modlím se k Merlinovi, aby se tak vážně jmenovala. Vím, že už se mi představila, ale jména nejsou moje silná stránka.

Pokračuje dál beze slova a mně se uleví, protože nejsem moc dobrý ani v nezávazné konverzaci. Uvědomím si, že jsem za dnešek řekl celkem čtyři slova, což je jen o dvě míň než včera. Brzy nebudu vůbec potřebovat hlas. Nejenže nemám s kým mluvit, ale není ani o čem.

Skoro každý den píšu Aidanovi. Šestiletému dítěti toho moc napsat nemůžete, obzvlášť když víte, že mu dopis bude číst jeho matka. Nemůžu se dočkat, až povyroste a budeme si moct normálně povídat. Rose říká, že bych se měl k Aidanovi přestat chovat jako ke kamarádovi, ale můj otec se ke mně nikdy přátelsky nechoval a myslím, že to je ten průser. Nebudu rozebírat otcovy průsery, protože to by trvalo celý život. Řekněme, že je to průserář, a já nechápu, jak s ním moje matka vůbec vydrží.

Myslím, že se možná měním ve svého tátu. Všiml jsem si toho už před pár lety, ale myslím, že zvládnu nebýt čiré zlo, aspoň dokud nezačnu plešatět.

Když se vrátím do bytu, dám si něco k obědu. Chvilku se dívám na televizi. Napíšu dopis pro Aidana a pro mamku, která mě už plísnila za to, že se neozývám. Vymyslím si pár blbostí, že se tu s Daisy máme báječně, že Ameriku zbožňuju a že musí s tátou brzy přijet na návštěvu. Prázdná slova, prázdné sliby, ale snad ji na další týden uspokojí. Nechci, aby to vypadalo, že mi máma nechybí; protože chybí. Je to asi jediná normální osoba v mém životě. Jen nechci, aby si o mě dělala starosti.

Daisy se z práce vrátí v sedm, přesně jak řekla. Nepozdraví mě a já nepozdravím ji. Nejsem si jistý, jak dlouho takhle ještě vydržím žít, ale na pokraji zhroucení zatím nejsem. Myslel jsem, že to přijde, když dala Aidanovi k jídlu oříšky, ačkoliv jsem si jistý, že jsem jí o jeho alergii řekl. Pak jsem si myslel, že to přijde, když moje šílená ex-přítelkyně ponoukla Daisy, aby mě sledovala a obvinila z nevěry. Ale přes to všechno jsem se s ní odstěhoval do Ameriky. Vážně udělám cokoliv, abych se vyhnul velké konfrontaci.

Pobíhá sem a tam po bytě, uklízí a vaří večeři, kterou si opět sníme v tichosti. Nádobí myje rukama místo magií, nejspíš proto, aby měla co dělat, a tím pádem i výmluvu, proč se mnou nemluvit. Je to v pořádku. Já se s ní stejně bavit nechci.

Zatímco Daisy myje nádobí, zazvoní mi telefon. Zvednu ho, je to pro mě příležitost říct víc slov, než jsem tu řekl za celé dny.

Volá mi táta. Je to divné, že volá on, nikdy nepoužívá telefony, ani ty magické, protože mu přijdou příliš „mudlovské". Ještě divnější je, že doma je hluboká noc.

„Tati? Všechno v pořádku?" zeptám se okamžitě. Myšlenky mi míří k Aidanovi. Ale kdyby se mu něco stalo, určitě by mi zavolala Rose. Ledaže by bylo něco s Rose...

„Jde o tvou matku," vykládá horečnatě. „Je to s ní špatné."

„Co tím myslíš?" zpanikařím. Daisy přestane s mytím a otočí se ke mně, ve tváří má obavy.

„Já... nevím, co se stalo, v jednu chvíli byla v pořádku a za vteřinu byla v bezvědomí. Teď je u Munga..."

„Jedu domů," řeknu okamžitě. „Hned si seženu nouzové přenášedlo."

Jen co zavěsím, Daisy si stáhne gumové rukavice a očividně na chvilku odloží slib mlčenlivosti.

„Co se stalo? Něco s Aidanem?"

Daisy začne s telefonáty. Někdo z jejích známých má na ministerstvu Států kontakty a může mi do hodiny sehnat přenášedlo. Daisy mi pomůže sbalit pár věcí a celou dobu mě ujišťuje, že máma bude v pořádku. Poprvé za několik měsíců jsem jí vděčný. Vidím v ní ženu, do které jsem se zamiloval.

Na ministerstvo jdeme společně a rychle se dostaneme skrz bezpečnostní prohlídku. Máme asi půl hodiny k dobru, tak si ke mně sedne, zatímco čekáme.

„Jsem si jistá, že to bude dobré," ujistí mě Daisy popadesáté. „Tvoje máma je mladá a zdravá, bude v pořádku."

„Jo," víc ze sebe nedostanu. Rád bych se uměl vyjádřit líp, poděkovat jí, že tu se mnou je. Ale na to jsem trošku moc Malfoy.

„Scorpie..." řekne Daisy, hlas se jí třese. Podívám se na ni a všimnu si, že pláče. „Měl bys zůstat doma. Měl bys zůstat v Anglii. Napořád."

„Cože?" nemůžu jejím slovům uvěřit. I když jsem to měl samozřejmě čekat. Je zvláštní, že mě ani nenapadlo, že by měla jet za mámou se mnou.

„Nejsi tu šťastný," pokračuje. „Nebyli jsme šťastní už hodně dlouho. Oba víme, že... tohle nikdy nemohlo vydržet."

„Ale-" začnu se dohadovat, ale ona mě přeruší. Jsem tak trochu rád, protože nevím, co bych řekl.

„Už mě nemiluješ," řekne.

„Daisy, miluju," řeknu a myslím to vážně. Miluju ji. Kdyby ne, tolik bych se nesnažil.

„Nemiluješ mě dost," vyjádří se jinými slovy. S tím se hádat nemůžu. „Vím, že ji miluješ víc."

Nemusím se ptát, koho tím ‚ji' myslí.

„Mezi mnou a Rose už nic není," řeknu jí. Říkal jsem jí to už tolikrát. Nejsem si jistý, jestli jsem to někdy myslel vážně, nebo jestli tomu uvěřila.

„Mezi tebou a Rose vždycky něco bude," řekne. „Snažila jsem se to ignorovat a snažila jsem se ji nesnášet, ale ji je těžké nenávidět. Tím spíš, že to je tvoje vina, že jste se nikdy nedali dohromady."

To mě nadzvedne. „Tak počkat, ona si se mnou pohrávala celou věčnost! Chtěl jsem s ní být, ale ona celá zroseovatěla... Jak můžeš říct, že to je moje vina, když je to naprosto její vina!" Nemůžu uvěřit, že se o tomhle dohaduju se svou ženou. A nemůžu uvěřit, že je na Roseině straně! Kdy se začaly mít rády?

„Ne," odsekne Daisy. „Nikdy jsi o ni nebojoval."

„To teda jo!"

„Tak mi dej jeden příklad, kdy jsi o ni bojoval. A myslím vážně bojoval, Scorpie. Vždycky ses spokojil s jejím ‚ne'. Nikdy ses nepokusil omluvit se jí za svoje chyby, protože jsi moc pyšný. Nezapomeň, že než jsme se dali dohromady, všechno jsi mi o vás dvou řekl, Scorpe!"

Je pravda, že jsem jí řekl všechno. Měl jsem vědět, že je chyba si ji vzít potom, co jsem jí vyklopil všechno o Rose. Ale na mou obranu, když jsem jí o tom vykládal, vždycky jsem z těch historek vycházel v dobrém světle.

„Proč bych o ni měl bojovat? Kdyby se mnou chtěla být, tak se mnou je," ušklíbnu se.

„Oh, copak je to tak snadný?" zeptá se Daisy. „Musíš o ni zabojovat, jinak nikdy nebudeš šťastný. A já chci, abys byl šťastný."

„Proč se prostě nemůžeme pokusit slepit tohle? Ty a já?" zeptám se, i když vím, že je to k ničemu. My dva jsme spolu rozhodně skončili.

„Protože nechci být vdaná za muže, který bude vždycky milovat někoho jiného," popotáhne. Nesnáším se za to, že jí tohle dělám. Nesnáším, že tohle je první pořádná konverzace, kterou za posledních pár měsíců vedeme, a že je nejspíš naše poslední. „Jeď domů. Postarej se o svou mámu. Bojuj o Rose. Buď šťastný, prosím."

Nevím, co jí na to říct. Obejmu ji, chvilku se držíme v náručí a mně dojde, že tohle je konec mého manželství. I když už k němu nějakou dobu spělo, je to pořád šok. Něco ve mně se k němu pořád chce upínat, snažit se ho zachránit, i když to nemá smysl. Jako kdyby moje manželství dostalo polibek mozkomora a jeho duše je navždycky pryč, bez ohledu na to, jak moc se snažím ho resuscitovat.

Přenášedlo, plechovka od sodovky, se pomalu rozzáří, a já se ho chytnu.

„Sbohem, Daisy."

„Sbohem, Scorpie. Pošlu ti tvoje věci."

Přikývnu, a pak mě to bleskově vytrhne z Ameriky a o chviličku později přistanu ve foyer u svatého Munga. Transatlantická přenášedla způsobují mnohem větší ztrátu orientace než ta normální, ale já se teď tak soustředím na mámu, že si toho ani nevšimnu.

V tuhle noční hodinu tu nejsou žádné recepční. V hale zastavím léčitele a vyptám se na Astorii Malfoyovou, ten se optá vrátného, který mi sdělí, že podle jeho informací leží na pátém patře v pokoji 508. Ani jeden z nich neví, jak na tom je. Spěchám do pátého patra.

Na jedné ze židlí před pokojem 508 sedí Rose v zeleném pyžamu. Nečekal jsem ji tady, obzvlášť teď uprostřed noci; vždycky mi dokáže vyrazit dech, i když je moje matka nemocná. Když mě uvidí přicházet, vstane.

„Scorpie," řekne vážně. Vypadá rozrušeně.

„Co se stalo?" zeptám se okamžitě.

„Ach, Scorpe, je mi to tak líto," zašeptá. „Bylo to aneurysma v mozku. Nešlo s tím nic dělat..."

Nedokážu to zpracovat. Proč se tváří, jako by moje matka byla mrtvá?

„Co tím chceš říct?"

„Ona... Scorpie, před pár minutami zemřela." Rose se rozpláče a obejme mě. Stiskne mě tak pevně, jako by mě už nikdy neměla pustit.

Nerozumím tomu. Byla v pořádku. Byla zdravá, nikdy nepila ani nekouřila. Nikdy ani nebyla nemocná. Tak jak může jen tak být mrtvá? Zrovna jsem jí napsal dopis, přečetla si ho vůbec?

„Já... tomu nerozumím," řeknu. „Ona... ani nebyla nemocná..."

Rose se ode mě odtáhne, ale pořád mě drží za ruce.

„Já vím," zašeptá. Zjevně už nějakou dobu plakala. „Je mi to strašně líto. Tvůj táta mi zavolal, když ji přijali. Je to k nepochopení."

„Kde je?" zeptám se.

„Tam uvnitř," Rose kývne směrem k číslu 508. „Tvůj táta je tam s ní. Měl bys jít dovnitř. Já budu čekat tady."

Vejdu do pokoje. Nejsou tam žádní léčitelé, jen táta s hlavou v dlaních a máma. Ta leží na posteli a vypadá, jako by jenom spala. Vím, že je to klišé, lidi to o mrtvých říkají vždycky, ale vážně to tak je.

„Tati," zašeptám. Nepodívá se na mě. Mému otci moc nejde ukazovat emoce. Jediný člověk, kterému se kdy otevřel, byla moje matka.

Sednu si na druhou stranu máminy postele a jen na ni zírám, ještě pořád nic moc necítím. I tak před tátou neukazuju emoce moc rád, už teď si myslí, že jsem moc citlivý. To teda nejsem - jen se zeptejte Rose.

Vždycky jsem vycházel líp s mámou než s tátou. Když jsem Rose přivedl do jiného stavu, mamka mě podpořila, i když mi bylo jasný, že zuří. Naproti tomu táta se choval jako totální sociopat. Máma je ten důvod, proč jsem normální. A teď je pryč. Bude zajímavé zjistit, jak mě tohle ovlivní.

Lidé mi vždycky říkali, že mám její oči.

Dál na ni prázdně zírám a čekám, kdy se probudí. Táta neřekne nic, ani se na mě nepodívá. Kdyby zemřel on, podpíral bych teď mámu a konejšili bychom se navzájem. Nejsem si jistý, jak se mám k tátovi chovat, když tu máma není.

Za pár minut přijde léčitelka a oznámí nám, že musí přesunout tělo do márnice. Musíme opustit pokoj. Přetáhne mámě prostěradlo přes hlavu, mávne hůlkou a mamka zmizí. A pak mě to sejme, a ať se snažím, jak chci, rozpláču se. Jako vážně rozbrečím. V životě jsem takhle nebrečel, a jestli jo, tak si to nepamatuju.

Táta se okamžitě přemístí. Předpokládám, že domů. Je mi to vcelku jedno.

Rose ke mně přiběhne, jsem tak rád, že tu je. Znovu mě obejme a taky se rozpláče, takže si nepřipadám jako takový idiot. Pořád opakuje, jak je jí to líto, ale byl bych radši, kdyby to nedělala, protože se tím nic nezmění. Je tady. Miluju, že tu je.

Když se pustíme, zase ještě chvíli drží moje ruce ve svých. Držím její levou ruku a cítím, jak se mi do dlaně zarývá její prstýnek. Podívám se dolů a uvidím na jejím levém prsteníčku malý diamantový prsten.

„S kým jsi nechala Aidana?" zeptám se, všechno mi začíná zapadat do sebe.

„Tom je u mě," řekne. „Tak pojď, měl bys jít domů, tady nemá cenu zůstávat. Vysvětlím to Aidanovi. Můžu pro tebe ještě něco udělat?"

Mohla bys mi říct, proč je Tom u tebe doma. A proč, sakra, nosíš zásnubní prstýnek.

Nevěděl jsem, že jsou pořád spolu. Aidan se o něm nezmiňuje, a tak jsem nějak předpokládal, že už je mimo, nebo to aspoň není navážno. Rozhodně ne dost vážné na zásnubní prsten.

Nic z toho neřeknu.

„Ne," odpovím. „Běž domů. Je pozdě."

„Jsi si jistý?"

„Jo. Tak běž domů. A... uvidíme se."

To ona neakceptuje. Přemístí se se mnou ke mně domů, uvaří mi čaj a počká, než se uložím do postele, až pak odejde domů za svým snoubencem. Sedím sám ve své ložnici a táta je zase sám v té své. Je vážně ohromující, jak moc se může během pár rodin jedna rodina rozpadnout. Ještě včera jsem měl ženu a matku. Dneska nemám ani jedno.

Nemám ani Rose.