Calwen
Letní deště
Summer Rains
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3225834/1/Summer-Rains
autor: Daylyn
překlad: Jacomo betaread: Ivet
Žádost o povolení překladu zaslána
Rating: 13+
Drama/Romance, HP/SS preslash
Shrnutí: Série deštivých momentů v životě Severuse Snapea.
Poznámka překladatelky: Jo, je to slaďárna. Ale někdy potřebujeme i romantiku. Třeba o narozeninách.
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Daylyn. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.
Pro moji milovanou Calwen, která mi před patnácti lety ukázala knihy o Harrym Potterovi
a tím nasměrovala moji další životní cestu.
Všechno nejlepší k narozeninám, světýlko moje!
***
Padal letní déšť, když Pán zla zemřel a moje polámané tělo leželo v blátivé kaluži u nohou Harryho Pottera. Klekl si vedle mě, sevřel mě pažemi a jeho zelenýma očima probleskovalo šílenství.
"Čert vás vem!" křičel. "Zase jste mě zachránil. Proč mě vždycky zachráníte?"
Na to neexistovala žádná odpověď. Cítil jsem, jak krvácím a má krev se vsakuje do černého hábitu.
"Mizero," vykřikl znovu. "Budete žít. Budete žít, sakra."
Byl bych se s ním hádal, už ze zvyku bych ho znovu poučoval profesorským tónem. Ale volala mě temnota.
"Proč jste to udělal?"
Slyšel jsem, jak se ptá, tam někde na okraji mého vědomí. Na takovou otázku neexistovala žádná odpověď. Já, který jsem všechno obětoval kvůli chybě v mládí, jsem nyní kvůli synovi svého nepřítele obětoval život. Vypadalo to, že Albus měl ve všem pravdu. Vždycky mě znal líp než já sám.
"Pomozte mi! Pomozte jemu!" volal na bystrozory, kteří se vedle nás objevili. Řekl bych mu, ať se neobtěžuje, ale temnota mě konečně pohltila.
Padal letní déšť, i když jsem se probudil v nemocniční posteli. Přes pomůcky, obalující mé stále polámané tělo, jsem viděl vodu, stékající za oknem. Moje odřená kůže ostře kontrastovala se zářivě bílým povlečením a ve vzduchu se vznášel těžký pach desinfekce.
Otočil jsem hlavu a uviděl zelenooký zázrak, jak mě pozoruje a vyčkává. Naše pohledy se setkaly, v tom jeho nenávist, zármutek, čirý zmatek. Ale dotkl se mé ruky a jemně ji pohladil, jako kdyby se bál, že se roztříští či zlomí.
Znovu jsem usnul, zaposlouchaný do zvuku padajícího deště a udivený tím, proč se cítím v bezpečí.
Padal letní déšť, když mě z nemocnice odvedli před Starostolec. Musel jsem být souzen za své hanebné činy, zaplatit za vraždu Albuse Brumbála. Chtěl jsem se vzdát, nechat je, ať mě odvedou, ať mě zabijí. Jen jsem si přál, aby už všechna ta bolest skončila.
Ale on tu byl zase. Pozoroval mě. Oči Harryho Pottera se vpily do mých a já jsem zjistil, že bych si přál, aby se na mě jednou, alespoň jednou nedívaly s nenávistí. Posadil jsem se do středu toho děsivého prostoru, řetězy mě připoutaly ke křeslu a já jim všechno řekl. Všechno. O mém špehování, Neporušitelném slibu, Brumbálově plánu a jak jsem dělal vše, co bylo nutné, aby byl Pán zla poražen. Podle uzavřených výrazů kolem sebe jsem mohl říct, že mi nevěřili.
Pak nastal šum. Vyvolený se dožadoval slova.
Všichni, včetně mě, jsme byli přesvědčeni, že potvrdí moji zradu. Ale on mluvil jen o závěrečné bitvě a tom, jak jsem se neodvolatelně zřekl Pána zla. Pověděl jim, jak jsem se před něj vrhl a jako lidský štít ho ochránil před strašlivými kletbami, které na něj sesílali všichni okolostojící Smrtijedi. Řekl, že ten moment překvapení mu poskytl čas, který potřeboval k zasazení poslední rány.
Prohlásil, skálopevně, že by beze mě Voldemorta nedokázal porazit.
Věděl jsem, že jeho slova se Starostolcem nepohnou. On také. V jeho pohledu byl obrovský smutek a bolest. Ale žádná nenávist. Konečně žádná nenávist.
Byl jsem připravený přijmout svůj osud.
Padal letní déšť a já jsem stál, spoutaný, na Příčné ulici, abych čelil první části svého trestu - zlomení hůlky.
Díky obraně Vyvoleného jsem nebyl popraven.
První část mého rozsudku měla být provedena na veřejnosti, protože tak mohl být kouzelnický svět uklidněn rychlými zásahy ministerstva proti ohavným Smrtijedům. Nebo mi to aspoň bylo řečeno.
Zahleděl jsem se na dav, velkou klaustrofobní změť, která se tu shromáždila, aby přihlížela rozvrácení mé síly, mé identity, mé vůle. Ale i v té bezejmenné mase jsem ho dokázal snadno najít, osamělého v rozzlobeném davu.
V okamžiku, kdy se to stalo, jsem se soustředil na jeho oči. Nemohl jsem se dívat na samotné zlomení hůlky, ačkoliv to hlasité prasknutí mnou otřáslo do morku kostí a naplnilo mě pocitem fyzické bolesti.
Viděl jsem, jak mu tváře brázdí mokré stopy, a věděl jsem, že se podobají těm mým. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že jsou způsobeny letním deštěm.
Padal letní déšť, když jsem nastoupil na loď do Azkabanu. Přes veškerou snahu nebyl Harry Potter schopen zabránit tomu, abych tam byl poslán, protože jsem, konec konců, použil neodpustitelnou.
Byl v přístavu, čekal a díval se. Naše oči se naposledy setkaly, když loď vyplula, a ta zeleň se mi vpálila do duše.
Padal letní déšť, když mě z vězení propustili, po dvanácti letech. Ironie toho, že jsem tu strávil stejně dlouhou dobu jako Black, mě nijak nezasáhla. Měl jsem být odsouzen na doživotí, ale vypadalo to, že je pro mě uchystáno další mučení.
Ke vchodu na Příčnou ulici jsem byl přiveden bez peněz a bez hůlky.
"Nejlíp uděláš, když opustíš náš svět, Snape," řekl mi můj poslední strážce krutým tónem.
"A kam mám asi tak jít?" zeptal jsem se.
"To nás nezajímá," zněla odpověď. "Hlavně když tu nebudeš."
Zalila mě panika. "Ale tam venku zemřu," hlesl jsem zlomeně.
"O to jde," sdělil mi a vystrčil mě do mudlovského světa.
A přímo do náruče Harryho Pottera. Jistě, staršího, sebejistějšího Harryho Pottera, ale se stejnýma zelenýma očima, které mě už více než desetiletí pronásledovaly ve snech.
Plaše se usmál: "Vítejte na svobodě, Severusi." Držel hůlku. Mou hůlku. Mou hůlku, která byla zlomena. A nějak opravena.
Šokem jsem ztuhl. "Už nemám dovoleno kouzlit, Pottere," namítl jsem ostře. Věděl jsem, že bych zaplatil životem, kdybych to zkusil. A taky jsem se cítil ponížený tím, že to jsou první slova, která jsem mu řekl do očí od doby, kdy jsem prchal před svými strašlivými činy, když mě nazval zbabělcem.
"Ne, nemáte dovoleno kouzlit," souhlasil. "Ne ve Velké Británii. Ale já už tady nežiju."
Můj zmatek musel být jasně zřetelný. Sakra, býval jsem schopný ovládat emoce.
"S ministerstvem jsme se shodli, že to tak bude nejlepší. Chtěli mě ovládat, moje činy, každý můj krok. Já jsem ale nechtěl. Byl jsem ohledně toho docela neoblomný. Bylo to... nechutné. Zařídil jsem si svůj domov jinde."
"Tak co tady děláte?"
"Čekám na vás, Severusi. Tady, vezměte si svoji hůlku. Dal jsem ji opravit jedním mistrným výrobcem hůlek v Jižní Americe."
Stále jsem váhal dotknout se jí. "Kde teď žijete?" zeptal jsem se místo toho.
"Podejte mi ruku a já vám to ukážu," řekl.
Padal letní déšť, když jsme se přemístili do jakéhosi svěžího tropického ráje. Stáli jsme před malým domkem, který, jak jsem předpokládal, patřil muži vedle mě.
"Vítej doma, Severusi," prohlásil a znovu mi podal moji hůlku.
Tentokrát jsem si ji vzal. "Proč to děláš?" zeptal jsem se udiveným šepotem. "Co chceš?"
Zvedl ruku a prsty mě pohladil po vlasech. "Čekám na tebe," řekl. "Zdá se, že celou věčnost."
Přistoupil ke mně blíž, ale poskytl mi čas se odtáhnout, kdybych chtěl. Neudělal jsem to.
Naše rty se setkaly. Chutnal přesně jako letní déšť.