Autor: Amarti Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/9/Just-to-Be
Rating: 16+
Kapitola 9. Prostě jen být – 1. část
Ermengarde Rosierová seděla v posteli jako svíčka a pokrýval ji pot. Leopold ji okamžitě objal, houpal s ní a šeptal jí do ucha konejšivá slova. Téměř ihned se uklidnila. Pan Snape skoro nikdy nemusel přijít, když měla Ermengarde noční můru. Leopold byl rád. Byla to jeho sestřička – on byl za ni zodpovědný. Nikdo jiný.
„Noční můra?“ zeptal se tiše. Přikývla.
„Stejná jako vždy?“
Zavrtěla hlavou. „Nene, tato byla jiná. Ani si nepamatuju, co se mi zdálo.“
Leopold ji na chvilku stiskl pevněji, ale pak se uvolnil. „Je to dobré, nebo špatné znamení?“
„To nevím,“ odvětila Ermengarde. Bratr a sestra dlouho seděli v temnotě, tulili se k sobě a nic neříkali. „Leopolde?“ zeptala se nakonec tiše.
„Hm?“
„Co myslíš, že teď dělá Brigita?“
„Spí, doufám.“
„Ale co myslíš, že dělala ve dne? V Bradavicích?“
„Vsadím se… vsadím se, že létala nad jezerem na velkém hipogryfovi. Přesně jako pan Potter, když tam studoval.“ Leopold tomu opravdu, ale opravdu chtěl věřit. Ale už přes rok od Brigity nedostal dopis a ani se po druhém ročníku nevrátila na prázdniny.
„Vsadím se, že to by se Brigitě líbilo.“
„Mně taky.“
„Leopolde?“
„Hm?“
„Líbí se ti tady?“
Dlouho a pořádně se zamyslel, než odpověděl. „Ano, líbí.“
„Mně taky,“ povzdechla si Ermengarde. „Jsme tu jako doma.“
ooOOoo
Všechno se to seběhlo tak náhle.
Slečna Grangerová už dávno skončila Petra Pana a přešla k Tajné zahradě, když se Margaret Macnairová roztřásla, zcela mlčky. Pak začala velmi zhluboka a rychle dýchat, ale jakkoliv se snažila, nemohla vdechnout žádný vzduch. Nevěděla, co to způsobilo – jednu chvíli byla v pořádku, a teď se třásla se sevřenou hrudí, dýchala, ale nadechnout se nemohla, musela dýchat…
A pak se rozkřičela. Křičela z plných plic. Křičela do ochraptění. Pronikavým, hrůzyplným hlasem plným děsu.
Nejhorší na tom bylo, že nevěděla proč.
ooOOoo
Hermiona ztuhla a pohlédla na Snapea, který okamžitě vystřelil ze zadní části pokoje k Margaretě, přitáhl si ji k hrudi a hladil jí záda v konejšivých kruzích, zatímco ji houpal. Věděla, že jí v očích viděl tu bezmoc, když marně tápala, co udělat.
„Už se to stalo dřív? Co normálně děláte?“ ptala se horečně přes dívčin křik.
Snape zavrtěl hlavou. „Takový záchvat dřív neměla.“
Hermiona se kousla do spodního rtu (zlozvyk, kterého se marně zbavovala už roky) a rozhlédla se. Děti tu stále seděly, zjevně vyděšené a přesto zároveň netečné k okolnímu dění. Prostě jen byly… tady. Měly by to sledovat? Neměly by jít do postele?
Snape jí snad četl myšlenky, protože jim klidně a vyrovnaně pokynul: „Do postelí.“ Čtrnáct párů nožek se rychle vydalo jej poslechnout.
Hermiona se rozhlédla po pokoji a do očí jí padl oheň. Krb. „Lenka!“ zvolala najednou. „Severusi, neměli bychom sem povolat Lenku? Možná pomůže.“
„Udělám to.“ Momentálně z krbu nemohl zavolat Lence nikdo jiný. Dospělí mohli používat krb jen z a do svých domovů, ale to bylo vše. Nemohli jej použít na jiná místa a dokonce nemohli jinam ani volat. Sám nastavil obrany.
Odmotal ze sebe Margaret a slíbil, že to bude trvat jen chvilku a že se za okamžik vrátí. Holčička jen zesílila kvílení. Vcukuletu klečel Snape u krbu s hlavou v plamenech.
ooOOoo
„Láskorádová? Láskorádová! Potřebuji vás, abyste – cože, Longbottom? Co to – nevadí. Hoďte na sebe nějaké oblečení a okamžitě sem dorazte. Slečna Macnairová má vážný záchvat paniky.“ Rychle vytáhl hlavu z krbu a snažil se zapomenout na Longbottomův těstovitý bílý zadek vlnící se přímo před jeho očima.
Vděčný, že ani Grangerová ani Margaret neslyšely konec hovoru, se odsunul od krbu a klidně oznámil, že: „Bude tady brzy,“ jako by právě neviděl nic neobvyklého. Grangerová přikývla.
Severus dvěma dlouhými kroky zdolal vzdálenost k pohovce a přitáhl si holčičku na klín. Vší silou se k němu přitiskla a obtočila kolem něj ruce i nohy. Přes vzlyky se snažila popadnout dech. Objal ji a držel pevně, aby ji uklidnil. „Ššš, Maggie,“ šeptal tak potichu, aby ho slyšela jen ona. „Jsem tady, držím tě, postarám se o tebe, nikomu nedovolím, aby tě zranil. Jsi v bezpečí.“
Pohlédl přes rameno holčičky na Grangerovou. Stála u zdi vedle krbu, nehybná a tichá. Její obličej a tělo se jevily klidnými, ale z očí zářil jen a pouze strach. Severus si byl jistý, že ne strach o sebe, ale o Margaret. Za ty měsíce, co bydleli na Grimmauldově náměstí, Grangerová neviděla zhroucení žádného dítěte. Jen jednou za její přítomnosti měla Ariadne Carrowová noční můru, ale ta se dala snadno zvládnout. Ariadniny noční můry nikdy nebývaly tak vážné, a do pár minut se nechala přesvědčit, aby zase usnula. Až na tu noc s Potterem jej nikdy nedoprovázela na návštěvy absolventů. Ani nezůstávala na noc v jejím starém pokoji, i když jej pro ni i dál nechával volným, kdyby ho někdy potřebovala. Bylo to opět jako té noci v nevěstinci – Grangerová chtěla pomoci, ale konfrontace s bolestí a hrůzou, které nikdy nezažila, ji zbavila pohybu a, upřímně, i užitečnosti. Pravděpodobně neviděla, že se něco takového blíží. Asi neslyšela nic než působivé zprávy o psychickém a vzdělávacím a společenském pokroku dětí.
Ale ani jeden z nich tu nebýval přes noc jako on. Zatímco děti se od příchodu sem jevily vyrovnanější a mnohem méně je trápily noční můry (za což s nechutí musel poděkovat Láskorádové), stále byly těžce traumatizované a pošramocené. Grangerová nic z toho nevěděla a nedokázala proto správně jednat. Bude to muset napravit.
V záblesku zelených plamenů z krbu vystoupila Láskorádová se svým vždy přítomným úsměvem a modrookým nepřítomným pohledem. Rty měla trochu nateklé a dlouhé blonďaté vlasy zacuchané. Longbottom ji záhy následoval, zuřivě si uhlazoval vlasy a jeho tvář s očima upřenýma do podlahy nabrala barvu rajčete.
„Dobrý večer, Severusi,“ pozdravila Láskorádová příjemně, jako by ji ani ne před pěti minutami nepřichytil in flagranti. Což jí umožnilo dosáhnout vzácného jevu, a totiž že se Severus cítil nesvůj. Klekla si na úroveň křičícího a vzlykajícího dítěte v jeho náručí. „Margaret,“ začala tiše, aby děvčátko nevyplašila a mohla se o něj co nejlépe postarat. Margaret visela na Severusovi s obličejem zabořeným do jeho hrudi.
Longbottom stál v obývacím pokoji s výrazem člověka, který nemá ponětí, kde je, nebo co tam dělá. Aniž by se střetl se Severusovým pohledem, pravil: „Dobře, jen…“ Načež se obrátil a odspěchal do kuchyně. Severus protočil očima.
Láskorádová brzy povzbudila Margaret natolik, aby začala dýchat podle jejího rytmu. Nádech nosem, výdech ústy, vše dlouze a kontrolovaně. Nádech, podržet, výdech. Poznal, jak se její tělíčko snaží o kontrolu, a i on následoval dýchání podle Láskorádové, aby uklidnil dívenku i její dýchání. Postup se zdál podobný tomu, který používal, když začal praktikovat nitrobranu. Očistilo to mysl od emocí a donutilo se zklidnit, i když byl člověk rozrušený. Šlo o jistý způsob ošálení těla, aby se uvolnilo.
Severuse napadlo, že nitrobrana by mohla být pro tyto děti vhodná dovednost – oddělit temnotu minulosti přítomností, pokusit se zabránit těm nejsilnějším emocím, aby vyplavaly na povrch a dostaly je do problémů s ostatními studenty v Bradavicích. Občas bylo nejlepší naučit se nitrobranu v mladém věku, omezit tak duševní bariéry a překonat naučené chování. Přestože tyto děti byly v podstatě staré a jejich minulost skrývala skutečné hrůzy.
Vzpomněl si na trénink s Potterem, na vše, co Potter do oné doby viděl a zažil, a připustil, že zabránit mu i v té nejmenší dovednosti nemusela jen jeho pitomost a sklon nosit srdce na dlani. Možná byla nitrobrana pro tuto skupinu příliš riskantní. Bude si to muset promyslet.
Margaret teď dýchala klidněji, vyrovnaně, jak ji to naučila Láskorádová, po tvářích jí stékaly slzy a smáčely mu košili. Severusovi to ani trochu nevadilo. Držel ji u sebe a broukal jí melodii tak tiše, že to snad Láskorádová ani nemohla zaslechnout. Když se podíval dost pozorně, uviděl slzy i v očích Grangerové. Láskorádová uchopila dívčinu ruku a šeptala fráze jako ‚stane se to každému‘ a ‚statečná holka‘.
Pak ruku jemně pustila a zašeptala: „Za chvilku se vrátím.“ Vstala a pokynula Severusovi, aby ji následoval. Zdráhavě děvčátko uvolnil a nařídil Grangerové přijít k pohovce.
„Jen na chviličku, Maggie,“ zašeptal. Posadil holčičku Grangerové na klín, odkud mohla jeho temnou postavu sledovat až na druhou stranu místnosti. Oči z něj nespustila. Postavil se tak, aby na něj viděla.
„Stalo se to už někdy dřív?“ zeptala se Láskorádová.
Severus zavrtěl hlavou a přejel si dlaní čelo. Nepřekvapilo ho, že je mokré. Bylo to intenzivní. „Mívá záchvaty paniky, ovšem nikdy nic takového. Obvykle ji za chvilku uklidním, ale nic tak silného se ještě nestalo. Nezažil jsem ji v takovém stavu. Ani když děti byly… tam.“
Láskorádová přikývla. „Aha.“
„Co myslíte?“
„Od té doby, co jsem sem začala docházet, se zlepšila, ale ještě není v pořádku. Nejsem si jistá, co mohlo záchvat spustit a patrně ani ona – občas se tyto věci prostě stanou.“ Ztlumila hlas do šepotu: „Měla by to zaspat. Není moc malá, aby mohla užít uklidňující lektvar?“
Severus zavrtěl hlavou. „Ne na malou dávku. Zředím jí ho dýňovým džusem.“ Láskorádová se s pokývnutím usmála a Severus zamířil do kuchyně.
Longbottom seděl u dlouhého stolu a dumal nad šálkem kávy, jako by v něm ležely všechny odpovědi života. Když uviděl Severuse, s trhnutím se napřímil.
Severus se prosmýkl kolem něj k lektvarové skříňce, kterou zakouzlil tak, aby se odemykala jen jemu. Prohodil: „Nebojte se Longbottome – nepřišel jsem komentovat vaši žalostně amatérskou techniku. Nikdo si tu scénu nepřeje zapomenout víc než já. A protože vy, bohužel, nejste schopen naučit se ani ty nejzákladnější dovednosti, nemohu vyslovit nic než naději, že slečna Láskorádová nemá s kým srovnávat.“
Nebyl si jistý, jak se to stalo, ale najednou měl záda přitlačená na dveře, Longbottom stal tváří v tvář k němu a ke krku mu tiskl hůlku. Ušklíbl se.
„V životě jsem hrdý jen na pár věcí,“ procedil Longbottom skrz zaťaté zuby. „A co je mezi mnou a Lenkou, je jednou z nich. Nedovolím vašim bezohledným slovům to pošpinit. Rozumíte?“
Severus zvedl ruce v předstírané kapitulaci a Longbottom hůlku stáhl. Zarudlý se vrátil na své místo u kuchyňského stolu.
Severus vzal lahvičku, nalil trochu obsahu do poháru a smíchal s dostatečným množstvím dýňového džusu. Zvážil, že snad důsledkem války se Longbottom skutečně stal mužem. Mužem, který brání sebe a co je pro něj důležité. Severus si nemohl pomoci, ale neochotně jej za to respektoval.
„Uvědomujete si, Longbottome, že kdybych se chtěl bránit, udělám to?“
„Uvědomuju.“
„A že příště, až mi strčíte hůlku do obličeje, udělám víc než jen vaše odzbrojení?“
Longbottom přikývl.
„Takže si rozumíme.“
ooOOoo
Snape si převzal dívenku zpět na klín a jemně ji přemlouval, aby vypila džus, že jí udělá dobře a pomůže se vyspat. Margaret polykala pomalu a nespouštěla ho z očí. Za pár vteřin se k němu přitulila a tiše naříkala, zatímco jí hladil vlásky. Po pár minutách se jí dech vyrovnal a ona hluboce usnula.
„Odnesu ji nahoru,“ nabídla se Lenka a vzala mu bezvládné dítě z náručí. Láskorádová – kromě své pronikavé schopnosti odhalit podstatu problémů, s šílenstvím hraničícím přesvědčením a neschopností být vůbec něčím rozrušená – měla sílu dospělého muže. „Který pokoj?“
„Třetí patro, druhé dveře vpravo,“ odpověděl Snape a zdráhavě Margaretu pustil. Zjevně se snažil udržet nezaujatý postoj. Neošálil nikoho. „Jste si jistá, že nemám jít já?“
„Ne, vy tady máte nedodělanou práci,“ zašeptala Lenka vesele a tak tiše, že ji mohl slyšet jen Severus. „Nebojte, s Nevillem brzy vypadneme, takže vy dva budete mít dům pro sebe.“
Snape na ni vrhl vražedný pohled, ale Lenka se jen usmála a otočila se ke schodišti, kde stála Hermiona.
„Pro tebe to byl stejný šok jako pro ni. Neměla bys dnes spát sama,“ zašeptala jí Lenka. „Myslím jako v prázdném bytě. Já bych určitě nemohla.“ Hermiona se na ni tázavě podívala, ale Lenka už se polehoučku vydala po schodech nahoru.
ooOOoo
Asi měla pravdu, že by neměla po takovém zážitku spát sama v prázdném bytě. Obvykle se i tak jen stěží uvolňovala, aby mohla usnout, a dívčiny hrůzostrašné výkřiky vytáhly nepříjemné vzpomínky z minulosti.
Hermiona věděla, že občas je lepší spát v blízkosti teplého těla, i když leží v posteli přes chodbu.
Zašla do temného kouta a tajně vykouzlila Patrona. Harry stále rád věděl, pokud na noc zůstala někde jinde. Musel si být jistý, že je v bezpečí. „Harry, jen pro tvou informaci, dnes zůstanu na Grimmauldově náměstí, kdybys něco potřeboval. Pozdravuj Ginny.“ Vydra se otočila a vystřelila oknem ven do noci. Hermiona se ohlédla přes rameno. Snape vypadal ztracený v myšlenkách a zřejmě si ničeho nevšiml. Dobře. Nepotřebovala jeho nevrlé poznámky o tom, že se Harrymu hlásí co pět minut. Obyčejně si jejich slovní bitky užívala, ale dnes byla moc vyčerpaná.
V tomto okamžiku se objevila Lenka. „Spí,“ oznámila vesele. „Bude v pořádku, ale mohl byste jí zítra věnovat víc pozornosti?“ požádala Severuse. Ten přikývl.
„Neville?“ zavolala Lenka. Neville pomalu vyšel z kuchyně a na Snapea se ani nepodíval. Vzal Lenku za nabízenou ruku, hodili letax do ohně a zmizeli. Snape se přiblížil ke krbu a mávl nad ním hůlkou.
„K čemu to?“ zeptala se Hermiona.
„Uzamykám. Kvůli bezpečnosti,“ odpověděl.
„Proč?“
„Každou noc uzavírám všechny vstupy a výstupu,“ odvětil. „Jen jste tady dřív tak dlouho nebyla.“
Hermiona přikývla. „Ne, asi ne.“ Zaváhala, než pokračovala. „Když už jsme u toho, po všem, co se dnes událo, se necítím na to odejít, takže jsem si myslela… myslela jsem si, že bych na noc zůstala v mém pokoji.“
Nežádala povolení. Snape přikývl. „Jak si přejete.“
„Chci říct,“ mluvila dál Hermiona. Proč pořád mluvím a mluvím? „Prostě… někdy je špatné zůstat sám. Víte, co myslím?“
Snape přikývl. „Vím.“ Zamyšleně se na ni podíval a zeptal se: „Půjdete už spát?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Normálně to nedělám, ale asi budu potřebovat nějaké pití, abych si srovnala myšlenky. Máte tu něco?“
Přikývl. „Mezi námi, hodně nocí ho potřebuji též. Ve stole v ložnici mám láhev Ogdenské. Bohužel vám mohu nabídnout jen ji, ale ochotně se podělím.“
„To bych ráda.“
ooOOoo
„Můžu se vás zeptat na Margaret?“ položila otázku Grangerová. Seděli na pohovce nejblíže krbu, zírali do plamenů a drželi své upité sklenky s ohnivou.
Severus věděl, že pít s někým je nebezpečný podnik. Na něj působila ohnivá stejně spolehlivě jako veritasérum. Jeho obrany klesaly a zdi se rozpadaly. Naposledy se opil v něčí společnosti v ředitelně Bradavic ke konci války. Tehdy povykládal Phineasi Nigellusi Blackovi příběh o něm a Lily, čehož bude navždy litovat. Ten zatracený portrét to pak na něj vytáhl pokaždé, kdy se viděli, a k dovršení všeho teď skončil uvězněný v tomto domě s ušklíbajícím se druhým Zmijozelovým portrétem. Nakonec se musel uchýlit k seslání umlčovacího kouzla a vystěhoval portrét do sklepa.
Bude muset být opatrný.