Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8.  Co je podstatné

„Udělalas co?“

„Já vím…“

„Udělalas co?“

„Vím, bylo to ode mě pitomé.“

„Já jen – nemůžu uvěřit, že jsi to přežila!“

„Ale přestaň. Jo, taky jsem trochu překvapená.“

„Co sis, sakra, myslela?“

„Myslela jsem, že pomáhám?“

„Prokristapána, i já bych byl chytřejší.“

„Obrátíš už list, Harry? Vyjádřil ses jasně.“

„Promiň, jen nejsem zvyklý, že děláš pitomosti. Je to pro mě nové. Au!“

„Pořád tvrdím, že to pomohlo. Ty děti se mnou přímo nespolupracovaly, ale taky se mě nebály. To je pokrok.“

„Myslíš, že to pro něj je významné? Byl pro něj vůbec někdy podstatný pozitivní výsledek, když ses neřídila jeho pokyny?“

„Je teď jiný. My jsme jiní. Uběhlo moc času.“

„Ano, už není sklepní netopýr. Je jako grizzly bránící svá mláďata.“

„Je skoro… sladký.“

„Snape a sladký?“

„Jo, zní to divně, že?“

„Rozhodně.“

„A přesto to sedí.“

„Když to říkáš.“

„Je to složité.“

„Takže… co bude dál?“

„Počkám, až mě pozve?“

„Myslím, že budeš čekat dlouho.“

„Já taky.“

ooOOoo

Ti malí zrádci.

Doopravdy se zeptali, kdy se vrátí Grangerová. Řekli, že se jim líbil ten příběh, co četla. A že by chtěli vědět, jak skončí.

Také proti všemu očekávání a proti všemu, čemu Severus věřil, si s ní už vytvořili spojení. Pouto. Chtěli ji zpátky. Ani jednou, za celých pět let, nechtěli, aby se někdo vrátil.

Jakkoliv Severus stále zuřil, že jim četla a že tak učinila proti jeho přesným pokynům, ale hlavně protože jim četla, nemohl ignorovat pokrok, když jej viděl. Ne, když takové kroky byly vzácné a neočekávané a drahocenné.

Vrčel a tvářil se, ale přivolal si pergamen.

Grangerová,

neptejte se mě proč, ale děti jaksi dávají přednost vašemu pronikavému hlasu před mým a ptaly se, kdy přijdete dokončit Za zrcadlem. Jakkoliv bych upřednostnil, aby jejich hlavy nebyly pravidelně plněny pohádkovými příběhy s výjimkou těch založených na kouzelnickém světě, příběh alespoň vzbudil jejich zájem o čtení.

Prosím, informujte mě o příštím pro vás vhodném večeru.

Způsobíte-li, že toho budu litovat, až s vámi skončím, budete mít štěstí, když si vzpomenete na své jméno.

S. Snape.

Toho večera usnul při čtení. Noc předtím se vrátil pozdě z návštěvy některých absolventů, začalo mu být špatně a neměl čas na přípravu Životabudiče.

Řekl Grangerové, že jim čítával jen on. Byla to pravda. Nezmínil se o tom, že při četbě příležitostně nechal některé mladší, aby se vedle něj schoulily. Severus nebyl otevřeně láskyplný nebo vřelý muž, ale věděl, že blízkost teplého těla je trochu utěší, tak jim to umožnil.

To byl příběh, který si připravil, kdyby se jej někdy zeptali.

Tiše pochrupoval spolu s dvěma chlapci a dívenkou, kteří u něj leželi stočení a při poslouchání jeho hlasu usnuli.

Ráno bude rád, že Grangerová ještě neodpověděla na jeho dopis.

Tyto chvíle s dětmi si užíval. Příčilo se mu poskytnout jim někoho jiného. Ale věděl, že to pro ně bude lepší.

Tak to udělal. Pro ně. Neochotně.

ooOOOo

Když Severus otevřel dveře, obdařil Grangerovou svým nejděsivějším profesor-Snape-vás-sleduje-a-Merlin-vám-pomoz-jestli-uděláte-chybu pohledem. Obvykle si ho vyhrazoval pro Nevilla Longbottoma. Ten byl obzvlášť citlivý na jeho účinky. Při té vzpomínce si dovolil soukromé pousmání.

„Dobrý večer, Severusi,“ pozdravila Grangerová nervózně.

„Pamatujete si, co jsem vám napsal?“ zeptal se se zvednutým obočím.

„Ano.“

„Dobře.“

„Děkuji.“

„Za co?“

„Že jste mě pozval zpět.“

Severus nic neřekl, jen odměřeně pokývl hlavou a pokynul jí, aby vešla.

Rozhodl se tentokrát zůstat v přízemí v rohu obývacího pokoje mimo dohled. Neměl strach, že Grangerová udělá něco pitomého nebo nebezpečného. Spíše chtěl vidět, co na ní je, že si děti její přítomnost přály, na rozdíl od ostatních, kteří s nimi bývali dřív.

Pozoroval ji důkladně. Všiml si, jak na jejích vlhkých rtech září světlo ohně, jak jí oči jiskří požitkem skutečného milovníka psaného slova. A jak si olizuje prostředníček, než otočí stránku (zvláštní pozornost věnoval tomu, jak její růžový jazyk vystřelí ven, olízne bříško prstu a pak se stáhne mezi rty). Nemohl však určit nic hmatatelného, kvůli čemu by děti toužily po její přítomnosti. Byla to její přítomnost jako taková, to jak se chovala, to je přitahovalo.

Byla mírná a vřelá, ale udržovala si odstup. Nechala je, aby oni přišli k ní, nenutila se jim. Hlas měla konejšivý, ale i velící. Vyhýbala se očnímu kontaktu, přesto si dokázala vytvořit spojení mezi sebou a posluchači. Dala jim prostor a zároveň soukromí. Vyzařovala důvěru a soucit a vřelost.

Cokoliv to bylo, děti na to reagovaly.

Po jedné obzvlášť humorné pasáži Severus trhl hlavou nahoru a předklonil se, když zazněl zvuk, který nikdy nečekal, že uslyší.

Smích. Jedno z dětí se skutečně smálo.

Ani Grangerové to zjevně neuniklo. Přestože nepřerušila předčítání, pohlédla nad jejich hlavami, setkala se s očima Severuse Snapea a pýcha a štěstí naplňovaly její výraz. Severus si nemohl pomoci a dovolil úsměvu objevit se v jeho vlastní tváři. Jen na chvíli. A když to při odchodu toho večera Grangerová zmínila, popřel ho.

„Tak jak mi to šlo?“ zeptala se, když si před odchodem oblékala kabát.

Udržela si jejich pozornost dlouhou dobu a jedno dítě rozesmála – dva hlavní milníky. Jak si ta žába myslí, že si vedla? Samozřejmě že na to existovala jediná odpověď.

„Byla jste ucházející.“

Nezapomněl na úšklebek.

Mohl z té ženské šílet, ale nedalo se popřít, že má výsledky.

Po zbytek týdne ji zval každý večer. Pod jeho dohledem, samozřejmě. Kvůli jejich ochraně.

ooOOoo

Také druhý večer proběhl bez incidentů. Děti byly uvolněnější než včera. Severus si nemohl pomoci, ale všiml si, že se ke Grangerové posadily blíž než k němu. Věděl, že se mu nevyhýbají, ale před Grangerovou se nekrčily. Další krok.

Toho večera zjistil, že je možné cítit teplo i chlad zároveň.

ooOOoo

Třetího večera při čtení Hermionino srdce poskočilo, když se holčička s černými vlasy a zelenýma očima posadila vedle ní. Nešlo o přitulení, ale seděly na jedné pohovce, docela blízko a z její vlastní vůle.

Když se její oči setkaly se Snapeovýma, musel vidět, že je má plné slz.

Usilovně se to snažila zamaskovat.

Ale nezůstalo nepovšimnuto, že poté přestal s vražednými pohledy jejím směrem.

ooOOoo

Čtvrtého večera, když seděli v obývacím pokoji a děti byly odeslány do postele, otočil se k ní a položil vážnou otázku.

„Co tady děláte?“

„Copak jsem tu otázku už dostatečně nezodpověděla?“

„Grangerová, nehrajte si na pitomou. Proč jste doopravdy tady?“

„Abych pomohla.“

„Grangerová…“ jeho tón varoval.

„Říkám pravdu. Chci pomoci. To je to nejmenší, co můžu udělat. Během války… tolik jsem jich nemohla zachránit, tolik věcí se stalo mimo moji kontrolu…“

„Existují i jiné případy, jiné skupiny potřebných.“

„Myslím, že tato je nejpotřebnější. Potřebují nás nejvíc.“ Zaváhala, než pokračovala. „A…“

„A?“

„A…“

„A?“

„A taky chci pomoci vám, dobře?“

„Nevěděla jste, že jsem do toho zapojený i já.“

„Nebyla jsem si jistá, ale myslela jsem, že ano. Jakmile se mi mé podezření potvrdilo, věděla jsem, že do toho chci jít.“

Věrohodnost jejího tvrzení zpochybnil zvednutým obočím.

„Myslím to vážně. Kvůli vám jsem naživu. Kvůli vám je naživu Harry. Kouzelnickému světu jste dal druhou šanci na život… dvakrát. I kdybych se nestarala o blaho dětí – a záleží mi na nich velice – šla bych do toho už kvůli vám.“

Odvrátil se od jejích očí. „Nikdo mi nic nedluží.“

„Není to o dluhu. Ale o úctě. Úctě k vám.“

Severus si nemohl pomoci. Podíval se jí do očí a prozkoumal povrch její mysli. Bylo mu jedno, jestli si toho všimne.

Pozoruhodně snad i věřila tomu, co říká.

A ještě pozoruhodněji i on.

Už se znova nezeptá.

Je to nebezpečné, varoval jej hlásek. Může používat nitrobranu. Jestli je na ni někdo natolik inteligentní, pak ona.

Severus věděl, že by to dokázala. Jen už nevěřil, že by ji použila.

ooOOoo

Pátého večera si opřel hlavu o opěradlo křesla a nechal se omývat hlasem jejího předčítání.

Věděl, že je bezpečné zavřít oči.

ooOOoo

Šestého večera viděl, jak pár dětí navázalo oční kontakt s Grangerovou a mezi sebou navzájem.

Ještě spolu vzájemně neinteragovaly, ale alespoň si byly druhých vědomy. Bude to trvat dlouho, než si spolu začnou pořádně hrát nebo komunikovat. Ale už je opustil ten reflexivní strach z druhých lidí.

Grangerová v nich vzbuzovala pocit bezpečí stejně jako on.

ooOOoo

Po týdnu návštěv Grangerové, kdy všechny děti vypadaly uvolněnější i navzdory pokračujícím zdravotním a psychickým problémům, Severus věděl, že ji tady chce mít každý večer. S nimi. S ním.

Také se rozhodl, že vzhledem k jejich uvolnění by mohlo být načase, aby dětem představil zbytek dobrovolníků. Bude to hazard – cizí lidi by je mohli zranit. Ale stejně tak by mohli pomoci.

Doufal, že to nebyla chyba.

ooOOoo

Dýchej, říkal si, prostě jen dýchej. Situace je jiná. Oba jste dospělí. Už nad tebou nemá žádnou pravomoc. Už není tvůj bubák. Nemůže ti ublížit… že ne?

Zavrtěl hlavou a pokračoval ve své vnitřní povzbuzující řeči. Slovně ses vzepřel samotnému Voldemortovi a jeho poskokům před Bradavicemi a zabil jsi jeho hada, poslední viteál. Přišel k tobě Nebelvírův meč. Jsi učitel. On je učitel. Budeš skvělý. Jsi už dospělý. Copak se opravdu pořád bojíš svého učitele lektvarů?

Myslíš tím svého starého učitele lektvarů, proti kterému jsi aktivně podněcoval revoltu poslední rok studia? Který teď má skutečný důvod, proč tě nenávidět?

Přesně toho.

Najednou se přední dveře s trhnutím otevřely a odhalily známou postavu, která se čněla přímo před ním. My o vlku…

„Longbottome! Přestaňte tu okounět a pojďte dovnitř, než vás někdo uvidí. Už jste všechny dost zdržel, zatímco jste tady stál a bezpochyby se snažil odhalit mechanismus použití jednoduchého klepadla. Doufal jsem, že dokážete poznat hodiny lépe než uvařit prostou mast na popáleniny.  Zjevně, pokud jde o vás, žiju, abych byl zklamáván.“

Neville Longbottom polkl a vstoupil na Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct kvůli svému prvnímu odpolednímu vyučování.

ooOOoo

Uplynulo mnoho let od doby, kdy Severus navštěvoval mudlovskou školu nebo absolvoval studia mudlů, ale byl si docela jistý, že každé slovo, které vypustila z úst tato žena, je nesmysl.

„V Jižní Americe se nyní nenachází žádný muchlorohý chropotal, ale jen proto, že ji zaplnili jeho bratranci, chropotalé jamkorozí. A nezapomeňte, že v Amazonii žijí lesničky, malé čarovné bytosti, které nevidíte přímým pohledem, jen koutkem oka, a ty vás dovedou k létajícím piraním…“

Děti ohromilo, když Láskorádová vyčarovala holografické obrazy těch stvoření, které se nyní vznášely nad jejich hlavami. Severus zasténal a promnul si obličej. Jedinou útěchou mu bylo, že alternativou bylo nemít vůbec žádný zeměpis. Takže toto je asi ta nejlepší možnost.

Asi.

ooOOoo

„A právě teď se probudil.“

„Pottere, naposledy, nijak netoužím tady sedět a dívat se na fotky vašeho potomka! Tak dáte už tu krátkou lekci létání na zahradě, nebo ne?“

„Ale samozřejmě, Severusi. Vlastně už jsem Jamese vzal na koště. Líbilo se mu to – je to přirozený letec. Někde bych tu měl mít fotku…“

ooOOoo

Grangerová mu podala dvě opotřebované brožované knihy. „Kterou mám číst teď?“

„Další mudlovské pohádky?“

Opravdu, ale opravdu se pokusil o sarkastický a přezíravý tón. Selhal.

„Ta poslední se jim líbila. Takže kterou?“

Špičkou prstu přejel po obálce první knihy a snažil se neprozradit, jak moc ji má rád. „Tuto,“ vybral tiše.

Přikývla a vědoucně se na něj usmála. Vzala si výtisk zpět, jako by předem věděla, že si vybere Malého prince.

ooOOoo

„Rostliny potřebují k životu vodu a slunce. Není to vidět, ale rostliny dýchají vzduch, i když nemají plíce.“

Studenti na Nevilla hleděli skepticky, načež se unisono otočili kvůli potvrzení na Snapea, který stál v zadní části učebny. Neville si říkal, jestli je Snape hromadně nenaučil pozvednout jedno obočí, protože přesně to každý z nich udělal. Jakmile po povzdechnutí přikývl, všichni se zase otočili dopředu.

„Takže… rostliny za pomoci kořenů vstřebají déšť. Kořeny si představte jako dlouhé, hubené houby…“

ooOOoo

„Spí děti dobře?“ zeptala se Lenka Snapea.

Zavrtěl hlavou. „Ne, bohužel. Většina jich pravidelně trpí nočními můrami a nočními běsy. Potřebují něčí zásah. Často si pomáhají navzájem, ale poznám, když se to stane. Každou noc má alespoň jedno nějakou epizodu.“

„Takže ani vy nespíte nejlépe.“

Obličej měl bez výrazu. „Nikdy jsem nepotřeboval moc spánku.“

Lenka zamyšleně přikývla. „Noční můry jsou projevem zármutku, se kterým se nevypořádaly. Všechny zažily bolest, která je trápí i nadále. Ale problém je, že potřebují lépe spát, aby toto v reálném životě dokázaly vyřešit.“

„Jsem si toho vědom, Láskorádová.“

„Nemohly by dostat malé dávky Bezesného spánku?“ zeptala se Lenka. „Jen na nějakou dobu, aby se narušil ten koloběh.“

Snape zavrtěl hlavou. „Rozhodně ne. Je to vysoce návyková látka, jejíž účinky mohou vést k oslabení u dospělého. Neexistuje možnost, že dám i jen malou dávku dětem.“

„No a nemohl byste vyvinout něco, co by jim pomohlo spát a nemělo to tyto vedlejší účinky?“

„Promiňte?“

„Pro celé generace studentů jste byl Mistrem lektvarů. Vynalézal jste kouzla a upravoval lektvary dokonce v mladším věku, než jsme my teď. Jistě byste tento dokázal modifikovat, aby byl pro děti bezpečný.“ Zasněně se na něj usmála. „Nebo jsem si vás spletla s dalším Princem dvojí krve?“

„Láskorádová,“ varoval svým tónem Snape.

„Božínku, to nebyl Princ dvojí krve, kdo toto všechno dokázal? Omlouvám se. Občas si ho pletu.“

Snape  se nadechl, aby se jí zeptal s kým, ale nakonec od toho upustil. „Tak dobře, Láskorádová. Uvidím, co zmůžu.“

„Skvělé,“ usmála se Lenka. „Uvidíte, že tento lektvar toho hodně změní.“

Otočila se a vyšla z místnosti. Dlouhé blond vlasy se jí při každém kroku zhouply a ona si při tom nepřítomně broukala. O své pověsti ‚Střelenky‘ Láskorádové dobře věděla a nezdráhala se ji využít.

Někdy ji zajímalo, jestli by neuspěla ve Zmijozelu.

ooOOoo

„Nemyslím, že byste něco takového chtěl, Severusi,“ vymlouval se Potter. „Na dějinách čar a kouzel jsem nikdy nedával pozor a ani z nich nemám NKÚ. Dokonce jsem z nich nedokončil NKÚ.“

„Já po vás nechci dějiny čar a kouzel. Nechci tyto děti mučit,“ oponoval Severus. „Jen po vás žádám, abyste jim dal širší přehled o nedávné historii Velké Británie. Základy. Budou to potřebovat a mohou začít teď. Většina z nich jsou čistokrevní a nemají o ničem ani tušení.“

„Něco znám, ale nejsem žádný expert.“

„Nepotřebuji kvalifikaci. Vychovávali vás mudlové, pravděpodobně je vám to téma bližší, než si myslíte. A pokud ne, napravte to. Přečtěte si nějakou knihu, noviny, podívejte se na webové stránky. Pak si zapamatujte, co jste četl a povězte jim to. To je vše. Z vaší strany na to není zapotřebí žádná inteligence nebo nezávislé myšlení. I vy to zvládnete.“

„Nebyla by na to lepší Hermiona? Dokonce volí v mudlovských volbách a sleduje mudlovské zprávy.“

„Ne,“ prohlásil Severus pevně. „Večer jim čítává.“

ooOOoo

„Prostě si jen vezměte tužky a nakreslete mi obrázek posledního snu, který si pamatujete,“ pokynula Lenka vesele. „I když je děsivý nebo mlhavý.“

Děti na pergameny zíraly ostražitě, mnohé nijak netoužily znovu prožít věci, které za svými víčky vídávaly v noci.

„Vážně je to dobrý nápad?“ šeptal Harry Lence. On na rozdíl od Hermiony bez otázek poslechl Snapeův příkaz a seděl a pozoroval. „Nezhorší to situaci?“

Pokývla. „Většina z nich není připravená mluvit o tom, co se stalo. Pokud to vyjádří v obraze, budu mít od čeho se odpíchnout.“

Harry pokrčil rameny. „No, ty jsi tady z Havraspáru.“

ooOOoo

Snape stále trval na své přítomnosti, když dětem četla. Obvykle si přinesl práci.

Hermiona si všimla, že po celou dobu nikdy neotočil stránku, ani neudělal jednoduchou čárku brkem.

Rozhodla se na to neupozorňovat. Nevadilo jí, že tam sedává. Ani trochu.

ooOOoo

„Tak, Ramono, koho jsi to namalovala?“ zeptala se Lenka a ukázala na postavu na obrázku.

„Staršího bratra Randolpha,“ zašeptala Ramona Traversová. „Je hodně větší než já.“

„O kolik větší je Randolph?“

„Je o dvacet let starší, slečno.“

„Aha, tak to je hodně velký bratr. A co na obrázku Randolph dělá?“

„Jen sedí a zírá.“

„Na co zírá?“

„Na nic. Jen sedí a zírá do prázdna.“

„A kde to dělá?“

„Ve velké kamenné věži v oceánu.“

„Dělá to ještě s někým?“

Ramona přikývla. „S maminkou a tatínkem.“

ooOOoo

„Víš, Snape je mnohem méně děsivý, když řediteluje jen patnácti lidem,“ přemítal Neville nad obědem v ministerské kantýně. Měl již po ranních hodinách v Bradavicích a čekalo jej ještě odpolední vyučování na Grimmauldově náměstí.

Hermiona se zasmála. „Ano, ale tentokrát nemusí poslouchat žádné hadí monstrum, ne?“

„Požádal mě, abych učil matiku. Jednou. Bylo to strašné. Musel to převzít.“

„Jsi tak špatný?“

„On si to myslí. Řekl bych, že poprosí tebe. Nedal ti nic k vyučování, že?“

„Ne, jen mě požádal, abych večer četla. Pokaždé tam sedí a sleduje mě.“

„Slyšel jsem, jak se o tom děti baví. Opravdu si to užívají.“

„Kdo nemá rád dobrou knihu?“

„Říkají, že je to jediná chvíle, kdy Snape sedí a odpočívá. Bývá tam každý večer? S mým dohledem už skončil a to mě považuje za idiota.“

„Nepovažuje tě za idiota.“

„Dobře.“

„Taky trvá na tom, že bude mít slovo při výběru titulů.“ Hermiona pokrčila rameny. „Říká, že má zájem na tom, abych jim nenacpala do hlavy nějaké nesmysly.“

„Ty? Nesmysly? Potkal tě někdy?“

ooOOoo

Snapeův modifikovaný lektvar, který se mu podařilo vyvinout poměrně rychle, protože mohl vždy na pár hodin zanechat děti v péči Nevilla, Lenky, Harryho nebo Hermiony, aby se zavřel ve sklepě a vařil, téměř úplně vymýtil noční můry. Váhal s jeho použitím, bál se, že závislost na chemii není řešením, ale nakonec se podvolil. Lenka měla podezření, že samotnému se nedostávalo spánku a byl na konci sil.

Vyžádalo si hodně úsilí všechny ujistit, že je to jen dočasné.

Bez nočních můr byly děti odpočinutější a dokázaly se líp zapojit. Když Lenka začala s terapeutickými sezeními, zejména arteterapií, všimla si, že děti pracují bok po boku, ale ne pospolu. Rozhodně interagovaly, když byly vystrašené, to se k sobě tiskly, ale mimo vypjaté situace spolu nekomunikovaly. Teď… půjčovaly si potřeby a dokonce si příležitostně vzájemně ukazovaly ilustrace.

Lenka poznala, že velkým problémem těchto dětí byla neschopnost navazovat vztahy. S výjimkou sourozenců, kteří spolu komunikovali, se téměř všechny stáhly dovnitř a ve velké skupině žily osamělé životy.

Konec nočních můr byl koncem paranoie, šancí na únik ze samoty. Nakonec, spolu s probouzením se k životu, se začaly navzájem vyhledávat. Chtěly spolu rozprávět, alespoň trochu. To Lence řeklo, že dělají pokroky. Místo aby zatlačily strach a bolest uvnitř sebe a nechaly ji vypustit jen ve snech, začaly hledat útěchu u ostatních.

Kresby byly stále hrozné a srdcervoucí a děti se rozhodně nesocializovaly standardně, ale byl to začátek.

ooOOoo

„Víte, Severusi,“ pravil Potter. „Vypadají lépe – děti.“

„Může za to vaření toho proklatého domácího skřítka,“ odvětil Severus krátce. Proč doparoma klábosí s Potterem?

Protože jsi zcela ztratil kontrolu nad vlastním životem, odpověděl hlásek.

„Je to rozdíl, že? Takováto péče.“

„Konečně dostávají skutečné a pravidelné jídlo,“ vysvětlil a nenáviděl se, že se nechal vtáhnout do hovoru. „A díky modifikovanému lektvaru víc spí. To vše hodně mění. Glastonburyová nikdy neutratila peníze za něco jiného než kaši. Byly podvyživené. Rozhodně Dickensovské.“

„Rozhodně co?“

„Dickens – no nic.“

ooOOoo

„Chcete je vzít do… zoo?“ zeptal se Severus zvolna svým nejvytříbenějším jste-idiot hlasem rezervovaným pro nejpomalejší studenty ve třídě.

Láskorádová přikývla. „Samozřejmě jen do té menší kouzelné zoo v Kew, ne velké mudlovské. Jsou teď zdravější psychicky i fyzicky a myslím, že trocha socializace venku s dalšími lidmi jim udělá dobře. Interagují v kontrolovaném prostředí. Ráda bych zjistila, jak jim to půjde v neznámém. Víte, že nakonec musí vyjít z domu.“

„Nemohu si dovolit strávit den v zoo. Mám tu moc práce.“

„Vy nemusíte – vezmu je já a Neville.“

Severus zaváhal. Nechat děti v rukou Láskorádové a Longbottoma? Jen Láskorádové a Longbottoma?

„Nevěříte mému úsudku?“

Severus se na ni zamračil.

„Opravdu na to mají, jsem si jistá. Arteterapie s nimi dělá zázraky. Copak jste si nevšiml, že některé už přestaly s užíváním lektvaru a noční můry jsou stále ztlumené? A že toho víc sní? A příležitostně že se chovají jako normální děti – usmívají se, smějí a hrají si spolu místo vedle sebe?“

Severus opravdu nechtěl připustit, že má Lenka Láskorádová v něčem pravdu.

„Slibuji, že už před nimi nebudu mluvit o chropotalech.“

„Užijte si tu zoo, slečno Láskorádová.“

ooOOoo

Všechny děti se skláněly nad pergameny, obkreslovaly schémata a procvičovaly si psaní. Soustředěním jim vylézaly jazýčky v koutcích úst, jak se snažily zvládnout brka, což bylo pro malé prsty mnohem těžší než použití mudlovského pera. Longbottom mezi nimi chodil a povzbuzoval, nebo se jen zastavil, aby pomohl s technikou. Třídě jako celku demonstroval probíraný text tak, že hůlkou objížděl písmena vyvedená v nevelvírské rudé vznášející se ve vzduchu, aby je děti viděly.

Severus se ušklíbl. Longbottom může být úplně k ničemu, pokud jde o lektvary, ale měl krásný rukopis. Rukopis býval jedinou překážkou mezi Longbottomem a trvalým T v hodinách.

Ne že by mu to Severus řekl, samozřejmě. Jeho žádost vyzněla mezi řádky: „Longbottome, váš směšně zženštilý rukopis musí mít v tomto světě využití. A vzhledem k tomu, že jste naprosto beznadějný v matematice, nakonec byste mohl být k užitku.“

ooOOoo

Grangerová,

je nějaká šance, že byste mohla začít vybírat méně smyšlené příběhy a začala s takovými, které jsou aplikovatelnější v jejich životech a praktičtější do budoucna?

SS

Severusi.

Tyto děti vyrůstají ve světě plném jednorožců a skřítků a strašidel a kouzel a okřídlených lvů a hipogryfů a vás znepokojují příběhy jako Petr Pan a Kniha džunglí a Princezna Nevěsta, protože jsou příliš fantastické?

Napsal jste to s vážnou tváří?

Jinými slovy, pane profesore, bez šance. Jestli chcete, aby jim byly předčítány učebnice lektvarů, udělejte to ve vlastním volnu. Uvidíme se večer.

Hermiona.

Grangerová,

těším se na to.

SS

K jeho vlastnímu zármutku se opravdu těšil.

PA: Tři měsíce, plus, mínus, uběhly v této kapitole.

Severus si vybral Malého prince (Le Petit Prince) od Antoine de Saint-Exuperyho, příběh o lásce a osamělosti s krásnou linií ‚Správně vidíme jenom srdcem. To, co je důležité, je očím neviditelné.‘ Je to druh příběhu, který by Severus popsal jako pro děti i dospělé. Přinejmenším kvůli názvu ;)

Tato kapitola představuje přechod v příběhu. Protože se situace dětí zlepšuje, příběh dospělých se začíná protlačovat do popředí. Nebojte se, děti stále zůstanou enormní a ústřední části příběhu jako dřív. Jen se začnou dělit o světla reflektorů. A žádný strach, na ty starší jsem nezapomněla.