Originál: https://www.fanfiction.net/s/3103709/1/Snape-A-History
Kapitola 14. Rodinná pouta
Čas od času si Hermiona pomyslela, že Doupě se zřejmě nikdy nezmění. Dům pořád vypadal stejně, jako když ho spatřila poprvé – jinými slovy, jako by ho měl smést silnější závan větru – ale uvnitř to byl ten nejpevnější domov, jaký kdy poznala.
Důvodem byla samozřejmě rodina Weasleyů. Arthur s Molly ve zdech Doupěte, jimiž se proháněl průvan, prakticky vystavěli pevnost lásky a vřelosti, a Hermiona stále žasla nad silou svého tchána a tchyně. Ani jedno z jejich dětí v životě neztroskotalo, i když to vzhledem k množství a rozmanitosti jejich charakterů určitě musel být pro rodiče náročný úkol. Výlet do Doupěte s sebou vždy přinášel spoustu šťastných vzpomínek, a přestože se její vztah k Weasleyovým po rozvodu s Ronem navždy změní, věděla, že tam bude vždycky vítaná.
Molly ji jako obvykle nadšeně přivítala: Je to tak dlouho, co jsme tě neviděli... Vypadáš trochu bledá... Zdá se, že jsi trochu pohubla, jíš dost? Hermiona už dávno zjistila, že bylo zbytečné cokoli dělat, dokud tchyně neprovede svůj tradiční rituál. Když se Molly konečně vypovídala, Hermiona ji ujistila, že je v pořádku.
„Báječné!“ Rozzářila se Molly a pak ji náhle vtáhla do mohutného, drtivého objetí.
Hermiona myslela, že jí popraskají žebra. Počítala vteřiny, než se mohla znovu nadechnout.
Molly ji konečně pustila, jen aby ji vzala za ruku a zatáhla do obývacího pokoje. „Všichni jsou tady, drahá.“
Význam slova ‚všichni‘ byl v Doupěti velmi proměnlivý. Hermiona věděla, že se jím myslí ‚každý, kdo se momentálně nachází v domě‘, ne ‚každý Weasley, jeho žena a dítě‘. Z tohoto důvodu nikdy nebylo zřejmé, kdo se tu zrovna vyskytuje na návštěvě. Dnes tu byli jen Bill Weasley a Harry Potter s rodinami.
„Ahoj, Hermiono!“ spatřil ji Arthur a vstal. Jeho úsměv nezakolísal, když si uvědomil, že je sama. „Tví rodiče s tebou nepřišli?“
„Obávám se, že ne, ale pošlou své omluvy,“ řekla kajícně, i když věděla, že její rodiče už dávno přestaly výslechy bavit. „Rozhodli se strávit Silvestr v Římě. Zítra budou doma.“
„Pozdravuj je ode mne, ano?“
„Samozřejmě,“ pokračovala dál, aby se pozdravila s Harrym a Ginny i s Billem a Fleur. „Kde jsou děti?“ zeptala se, když si všimla relativního klidu v pokoji.
Bill se zazubil. „Nahoře, hrají si na převlékání. Mamka jim stáhla dolů z podkroví starý kufr a poslední, co jsem viděl, byla Lily se Samanthou navlékající na sebe staré šaty tak rychle, jak je Marielle s Patrice stačily vytahovat.“
Ginny, sedící vedle manžela s jeho paží položenou kolem ramen, dodala: „Jak znám Lily a Samanthu, brzy budeme mít módní přehlídku.“
„Připrav se óchat a áchat,“ radil Harry Hermioně a něžně k sobě manželku přitiskl.
„Vy mušši,“ broukla Fleur. „Není divu, šše nemáte ššádnou pržedstavu o sstylu. Takhle se holčičky učí, jak se stát ššenami. Můššete si myslet, šše je to hra, ale tímto způsobem se učíme.“
„To musí být důvod, proč jsem v módě tak nedostatečná,“ zavtipkovala Hermiona, vzala si židli a posadila se vedle Arthura. „Strávila jsem své dětství čtením místo hraním si na převlékání.“
„Já taky,“ souhlasila Ginny. „Jenže já jsem svůj volný čas vynakládala na krádeže košťat mých bratrů, takže jsem mohla trénovat létání, když se mamka nedívala.“
„S největší pravděpodobností máte pravdu,“ přikyvovala Fleur energicky, „to je pravděpodobně to, co se pršihodilo.“
Nikdo se neobtěžoval projevit překvapení nad poměrně hrubým vyjádřením Fleur. Za ta léta si už všichni zvykli na její předsudky, a tak si Harry s Billem jen vyměnili vědoucí pohledy, zatímco Hermiona a Ginny potlačovaly úsměvy. Bylo všeobecně přijímaným faktem, že Fleur Delacourová-Weasleyová považovala britský vkus ve srovnání s francouzským za tak mizerný, že sotva stál za řeč. Ginny a Hermiona měly tu smůlu, že se narodily na špatné straně Kanálu, a proto byly beznadějně mimo.
„Jsem si jistá, že holčičky si s těmi šaty pěkně užijí,“ řekla Molly, která přinesla z kuchyně tác s občerstvením a položila ho na konferenční stolek. „Ten kufr patřil pratetičce Muriel. Najdou tam všechny krásné staré módní styly.“
„Jak se ti vedlo, Hermiono?“ chtěl vědět Arthur. „Kdy vyjde tvoje kniha?“
Hermiona se ušklíbla. „Bojím se, že nevyjde. Nezaujala žádné nakladatelství.“
„Cože?“ Molly vypadala osobně uražená tou zprávou. „To, co jsem z ní přečetla, bylo úžasné!“
„Děkuji ti, Molly, ale oni to tak prostě neviděli. Vlastně jsem uvažovala, že ji nabídnu několika časopisům. Uvidíme, jestli se mi takhle podaří získat nějakého zájemce.“
„To je dobrý nápad,“ vložil se do řeči Bill. „Kterým časopisům?“
„Objevila jsem dva, které vypadají nadějně, Náš svět a Myslící kouzelník a čarodějka.“
„Nepamatuji se, že bych kdy o některém z nich slyšela,“ zamračila se Molly.
„Ani já ne,“ odvětila Hermiona. „Myslím, že jsou poměrně nové. Náš svět je čtvrtletník a Myslící kouzelník a čarodějka vychází šestkrát do roka.“
„No,“ podotkl Bill, „jestli to půjde do tisku, dej mi vědět. Mám přítele, který pracuje pro Světové kouzelnické zprávy, a vsadím se, že by s tebou mohl udělat interview.“
„Opravdu? To by bylo skvělé, Bille.“
Fleur naopak vypadala poněkud otráveně. „Nemůššu uvěršit, šše tihle kouzelničtí nakladatelé mají tak malý zájem na vydávání knih z nedávné historrie. Myslím, šše ve Francii se všecky knihy vydávají tak, aby v nich byly doplněné nejnovější děje, nebo se vyršadí z oběhu.“
Všichni kolem ohleduplně a smířlivě přikyvovali. Už dávno přišli na to, že je lepší vyhnout se debatám a sporům s Fleur, dávali tomu přednost před výbuchy galského temperamentu.
„Hermiono, nedávno jsem viděl tvůj obrázek v Denním věštci,“ prohodil znenadání Arthur.
Povedlo se jí bolestně se usmát. Ze všech možných témat musel vytáhnout právě tohle? „Ano, udělali jej na vánočním večírku našeho odboru.“
„Užila sis ho?“
„Tak, jak si člověk může užívat tenhle typ akce,“ řekla s pokrčením ramen. S trochou štěstí by tím mohl rozhovor skončit...
...ale ne.
„Na té fotce s tebou byl profesor Snape, že?“ zeptal se Harry. Jeho tvář byla obrazem nevinnosti.
Nemohla v té otázce neslyšet obvinění. „Správně. Byl to on.“
„Chudák,“ povzdechla si Molly. „Měl teď těžký život, že?“
Harry protočil oči a Ginny ho odměnila sotva patrným šťouchnutím do žeber.
„Ukázalo se,“ odvětila Hermiona, „že jeho situace je mnohem lepší, než jsem se domnívala.
„Ano?“ řekl Arthur.
Hermiona vylíčila Snapeovo obchodování s lektvary a zmínila patenty, které získal. Arthur na ni s uznáním pohlédl.
„Neříkej! Věděl jsem, že dodává Fredovi a Georgeovi, ale netušil jsem, že jeho podnikání je takhle lukrativní. Samozřejmě je velice inteligentní, takže nepochybuji o tom, že je schopen to docela dobře zvládat.“
„Vzhledem k jeho nedostatku sociálních dovedností mě ohromuje, že má vůbec nějaké zákazníky,“ poznamenal Harry rozhodně a díval se přímo na Hermionu.
„Nemá žádný problém se společenským chováním,“ namítla defenzivně.
„Ty bys to měla vědět. Koneckonců tě ten večer doprovázel.“
Hermiona cítila, jak rudne ve tváři, a v pokoji nastalo trapné ticho. Pro pána, co má Harry za lubem? „Potřebovala jsem na ten večer partnera. Čekal jsi, že požádám tebe?“
Ginny přelétla pohledem od manžela k ní a ihned vstala. „Hermiono, pojď se nahoru podívat, jak si vedou děvčata. Už je to spousta let, co jsem naposled viděla věci z kufru pratetičky Muriel.“
„Ano, pojďme,“ následovala Ginny, vděčná za šanci k úniku.
Molly se po nich podívala, pak vyskočila na nohy. „Dáte si někdo ještě něco malého?“
Ginny Hermionu vedla nahoru, ale místo aby šla do druhého patra, odkud bylo slyšet holčičí chichotání, se zastavila na první podestě.
„Promiň. Harry je dnes ohledně tebe a Rona naprosto děsný.“
„Proč?“ opáčila zmateně Hermiona. „Myslela jsem, že to zvládá. Jeden den mi pomohl vyklidit Ronovy věci, tak jsem myslela, že už se s tím srovnal.“
„Byl s tím srovnaný až do včerejšího večera.“
„Co se stalo?“
„Byl tady Ron.“ Ginny zaváhala, jako by pečlivě volila slova. „Přivedl s sebou svou novou přítelkyni.“
Ginnina zpráva ji zasáhla jako kovová palice. Chápala, že Ron má plné právo hledat lásku jinde, až bude po rozvodu. Uměla si představit, že by ji mohl případně najít i před tím, i když to nebylo právně a morálně úplně správné. Ale když to od Ginny uslyšela, vzedmula se v ní nová vlna smutku nad jejím manželstvím.
„Aha,“ řekla a zoufale se snažila udržet bezvýraznou tvář. „Je Francouzka?“
„Ano. Jmenuje se Celeste Thibaultová. Je jí dvacet pět let, má dlouhé světlé vlasy a pracuje v propagaci Torpilles.“ Ginny se zamračila. „Já prostě nemůžu uvěřit, že ji sem přivedl. Mamka byla velice odměřená.“
To vysvětlovalo Mollyino dnešní nadšené přivítání. „To si dovedu představit.“
„Harry na něj byl opravdu naštvaný. Myslím, že to považuje za tvoji urážku. A k dovršení všeho je tu ta fotka z večírku se Snapem. Víš, co si o Snapeovi myslí...“
„Ale neřekl o tom ani slovo, když jsem u vás byla na Štědrý večer,“ namítla Hermiona udiveně.
„To proto, že tohle číslo Věštce neviděl, když vyšlo.“
„Tak jak to, že -“
„Před pár dny jsem se o něm zmínila. Vyhrabal ten výtisk a podíval se na to.“ Ginny vyhlížela neurčitě provinile.
„Takže teď se Harry zlobí taky na mě?“
„On o tom se mnou ještě moc nemluvil, ale zdá se, že ano.“
Hermiona si povzdechla a opřela se o stěnu. „Ginny, je to tak těžké. Víš, když se Ron odstěhoval, myslela jsem, že to je ta nejhorší změna. Ale pak, když jsme se rozhodli rozvést, to bylo stejně hrozné. Z pohledu zákona jsme stále manželé, takže pořád jaksi v zemi nikoho. Chceš se posunout dopředu, ale ve skutečnosti nemůžeš. Zpátky se vrátit nejde, a to je prostě těžké.“
Ginny na ni vrhla zvědavý pohled. „Jsi při Ronovi?“
„Nejsem na ničí straně. To jen, že když jsi jedním z účastníků, odpovědi nepřicházejí snadno.“
„Myslím, že by sis měla s Harrym promluvit.“
„Máš pravdu,“ přikývla Hermiona.
„Tak...“
„Tak co?“
„Tak co se doopravdy děje mezi tebou a Snapem?“ Ginny v očích zablesklo podivné světlo.
Něco ve způsobu, jakým položila otázku, zastihlo Hermionu naprosto nepřipravenou – a to natolik, že se přistihla, jak koktá odpověď.
„Nic – proč by sis – co tím myslíš?“
„Jen mě to zajímalo.“
„Jsme – přátelé,“ řekla Hermiona chabě. „Požádala jsem ho o pomoc se svou knihou a on souhlasil. Zpočátku samozřejmě ne, ale v poslední době spolupracuje, a proto jsme spolu byli párkrát na večeři. A včera večer jsme spolu šli na koncert...“
Její hlas vyzněl do ztracena, když si náhle živě vybavila jejich půlnoční polibek – no, ve skutečnosti svůj půlnoční polibek, protože Severus neprojevil zdaleka tolik nadšení.
„Hermiono,“ promluvila tiše Ginny, „je tu něco, co jsi mi neřekla?“
„Není. Vážně!“ Hermiona se cítila být trochu v pasti. Bylo tady něco tak zřejmého, tak do očí bijícího, že to neviděla?
Ginny ji klidně sledovala, pak přikývla. „Věřím ti. Jak jsem řekla, jen mě to zajímalo.“
Hermiona si uvědomila, že jí srdce buší prudčeji, než si situace žádala. Co kdyby se do Severuse zamilovala? Byl by tu vítán stejně chladně, zatímco ona by se stala terčem hněvu každého z nich?
„Víš,“ pokračovala Ginny, když Hermiona nereagovala, „jsi dospělá žena. Můžeš si dělat, co budeš chtít.“
„Stejně jako Ron,“ vyhrkla Hermiona. Měla teď pro Rona mnohem víc pochopení než dřív.
„To je pravda, ale jeho načasování bylo mizerné. Hele, věř mi nebo ne, nemám Snapea nerada. Zrovna ho nemusím, ale necítím k němu takovou nenávist jako Harry.“
Hermiona se usmála. „Nikdo k němu necítí takovou nenávist jako Harry.“
„Bez legrace. Jde o to, že Snape může být válečný hrdina a úspěšný podnikatel, ale pořád má ještě pošramocenou reputaci. Vážně si dokážeš představit, jak ho bereš na návštěvu domů k rodičům? Nebo s ním máš děti? Nebo -“
„Nech toho!“ v Hermioně kamarádčina řeč vyvolala drobný záchvěv paniky. Bylo v ní víc pravdy, než hodlala připustit, a vzbuzovala otázku, proč jí to nevadí? „Severus a já jsme přátelé. A tečka.“
„Dobrá.“ Ginnin úsměv odzbrojoval. „Dost o Snapeovi. Poslouchej, chceš jít dolů a sledovat, jak je Harry dětinský, nebo nahoru podívat se, co tam děti dělají?“
„Nahoru.“ A možná, pomyslela si unaveně, by nebyl špatný nápad tuhle návštěvu v Doupěti zkrátit.