Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6. Přijetí

Severuse rozhodně skličovalo, že ať se snažil sebevíc, nedokázal už Grangerovou a Pottera skutečně zastrašit nebo vyděsit. Kdykoliv to zkusil, přinejlepším vypadali lehce uražení, přinejhorším pobavení.

Ale po popření přichází hněv, po hněvu deprese a po depresi vyjednávání a po vyjednávání přichází přijetí.

Severus opravdu, opravdu nechtěl nic přijmout. Nechtěl být nikomu zavázaný, nikdy, zvláště ne Potterovi. A nenáviděl se za to, že přijal. S odůvodněním, že ve skutečnosti dům není pro něj, není žádným darem jemu osobně. Byl pro děti a ty jej opravdu potřebovaly.

Pro větší dobro, řekl by Albus.

Severus si nemohl pomoci, ale vzpomněl si na jiné rčení, které jej napadalo, když pomyslel na Albuse Brumbála.

Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.

Nebelvíři. Nemůžou si pomoci a zachraňují svět. I když to znamená při tom procesu ničit.

Zaváhal jen krátce, než svitek přivázal sově na nožku a poslal ji na cestu. Nebylo to poprvé, kdy pro vyšší cíle podepsal smlouvu s ďáblem. Možná bude tato konečně poslední.

ooOOoo

Ginny představa opuštění Grimmauldova náměstí nadchla. Jakmile Harry ta slova vypustil z úst, Ginny ho okamžitě popadla a táhla jej ze dveří hledat nové bydliště.

„Severus se chystá prohlédnout si dům,“ protestoval.

„Tak jo. To je ještě lepší. Podporuju, co děláš, ale ještě nejsem připravená, abych mu čelila. Zvlášť po tom, jak tvrdě jsem pracovala proti němu v posledním roce války. A, no, chci vypadnout z tohoto domu. Pojď.“

Harry se zasmál. „Asi můžu poprosit Hermionu, aby ho tady provedla.“ Rychlá výměna sov potvrdila, že Hermiona ochotně Snapea provede po domě a odpoví na otázky.

„Jestli se s ním mineme,“ pravila Ginny, když odcházeli, „pozdravuj ho.“

„Určitě to rád uslyší,“ prohodila Hermiona sarkasticky. Po pár polibcích a troše objímání Potterovi odešli.

Po Severusově zaklepání Hermiona otevřela dveře a zachytila v jeho očích krátký záblesk překvapení. „Grangerová,“ pozdravil stroze.

„Severusi.“ Ustoupila, aby dveře otevřela víc, a on rychle překročil práh. „A říkejte mi, prosím, Hermiono.“

Neodpověděl, jen se krátce zastavil ve veřejích a rozhlédl se. Hermiona si spočítala, že to je už téměř deset let, co tu byl naposledy. Otáčel hlavou a všímal si všech změn.

„Vypadá to tu… zcela jinak,“ pronesl nakonec.

Přikývla. „Ginny si myslela, že když se tu vymaluje, bude to víc k žití – světlejší zdi, širší chodby, jasnější barvy, elektrická světla, žádné hlavy setnutých domácích skřítků, asi tak.“

„Vskutku,“ přemýšlel. „Možná budu muset ztemnit zdi a ztlumit světla, alespoň trochu. Oni… no, nejsou na světlo zvyklí.“

Hermiona smutně přikývla. Chtěla se zeptat na podrobnosti, ale rozhodla se neudělat to. „Mohu vás provést po domě? Vím, že jste tady byl mockrát, ale Harry a Ginny udělali pár změn a možná byste se chtěl ujistit, že budou vyhovovat vašim účelům.“

Snape nepřítomně přikývl a pomalu vykročil do domu. Bylo zde stejně ložnic jako dřív (devět) a stejně koupelen (čtyři). Nepoužívané podkroví stále leželo ladem, ale jak Hermiona podotkla, dalo by se přeměnit na něco potřebného – obytnou plochu, učebnu, ošetřovnu, cokoliv. To samé se sklepem.

„Grangerová, mohla byste začít prodávat domy,“ prohodil nakonec Snape suše. „Můžete se přetrhnout, abyste toto místo prodala mně.“

„Jen myslím… že má skutečný potenciál.“

„To má,“ připustil prostě a zvedl obočí. „Potter ho opravdu už nechce?“

Hermiona zavrtěla hlavou a začala recitovat povídačku, na které se s Harrym dohodli. Oběma jim bylo jasné, že by byl špatný nápad říct mu skutečný důvod, proč Harry dům nabízí. Severus by okamžitě odmítl. Jen doufala, že umí lhát natolik dobře, aby jej oklamala. Ale byla také plně připravená použít nitrobranu.

„Jejich rodina se rozrůstá, Harry má nějaké nepříjemné vzpomínky spojené s tímto místem a Ginny to tu také nemá ráda. Mohli by dům prodat, ale nechtějí, aby někdo znal jeho umístění, a rozhodně nepotřebují peníze. A, nu, asi by si připadal, že zrazuje Siriuse, kdyby prodal jeho dům někomu cizímu.“

Při zvuku jména Siriuse Blacka sebou Snape škubl, ale rychle se vzpamatoval a přikývl na souhlas. Hermiona nedokázala říct, zda uvěřil tomu, co říká, ale rozhodla se mluvit dál. „Co se týká právních listin… Harry by vlastnictví ochotně převedl na vás, ale kvůli vaší anonymitě je připravený držet jej dál. Samozřejmě nevyhodí vás ani nikoho dalšího. Stačí slovo a papíry ponesou vaše jméno.“

„Nejlepší bude,“ vložil se do toho Snape, „pokud vlastníkem zůstane Potter. Alespoň pro teď. Rád bych přitahoval co nejméně pozornosti úřadů.“

Cestou zpět ke vchodu vytáhl hůlku a seslal sérii složitých neverbálních kouzel.

„Co to děláte?“ zeptala se.

„Ujišťuji se, že v domě nejsou žádná kouzla nebo prokletí, o kterých bych měl vědět. Pamatuji si, že jich zde bývalo dost. A Potter…“

„Harry vám nenastražil žádné pasti, Severusi, sám tu žije.“

„Neustálá ostražitost,“ zamumlal. Uspokojilo ho, co mu kouzla odhalila, a hůlku schoval.

„Takže… berete ho?“ zeptala se Hermiona vesele.

„Tlačíte na pilu, Grangerová?“

„Hermiono. A jaký bych to byla realitní makléř, kdybych při prodeji netlačila na pilu?“ Věnovala mu sarkastický úsměv.

O vteřinu později se za ní ozvalo ostré prásknutí přemístění – vykřikla, otočila se a namířila hůlku.

Stál tam Krátura, vrtěl hlavou a mumlal si nadávky, pak se poklonil a odkráčel pryč.

„Nehýbejte se, Grangerová,“ zašeptal Snape teatrálně. „Dokáže vycítit strach.“ Hermiona protočila očima a frustrovaně zasunula hůlku do pouzdra. „Patří k domu?“

„Bohužel.“

Snape jí věnoval zamyšlený pohled. „Jste nějaká lekavá, Grangerová.“

„Hermiona. A nejsem lekavá. Jsem ve střehu.“

Obrátil oči v sloup. „Používejte si jakýkoliv směšný eufemizmus.“

Loupla po něm očima a zopakovala jeho předchozí slova. „Neustálá ostražitost.“

Ušklíbl se. „Potter říkal, že tady také žijete?“

Hermiona přikývla. „Částečně, kdykoliv jsem v Londýně. Spím v rohové ložnici v prvním patře.“

„Myslel bych, že už jste vyrostli z té nezdravé vzájemné závislosti.“

„Není to vzájemná závislost!“ vyštěkla Hermiona dotčeně. „Zlehčujete to. Jsme si velmi blízcí. Harry ani já nemáme rodinu, takže jsme se brzy tak nějak vzájemně adoptovali. A zůstali si blízcí.“

„Velmi blízcí,“ podotkl významně.

„Nechte toho,“ pokynula Hermiona a ignorovala jeho naznačování, které jí určitě hodil jen jako návnadu. „Blízké vztahy mezi přáteli jsou naprosto zdravé.“ Napadlo ji, že dodá: ‚A mohl byste to někdy zkusit,‘ rozumně se ale rozhodla proti. Věděla, že sám se kdysi snažil vytvořit těsnější vztah s nejbližší kamarádkou, ale selhal. A věděla, proč asi se o to nepokusil znovu.

„Předpokládám, že tu zůstává i Weasley?“ zeptal se Snape nenuceně.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne často. Žije na Příčné ulici, ale hodně času tráví s rodinou.  Jeho matka se nikdy zcela nevzpamatovala z bratrovy… no, pomáhá starat se o ni, takže ne, sem nechodí často.“ Myslela si, že viděla záblesk překvapení a pak úlevy v Snapeových očích. Ale vše proběhlo rychle, takže si to asi jen představovala. Zodpovědný se cítil za George, ne Freda.

„Nicméně,“ pokračovala, „nemusíte si s námi dělat starosti. S dostatečným předstihem tu ložnici vyklidím.“

Zkrabatil obočí. „Nechtěl jsem vás vykázat. To Potter nabídl svůj prostor, ne vy.“

Jen jej odmávla rukou. „Bude mít lepší využití.“

Odvrátil se od ní a na chvíli jako by něco zvažoval. Nakonec odměřeně pravil: „Mohlo by být vhodné, abyste zde měla místo k pobytu. Jak jste viděla, občas musím večer odejít a pokud možno bude lepší nenechávat tu děti samotné.“

Zamrkala. Věří jí ohledně dětí? Neměl k tomu důvod. Normální člověk ano, ale ne on. Její zmatek se musel odrazit ve výrazu tváře, protože pokračoval: „Nabídla jste pomoc. A nechci je s vámi nechat ihned. I já musím neochotně přiznat, že jste měla pravdu – potřebují víc socializace a bylo by moudré, pokud by konkrétně vás poznali a začali vám věřit.“

Hermiona zadržela dech. Nikdy dřív jí nesložil kompliment. Nikdy. Ani když napsala bezchybnou esej, ani když vytvořila dokonalý lektvar, ani když se stala prefektkou. Nikdy. Připadala si jako ve snu. V příjemném snu.

„Cením si toho, že mi věříte,“ přiznala nakonec. Věděla, že důvěra není něco, co by někomu věnoval snadno. Jen si říkala, co udělala, že si ji zasloužila.

Snape pouze přikývl.

ooOOoo

Severus si nebyl jistý, co ho přimělo požádat ji, aby zůstala, aby neopouštěla dům, až se on i s dětmi nastěhuje. Nemohl za to strach; věděl, že děti zvládne i sám, dělal to už léta. Také věděl, že může na pár hodin nechat děti samotné; pravidelně to tak dělával a vždy aktivoval Patrona, aby jej upozornil, kdyby něco vyžadovalo jeho okamžitou pozornost.

Ani si nebyl jistý, jestli by ji vůbec nechal s dětmi o samotě, alespoň ne právě teď. Ale nebylo na škodu připravit si budoucnost, i když nevěřil, že to dojde tak daleko.

Opravdu nechtěl navrch s přijetím Potterova domu požádat o pomoc zrovna ji. Ale jakkoliv by to nikdy, nikdy nepřiznal jí, Potterovi nebo komukoliv dalšímu, skutečně pomoc potřeboval. Šestnáct let ve funkci ředitele zmijozelské koleje a jeden rok vedení celé školy byl méně stresující než pět let péče o nanejvýš traumatizované, zneužívané a zanedbávané děti.

Vše vyústilo do stavu, kdy považoval za prakticky nemožné věřit komukoliv – včetně Pottera a Grangerové – že by mohl soucítit s jejich vážnou situací. Ale jako by byl zpět v Bradavicích. Ať na ně zkusil cokoli, sklouzlo to po nich a oni dál zůstávali nesnesitelně naivní a idealističtí. Možná ne až tak moc jako před válkou. V těchto dnech již v nich viděl více realismu a praktičnosti. I ten nepatrný (jen nepatrný) kousek moudrosti, který přichází k těm, co prožili temné časy.

Takže zkoumal, zvažoval, testoval a nakonec se vzdal a přijal. Jestli se chystám v tomto pokračovat, mohl bych začít přímo od tohoto bodu. Nechat zapojit další lidi. Naučit děti, aby se nebály ostatních. Aby zachovávaly zdravou podezíravost, ne však paranoiu. Většina z nich byly Zmijozely, nebo jimi budou. Zmijozelové nežijí ve strachu. Zmijozelové se připravují.

Potterovi nikdy nebude věřit, ne zcela. Pravda, Potter zjevně odolal potřebě zveřejnit obsah vzpomínek, které mu tak pošetile dal. A po válce ho nepronásledoval kvůli přátelství nebo rozpravě až na pár sov, které poslal v těch prvních letech. Respektoval jeho soukromí a nepokusil se jej vyhledat. Dokonce mu nabídl vznešené a starobylé sídlo Blacků. Potter byl pozoruhodně velkorysý, to musel připustit. To ale neznamenalo, že ho má Severus rád. Nebo mu zcela věří.

Grangerová… byla zcela jiný případ. Jistě, byla stejně nesnesitelná jako za mlada. A oprávněně se obával, že zde šlo o její další nedomyšlenou křížovou výpravu, stejnou jako její Fronta za osvobození domácích skřítků, nebo jak tomu říkala. Ale zdráhavě přiznal, že na něj udělala dojem její schopnost úspěšně změnit zákony a postoj k těmto tvorům. Určitě bylo zapotřebí mnoha vyjednávání a diskuzí. A Grangerová na vyjednávání moc nebývala. Vždy měla nebelvírsky tvrdou hlavu a bývala přesvědčená, že jen ona sama zachrání svět.

Ale byla k němu upřímná. Jen o nemnoha dalších mohl říct to samé. Nezaštítila se nitrobranou, když zkoumal její myšlenky. Pořádně si to promyslela. Udělala svůj domácí úkol.

Hluboko uvnitř Severus vždy věděl, že je jen otázkou času, kdy on sám přestane efektivně zvládat ten svůj. ‚Absolventi‘ sirotčince, kteří se každodenně dostávali do potíží, mu brali sílu, aby se alespoň pokusil věnovat se každému, a den prostě neměl dost hodin, aby zvládl vše. Věděl, že od něj bylo příšerně nebelvírské snažit se všechny ty děti zachránit sám, celé břemeno mít jen na vlastních bedrech. Ale stále byl Zmijozelem, tím pravým zmijozelským Zmijozelem, a přinejmenším si uvědomoval, jak bláznivým úkolem se to stalo.

Hlas Grangerové jej prudce vytrhl z myšlenek. Zjevně k němu už nějakou dobu mluvila.

„… takže si myslí, že budou potřebovat alespoň měsíc, aby to vyklidili, ale tak či tak předpokládáme, že stejnou dobu bude trvat i vyřízení opatrovnictví,“ říkala právě. „Na druhou stranu vy budete potřebovat čas, abyste toto místo upravil vašim potřebám.“

Dívala se na něj s očekáváním jeho odpovědi.

„Jsem si jistý, že času bude dost,“ odpověděl nakonec. „Nejdéle potrvá – a bude i nejdůležitější – příprava dětí na přestěhování.“

Grangerová přikývla. „Bude to pro ně velká změna, že?“

I on pokývl. „Mnohé z nich nejsou připraveny na život mimo podzemí sirotčince. Mnohé, které ho opustí, se neozvou a není o nich ani slyšet. Bude těžké je přestěhovat bez několika záchvatů paniky.“

Sebral všechnu svou sebekontrolu, aby zůstal klidný a bez výrazu. Není třeba před Grangerovou ukázat strach o ně… ani o sebe. Není třeba dávat najevo slabost před ní, ani před nikým jiným.

„Plánoval jsem mít skupiny sourozenců pohromadě a ostatní rozdělit po dvou podle pohlaví,“ změnil téma Severus. Sedl si na pohovku v obývacím pokoji a vytáhl kus pergamenu, na němž měl seznam jmen.

„To asi není špatný nápad,“ posadila se Grangerová vedle něj. „Kolik sourozeneckých skupin máte?“

„Čtyři. Dva Rosierovi – Leopold a Ermengarde, tři Averyovi – Ambrose, Candence a Vanessa, dva Lestrangeovi -“

„Belatrix měla děti?“ zeptala se Grangerová zděšeně.

„Ne, jsou to děti Rabastana – Libra a Pavo.“

„Ach.“ Grangerová si viditelně oddechla a z dobrého důvodu. Představa, že má Bela potomky… sám byl vděčný, že šlo o sňatek z rozumu.

„A dva Traversovi – Ramona a Raleigh. To je celkem devět dětí. Pak tu máme Thaddeuse Mulcibera, bratrance se sestřenicí a zároveň sourozence Carrowovy…“

„Myslíte tím, že Alecto a Amicus…“

Severus se ušklíbl. „Ano.“

„Nechutné.“

„Ale překvapující?“

„Asi ne.“

Grangerovou viditelně otřáslo, když Severus pokračoval v procházení seznamu.

„Ariadne a Antioch Carrowovi, Sergei Dolohov, Margaret Macnairová a Henry Jugson.“

„Takže máte ještě čtyři chlapce a dvě dívky, to jsou tři místnosti. To vychází hezky.“

„Dohromady tedy potřebujeme sedm ložnic a jednu velkou pro tři,“ doplnil Severus.

„Může být trochu přeplněná, ale myslím, že to zvládneme,“ sumarizovala Grangerová. „Máme zde devět ložnic, to musíme dát dohromady.“

ooOOoo

Mlčky kráčeli domem. V prvním patře byla panská ložnice (kde spávali Harry a Ginny) a kterou si asi vezme Severus zároveň jako knihovnu. Hermionin pokoj se také nacházel v prvním patře spolu s koupelnou. Nabídla, že se přestěhuje jinam, aby bylo volno pro sirotky, kteří budou potřebovat jeho blízkost, ale on jen zavrtěl hlavou se slovy, že to není nutné. Ve druhém patře byly čtyři ložnice a koupelna, kam půjdou sourozenci Traversovi, Rosierovi a Lestrangeovi spolu s Mulciberem a Antiochem Carrowem v jednom pokoji. Třetí patro se třemi ložnicemi zahrnovalo i tu největší, kam půjdou tři sourozenci Averyovi, do druhé půjde Ariadne Carrowová a Margaret Macnairová a do třetí půjdou Dolohov a Jugson. O osudu podkroví Snape nerozhodne hned. Prostor nebyl neprodleně zapotřebí, takže možná bude nejlepší počkat a uvidí se, co vyvstane za požadavek, až se přestěhují.

Hermiona si byla jistá, že viděla záblesk emoce, když zmínil, že pro děti bude těžké opustit místo, které považovaly za domov téměř celý svůj život. Teď se pravděpodobně svým způsobem otevřel. Buď jí věřil, nebo jej to velmi trápilo.

Ale co si namlouvá… musí to být to druhé. Snape byl jednou z nejsilnějších osob, které kdy potkala, ale stávající situace by pohlcovala mysl i té nejodolnější.

„No,“ pravila nakonec, „uděláme prostě vše, abychom jim přechod usnadnili. Napadlo mě… víte, mudlové mají na toto téma spoustu knih. O zneužívaných a zanedbávaných dětech, jak je přivézt zpět, jak jim pomoct uvolnit se a získat důvěru. Myslím tím… přiznejme si to… kouzelnický svět není přesně…“

„Progresivní, když přijde na duševní zdraví,“ dokončil Snape. Věděla, že stejně jako ona poukazoval na Nevillovy rodiče. A Zlatoslava Lockharta. Odžívali své dny v zamčeném pokoji, uvěznění ve vlastních myslích, jejich duševní strádání nízko na seznamu priorit kohokoli.

„Každopádně nějaké bych mohla obstarat, jestli máte dojem, že by byly užitečné,“ začala váhavě, ale pak rychle dodala, „ne že bych si myslela, že neodvádíte skvělou práci, pravděpodobně byste sám mohl napsat knihu, stejně už to všechno asi víte, možná jste ty knihy i četl, jen mě napadlo…“

„Grangerová, zpomalte, dýchejte. Možná to není vůbec špatný nápad. Uvítám jakékoliv zdroje, které vás napadnou.“

Hermiona se uvolnila a pousmála se. Proč tak blábolí? Blábolí, jen když je nervózní. Je nervózní? Proč by měla být nervózní? Vzpamatuj se, napomínala se. „Tak dobře. Donesu vám je.“

„Asi by bylo vhodné začít je probírat co nejdříve,“ dodal.

Poznala, co po ní skutečně chce. „Zkusím je sehnat do konce týdne.“

Snape přikývl. Hermiona předpokládala, že takto poděkoval.

„Severusi…“ začala pomalu a napadlo ji, zda by tu větu vůbec měla dokončit. Když se na ni tázavě podíval, rozhodla se, že kostky byly vrženy. „Jsem opravdu ráda, že se o ty děti staráte vy. Mají veliké štěstí, že o ně někdo pečuje.“

Zamrkal, na chvíli se setkal s jejím pohledem a odvrátil se. „Jsou mojí povinností,“ bylo vše, co řekl.

Hermiona poznala, že měla pravdu, alespoň zpočátku – že se Snape cítí zodpovědný za smrt jejich rodičů a – jako Harry – cítí povinnost se o ně postarat. Ale stejně… Snape nikdy Harryho nedržel uprostřed noci a neutěšoval ho jako slečnu Rookwoodovou. Nenastavil ochranná kouzla tak, aby od něj držel lidi dál jako v sirotčinci. Ne, nemohlo jít jen o povinnost, co jej pohánělo. Povinnost mu dovolovala oddělit mysl od srdce a tak to dělal celá léta s Harrym. Cvičil jeho mysl kvůli ochraně, ale srdce si uchoval pro Lily. Zde – což bylo nad slunce jasnější jí i Harrymu – měl o ty děti skutečnou starost.

Hermiona již byla moudřejší a nezmínila nic podobného, jen pravila: „No, jste z mužů, kteří své povinnosti berou vážně. Tím lépe pro děti.“ Ale co si skutečně myslí, se snažila zprostředkovat spíš tónem než slovy.

Znovu se na ni podíval. Jen na chvíli se jejich oči setkaly. Hermionu ohromilo, jak… hluboké jsou. Něco v nich četla, něco nesmělého a pomíjivého. Jako by říkaly: Pochopila jsi.

Uslyšeli klíč ve dveřích a Hermiona vydechla vzduch, který nevědomky zadržovala.

„Vidím, že jste tady ještě oba!“ Harry se usmíval. Paži měl položenou kolem Ginny, která sice měla zdvořilý výraz, ale Hermiona viděla, jak je napjatá. Koneckonců – teď poprvé od toho roku, kdy byl ředitelem, stáli ona a Snape ve stejné chvíli v jedné místnosti.

„Našli jste něco zajímavého?“ zeptala se Hermiona a od obou přijala objetí.

„Možná,“ odvětila Ginny. „Dobrý večer, profesore Snape,“ pozdravila formálně.

„Dobrý večer, paní Potterová,“ Snape stál a mluvil strnule.

„Doufám, že se vám vede dobře.“ Ginnyina tvář byla maskou zdvořilosti, kterou měla vyhrazenu jen pro situace, kdy se cítila velmi nepříjemně.

„Velmi dobře. Doufám, že vám také,“ odpověděl Snape a do každého slova se evidentně nutil.

„Nechcete zůstat na večeři?“ zeptala se Ginny nepřirozeně vysokým hlasem a mnohem rychleji než normálně. V předstírání nadšení odvedla hroznou práci.

Zbytek výměny proběhl dost rychle a příliš formálně.

„Ne, nemohu zůstat.“

„To je škoda. Možná příště.“

„Možná. Přeji hezký večer, Pottere, Grangerová, paní Potterová.“ A beze slova vyšel ze dveří.

„No nazdar,“ otřásla se Ginny a opřela se o Harryho, hned jak se dveře s bouchnutím zavřely.

„Teda, ‚nechcete zůstat na večeři? To je škoda. Možná příště‘? Kdo jsi a co jsi udělala s mojí ženou?“ škádlil ji Harry.

ooOOoo

Přestože zdráhavě přijal pomoc od Nebelvírů a dům jako dar, pořád Severuse cosi pronásledovalo. Totiž hlásek v hlavě, který mu stále našeptával: Budou od tebe něco chtít. A ty jim to nebudeš moci dát. A všechno ti vezmou.

Ano, bylo možné, že skutečně chtěli těmto dětem pomoci čistě z nesobeckých důvodů. A skutečně šlo o nabídku, kterou musel kvůli dětem přijmout. Nebyl v pozici ji odmítnout či vyjednávat a tuto pozici rozhodně nenáviděl. Ale stále nedokázal odsunout stranou možnost, že mají něco v rukávu.

Zejména pak, co od něj čekají na oplátku za jejich velkorysost? A když nastane čas splatit, bude schopný dát jim, co chtějí?

Co když nebude moci?

Nikdo by nikdy pro tebe neudělal nic, pokud by z toho něco neměl, ozýval se hlásek.

Podle Severusových zkušeností takovéto dary nikdy nepřicházely bez háčků. Jako jeho otec, i on rád říkával: „Za všechno se platí.“

Pokradmu se pokusil o nitrozpyt na Grangerovou, ale tentokrát do určité míry používala nitrobranu. Potter… neexistovala možnost, že by se dostal do Potterovy hlavy, aniž by to on okamžitě zjistil. Náhledy do Potterovy mysli mu nikdy nedělaly dobře. Přiměly jej cítit emoce, které jinak držel zamčené. A nezničilo by celou věc, kdyby si Potter uvědomil Severusovo slídění, a neodvolal by svoji nabídku?

Teď řekli, že chtějí jen pomoci. Kdyby byl naivnější, nazval by to nezištností. Lidé prostě nejsou nezištní, přemýšlel Severus. Ne k těm dětem a zvláště ne ke mně. Nesedělo to. Musí tomu přijít na kloub.

Jiní po něm požadovali mnohem víc za mnohem méně.