Originál: https://www.fanfiction.net/s/3103709/1/Snape-A-History
Kapitola 10. Tváří v tvář oslavám
Páteční noci v Kostkovaném poníkovi se do konce listopadu staly pravidlem. Hermiona si nebyla zcela jistá, jak přesně k tomu došlo. Na začátku z toho ani ona, ani Severus – začala na něj myslet jako na Severuse, ne Snapea – rozhodně nezamýšleli udělat rutinu. Severus pořád ještě odmítal dát Hermioně řádné interview, a to se jim stalo jakýmsi stálým vtipem. I když samotný nápad použít slovo ‚vtip‘ v souvislosti se Severusem Snapem je poněkud nevšední, pomyslela si.
Ne že by byl náhle okouzlující a zdvořilý. Měla dojem, že má málokdy šanci inteligentně konverzovat s někým sobě rovným, a proto nesla tíhu všech jeho poznámek, ať dobrých či špatných. Následkem toho si nevšímala jeho jízlivých komentářů, povzbuzena vědomím, že jak se zdálo, Severus ji přijímá jako rovnocennou, a ne jako neschopnou bývalou studentku. Hermiona s radostí očekávala pátky, protože shledávala jejich rozhovory podnětnými, obšírnými a zdaleka ne nudnými. Když Harry zjistil, s kým v pátek večeřívá, nevěřícně se ptal: „Ty se vídáš se Snapem?“
Hermiona zrudla do zářivého odstínu červené. „Nevídám se s ním, Harry! Jen chodíme do hospody!“
„Každý týden?“
„Ne, každý týden ne... No, skoro, ale ne každý týden.“
„A to všechno kvůli výzkumu pro tvou knihu?“
„No, ano. Víceméně. Myslím, že takhle to začalo, ale není moc ochotný mluvit o sobě.“
Harry se zaklonil ve své židli v bystrozorské sekci ministerstva kouzel, zkřížil paže na hrudi a s neskrývaným podezřením pohlédl na svou přítelkyni. „Nemůžu uvěřit, že to děláš.“
„Co dělám, Harry?“ zeptala se naštvaně. „Chováš se, jako bych měla aférku nebo něco takového.“
„Ach, prosím tě, nesnaž se mi to nasadit do hlavy,“ zasténal. „Merlin ví, co by tomu řekl Ron!“
„Ron? Co s tím má co společného Ron?“
„Nic. Jenom je to... absurdní, Hermiono. Přejít od Rona k Severusi Snapeovi je ta nejabsurdnější věc, jakou jsem kdy slyšel.“
Hermiona byla z jeho řeči skoro v šoku. „Poslouchal jsi vůbec, co jsem říkala? K nikomu od Rona neodcházím!“
Harry se ve své židli napřímil, opřel se lokty o stůl a protřel si oči. „Promiň, Hermiono. Opravdu. Ale myšlenka na tebe a umaštěného prevíta...“ Ve tváři se mu rozléval výraz naprostého znechucení.
„Jestli se chceš chovat jako pitomec, mám lepší věci na práci.“ Hermiona se už napůl zvedla ze své židle, když se Harry natáhl, uchopil ji za paži a stáhl zpět.
„No tak, nevztekej se. Prostě si jen nedovedu představit, proč bys s ním chtěla trávit víc času, než musíš.“
Věděla, že neexistuje způsob, jak Harryho přesvědčit, že ty páteční večery jsou něčím jiným než cvičením v absolutní sebetrýzni. V jeho očích byl Severus Snape ztělesněním ďábla, bez ohledu na to, kolik důkazů svědčilo o tom, že všechny ty roky stál pevně na straně dobra. Jejich vzájemná averze sahala tak hluboko do minulosti, že se jí už nikdy nezbaví.
„Mohli bychom změnit téma?“ zeptala se. „Napsala jsem informativní dopisy vydavatelům a chci, aby ses na ně podíval.“
„Já?“ opakoval překvapeně. „Odkdy potřebuješ, abych prohlížel cokoliv, co jsi napsala?“
„Celá tahle záležitost s knihou začala u tebe, takže mi to připadá tak nějak vhodné,“ upozornila ho, zatímco tahala z kapsy hábitu čtyři obálky. „Řekni, co si o nich myslíš.“
Harry se rychle pročetl čtyřmi téměř identickými listy. „Podle mě jsou v pořádku.“
„Opravdu? Nemyslíš si, že jsou moc škrobené? Moc formální?“ pátrala ustaraně.
„Hele, nejsem literární expert, že? Nejsou moc formální, jsou krátké a k věci. Kromě toho, snažíš se psát knihy, ne dopisy.“
Cítila nejasné zklamání z toho, že Harry nenavrhl žádný způsob, jak je vylepšit. „Tak dobrá. V polední pauze se zastavím na poště.“
„Na poště?“ zeptal se Harry s bezvýrazným pohledem. „Proč? Můžeš je dát do pošty k odeslání tady.“
„Víš, že nemáme posílat soukromou poštu s úřední. Kromě toho se chci ujistit, že se – že se -“
„Neztratí v poště?“ dokončil suše.
Hermiona opět zrudla a rozpačitě se usmála.
„Promiň, vím, že je to hloupost...“
„Není. To jsi prostě ty,“ usmál se povzbudivě.
V poledne se Hermiona odletaxovala na kouzelnickou poštu do Příčné ulice. Uvědomila si, že se prakticky chvěje nedočkavostí, a podala dopisy poštmistrovi. Střídaly se u ní vize kategorického odmítnutí se sny, jak se ‚Válka, jak jsme ji viděli‘ ocitla na špičce seznamu kouzelnických bestsellerů.
„Jste v pořádku?“ zeptal se vedoucí pošty polekaně, když se před ním dopisy zatřepotaly.
„Ano,“ řekla bez dechu. „To je proto, že vážně doufám v kladné odpovědi.“
Muž si prohlédl adresy všech dopisů, pak na ni mrkl.
„Dám je svým nejlepším sovám,“ ujistil ji konejšivě.
Hermiona po zbytek odpoledne stěží dokázala udržet myšlenky u práce. Když se vrátila domů, téměř okamžitě v krbu zaplály zelené plameny. Se srdcem až v krku se k němu rozběhla jen proto, aby pocítila bodavé zklamání, když se objevila hlava Molly Weasleyové.
„Hermiono, drahá, jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“
Hermiona se zvládla jen chabě usmát. „Promiň, Molly. Dnes jsem odeslala dopisy nakladatelům, a když jsem uviděla plameny, myslela jsem si, že možná jeden z nich byl ohromený a nemohl se dočkat, až si se mnou promluví.“
„Aha. No, jsem si jistá, že se ti brzy ozvou,“ řekla Molly povzbudivě. „Jen jsem si uvědomila, že už je skoro prosinec a napadlo mě, jestli už máš plány na Vánoce.“
Vánoce? Hermiona si nedokázala představit, jaké budou letošní svátky. S přehnanou opatrností se vyhýbala myšlenkám na ně.
„Aha – no, ne, ještě jsem nic neplánovala.“
Molly se rozzářila. „Skvělé! Doufali jsme, že jako obvykle přijdeš k nám.“
„My?“ opakovala opatrně. Určitě nemyslela Rona...
„No, Arthur a já,“ vyhrkla Molly kvapně. „Chtěli jsme, abys věděla, že vždycky budeš součástí naší rodiny. Měla bys tu na Vánoce být.“
„To je od tebe vážně milé, Molly, ale nebylo by to správné.“
„Proč ne?“ dorážela Molly a vyzývavě zvedla bradu. „Pořád jsi moje snacha. S Ronem jste se nerozešli ve zlém.“
„Já vím. A rozhodně se návštěvě nevyhýbám. Já jen že bych si měla zvyknout na Vánoce daleko od Doupěte.“
„Až přijdeš, samozřejmě s sebou musíš přivést své skvělé rodiče. Víš, jak si s nimi Arthur rád povídá.“
Hermiona až příliš dobře věděla, jak Arthur miluje rozhovory s jejími mudlovskými rodiči. Julia i Lawrence byli při mnoha příležitostech zahnáni do rohu a zasypáni otázkami všeho druhu.
„Samozřejmě. Promluvím s mamkou a uvidíme, který den se jim bude hodit.“
Pár minut si povídaly – Charlie s manželkou čekali páté dítě, Fred s Georgem přemýšleli o rozšíření svých obchodů na kontinent – a pak krb vyhasl. Sedící Hermiona chvíli zírala na šedé cihly. Smutnou pravdou bylo, že rozvádí-li se s Ronem, rozvádí se také s jeho rodinou. Vroucně doufala, že s Weasleyovými vždycky bude mít vřelé, přátelské vztahy, ale teď bylo na čase ustoupit.
xxx
Blížící se svátky také znamenaly záplavu oficiálních večírků, a toho se Hermiona letos obávala ze všeho nejvíc. Všichni z Odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce navštěvovali ve vánočním čase každoroční slavnost pro zahraniční hodnostáře, stejně jako ministerstvo vysílalo své zaměstnance zastupovat ho na akcích pořádaných zahraničními diplomaty. Hermionu, která se během let zúčastnila nespočetných diplomatických slavností, už dávno neuchvacovaly. Ron ji na těchto občasných vpádech do lepší části mezinárodních vztahů příležitostně doprovázel; a i když ji nikdy nepřivedl do rozpaků, bylo jasné, že se tam ani zdaleka necítí být ve své kůži. A teď už nebyl ani poblíž.
Tento rok bude muset jít sama, pomyslela si nešťastně. I když to bylo zcela přípustné, mít doprovod skýtalo jisté výhody. Znamenalo to, že vždy bylo s kým prohodit pár slov, když se ostatní hosté ukázali být zamlklými. Byl to také zaručený způsob, jak odradit každého, kdo o ni po pár panácích navíc začne jevit nepřijatelně dychtivý osobní zájem. Přistihla se, že uvažuje, koho by mohla požádat, aby šel s ní.
Z ničeho nic dostala nápad.
Snape.
Snape? Při té myšlence okamžitě vybuchla smíchy. Ten muž by ji pravděpodobně desetkrát proklel do modra, kdyby mu to navrhla. Přesto by se mohl držet dál od kouzelnické elity – což by udělal tak jako tak – a pravděpodobně se spokojit s poflakováním v pozadí, zatímco ona by navazovala potřebná spojení a klábosila o politice.
Na druhou stranu, Snape už zřejmě nevlastnil vhodné oblečení, snad ani slušné boty. Pak tu byly ještě jeho vlasy, které se za čtyři měsíce ani za mák nezlepšily. Jednou se zmínil, že má v úmyslu nechat si je dorůst, ale jak mohla vidět, nebylo to zatím příliš úspěšné. Pořád měly různou délku, se zkrepovatělými a poškozenými konečky. Osobně se domnívala, že by bylo lépe hlavu oholit a začít od nuly.
Strávila týden snahou najít vhodného muže, který by byl na svátky volný. Potíž byla v tom, že její známí byli většinou ženatí, a ti, co nebyli, už své plány na dovolenou měli. Pokud bude mít štěstí, možná se dokáže omluvit ze všech večírků kromě toho, které sponzorovalo její vlastní odbor, uvažovala.
Ale prosinec už byl v plném proudu, začaly přicházet pozvánky a jí stále zbývalo najít si doprovod.
Prošla svůj pracovní kalendář a zaznamenala, že výroční večírek jejího odboru je plánovaný na dvacátého prosince. Usoudila, že by se možná měla vážně zamyslet nad tím, jak pozvat Severuse Snapea na schůzku.
xxx
Snape ztuhl, sklenici piva téměř u úst, v očích výraz naprosté nevíry.
„Vy chcete, abych co?“
„Ráda bych, abyste se mnou šel na vánoční večírek.“
„Grangerová, vy jste už totálně pozbyla smyslů?“
Hermiona sebrala sílu. „Ne,“ řekla tiše. „Už když jsem šla do hospody, věděla jsem, že nebudete souhlasit, ale doufala jsem, že byste to mohl aspoň uvážit, než to rovnou odmítnete.“
Severus odložil sklenici, hlasitě klepla o stůl. „Vy chcete, abych vás doprovodil na vánoční večírek,“ zopakoval nevěřícně.
„Bylo by to jen na pár hodin,“ uvedla. „Je to každoroční slavnost Odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce. Je to tradice. Paní Phyfe-Duncanová zve hodnostáře a přední podnikatele z jiných zemí. Je to vlastně ‚pracovní večírek‘, jestli mi rozumíte. Není to omezené na zaměstnance a jejich manželky.“
„Jaká úleva. Bál jsem se, že si vás budu muset vzít,“ odsekl.
Z nějakého důvodu ji jeho slova popíchla. Ignorovala je a rozhodla se vyhodit svůj trumf.
„Měl byste dost příležitostí promluvit si se zahraničními výrobci lektvarů. Pokud tedy,“ dodala nepřesvědčivě, „by vás to zajímalo.“
Snape konečně zvedl sklenici a zhluboka se napil piva. „Máte pocit, že potřebuji mluvit se zahraničními výrobci lektvarů?“ zeptal se konečně.
„Samozřejmě, že ne.“ Cítila, jak jí do tváří stoupá horko. „Jen jsem si myslela, že byste si mohl tento aspekt večera vychutnat.“
„Skutečně?“
Bylo by příliš očekávat, že jí to Snape usnadní, usoudila. „Jde mi o to, aby na večírku bylo něco, na co byste se mohl těšit. Nebudete se mnou muset tančit, nebo dělat něco jiného, co by vám bylo nepříjemné.“
Zíral na ni přivřenýma očima. „Chápu.“
Pomyslela si, že už by mohla vyžbleptnout i zbytek. „Uvědomuji si, že pravděpodobně nevlastníte vhodné oblečení a ráda bych je pro vás zajistila.“
„Vy myslíte na všechno, že?“
Bohužel, právě v té chvíli Hermioniny oči zabloudily ke Snapeovým vlasům. To nezůstalo bez povšimnutí.
„Dejte mi jeden dobrý důvod, proč bych vám s tím měl pomoci, Grangerová,“ vyštěkl.
Zhroutila se do židle. „Upřímně řečeno, nemůžu na žádný přijít,“ připustila. „Myslím, že byste zcela jistě mohl navázat kontakty se zahraničními lektvaristy, ale kromě toho...“
„Kromě toho, že není nic, co by vaše paní Phyfe-Duncanová měla na svém soirée raději, než usvědčeného vraha.“
„Usvědčený vrah, který je shodou okolností válečný hrdina.“
Severus si povzdechl a potřásl hlavou, jako by se snažil potlačit jakési chmury, které nedokázaly úplně zmizet. „Budu o tom přemýšlet,“ řekl rozhodně.
„Je to příští pátek,“ poznamenala.
„Dám vám vědět.“
A odmítl dále diskutovat.