Autor: SilverWolf7007 Překlad: Coretta Beta: Avisavis Banner: Coretta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3157478/1/Dear-Order
Přístupnost: K+ (dle FF, odpovídá věku 9+)
Milý řáde
Aneb jednadvacet dopisů
adresovaných
řádu Kompletně kouzelného kakadu
Dopis patnáctý:
Možná vám neušlo, že je Hedvika trošku barevnější než obvykle.
O dva dny později byla Hermiona připravená připustit, že Moodyho magické oko zřejmě nikdy nenajdou. Bohužel byla jediná z výpravy připravená to vzdát a vzhledem k tomu, jaké poklady během pátrání dosud objevili, moc se jí nechtělo nechat v tom ostatní samotné.
Jejich cesty se několikrát střetly s Moodym, Tonksovou a Kingsleym, ačkoliv jim samozřejmě nepřiznali, o co se pokoušejí. Moody byl nedostatkem úspěchu čím dál víc dopálený, zatímco Kingsley se pořád ještě nepřenesl přes nedostatek sýrových sendvičů. Tonksová přiznala, že se s nimi stále drží jen proto, že ji baví oba muže sledovat.
Jednoho velmi časného rána se také ve čtvrtém patře střetli s uprchlým velbloudem. Pět párů očí na něj tiše zíralo, Elmer jim pohled oplácel. Pak se skupinka hledačů i velbloud vydali po svých.
Hermionu velmi zajímalo, jak se mu podařilo uniknout, i když do oběda už v ní hlodalo silné podezření. Fred a George se chechtali v podkroví, což se v podstatě dalo přirovnat k přiznání viny (i když by se to také dalo připsat chlupatému růžovému plyšovému jednorožci, kterého držel Fred přivinutého k hrudi. Hermiona si byla jistá, že to nechce vědět.)
Pozdě večer také potkali pobaveného Remuse, za kterým se táhl Severus. Ten si pro sebe něco zuřivě mumlal a pro jistotu se podezřívavě mračil na Lunu, která na oplátku vykouzlila nevinný úsměv.
O pár hodin později usnul Charlie opřený čelem o dveře do koupelny v druhém patře. Brzy ho následoval Bill, který se opíral o zeď, vytratil se v půlce věty, a že usnul, jim došlo, až když ho několikrát pobídli, aby dokončil, co říkal a on odmítl reagovat. Oba mladé muže přesunuli opatrně na podlahu a vydali se chodbou dál.
Brzy na to klopýtla Ginny o předložku a rozhodla se zůstat na zemi, Luna pokrčila rameny a lehla si na podlahu vedle ní. Ron to zvládl stěží do další místnosti, ztratil vědomí přesně mezi dveřmi.
Hermiona a Neville přešli chodbu do nejbližších ložnic, ale ani jeden z nich to až do postele nezvládl, stočili se do klubíčka na podlaze a usnuli.
---------------------------------------------
První věc, kterou Hermiona zaregistrovala, když otevřela oči, byl ptačí zpěv, druhá skála, která se jí nepohodlně zarývala do kyčelní kosti.
Neotevřela oči hned. Místo toho se jen zavrtěla, aby získala větší pohodlí, a roztržitě zapřemýšlela, jestli se všichni stali oběťmi jakéhosi uspávacího kouzla, zhluboka vdechovala čerstvou zemitou květinovou vůni deštného pralesa.
„Hermiono?“ Dolehl k ní někde zleva Nevillův tlumený hlas. „Jsi vzhůru?“
Povzdechla si. „Jo, Neville, myslím, že jo.“
„Vypadá to, že jsme v pralese.“
„Chceš říct, že tentokrát jsou v domě stromy a kameny z pralesa?“
Neville chvilkově zaváhal, než odpověděl, a Hermioně se zdálo, že v tom tichu zaslechla vzdálený řev. „Ne, chci tím říct, že to vypadá, že tentokrát opravdu v pralese jsme.“
Hermiona rozlepila víčka a v šoku zírala na klenbu větví nad jejich hlavami. Místy se mezi listy objevila škvíra, kterou dolů pronikaly sluneční paprsky, viděla, jak nad ní prolétlo několik pestře zbarvených ptáků a dokonce se jí zdálo, že zahlédla, jak se z jedné větve na druhou přehoupl jakýsi druh opice.
„Až zjistím, jak tohle Harry dělá, udělám mu něco velmi nepěkného,“ řekla Hermiona s nuceným klidem, Neville se nervózně ošil, když se posadila a upřela na něj pohled. „Tak by mě zajímalo, kde jsou všichni ostatní…?“
Neville pokrčil rameny a ohlédl se k místu, kde byly předtím dveře. „Řekl bych, že asi někde tam v divočině, když už nemáme pokoje, podle kterých bychom se mohli orientovat.“
Zamířili směrem, kterým si mysleli, že minulé noci přišli, a ačkoliv nenašli nikoho jiného, objevili schodiště.
Hermiona jen koukala. „Neville, v pralese nemůže být schodiště.“
Neville ji nesměle poplácal po rameni. „To bude dobrý, to je jenom magie, vzpomínáš?“
Rozhodli se sejít dolů a nakonec našli všechny ostatní sedět na malé mýtině kolem obřího balvanu, na kterém byl položený tác se sendviči.
„Chápu to dobře, že tohle bude kuchyň?“ Zeptala se Hermiona, posadila se vedle Ginny a natáhla se po sendviči.
„Soudě podle těch sendvičů, věříme, že tomu tak skutečně bude,“ odpověděl Albus. „Jak jste si vychutnali ranní procházku lesem?“
Odpovědí mu bylo několik zlostných pohledů, pár protočených očí, jedno radostné „báječně“ od Luny a rozpačitý úsměv a pokývnutí od Nevilla.
„Tentokrát ten kluk zašel příliš daleko,“ zavrčel Moody. Jeho magické oko se divoce protáčelo, ačkoliv nikdo nevěřil, že by to bylo něco platné.
„Nejsem si jist, že za něčím z tohoto stojí Potter,“ zabručel Severus a loupl podezíravým okem po Luně.
Nikdo mu nevěnoval pozornost a i on sám na Lunu zapomněl, když se jim do zorného pole přiloudal Elmer se zjevným záměrem dostat se k talíři sendvičů.
Přesně za velbloudem stál velký tygr. Všichni ztuhli a vytáhli hůlky, připraveni se bránit, když bude třeba.
Hermiona tygrovi stála nejblíže a málem začala couvat, když se zvířeti podívala do žlutých očí. Zamrkala. „Křivonožko?“
Tygr ze sebe vydal podivný mňoukavý zvuk a vracel jí žalostný pohled zneužitého zvířete. Hermiona rychle odložila hůlku a běžela ke své kočce-proměněné-v-tygra, lítostivě na něj cukrovala. „Ach ty můj maličký chudáčku, co ti to ten odporný zlý Harry udělal?“
Křivonožka se několik minut nechal oblažovat Hermioniným soucitem a láskou, pak vzhlédl a hrozivě zavrčel. Elmer ztuhl s čumákem pár centimetrů od sendvičů, ke kterým se přiblížil, zatímco byla pozornost ostatních upřená k Hermioně. Teď stál těsně vedle Severuse, který, když to konečně zaregistroval, uskočil dozadu a hlasitě zaklel.
Křivonožka znovu zaprskal a Elmer poslušně zacouval, až zmizel z dohledu.
„V této podobě je vaše kočka téměř milá, slečno Grangerová,“ přiznal s kyselou grimasou Severus. „Možná bychom měli zvážit, zda ho tak neponecháme.“
Hermiona se na něj zamračila, Křivonožkovi se ten nápad zřejmě příliš neprotivil.
Všichni vzhlédli, když se k nim snesl velký modrobílý pták, trochu je polekalo, když přistál na Kingsleyho rameni.
„To je ara?“ Zeptal se Charlie a naklonil se blíž, aby ho prozkoumal.
„Ne,“ pronesl s bolestným výrazem ve tváři Kingsley. „Myslím, že je to sova.“
Pták vydal přiškrcený skřek, něco mezi výkřikem dravce a sovím zahoukáním, čímž se zjevně pokusil Kingsleyho prohlášení potvrdit.
„To je Hedvika?“ Polekal se Remus. „Jak jsi to poznal?“
„Způsob, jakým mi už zas zatíná pařáty do ramene, mi trošku napověděl,“ odpověděl suše Kingsley.
Charlie se natáhl a odvázal dopis z Hedvičiny nohy, lehce ji pohladil po zádech a otevřel dopis.
„Upřímně doufám, že to nevypil,“ zasmál se Bill.
„A já upřímně doufám, že ano,“ opáčil pohrdavě Severus.
Charlie obrátil oči v sloup.
Remus a Severus kašláním chvatně maskovali provinilý smích a zlomyslné zachechtání.
Charlie se na Hedviku soucitně usmál. „Ani bych se ti nedivil.“ Hedvika v odpověď sklíčeně zaskřehotala.
„Chudáček malá,“ přizvukovala dvojčata. „Strávit tolik času s Harrym by k pití dohnalo i svatého.“
Hedvika se zřejmě rozhodla, že své povinnosti učinila zadost, vzlétla a zmizela v dáli.
Nikdo nepromluvil.
„Takže, co teď?“ Prolomil nakonec ticho Ron.
„Nevím, jak vy,“ začal Severus s dravým svitem v očích, „ale já si beru tygra Grangerové a jdu na lov velblouda.“ Obrátil se a vydal se směrem, kterým zmizel Elmer, Křivonožku poslušně v patách.
„Hej!“ Zařval Ron. „Nechte Elmera na pokoji!“ Vyskočil a pustil se za nimi. Zbylí čtyři Weasleyovi kluci se s širokými úsměvy vydali za ním.
„No, zní to jako zábava,“ promluvila Luna k nejbližšímu stromu. „Myslím, že se připojím.“
Na to vyskočila Ginny. „Luna má nos na lumpárny stejně jako Kingsley na sýrové sendviče,“ vysvětlila překvapeným rodičům. „Tohle si nenechám ujít.“
Kingsley se také zapojil, možná ho vtáhla zmínka jeho oblíbeného jídla.
Hermiona vzdychla. „K úkolům se teď asi těžko vrátím. Jak znám Harryho, asi mi teď poletují někde kolem vrcholků stromů.“
„A k tomu, co jsme dělali předtím se vrátit nemůžeme,“ přidal Neville s obezřetným pohledem na Moodyho. „Všechno, co jsme prohledávali, se teď proměnilo v kamení a listí.“
„Plus vážně si nechceš nechat ujít příležitost prozkoumat všechny ty rostliny,“ poškádlila ho.
Neville se nesměle usmál. „No, jo. Myslím, že jsem předtím zahlédl obří květinu, co sežrala opici. Chtěl bych ji najít!“
Hermiona se rozesmála. „No jasně.“
Vyměnili si pohled, zářivě se na sebe usmáli a rozběhli se za ostatními.