Preklady fanfiction Harryho Pottera

Když Narcisa zaklepala na dveře synova pokoje, musela nějakou chvíli čekat, než se objeví. Jeho vystrašená bledá tvář jí lámala srdce. Ohlédla se přes rameno, jestli je někdo nesleduje, a pak Draca vtáhla do rozechvělé náruče.

„Pán dorazil,“ zašeptala. „Jak se cítíš?“

Draco jí stisk ochable opětoval. „Chceš upřímnou nebo politicky přijatelnou odpověď?“ zeptal se slabě.

„Pravdivou,“ odvětila Narcisa a pohladila ho po vlasech.

„Chci umřít.“

Narcisa zavřela oči a přitiskla ho k sobě ještě pevněji. „To ti zakazuji.“ Na rameni cítila, jak kývá hlavou nahoru a dolů, ale to byla jediná odpověď, které se od něj dočkala. „Je čas, pojďme,“ postrčila jej ke schodům.

Draco se s ní doloudal do jídelny. Když otevřeli dvoukřídlé dveře, spatřil, že je už místnost zcela obsazená. Voldemort stál v čele masivního dubového stolu, který byl pro účely zasedání kouzlem prodloužený, a okamžitě k němu a k jeho matce otočil hlavu. Pronikavý pohled rudých očí ale trval jen zlomek vteřiny, k Dracově nesmírné úlevě.

Po stranách stolu byli usazeni všichni význační Smrtijedi – Mulciberovi se stále ještě nepodařilo zbavit praskajících vředů, tak do společnosti nesměl. Blaise stál na druhém konci jídelny, co nejdále od Voldemorta, a jeho rodiče za jeho zády ze všeho nejvíce připomínali vyděšené krysy lapené v pasti.

Theodor seděl vedle svého otce a zabodl do Draca oči, jakmile překročil práh. Draco z něj nespustil zrak, dokud neusedl vedle Luciuse, a až následně si dovolil střelit pohledem po Blaisovi. Nezdálo se totiž, že by Voldemort věnoval dění kolem sebe nějakou pozornost. Upíjel z poháru červeného vína a jeho uzavřený a kamenný výraz jen zesiloval Dracovu nervozitu. Osobně upřednostňoval Voldemorta, který mluvil, než Voldemorta, který mlčel. Ticho bylo totiž nepředvídatelné a znamenalo, že úroveň jeho vzteku přesáhla hranici slov. Ostatní Smrtijedi museli asi sdílet stejný názor, vzhledem k jejich napjatým výrazům a nervózním pohledům. Jediný, kdo patrně z nastalé situace těžil nějaké potěšení, byla Belatrix, která se zubila na celé kolo.

Když Draco dosedl, otec jej přísně zpražil, ale nedostalo se mu žádné reakce. Severus kradmo sledoval Voldemorta. Zřejmě ho fascinovala krvavě rudá barva vína. Mistr lektvarů se v duchu otřásl, když si uvědomil, jak identická je barva toho vína a jeho očí.

Nesměl si ale dovolit žádné rušivé myšlenky. Potřeboval se koncentrovat na svou mentální bariéru, kdyby snad Voldemorta napadlo vstoupit mu do mysli. Soustředění na tak těžký úkol bylo vyčerpávající, ale Severus cvičil tak často, že už to bral téměř jako samozřejmost. Naposledy pomyslel na Hermionu v cele pár metrů pod nimi. Kéž by také na nitrobranu sebrala dost sil.

Jeden ze Smrtijedů si odkašlal, až Draco, Blaise, jeho rodiče a Narcisa nadskočili. Theo vyslal Dracovým směrem čirý posměch, ale mladík se zdál ztracený v myšlenkách. O pár míst dál sedící Narcisa si nalila pohár vína, ale třásla se jí ruka a několik kapek se vpilo do bělostného ubrusu.

To zřejmě vytrhlo Voldemorta ze zamyšlení a rozvážným pohybem odložil sklenici na stůl. Pod Luciusovým rozezleným pohledem se jeho žena pokoušela napravit škody látkovým kapesníčkem, a mezitím se Pán zla narovnal a pohlédl na Zabiniovy – v téměř kompletním počtu – na druhé straně jídelny. Blaise cítil, jak mu vstávají vlasy na šíji, když se rudé duhovky zabodly do jeho tmavých.

„Kdy se dočkám hlášení z poslední noci? Nemám samozřejmě problém jednoho po druhém vykuchat, než se uvolíte začít mluvit,“ pronesl Voldemort hlasem ledovce.

Draco si všiml, jak se Belatrix při té představě rozzářila, ale Severus na ni pohlédl natolik pohrdavě, že okamžitě zase zvážněla.

„Pane, dovolte mi promluvit,“ povstal Lucius a Draco zařezaně seděl dál.

Voldemort se dlouze nadechl a mávl rukou. „Vida! V někom se ozvala kuráž…“ zahlásil. „Nejraději bych vám ostatním vyřízl jazyky,“ dodal a rozhlédl se po svých poskocích. „Jak zasluhujete.“

Lucius se sevřenými rty počkal, až Voldemort skončí, než promluvil: „Pane… Jak vám Belatrix již jistě řekla, získali jsme při výslechu adresu ústředí Fénixova řádu. Mudlovská šmejdka, která nám ji vyzradila, je Hermiona Grangerová, blízká přítelkyně Harryho Pottera a –“

„Já vím, kdo je Hermiona Grangerová,“ zahřměl Voldemort a udeřil pěstmi do stolu, až sebou veškeré osazenstvo, včetně Belatrix, trhlo. „K věci, Luciusi!“ vycenil zuby.

Pán Manoru se potajmu nadechl. „Jistě, můj pane. Ukázalo se, že Řád náš příchod očekával a celá akce byla naplánovaná tak, aby mohla Grangerová uprchnout z našeho panství.“

Při těch slovech obrátil Voldemort pozornost k Blaisovi, který musel sebrat všechny poslední síly, aby se mu nepodlomila kolena. „S pomocí našeho kolegy…“ zašeptal černokněžník a jeho pohled se ani nezachvěl.

„To je naprostá pravda, pane,“ souhlasil Lucius o něco váhavěji. „Ale…“

Nato se Theodor vztyčil a přerušil tak Luciusova slova. Malfoy po něm střelil pohledem. „Pane, smím něco dodat?“

Voldemort mu pokynul.

„Můj pane, Blaise má naštěstí přátele, na které se může spolehnout.“ Kývl Dracovým směrem. „S Dracem nás překvapilo, když jsme zjistili, že se chystá s Grangerovou překročit hranici pozemků.“

„Tedy jste je přistihli při činu,“ řekl Voldemort suše.

„Přesně tak, pane,“ odvětil Theodor, „ale na obranu mého přítele bych chtěl dodat, že jakmile jsme začali naléhat, aby se vzpamatoval, opět se mu rozsvítilo.“

„Kromě toho, že se ukázalo, jak to děcko dokáže obrátit, nevím, čím je tento fakt důležitý,“ zašeptal mrazivě Pán zla.

„Pane,“ vložil se Draco a ignoroval Theodorův varovný pohled. „Blaise více než rozhodil ten skandál, který na začátku měsíce otřásl jeho rodinou…“ Dracovi se v křeči sevřel žaludek, když do něj Voldemort zabodl zrak. „Představte si, že jste v našem věku a najednou zjistíte, že vaši rodiče celý život věznili vaše dvojče, odchylku přírody… motáka!“ Úmyslně k poslednímu slovu připojil znechucenou grimasu a Voldemort se zřejmě chytil.

„Můj přítel Draco,“ navázal opět Theodor a protahoval každou slabiku, „má naprostou pravdu. Blaise doslova přišel o všechny jistoty. Myslím, že ten incident s Grangerovou byl jen moment morálního zakolísání, a z celého srdce doufám, že vy, můj pane, se mnou budete souhlasit. Blaise byl vždy naším přítelem a nikdy ani na okamžik neprojevil jakoukoliv známku neloajálnosti.“

Theodor se znovu posadil s důstojností advokáta, který právě pronesl obhajobu, a Draco taktak neobrátil oči v sloup.

V Blaisových rodičích zůstala jen malá dušička – drželi hlavy skloněné a třásli se – a Voldemort na ně opovržlivě pohlédl. „Moment morálního zakolísání, kvůli kterému jsme málem přišli o nejdůležitějšího vězně,“ vyprskl a šlehl pohledem po Blaisovi. Luskl prsty a v místnosti se objevil Mulciber. Doklusal k Pánově místu a Voldemort mu šeptem sdělil příkaz. Mužových uhrů příliš neubylo, ale zato už nedělaly příšerné zvuky a postupně se hojily. Když se od něj Voldemort odtáhl, znovu obrátil pozornost k Zabiniovým. „Takovou zradu nemohu prominout.“

Blaise cítil v krku žluč. Teď už neexistovalo pochyb, že tohle nepřežije.

„Nicméně, Zabini, vzhledem k tvému věku a k okolnostem, které tví přátelé předložili, tě nepopravím, aniž bych ti dal šanci dokázat, že stojíš na naší straně. Jsi připraven přijmout trest jako muž, nebo dnes raději zemřeš?“

Blaise otevřel ústa, ale nevyšla z něj ani hláska. Koutkem oka vnímal Theův potěšený výraz a Dracovo zděšení. Musel se poškrábat na krku, aby znovu získal kontrolu nad svým hlasem.

„Pane,“ začal Blaise, zatímco jeho matka němě ronila slzy, „přijmu od vás jakýkoliv trest a uznám důsledky svých činů.“ Zhluboka se nadechl a dodal: „Mí přátelé, Draco a Theodor, mi otevřeli oči a zabránili mi spáchat nejhorší chybu mého života. Jsem si naprosto vědom toho, že tato druhá šance, kterou jste mi velkoryse nabídl, by nebyla možná bez nich, a děkuji jim, stejně jako děkuji vám, Pane, za vaši milost. Už vás nikdy nezklamu.“

Voldemorta jeho podlézavá slova nesmírně potěšila. A právě tu chvíli si vybral Mulciber, aby se objevil v jídelně. Kývl na Voldemorta a na rtech Pána zla se znovu objevil úsměv. Namířil prst Mulciberovým směrem.

„Jakýkoliv trest říkáš, Zabini?“ bavil se Voldemort a Mulciber otevřel dveře dokořán. Draco se obrátil jeho směrem a všiml si, že drží v rukou řetěz. „Nevím, co na to vy,“ protáhl Pán zla do éteru, „ale já bych rovnou zlikvidoval původce všech problémů… Bez příčin nebude následků.“

Mulciber zatáhl za řetěz a na jeho konci se objevila vyhublá, bledá a roztřesená postava vlčího dítěte Zabiniových. Blaisova matka zasténala a podlomila se jí kolena. Její manžel odvrátil pohled. Jako zbabělec, pomyslel si Blaise, který nedokázal od své sestry odtrhnout oči.

„Notte!“ zvolal Voldemort a Theodorův otec se poklonil. „Ne, ty ne,“ vyplivl opovržlivě. „Tvůj syn…“

Theodor se usmál. „Můj pane?“

„Přetlumoč laskavě svému příteli, o čem jsme hovořili v soukromí,“ požádal jej Voldemort s lehkostí kobry.

Dracovo zděšení dosáhlo dalšího stupně. To už mluvil v soukromí s Voldemortem o trestu, který Blaise čeká? Od kdy má Nott takový vliv? Otřásl se, když zachytil Theodorův odporný úsměv.

„S potěšením, pane,“ zapýřil se a pak se otočil na Blaise. Nedíval se mu do očí. Když si to Blaise uvědomil, sám uhnul pohledem stranou a zaměřil se na své dvojče. „Pán zla pronesl svůj verdikt. Zde se nachází ostudná špína vaší rodiny. Ta, která je zodpovědná za tvé prohřešky. Ta, kvůli které jsme celé dětství prožili v pavučině lží.“

Blaise se zamračil.

„Pán ti nařizuje zabít tohoto hanebného tvora, tady a bez jakýchkoliv dalších procesů.“

S tupou ránou dopadla paní Zabiniová na kolena, paže omotané kolem těla, a její záda se otřásala vzlyky. Její syn ve smrtelné hrůze pohlédl na mladou dívku. Ty samé oči, ty stejné černé vlasy, brada, křivka nosu. Blaise měl pocit, jako by mu právě přikázali zabít sebe sama.

Zdálo se, že jeho sestra absolutně nerozumí ničemu, co se kolem ní děje. To drama se jí netýkalo. Ani nemluví naším jazykem, jak by mohla pochopit, co ten úlisný kretén, který se označoval za našeho kamaráda, právě vyslovil? pomyslel si Blaise vyčerpaný další vlnou děsu.

Dívka na něj hleděla. Znepokojoval ji. Vypadal jako ona. Už se jednou viděla, spatřila svůj odraz v zářivé hladké placce. Zprvu ji to vyděsilo, ale potom si uvědomila, když se dotkla chladného povrchu, že v tom obraze je ona sama. A tento chlapec vypadal téměř stejně, jen nebyl tak hladký a tvrdý na dotek. Chtěla se k němu přiblížit, ale ten, který držel druhý konec řetězu, jí to nedovolil.

Tlumeně vykřikla a udeřila pěstmi do země.

Voldemortovi se v očích zračil odpor. „Jak žalostné představení. Proč jste ten ďáblův potěr nezahubili už v kolébce?“

Blaisovi rodiče nereagovali. Francisco Zabini samozřejmě znal odpověď. On ani jeho žena se nedokázali přinutit zavraždit vlastní dítě. Odvrhnout je také nebylo možné, protože pouhá její existence znamenala, že rodová linie Zabiniových byla narušena mudlovským genem, byť jediným. Co kdyby si ji někdo spojil s biologickou rodinou? Ne, vyhodit ji na ulici absolutně nepřipadalo v úvahu.

„Kupodivu žádná odpověď,“ utrousil Voldemort rozezleně. „Nevadí, problém bude brzy vyřešen.“ A když Blaise nehnul ani prstem, nonšalantně dodal: „Pokud jsi samozřejmě nezměnil názor. V tom případě zemřete oba spolu, stejně jako jste se spolu narodili.“

„Ne!“ vřískla matka dvojčat. „Jen to ne! Prosím! Ne našeho syna…“

Blaise zavrtal pohled do očí své sestry. Se srdcem na jazyku uvažoval, jestli je schopen se takovému příkazu podřídit. Schopen zabít. Vlastní krev. Nebylo by lepší prostě složit karty a zemřít?

Jenže v tu chvíli mu myslí probleskla vzpomínka na Grangerovou. Počítala s ním. Stejně jako Draco a potažmo Harry Potter a celý jejich Řád. Mělo ho napadnout, že Voldemortovi nebude stačit obyčejný běžný trest. A Theodor se nemohl vůbec dočkat, až ho uvidí spáchat vraždu sourozence.

Blaise našel v Dracových očích stopu kuráže, ačkoliv soustředil veškerou svou malfoyovskou zlobu na Theodora.

Musíš to brát tak, že jí tím uděláš laskavost, Blaisi, řekl hlas. Ta dívka zná jen kobky a kámen. Ať už uděláš cokoliv, bude to jistě lepší než to, co by ji jinak čekalo. Dnes je jí zkrátka souzeno zemřít.

Polkl žluč, když zachytil její zvědavý pohled. Cítil, jak jeho ruka naučeně sahá po hůlce a míří sestřiným směrem. Zřejmě ji zaujala, protože se naklonila blíž, aby ji mohla prozkoumat. Jenže řetěz ji nikam nepustil.

Do žhavé lávy se mnou, jestli po tomhle Hermioně nepomůžu… pomyslel si a sevřel prsty kolem hůlky.

„Avada… kedavra.“

Zavřel oči. Tichem zazněl zvuk bezvládného těla, které dopadlo na dlažbu, a vzápětí matčin srdceryvný výkřik.

Když Blaise oči zase otevřel, viděl v dívčiných navždy ztuhlých rysech stále ten samý zaujatý výraz.

Obrátil se na Voldemorta, protože už ten pohled do vlastní tváře nedokázal snést, a spatřil čistý sadismus v Theodorových očích. Hypnotizoval mrtvé tělo a široce se u toho usmíval a Blaise se musel násilím přesvědčovat, aby ho neproklel do nejhlubších pekel. Potom se pokusil pronést neutrálním tónem: „Hotovo.“

Voldemortovi se po rtech rozlezl úsměv. „Skvěle,“ děl, než se zvedl od stolu. Tiše se vydal ke dveřím, překročil Blaisovu sestru a otočil se zpět na trojici Zabiniových. „Nemusím snad dodávat, že ty a tvá žena odtud co nejdříve vypadnete. Nepotřebuji následníky neschopné plnit úkoly dětské úrovně.“ Přimhouřil oči na Francisca, který stál rovně jako pravítko. „Nezabiju tě před očima tvého syna jen proto, že právě dokázal, že je mnohem užitečnější, než jste byli vy oba za celých dvacet let. Ale pamatuj, že pokud se naše cesty jednoho dne ještě zkříží, oba zemřete dřív, než stihnete padnout na kolena a prosit.“

A s těmi slovy zmizel za dveřmi a hábit se za ním slabě zavlnil. Kolem dlouhého stolu se atmosféra rázem uvolnila.

Francisco pomohl své ženě na nohy a vtáhl syna do posledního objetí. „Odpusť mi to, Blaisi,“ vydechl, než odvlekl jeho matku z Manoru. Blaise je němě sledoval a snažil se nemyslet na to, jak během několika zpropadených minut přišel o celou rodinu.

Mulciber se chystal odnést tělo, ale Blaise jej na poslední chvíli zastavil. „Postarám se o to,“ prohlásil rozhodně.

Draco se rázem zvedl ze židle a nabídl pomocnou ruku. Blaise napjatě kývl. Mávl hůlkou a odlevitoval tělo z místnosti. Jakmile byli venku, začali se trousit i ostatní Smrtijedi, jeden po druhém, každý z nich jiným způsobem otřesený událostmi posledních hodin. Narcisa zůstala sedět na místě, jen schovala hlavu do dlaní, a pak se natáhla po sklenici s vínem a na jeden zátah ji vyprázdnila.

Draco následoval Blaise do zahrady. I s tělem se zastavili pod klenbou u vchodu na pozemky a Blaise se obrátil na svého přítele, který z něj nespouštěl oči, jako by očekával, že se každou chvílí zhroutí.

Oslovil ho, ale Blaise ho nenechal říct nic dalšího.

„Máš lopatu?“ zeptal se úsečně.

Draca tím vyvedl z míry. „Cože?“

„Lopatu,“ zopakoval Blaise jasnějším hlasem. „Víš… na kopání.“

Draco několikrát zamrkal s pocitem, že si z něj Blaise jen utahuje. „Bylo by to jednodušší udělat kouzlem, proč –“

„Do hajzlu, Draco, pohřbívání mojí sestry bude to jediné, co mě s ní bude spojovat, tak mě nech to udělat, jak chci. Máš tu lopatu, nebo ne?“ vychrlil ze sebe Blaise bezdeše a s každým slovem se mu hlas lámal o něco víc.

Draco kývl a vrátil se do domu s úmyslem prohledat matčiny pomůcky pro zahradničení. Pro Narcisu bylo vždy otázkou cti pracovat na zahradě manuálně. Brzy se vrátil i s lopatou a Blaise se ho zeptal, jestli ví o nějakém tichém koutě mimo jejich pozemek.

Manor obklopovaly mýtiny, stromy a vzrostlé traviny, takže by nebylo složité najít takové místo do několika minut, ale Draco stejně zavedl Blaise o několik stovek metrů dál, k jezírku, nad kterým se skláněla smuteční vrba.

„Je to… bude to stačit?“ ošil se.

Blaise přikývl. „Dokonalé.“

Položil sestřino tělo na zem o kousek dál, schoval hůlku do kapsy a chopil se lopaty a zaryl ji hluboko do země. Draco ho sledoval a nedalo se přehlédnout, jak s každým dopadem lopaty Blaisovy pohyby sílí a zrychlují.

„Blaisi,“ oslovil ho tiše.

Odpovědí mu byla lopata v zemi.

„Blaisi,“ zkusil to znovu, nervózní z jeho zuřivosti a neměnného tempa.

„Co je?“ vyštěkl a konečně se otočil. Draco viděl, jak mu z koutku pravého oka sklouzla slza a padla do temnoty.

„Zpomal, zničíš se…“ promluvil opatrně a litoval, že ho netrklo vzít ty lopaty dvě.

„Jo, ona rozhodně nemá naspěch, že?“ zavrčel Blaise a lopata znovu zajela do navlhlé hlíny.

„Tak jsem to nemyslel,“ bránil se Draco. Blaise nicméně k jeho úlevě zpomalil. Až potom si Draco znovu v hlavě přehrál vzpomínky na večerní události.

Blaise zabral ještě několikrát, než na chvíli zastavil, aby si v ruce přehodil násadu a protáhl si bolavý krk.

„Theodor… viděl jsi jeho pohled?“ zachraptěl.

„Jo. Říkal jsem, že si to užívá,“ odpověděl Draco. „Dočista zešílel.“

Blaise něco zamumlal a vrátil se k práci. Po několika minutách ustavičného kopání ale promluvil znovu, slabě a zadýchaně. „Víš, co je nejhorší?“ zeptal se, aniž by očekával odpověď. „Jak snadné to je,“ zašeptal a popotáhl.

„Jak snadné?“ nechápal Draco a mračil se.

Blaise zatnul zuby. „Stačila k tomu jen dvě slova, ksakru…“ Hlas mu zakolísal. „Dvě slova. Jenom dvě slova dokážou vzít život. Dvě slova a pak nic, vůbec nic, je pryč, ve zlomku vteřiny, aniž by mohla brečet, aniž by si mohla vůbec uvědomit, že to je opravdu konec…“

Blaise zaryl lopatu do hlíny ztěžklé nedávným deštěm a klesl na kolena. „Můžou za to jenom dvě podělaná slova.“ Otřel si čelo do rukávu. „Připadám si… jako netvor. Jak to dělají? Jak to můžou dělat, už tolik let, pořád?“

Draco neodpověděl a po další chvíli ticha se Blaise dal znovu do práce. Dracův pohled se zatoulal k dívce položené na zemi. „Víš, v jednu chvíli jsem si vážně myslel, že to neuděláš.“

Blaise ztuhl, lopatu v půli cesty k zemi. „Změnilo by se něco? Díval by ses na mě jinak?“

Draco mu ve tmě opětoval pohled. „Ano. Ne. Já nevím…“

„Úžasně prozíravé,“ ušklíbl se Blaise a lopata pokračovala v práci.

Draco vzdychl. „Asi by to bylo hrdinské, ale… přišel bych o nejlepšího přítele a nejsem si jistý, jestli bych bez něj mohl jít dál. Vím, že je to sobecké. Ale ulevilo se mi, žes to udělal.“

Blaise ho probodl pohledem. „Jo. A v budoucnu bych ti radil mě nezradit, kámo. Ani Grangerovou a její partu. Všechny vás tu pozabíjím, jestli mi nebudeš líbat zem pod nohama až do konce našich dnů…“ zavrčel, asi ve snaze trochu uvolnit atmosféru.

Draco se uchechtl, ale okamžitě přestal, když si uvědomil, že v přítomnosti mrtvého těla jsou možná takové projevy nepatřičné.

„Máš můj slib.“ Zafuněl. „Nezapomeň to říct Potterovi, až ho uvidíme, třeba ho to oslní.“

„No nevím,“ zamručel Blaise.

*

Po odchodu svých dvou vrstevníků se Theodor vytratil z jídelny a zamkl se v jedné z manorských koupelen. Pustil z kohoutku ledovou vodu, nabral ji do dlaní a několikrát si opláchl obličej. Pak se oběma rukama opřel o umyvadlo a se svěšenou hlavou se zaměřil na splašený dech. Vzpamatuj se. Uvolni se…

Několikrát se nadechl a vydechl, než pomalu zvedl hlavu. V zrcadle se odrážel jeho obličej a zvrácený úsměv. Rozšířené panenky otvíraly černé bezedné propasti uprostřed duhovek. Trvalo dlouho, než se mu podařilo opět dýchat pravidelně. To šimrání v končetinách však nemizelo. Nemohl se toho zbavit už od okamžiku, kdy Blaise pozvedl hůlku proti vlastní sestře.

Theodor zavřel oči. Ta vlna slasti, která ho zavalila, když tu dívku zasáhlo do hrudi osudné kouzlo. Jak se mu celé tělo napjalo, když jí ze rtů unikl poslední výdech. Záchvěv extáze, který pocítil, když tělo dutě dopadlo na podlahu. Znovu se nadechl, vydechl a nadechl a propukl v nervózní chechot.

Merline, ten adrenalin. Jak nevšední pocit. Když pronesl tu finální větu, cítil se tak mocně, tak uvolněně, tak… přirozeně. Nikdy v životě nepoznal takový pocit štěstí.

V tom momentě si mladík uvědomil, že je mu v černých kalhotách nějak těsno. Potil se a v podbřišku mu mravenčilo vzrušení. Kdyby tak měl po ruce Pansy Parkinsonovou nebo Astorii Greengrassovou nebo kteroukoliv jinou… jenže děvky nikdy nebyly k dispozici, když je člověk nejvíc potřeboval.

Pak mu hlavou bleskl nápad.

Vždyť nejsem vybíravý, pomyslel si a zmáčené rty mu znovu zkroutil odporný úsměv.

Otočil kohoutkem, v hrobovém tichu si osušil obličej do malého ručníku a odešel.

*

Narcisa, Lucius a Severus zůstali v jídelně sami, když je Theodor opustil. Paní domu sledovala jeho záda s knedlíkem v krku. Neušel jí potěšený výraz v jeho obličeji, když byl mladý Blaise nucen zabít své dvojče. Z toho chlapce měla vždy husí kůži, ale tentokrát všechno předčil.

Natáhla se po lahvi vína, aby si dolila sklenku, ale Lucius byl rychlejší a podařilo se mu ji včas zabavit. „Pro dnešek už vína stačilo, drahá,“ pronesl s náznakem pohrdání. „Nechceš skončit jako tvůj syn.“

Jejich pohledy se střetly. „Ne, Luciusi. Upřímně si přeji, aby můj syn neskončil jako můj manžel,“ ucedila.

Luciuse ten tón překvapil. Jeho žena byla vždy tak klidná a vyrovnaná… nyní dštila síru. V poslední době mu odmlouvala čím dál častěji a to se mu nelíbilo. Narovnal se do plné výše a výhružně pozvedl ruku, ale ještě než ji stihl udeřit, ucítil na zápěstí tlak. Silný a neústupný stisk ruky.

Severus jej provrtával pohledem. „Prosím, Luciusi, dotkni se jí a já do tebe s potěšením narvu tu tvou hůl. Ne nutně krkem,“ protáhl Mistr lektvarů.

„Co ty tady vůbec děláš?“ vyštěkl Lucius a znovu se podíval na svou ženu. „Aha, chápu… dva staří přátelé z Bradavic potřebují trochu soukromí!“ Nelibě se Severusovi vyškubl a oba je počastoval nepokrytým odporem. „K čertu s vámi.“

Odkráčel dlouhými kroky a lahev nezapomněl vzít s sebou.

Narcisa úlevně vydechla, jakmile prošel dveřmi, a když pohlédla na Severuse, zakroutila hlavou. „To byl večer…“ Přejela si rukou po tváři. „Myslela jsem, že se mi zastaví srdce.“

„Zřejmě jsi ho viděla tak jako já.“ Severus se posadil. „Ten chlapec je naprosto nekontrolovatelný.“

Narcisa stále vrtěla hlavou. „Děsí mě jeho oči. Jako by…“

„…byl predátor,“ dořekl Severus a oči měl temnější než okolní noc.

„Jako by ztratil zdravý rozum,“ opravila jej.

Severus si zamyšleně pohrával s prázdnou sklenkou. „Dnes jsem mluvil s jeho otcem,“ spustil a Narcisa k němu tázavě vzhlédla. „Prozradil mi, že jeho syn tráví noci zavřený v pracovně plné knih o černé magii. Stěží spí a skoro nejí. Dokonce ohrožuje vlastní matku.“

Narcisa pevně sevřela rty. „Neexistuje šance, jak ho zastavit?“ zašeptala naléhavě.

„Už jsem to zkusil,“ prozradil. „Promluvil jsem o jeho chování před Pánem, snažil jsem se mu naznačit, že by ho mohl ohrozit, že baží po moci, ale Pán zla vidí dítě, které touží jen a pouze sloužit jeho věci. Nejsem přesvědčený o tom, že je ten chlapec zrozený pro to, aby celý život sloužil, pokud mi rozumíš.“

Když Narcisa neodpověděla, Severus se zvedl a zasunul židli na své místo. „Pojď se projít, prospěje ti to,“ nabídl jí tiše a Narcisa kývla a postavila se. Trocha čerstvého vzduchu a hvězdy nad hlavou, to by jistě mohlo pomoci.

Vyšli na chodbu a na jejím druhém konci spatřili Theodora. Minul je bez povšimnutí, se znepokojivým úsměvem na rtech, a Severus se zamračil. Narcisa už se na toho malého ďábla nedokázala déle dívat a popohnala Severuse k hlavnímu vchodu. Mistr lektvarů akorát zachytil, že Nott míří do podzemí, než se za nimi zabouchly dveře.

A v tu chvíli Severus všechno vypustil, Notta, sklepení, rozhovor o něm, to když se Narcisa konečně usmála a objal je noční vánek.

*

„Zajdu pro něco k jídlu,“ prohlásil Draco a vynadal si, že ho to nenapadlo dřív, ještě než ušli půl kilometru tmou. „Když nebudeš pít, odrovnáš se úplně.“

„Dík.“ Blaise se ani v nejmenším nebránil chvíli samoty. Sledoval Draca, jak mizí v temnotě, a jakmile byl z doslechu, padl do čerstvě vykopaného mělkého hrobu. Nijak ho nevzrušovalo bahno a hlína pod oblečením. Po tvářích mu kanuly slzy.

*

O pár metrů dál Draco spatřil svou matku a kmotra, jak vycházejí z Manoru. Okamžitě si vzpomněl na Grangerovou. Jestli už uvnitř nikdo není, mohl by v kuchyni vyzvednout jídlo a pití pro Blaise, a pak využít příležitosti a jít se podívat za ní do cely. Určitě měla už i ona hlad. Ten nevydařený útěk ji musel vyděsit. Sevřel se mu žaludek, když si uvědomil, že se po tom včerejším fiasku ani nešel přesvědčit, jestli je naživu.

Sledoval, jak se matka se Snapem vzdalují k francouzské zahradě, a pak vběhl do opuštěného Manoru. Někde nedaleko se zabouchly dveře, ale kromě toho byla celá budova ponořená do ticha. Kdyby Draco vešel jen o chvíli dřív, viděl by Notta sestupovat po schodech do podzemí. Kdyby tam byl o minutu dřív, jistě by mu neušel Theodorův sadistický škleb. Kdyby ho napadlo dojít unavenému Blaisovi pro pití dřív, mohl zabránit tomu, co se má brzy stát. Jenže kdo pozdě chodí…