Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6. Spojenci na nečekaných místech

Hermiona upustila svou tašku s věcmi na přespání hned za dveřmi. Ozvěna toho zvuku se nesla prázdnými místnostmi. Zavřela za sebou dveře, sklouzla po nich na zem a otupěle uvažovala, jestli existuje něco depresivnějšího než dům, který už není domovem. Vše okolo jí připomínalo Rona: fotografie, oblíbené křeslo, speciální hrnek na kávu. Ty věci zde byly i během jejich šestiměsíční odluky, ale nikdy ji nebily do očí tak jako právě nyní. Na mysl jí přicházela otázka Co teď?, ale odpověď na ni vyžadovala přemýšlení, kterému se momentálně chtěla vyhnout. Co má člověk dělat poté, co se rozhodne rozvést? Umýt nádobí? Jít do kina? Něco málo si přeprat?

Odkopla boty a zamířila do koupelny, ovládána náhlou potřebou zbavit se vší špíny, kterou nasbírala během své krátké cesty do Francie. Když si umyla a pořádně osušila obličej, zarazila se a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Tak má vypadat rozvedená žena? Její rodiče byli sezdáni už dvacet čtyři let. Co by řekli, kdyby se dozvěděli, že jejich dokonalá dcera se rozvádí? Julia i Lawrence Grangerovi zbožňovali Rona a všechny Weasleyovy. Její mamka byla nadšená, když se Hermiona provdala do tak velké rodiny. Pomohlo to vyvážit tu maličkou hrstku Grangerových, jak se jí jednou matka svěřila. Bylo hodně těžké mamce vyprávět o odluce. Myšlenka, že jí má oznámit rozvod, ji příšerně děsila.

Zíral na ni pochmurný obraz v zrcadle. „Ve chvílích, jako je tato, bych si přála se opít,“ zamumlala a projel jí šílený vztek.

Obdobná slova pronášela obvykle během obzvláště příšerných okamžiků v práci, a to vždycky, když musela udržet jazyk za zuby. Alkohol jí nikdy moc nechutnal. Bylo známo, že při zvláštních příležitostech si vypila sklenku vína, ale nikdy ji nebylo možné nazvat ‚opilou‘. Ztrácet čas tím, že by se přivedla do bezvědomí, jí nikdy nepřipadalo žádoucí. Jestli se někdy chtěla opít do bezvědomí, dnes byl vhodný den to udělat. Hodila opatrnost za hlavu a zamířila do kuchyně. Tam vyhrabala z lednice víno, které tam bylo od – kdy?

To je jedno. Co můžu ztratit? Můžu to udělat, kdy se rozhodnu... Popadla láhev a sklenku a usadila se na pohovce v obývacím pokoji.

O tři sklenice později se pokoušela rozhodnout, jestli je či není opilá. Usoudila, že je naprosto v pohodě. Zcela určitě. Myšlenky na Rona se teď vznášely na okraji jejího vědomí a nervaly jí srdce jako dřív. Byla právě uprostřed blahopřání sama sobě k experimentu ve  znecitlivění sebe sama, když se ozvalo klepání na dveře.

Zděšeně se napřímila. Místnost se okamžitě začala točit a zvedl se jí žaludek. Co když je to jeden z jejích rodičů? Nebo Moly, Arthur? Nejistě se postavila na nohy. Aby přešla pokoj, ploužila se od jednoho kusu nábytku k druhému a chytala se jich kvůli stabilitě. Teď si až příliš jasně uvědomovala, proč se nikdy nenapila přes míru.

„To nebyl nejlepší nápad,“ zamumlala nahlas, pak zavolala: „Kdo je to?“

„Severus Snape.“

Snape? Zašátrala po klíči. Nahmatala ho, otočila jím a v úžasu zírala na muže stojícího před ní.

„Profesore Snape?“

„Pro vás pan Snape, Grangerová. Smím jít dál?“

Začala říkat ne, není vhodná doba, ale selhaly jí hlasivky. Snape vzal zaváhání jako souhlas. Vstoupil do pokoje, rychle se rozhlédl hodnotícím pohledem a znovu se obrátil k Hermioně.

„Vracím vám souhrn poznámek, které jste mi zanechala.“

„Teď?“ vyhrkla.

To jí vyneslo zdrcující zamračení. „Vzhledem k tomu, že je mám v kapse, odpověď na otázku by zněla ‚ano‘.“

„Samozřejmě. Děkuji vám.“

Snape zaváhal, jako by se rozhodoval, co udělat. Pak sáhl do svého pláště, vytáhl její pergameny a strčil jí je do ruky.

Rozvinula je a prohlédla. Okamžitě zaznamenala děsivý pocit déjà vu. Kolikrát se jí domácí úkol vrátil posetý stejnými červenými klikyháky? Okamžitě ji zaplavily vzpomínky na školní léta a Rona. Zdálo se jí, že se nedokáže nadechnout.

„Právě toto jsem – ach – potřebovala,“ pokusila se usmát, ale přesto si připadala hrozně mimo. Měla dojem, že se momentálně podobá příšerné, zubící se halloweenské tykvi.

Snape na ni pozorně pohlédl. „Jste opilá?“

Jednoduchá otázka prolomila hráz. Hermiona si náhle uvědomila dvě věci. První byla ta, že se ztrapňuje, a druhá, že se chystá vyzvracet k nohám Severuse Snapea. Zalapala po dechu.

„Promiňte – mně – mně se dělá zle -“

Odhodila pergameny a jako vystřelená z děla vyrazila do koupelny. Povedlo se jí doběhnout právě včas. Padla na kolena a vyklopila obsah svého žaludku do mísy. Pak dosedla na paty a rozechvěle se zhluboka nadechla, oči měla zavřené a na čele se jí perlil pot.

Zrovna když si pomyslela, že už nemůže být ve větších rozpacích, uslyšela blížící se kroky.

„Jsem – v pořádku,“ vydechla v naději, že Snapea odradí od vstupu. „Jdu v-ven – teď hned -“

Nad ní se vztyčil stín.

„Pitomá holko. U Merlina, proč jste opilá ve dvě hodiny odpoledne?“ Z věšáku na ručníky u umyvadla vzal žínku a otočil kohoutkem se studenou vodou. Namočil žínku, rázně ji vyždímal a podal Hermioně.

„Děkuji,“ zamumlala a otřela si obličej. On zatím do kelímku napouštěl chladnou vodu. Nabídl jí ho. Vypláchla si ústa, vyplivla do mísy a pak se pomalu dlouze napila.

 „Lepší?“ zeptal se konečně.

Přikývla. „Za tohle se omlouvám. Právě jsem se vrátila z Francie,“ pokusila se o vysvětlení.

Chvíli bylo ticho, pak odvětil: „Žil jsem v domnění, že francouzská kuchyně je něco lepšího.“

Že by Severus Snape právě zažertoval? Zvedla hlavu, aby se na něj podívala, ale vzápětí, když se jí znovu začala točit hlava, toho litovala. „Navštívila jsem Rona.“ Polkla a dodala: „Rozhodli jsme se rozvést.“

„Chápu.“ Snapeův výraz byl záhadně prázdný.

V jeho hlase nebyl ani náznak soucitu, ale také žádná očividná blahosklonnost. To ji překvapilo. Snape, kterého znala z Bradavic, by si možnost urazit Rona Weasleyho ujít nenechal. Snažila se vstát a povšimla si, že i když byl Snape natolik ohleduplný, aby jí posloužil žínkou a sklenicí vody, nezašel tak daleko, aby jí nabídl pomocnou ruku při zvedání se ze země.

 „Obávám se, že když jsem se vrátila domů, příliš těžce na mě dolehla realita,“ vysvětlovala a shrnovala si z tváře navlhlé prameny vlasů. „Skoro nepiju, víte. Myslela jsem, že možná, jen pro jednou, se kompletně, totálně opiju.“

„No,“ prohlásil suše, „to jste zvládla.“

 „No ano, tím hloupěji si připadám. Můžu vás ujistit, že znovu to zkoušet nebudu.  A omlouvám se, že jste u toho musel být.“

Snape pozvedl obočí. „Byl jsem ředitelem koleje, Grangerová, a viděl jsem mezi Zmijozely víc než spravedlivý podíl zvratků. Nemluvě o hodinách, v nichž se druháci – a vždycky se nějaký našel – rozhodli, že krájení oční bulvy čtverzubce do Nadouvacího roztoku není jejich šálek čaje. Stejně tak chvíle, kdy někdo užil výrobek jednoho z vašich švagrů, aby se dostal z hodiny.“

Dávivé dortíčky, vzpomněla si Hermiona, a proti své vůli se usmála. A Nadouvací lektvar – na něm pracovali v den, kdy ze Snapeova skladu ukradla ingredience do Mnoholičného lektvaru.

„Cítíte se lépe, že ano?“ otázal se Snape, když úsměv zahlédl.

„Mnohem.“

„Obávám se, že vaše úleva je pouze dočasná. Ráno zažijete peklo.“

 „Díky za povzbuzení,“ odvětila suše. „Chcete se vrátit do obýváku, nebo budeme pokračovat v naší konverzaci tady na toaletě?“

Snape se ušklíbl nad jejím sarkasmem, ale obrátil se na podpatku a odkráčel z místnosti. Následovala ho a uvažovala, proč on si smí dopřávat sarkasmu, ale jeho použití jinými jej znechutí. Zastavila se, když se sehnul, aby posbíral pergameny, které upustila na podlahu. V duchu mu za to poděkovala. Zrovna teď se opravdu nechtěla předklánět.

„Tu máte,“ řekl a nabídl jí je. „Pomohu vám, jestli k něčemu budete potřebovat vysvětlení.“

„Děkuji. Vaší pomoci si opravdu cením.“

Přikývl a beze slova opustil byt.

Hermiona pergameny rozvinula. Brzy bylo zřejmé, že její mozek je v současném stavu schopen zvládnout velice málo, ale pohroužila se do nich natolik, aby viděla, že číst pergameny je skoro totéž, jako hledět skrz okno přímo do Snapeovy duše. Nebylo pochyb, že ten muž měl mnohem více informací, ale na člověka, který tak fanaticky střežil své soukromí, byly jeho zápisy docela odhalující. Většina připomínek byla dost prostá: Ano. Přesně tak. To není relevantní. Jiné byly čistě snapeovské – sarkastické poznámky maskované jako zpětná vazba:

„Vaše závěry jsou tak nehorázně zřejmé, že by k nim dospěl kterýkoli idiot.“

„Nikdo se zdravým rozumem by s tím nesouhlasil.“

„Nezbláznila jste se? Samozřejmě, že to Brumbál předvídal.“

Nakonec se jí slova začala rozmazávat před očima. Aniž se obtěžovala svléct si šaty, vlezla do postele a brzy upadla do neklidného spánku.

xxx

Někdy během noci se Hermioně povedlo stáhnout ze sebe oblečení a najít noční košili. Není to tak zlé, usoudila. Možná se Snape mýlil. Ale ráno se probudila s příšernou bolestí hlavy.  Nemělo smysl si stěžovat; prostě to tak muselo dopadnout, okomentovala bolestivou památku na svůj osamělý pokus o změnu stavu vědomí. K přípravě čehokoli, co by bylo schopné odstranit její kocovinu, bylo zapotřebí mnohem více času a energie, než byla momentálně schopná vynaložit. Byla téměř rozhodnutá zaletaxovat na ministerstvo a oznámit tam, že přijde pozdě, když zaslechla zaklepání na dveře.

Její první myšlenka byla Už zase?, těsně následovaná V šest ráno? Kromě její matky nebyl nikdo, kdo by ji navštěvoval v tuto hodinu. Vytáhla župan, vděčná, že musí čelit jen bolení hlavy a ne rotujícímu pokoji.

„Kdo je tam?“

„Severus Snape.“

 Otevřela dveře, upřímně překvapená, že tento muž se chmuří na jejím prahu už podruhé během šestnácti hodin.

„Dobré ráno,“ zamžourala do paprsků slunce, které proudilo z oken na chodbě. Světlo vyslalo novou vlnu bolesti do jejího čela.

„Jak se dnes ráno cítíte?“ zeptal se Snape, ačkoli vypadal, jako by už znal odpověď.

Trhla sebou. „Už mi bylo lépe, děkuji za optání.“

Podal jí lahvičku, kterou vytáhl z kapsy. „Měl jsem dojem, že by se vám mohlo hodit tohle. Je to Ogdenův ranní vyprošťovák.“

„Ogdenův? Toho samého, co vyrábí ohnivou whisky?“ řekla zmateně.

Přikývl. „Z jejich strany je to poměrně chytrý obchodní tah. Navrhuji, abyste ho užila s šálkem černé kávy.“

Snape se právě snaží být laskavý, napadlo ji. Nikdy by nevěřila, že je to možné.

„Prosím, pojďte dál. Zrovna jsem se chystala uvařit kávu.“

Snape zaváhal, ale pak překročil práh.

 „Posaďte se,“ vyzvala ho a odspěchala do kuchyně. Nalila vodu a odměřila kávu do kávovaru. Jakmile začal bublat, vrátila se do pokoje. Zjistila, že Snape strnule sedí na pohovce a očima těká z přecpaných polic s knihami na teď už letitého Křivonožku, který na něj zíral ze svého vyvýšeného místa nahoře na televizi.

„Káva už se vaří,“ oznámila.

„Používáte mudlovský kávovar?“ zeptal se, zjevně překvapený.

„Ano. Vím, že je to pomalejší, ale dávám přednost této chuti.“ Usedla do křesla vedle pohovky. Nemohla si nevšimnout – teď, když opadlo překvapení z jeho příchodu – že Snapeovy dnešní šaty byly velikým vylepšením oproti ošuntělým, špinavým hadrům, které nosil doma. Svým elegantním oblečením připomínal bradavické staré časy. Kromě vlasů, které stále trčely v podivných úhlech a délkách, vypadal skoro jako bývalý Severus Snape. Také ji napadlo, že včera byla příliš opilá na to, aby si všimla, co měl na sobě.

Očima na něm spočívala příliš dlouho.

„Stále shledáváte mé vlasy fascinujícími?“ vyštěkl.

„Ne,“ vyhrkla. „To jenom – nejsem zvyklá vídat je v tomto stylu.“ Nebo v jeho naprostém nedostatku...

Nastalo trapné ticho. Hledala téma k rozhovoru, zatímco kávovar bublal. „Doslechla jsem se, že máte svou vlastní lektvarovou firmu. Vyrábíte lektvary, které Fred s Georgem potřebují do svých výrobků.“

„Ach ano. Výbušné a nemoci vyvolávající elixíry. Je to docela profesionální výzva.“

„Ale máte i jiné zákazníky, ne?“ ptala se.

„Ano. V první řadě hnojiva, herbicidy, insekticidy.“

Chápala jeho opovržlivý tón. Každý, kdo opustil Bradavice a měl OVCE z lektvarů, by tu práci zvládl.

„To je plýtvání vašimi schopnostmi.“ Chtěla, aby to bylo povzbudivé a lichotivé, ale vyznělo to poněkud povýšeně.

„Říkáte, že je to pod mou úroveň, a samozřejmě máte pravdu,“ odsekl Snape svým všeobecně známým tónem. „Dělám to, co musím, abych se uživil. A než se zeptáte, proč tomu tak je – vím, že se zeptat chcete – od konce války jsem na černé listině. V nejvyšších kruzích lektvarového světa už nejsem vítán.“

„To je strašně nespravedlivé,“ řekla tiše.

„Zabil jsem Albuse Brumbála. Nikdo není ochoten nechat to být bez povšimnutí.“

„Ale-“

„Slezte ze své věže ze slonoviny, Grangerová. Jsem vnímán jako nebezpečný a nemorální. Proč bych měl být vítán s otevřenou náručí?“

„Ale-“

„Jak jsem si ustlal, tak teď ležím. To je jednoduché. A jestli ještě jednou řeknete „ale“, vezmu si zpět vaše drahocenné zápisky,“ zamumlal Snape a ukázal na pergamen ležící na stolku před nimi.

„V poválečných přelíčeních vás omilostnili,“ namítla.

„Laskavě nepoužívejte tato slova. Možná jsem byl zproštěn obžaloby, ale nebyl jsem prohlášen za nevinného. Obávám se, že to nemohu být nikdy.“ Na kratičký okamžik v Snapeových očích probleskla bolest.

Jeho slova zapadla do oceánu trapného ticha.

„Podívám se na kávu,“ vyskočila Hermiona. „Myslím, že je skoro hotová.“

„Nepočkám na ni,“ vztyčil se i Snape. „Už jsem měl být pryč. Myslel jsem, že by se vám Ogdenův ranní mohl hodit.“

„Určitě. Děkuji vám.“

„Prosím, dejte mi vědět, jestli budete k informacím na pergamenech chtít ještě nějaká upřesnění. Jsem si zcela jistý, že budete mít další otázky.“

Hermiona vykulila oči. „Proč?“

„Protože, Grangerová, vy budete mít vždycky další otázky.“ Na rtech se mu objevil nepatrný náznak křivého úsměvu, který zmizel téměř stejně rychle, jako se objevil. „Nicméně vás musím varovat, že je jedna záležitost, o níž odmítám mluvit. Takže pokud jste odhodlaná zeptat se mě, jak jsem se cítil, když jsem vraždil Albuse Brumbála, máte čas si to rozmyslet.“

Tato otázka nebyla na seznamu toho, o čem s ním chtěla hovořit. Nebyla si jistá, jestli by chtěla slyšet odpověď.

Snape přešel ke dveřím a s rukou na klice se zastavil.

„Považujte se za šťastnou, že jste stála na straně světla, slečno Grangerová. Lord Voldemort nedbal o lidi, kteří kladli otázky.“