Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5. 6:00 – začátek

Remus vyšel ze svého pokoje na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct, vlasy stále vlhké po osvěžující sprše. Cestou ke schodišti zkřížil cestu komu jinému než Tonksové, zabalené ve svém fialovém hedvábném župánku (který, mimochodem, odhaloval dlouhé, nádherné centimetry jejích pružných, dokonalých nohou). Vlasy, teď opět krátké, měla také zvlhlé a zplihle jí visely nad rameny.

„Nazdárek,“ pozdravila jej a pak s rukou před pusou široce zívla.

„Opět dobré ráno, Nymfadoro.“

Střelila po něm lítým pohledem a následovala jej ze schodů. Podle zvuků a hlasů z kuchyně Remus dokázal říct, že alespoň Molly a Artur už vstali.

„Ještě jednou mi tak řekni a já tě vykastruju,“ pohrozila mu, ale Remus se zazubil.

„A jak bych pak mohl využít tvé ochoty padnout na znak, kdybys to provedla?“

Tonksová si jej z horního schodu důkladně prohlédla a uculila se.

„Máš pravdu.“

Jak Remus čekal, když vstoupili do kuchyně, Weasleyovi tam už byli. Molly jim sotva dala čas je pozdravit a už jim nabízela kávu.

„To bude báječné, Molly, děkuji,“ pravil Remus.

„Já dvojitou, prosím,“ dodala Tonksová.

Mollyin pohled se chvíli přesouval tam a sem od Remuse k Tonksové a pak se jeho majitelka beze slova otočila k plotně, aby udělala kávu.

Artur seděl na druhé straně stolu a začtený do Denního věštce uždiboval z toastu. Jen na chvilku zvedl oči od novin a zdvořile k nim pokývl hlavou.

„Dobrý den, oběma,“ pozdravil. „Vypadáš unaveně, Remusi,“ dodal starostlivě a Tonksová ihned uhnula zrakem, takže Arturovi uniklo, že ona vypadá unaveně přinejmenším stejně tak jako Remus.

„Měl jsem zvláštní sen – o ponocování kvůli tajuplné čarodějce, která se ke mně v temném pokoji vplížila a začala do mě rýpat ohledně různých podivných věcí,“ vtipkoval Remus zlomyslně. „Nenechala mě usnout celou noc.“ Tonksová si dala ruce v bok.

„Myslím, že s ohledem na okolnosti je trochu subjektivní, kvůli komu došlo na ono ponocování.“

Remus se na ni jen usmál.

V té chvíli vešel Sirius a s teatrálním zívnutím se protáhl.

„-Bré ráno Siriusi,“ pozdravili Remus a Tonksová najednou.

„Dobré.“

Sirius je už bez povšimnutí minul, když najednou ztuhl, otočil se a dlouze si je podezřívavě přeměřil. Široký úsměv Tonksové zaváhal.

„Vy dva,“ přiblížil se k nim s namířeným prstem a uchechtl se, „jste spolu spali.“

Pád podnosu plného hrnků, které Molly nesla ke stolu, se spojil s Arturovým záchvatem kašle, který doprovázel razantním boucháním do hrudi, zatímco ve tváři promodrával.

„Nic takového jsme nedělali, Siriusi,“ procedil Remus skrz zaťaté zuby a snažil se potlačit horkost ve tváři. Ale Siriusovo chechtání přešlo do prostopášného.

„Jen jestli,“ pohlédl úkosem na Tonksovou a prostudoval její strnulý postoj, než se vrátil k Remusovi. „Oba vypadáte zpustle a máte kruhy pod očima… A vaše blažené výrazy mluví za vše, děcka.“

„Siriusi,“ klidnila jej Tonksová s nuceným úsměvem. „Nespali jsme spolu, ani nic podobného.“

Vyměnila si rychlý, nejistý pohled s Remusem a tomu bylo okamžitě jasné, že Sirius bude perfektně vědět, jak jej interpretovat.

„Ale jo, jistě,“ ušklíbal se Sirius. „A já jsem trpaslenka.“

„U Merlinova vousu, Siriusi!“ plísnila jej Molly rudá ve tváři, když poslepu sesílala čisticí kouzlo na rozbité hrnky na podlaze. „Každou chvilku můžou vejít děti! A kromě toho,“ odmlčela se zjevně v rozpacích, „oni spolu ne – nedělali to.“

Upírala pohled na Remuse a Tonksovou a nevypadala, že je si jistá. Remus viděl, jak se rysy Tonksové mění do provinilé tváře. Nemohl ji vinit. Bylo mu jasné, že jeho nevypadá jinak.

„Stejně to není naše věc,“ pokračovala Molly odmítavě, zjevně celá nedočkavá debatu ukončit.

„Z toho se nevyvléknete,“ zamumlal k nim Sirius. „Můj nejlepší kamarád a má malá sestřenka… Koho by to napadlo?“

„Ale prosím tě…“ Remus za rameno odsunul Siriuse stranou a popadl Tonksovou za ruku, aby ji dovedl ke stolu. Kamarád zůstal ztuhle stát uprostřed kuchyně.

„Kdy se stal tak intuitivním?“ zašeptala Tonksová, nabídla si lívance a pár položila do Remusova talíře.

„Žertuješ?“ Remus vystříkl čokoládový sirup na hromadu lívanců. „Toho dne, kdy jsem dostal svoji první pusu, to věděl skoro dřív než já.“

Tonksová se smíchem zalkla svým pomerančovým džusem. V té samé chvíli Sirius žuchl na vedlejší židli.

„Slavnostně přísahám, že nejsem připraven k žádné špatnosti,“ odtušil obranně, když zachytil Remusův varovný pohled. Studoval ty dva a teď se tvářil vážně. „Takže vy dva… jste spolu nespali.“

„Tak naposledy,“ povzdechl si Remus netrpělivě, „ne, nespali.“

„Buď milosrdný, Siriusi,“ zasténala Tonksová a protírala si oči. „Celou noc jsem oka nezamhouřila.“

Siriusovo obočí se najednou svraštilo.

„Jestli se můžu ptát -“

„Ne, nemůžeš,“ utnul jej Remus, ale Sirius dělal, jako by se nic nestalo.

„Proč tedy vy dva vypadáte tak ospalí a spokojení, když v tom zatraceně nebyl žádný sex?“

Remus znal Siriuse až příliš dobře, aby odhadl směr nadcházejícího rozhovoru, a byl to slibný odhad. Siriusově tvrdošíjné zvědavosti se nedalo odolávat a nakonec se vzdala Tonksová.

„Povídali jsme si.“

Sirius na ně hleděl zcela nedůvěřivě.

„Prosím, řekni, že to není tak.“ A jelikož od ní neobdržel odpověď, obrátil se k Remusovi s prosbou v očích. „Náměsíčníku?“

Remus si sotva slyšitelně povzdechl a potvrdil, co bylo řečeno.

„Povídali jsme si.“

„Povídali!“ vykřikl Sirius a téměř usouženě si přejel rukou tvář. „Vy jste si povídali!“

Remus a Tonksová na sebe rozpačitě zamrkali.

„Podívejte, tohle je šílené!“ rozvášnil se Sirius. „Tohle jsem čekal od něj, ale ty!“ přesunul svoji pozornost k Tonksové. „Jsi nezkrotná, aktivní šťabajzna… Jsem tak zklamaný!“

„Tady je to kafe,“ zasáhla Molly hlasem nepřirozeně vysokým. Kouřící hrnky umístila před ty tři a do Remusova chřípí udeřila báječná vůně.

Jakmile se Molly vrátila ke dřezu, Sirius pokračoval se svojí přednáškou.

„Zatraceně žádný sex.“

Tonksová zavrčela. „Ne.“

„Žádná předehra.“

„Ne.“

„Ani žádná muchlovačka?“

Remus zavrtěl hlavou.

„Ochmatávání?“

„Ne.“

„Líbačka?“

Tentokrát ani jeden nepromluvil, Remus sklonil hlavu k hrnku a Tonksová si ukrojila velký kus lívance a strčila si jej do úst.

Sirius se zaujatě naklonil nad stůl.

„Ha!“ Nasadil všetečný úšklebek. „Takže nakonec jste se přece jen trochu pobavili.“

Na druhé straně stolu si Artur diskrétně odkašlal. Molly mu servírovala slaninu. Sirius snížil hlas.

„No tak,“ oči se mu leskly. „Ven s tím a hned!“

Remus zvedl obočí směrem k Tonksové. Ta bezesná noc strávená s ní se mu líbila a byl si jistý, že jí taky, ale Sirius by mohl žít bez několika detailů.

„Nemyslím, že ti něco řekneme, Tichošlápku.“ Přiložil hrnek k ústům a usmál se. „Že, Tonksová?“

„Správně, Remusi.“ Nato se podle zazubila na svého bratrance. „Ve skutečnosti, Siriusi, tvá přebujelá fantazie ti jistě předloží pár návrhů k přemýšlení, takže… Bav se, bratránku.“

Vstala a s talířem lívanců a pomerančovým džusem v rukou se vydala ven z místnosti.

„Co to děláš?“ Sirius nechápavě zíral, zatímco Remus taktéž popadl své věci a vstal. „Co jsem zase řekl?“

„Siriusi, někteří lidé si cení soukromí,“ podotkl Remus co nejlaskavěji, mrkl a následoval Tonksovou.

Našel ji sedět na nejspodnějším schodu, kde si v klidu žvýkala lívanec a koupala se v zaprášeném světle přicházejícím z haly.

Jakmile vycítila jeho přítomnost, vzhlédla a široce se usmála i s plnými ústy. Šimrání v Remusově břiše bylo zpět ještě bouřlivější a příjemnější než kdy dřív.

„Někdy je pořádný slídil.“

„Blackovské geny,“ pravila a posunula se na schodu, aby mu udělala místo. „Mamka je úplně stejná.“

Remus se k ní víc než šťastně přidal. Posadil se, schod byl sotva tak pro ně, a jejich lokty se dotýkaly, kdykoliv si ukrajovali lívanec.

„Celkem vzato, ty jsi taky zdědila nějaké Blackovské geny,“ poznamenal.

„Nařkl jsi mě právě, že jsem nesnesitelný slídil?“

„Raději bych řekl pěkné, zvědavé děvče.“

Tonksová přestala žvýkat a zvedla hlavu, aby na něj lépe viděla.

„Balíte mě, profesore?“

Dal si načas, než dožvýkal a polkl.

Balí ji? Ne, samozřejmě že ne.

Nebalí ji a Sirius rozhodně je trpaslenka.

„Vypadám jako někdo, kdo skládá komplimenty každé dívce, kterou potká?“

Nato veselá nálada Tonksové pohasla.

„To neděláš, že?“

Remus se zasmál a měl pocit, že miluje každý její kousíček, každý tón jejího hedvábného hlasu, každý odstín jejích vlasů, každé roztomilé zajiskření jejích očí. Miloval všechny způsoby, kterými padala a vstávala s rozpačitým a ostýchavým úsměvem.

A nad to ji miloval, protože bylo prostě příliš snadné ji milovat.

Upřel pohled do jejího a zakroutil hlavou, že ne.

„Ne, nedělám,“ ujistil ji, pak snížil hlas a dodal, „jen tobě.“

Tonksová zazářila, jako by dostala dárek, který si přála celý dlouhý život, a vrátila se k snídani. Remus si všiml, že vlasy jí svítí světle růžovou.

Byli v pohodě možná trochu moc vzhledem k tomu, co se stalo před nedlouhou chvílí. Remus si říkal, jestli ten napůl neúmyslný polibek zasáhl i ji tak hluboce jako jeho.

„Hernajs, jak zůstaneme vzhůru během hlídky?“ zeptala se a zívla.

Neodpověděl hned. Dopil kávu a otřel si ústa, než se na ni uculil.

„No, můžeme něco udělat… Pořád můžeme probrat další PRČS .“

„Podivný rozhovor číslo sedm?“ zeptala se a zmateně se zamračila.

„Ano,“ přikývl Remus. „To muchlování se šlehačkou vzbudilo můj zájem.“

Tonksová nabodla na vidličku poslední kousek lívance a snědla jej.

„Měla jsem pravdu,“ zahuhňala s plnou pusou.

„O čem?“

„O tobě, můj drahý,“ ušklíbla se. „Jsi opravdu nemravný prevít.“

Remus uřízl polovinu svého lívance a dal ji na její prázdný talíř.

„Ne potměšilý a zatracený?“

Chvíli pozorovala obě poloviny lívance, ale pusu neotevřela. Remus si uvědomil, že udělal něco důležitějšího, než že jen rozdělil poslední kus své snídaně a podělil se o něj, a ona to poznala.

„Ne potměšilý ani zatracený,“ zacukrovala. Chvilku zaváhala a pak k němu zvedla tvář a zasmála se. „Ale rozhodně nemravný.“

„Pravila čarodějka, která se pokusila svést chudáka nevinného kouzelníka.“

Tonksová se zahihňala.

„Fungovalo to?“

Remusovo obočí se tázavě vyklenulo.

„Co?“

„To svádění.“

„Aha.“ Remus se královsky bavil a zásluhu na tom měla ona. „Řeknu ti, až zkusíme tu šlehačku.“

Tonksová se rozkošně rozesmála a v žertu jej dloubla do žeber.

Bez dalšího slova se podívali na své dva kousky lívance, otočili se k sobě a mlčky se rozhodli, že se jich nedotknou.

Vypadaly hezky, ležely na podušce z tmavé čokolády – dvě dokonale se doplňující části, které, ač rozdělené, nevyhnutelně patřily k sobě.

KONEC