Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4. 5:00 – vaření

„Tonksová, jsi si absolutně jistá, že umíš lívance?“ ptal se Remus pochybovačně, zatímco zíral do mísy, v níž míchala cosi, co vypadalo jako příšerně husté lepidlo.

Tonksová si hřbetem ruky shrnula pramen vlasů z čela a pevně přikývla.

„Rozhodně,“ ujistila jej. „To jen tahle mouka je opravdu, opravdu těžko spojitelná.“

Nic neříkal, ale pořád nebyl zcela přesvědčený, že z této lepkavé hmoty vzejde něco vzdáleně podobného lívancům.

„Hele, mohl bys mi, prosím tě, svázat vlasy?“ zeptala se, když si potřetí odhrnula pramen z čela. Remus jemně zatahal za jednu z jejích špic.

„A to udělám jak?“

„Nechám je narůst, génie.“

Sledoval, jak přivřela oči a soustředí se. V pár vteřinách její střapaté vlasy padly na záda v zářivé žvýkačkově růžové kaskádě.

„Takto,“ pravila a dál energicky míchala. „Sponu musím mít někde v zadní kapse šortek.“

Jakmile se setkala s jeho významným pohledem, jen protočila očima, ale Remus raději nereagoval. Namísto toho k ní mlčky přešel a prsty přejel po boku, aby zastrčil ruku do kapsy světlých šortek. Tam opravdu našel sponu do vlasů. Neuniklo mu její zachvění, když hledaný předmět vytáhl, ani mu neunikl její úsměv, když začal dávat vlasy do culíku, který volně sepnul. Jakmile nakonec ustoupil, měla husí kůži na ramenou a pažích.

„To od vás bylo velice bídné, profesore Lupine,“ okomentovala to, a přestože viděl jen její záda (což jej, mimochodem, zrovna neobtěžovalo), poznal, že si ho vychutnává.

„Jsem Poberta, vzpomínáš? Ode mě nemůžeš čekat, že budu celou dobu hrát hodného hocha.“ Postavil se vedle ní a sledoval její práci vařečkou v beznadějném těstě. „Jen skutečnost, že jsem byl ten jediný s trochou rozumu, neznamená, že nemůžu být…“

„Nadržený?“

„Copak vy mladí máte pořád na mysli jen tohle?“ vydechl jí na holý krk a jí opět naskákala husí kůže.

„Jen když jsi poblíž ty a tvé vybavení,“ odpověděla svým nejdrzejším tónem.

„To je chráněné autorským právem, víš?“ informoval ji Remus a ještě se přiblížil, takže jí mohl zamumlat do ucha. „Nemůžeš ukrást mé vtipné hlášky a pak je použít proti mně.“

Netušil, jestli to škádlení, které začali, ještě pokračuje, protože tón se velice změnil. Věděl, že Tonksová tak úplně nehraje, protože si dobře pamatoval, jaké účinky může mít Alastorova ohnivá. Přesto v jejím jednání rozeznával jisté uvědomění a byl si jistý, že ona ví velice dobře, co říká nebo dělá. Proto jej víc než co jiného zajímalo, jestli věci nezašly daleko. Ačkoliv mu slabý přemoudřelý hlásek našeptával, aby si udržoval odstup (fyzický i emocionální), než se stane něco osudového, srdce mu přepadla hluboká a nezkrotná touha zůstat v její společnosti. Na této neuvěřitelné mladé ženě bylo cosi, co jej probouzelo k životu, s ní cítil, co už léta ne.

„Budiž,“ podvolila se s pobavenou mrzutostí. Remus byl vtažen zpět do reality. „Ale neříkej ‚vy mladí‘, jako by ti bylo sto let, protože třicet pět není stáří ani náhodou.“

„Jsem starý.“

„Nejsi.“

„Nezačneme s tím znova, že ne?“

„Přiznáš, že nejsi starý?“

„Ani náhodou.“

Tonksová se obrátila a založila si ruce na hrudi, ale vařečku nepustila.

„Pak,“ prohlásila vážně, „s tím začneme znova.“

Remus zvedl obočí a doufal, že jeho následující poznámka nebude znít jako bezpáteřní vytáčka, ale opravdu se necítil na dohadování o takových prkotinách, ne, když se tak bavil.

„Myslel jsem, že děláme snídani…“

Tonksová vrhla na mísu na lince výmluvný pohled.

„Chci věřit, že tato věc ti nepřijde jako snídaně.“

„Copak to není materiál pro Weasleyovský dvorek?“

„Sklapni!“ zvolala, ale snaha znít rozhořčeně se brzy přeměnila do hlubokého smíchu, který se neúspěšně pokusila potlačit.

Byla takovou potěchou pro jeho oči, ta její životní síla byla nakažlivá.

„Nech to na mně, drahá Tonksová,“ perfektně napodobil Molly a převzal vařečku.

„Nevěděla jsem, že jsi vynikající kuchař,“ pravila zjevně příjemně překvapená.

„Nejsem,“ odvětil. Strčil vařečku do mísy, obrátil k ní tvář a mrkl. „Ale umím uvařit prvotřídní lívance tím starým, dobrým způsobem.“

Tonksová se opřela o linku a našpulila trucovitě pusu, zatímco on začal mávat hůlkou, aby očaroval mísu a vařečku k přípravě nového těsta.

„Nějaká šance, že mě pomuchluješ do bezvědomí – ať už se šlehačkou nebo bez – než vstane celý dům?“

Remus jen pootočil hlavu a jemně se na ni usmál.

„Pořád jsi přesvědčená, že se ti chci dostat do kalhotek?“ zeptal se, jako by mluvili o počasí.

„Po PRČŠ jsem nabyla dojmu, že bys docela rád.“

„PRČŠ?“

„Podivný rozhovor číslo šest.“

„Aha,“ přikývl vážně. „Jsem trochu zklamaný, přiznávám, že mě máš za tak nezdvořilého muže.“

Tonksová zvedla ruce k culíku. Hříva dlouhých, fialových vlasů se rozletěla po zádech.

„Ve skutečnosti,“ poznamenala, „tě považuji za nadměrně zdvořilého chlapa, Remusi.“

Hlas si nenesl ani nádech sarkasmu, tak byla vážná.

„Od kdy se zdvořilost a galantnost změnily na znamení špatných způsobů?“

„Od té doby, co kvůli své hloupé ušlechtilosti nemůžeš přiznat, že bys mě rád pomuchloval, dostal se mi do gatěk a využil mé ochoty padnout na znak.“

Remusovi za koutky rtů zatahal úsměv.

„Nepamatuji se, že bych to kdy popřel,“ prohlásil. V očích Tonksové se žhavě zajiskřilo, ale on ještě nekončil. „Nicméně,“ dodal, „ti v žádném případě ani neposkytnu tu satisfakci, že bys mě to slyšela potvrdit.“

Myš se právě osvobodila z kocourových drápů, ale bylo divné, jak dychtivě si onen kocour ve skutečnosti přál, aby se tam vrátila.

Tonksová nesouhlasně zamlaskala.

„Přísahám, Remusi, nemáš tušení, jak odporně nudný a opatrnický dokážeš být.“

„Další správný bod ve tvém popisu, Nymfadoro.“ Trhla sebou při tom jméně, ale neotevřela pusu. Remus pokračoval. „Přesto se mi ten mizera líbí víc… A dál bylo co?“

„Nemravný, potměšilý, zatracený prevít,“ pronesla a musela se zazubit. Remusovou hrudí se rozšířilo intenzivní teplo, které nemělo nic společného se dvěma sklenicemi skotské, které vypil. Takové teplo v něm už hodně dlouho nikdo nevyvolal.

„A proto to má cenu,“ dodala s nečekanou ostýchavostí. „Opravdu mě přitahují nemravní, potměšilí a zatracení prevíti.“

Remus k ní pocítil hlubokou vděčnost ne z nějakého konkrétního důvodu, ale protože tady prostě je.

Kdy se do ní zamiloval? Kdy se pouhá spřízněnost změnila do tak silné emoce? A proč – a jak, prokrista – mu unikla tak významná změna citů?

Dál se odmítal tou situací zabývat, aby náhodou něco neobjevil.

„Jsem šťastlivec, že jsem zčistajasna nemravný, potměšilý, zatracený prevít,“ poznamenal. Znovu vzal hůlku a namířil jí na stůl, kde stále hořely svíčky, načež se otočil k Tonksové. „Chystali jsme snídani, jestli si vzpomínám dobře…“

Upírala pohled z okna, kde se na horizontu nad kopcem zvedaly narůžovělé a nachové paprsky úsvitu.

„Pusťte z řetězu všechen svůj velký talent, pane Lupine, protože mám pocit, že sami už dlouho nezůstaneme.“

V břiše jej hezky zalechtalo, když jeho uši v těch slovech zachytily nezaměnitelný náznak zklamání. Rozhodně si ten pocit uchová v paměti. Pak namířil hůlku na stůl a záblesk žlutavého světla rozsvítil místnost. Když bylo hotovo, na stole ležela okázalá snídaně.

„Měli bychom jít nahoru a převléct se, než si sedneme,“ navrhl. „Nevypadáš zrovna čerstvě a odpočinutá jako obvykle po noci tvrdého spánku, a já patrně taky ne.“

„Máme dobrou výmluvu,“ otupěle pokrčila rameny. „Já byla zlitá a tebe pronásledovala nespavost… Potřebovali jsme nějaké noční rozptýlení.“

Remus se vedle ní zastavil a sklonil se jí k uchu.

„Rozhodně to formuluj jinak, až se Sirius bude ptát,“ zašeptal záludně. „Protože on zná jediný koncept nočního rozptýlení a ujišťuji tě, že nic z toho jsme nedělali.“ Nechal ji u linky a vykročil ke dveřím. Tam se zastavil a než zmizel, zazubil se na ni. „Tedy… téměř nic z toho.“