Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3. 4:00 – polibek

„De facto máš ráda taky šlehačku.“

„A jak přesně bych se podle tebe měla muchlovat se šlehačkou?“

Remus si ji hravě měřil a usrkl si vody, jen aby jí předvedl nulovou míru svého zaujetí. Jak málo si uvědomovala, že šlo o lež gigantických rozměrů. Nebo možná uvědomovala, ale on dával přednost tomu, aby zůstala dál bez této informace.

„Přidáme to na seznam našich podivných rozhovorů?“ navrhl zcela nenuceně. „Jak se muchlovat se šlehačkou?“

Tonksová se zahihňala. Bylo neuvěřitelné, jak snadno se přepnula ze svůdnosti do tak přirozené dětinskosti a stále vypadala neodolatelně.

„To by bylo zajímavé,“ odpověděla. „Ale z osobní zkušenosti vím, že je mnohem zábavnější a příjemnější muchlovat se s nějakým senza chlapem a zároveň se šlehačkou.“

Remus se skepticky rozhlédl.

„Senza chlap? Kde je?“

„Možná schovaný někde za rezervovanou maskou, Remusi.“

Tato poznámka jej zastihla nepřipraveného. Navzdory lehkému tónu rozhovoru Tonksová kousek po kousku odhalovala, jak příšerně moc o něm už zjistila. Bylo to trochu děsivé.

Byla první, tedy po Siriusovi.

„Rád bych si myslel, že můj ošumělý, melancholický vzhled mi dodává jistou fascinující auru tajemna.“

„To si myslíš správně.“

Nad jejím drzým upřeným pohledem Remus zvedl obočí. Jakkoliv nemotorně a nevinně mohla obvykle vypadat, den po dni zjišťoval, že i když se na ni snaží dívat jako na děcko, které znával, malá Nymfadora ve skutečnosti nebyla děcko, ale spíš mladá žena obdařená veškerým ženským půvabem a schopnostmi.

„Pokusím se neudělat zvyk z přijímání všech těchto komplimentů, jinak by mi to mohlo stoupnout do hlavy.“

Tonksová vybuchla sarkastickým smíchem.

„Ale Remusi!“ dělala si legraci. „No tak, ty jsi ten poslední člověk na světě, který by uvěřil komplimentům.“

„Ale věřím tobě,“ prohlásil.

Na chvíli zaváhala, jak ji překvapil. Musel přiznat, že čas od času sám sebe takto zaskočil, obzvláště nezvyklými uklouznutími nezdravé upřímnosti.

„Taky ti věřím,“ zamumlala Tonksová. Z hlasu se jí vytratila veškerá vyzývavost, takže zůstal tichý a konejšivý, téměř slavnostní.

Oči teď měla jako průzračný blankyt a její pokožka se podobala jemnému porcelánu. Možná blížící se úplněk probudil jeho primitivní instinkty a zaplavil ho iracionálními myšlenkami, ale vypadala absurdně přitažlivě.

„Donesu vodu,“ řekl podrážděně a okamžitě vstal, aby rychle získal odstup od jejích podmanivých rtů.

„Já to udělám,“ zasáhla.

„Nech to tak. Raději zůstaň -“

Ale Tonksová jej ignorovala a vstala, aby jej zastavila. Bohužel při tom pokusu jí chodidlo uvízlo mezi židlí a nohou stolu. Neudržela rovnováhu, zajíkla se a přistála na něm.

Remus pustil džbán právě včas, aby ji chytil. Zvuk tříštícího se skla však nezakryl hlasité nadávání Tonksové, zatímco mu sevřela paže, aby udržela rovnováhu. Remusovou hrudí otřásal tlumený smích a jen ji pobaveně držel.

„Protentokrát z toho viň Alastorovu ohnivou,“ škádlil ji. Jejich tváře dělil jen tenký závoj vzduchu. Od krku až po celou hlavu se mu rozšířilo neklidné teplo.

„Viním tebe,“ zamumlala a očima neodvratně padla na jeho tak blízká, usmívající se ústa. „Ty můžeš za to, že se mi houpe země pod nohama.“

V její větě bylo tolik spontánní sladkosti, že se mu v hlavě vytvořila hustá, omamná mlha a prostě nemohl odolat. Nevěděl, která z mnoha jejích nevědomých – přesto tak nestydatých – provokací za to mohla. Nakonec přestal bojovat dlouho prohranou bitvu a popustil uzdu své nerozumné stránce.

Měla měkké, teplé a jemné rty. Mozek se mu vypnul, když na bradě ucítil její prsty, jakmile po okamžiku omráčení začala na jeho polibek odpovídat.

Remusem se prohnala mohutná bouře rozporuplných pocitů, dýchal ji jako kyslík, jako by všechny jeho životní funkce selhaly ve chvíli, kdy by se oddělili. Vždycky si říkal, že by bylo neodpustitelné, kdyby jí dovolil proniknout do jeho srdce, a dokonce i když tento záměr selhal, nepřestal si myslet, že by bylo extrémně špatné, kdyby se jí odvážil dotknout. Přesto právě teď a právě tady, když rty Tonksové přejížděly po jeho a když měla ruce v jeho vlasech, nemohl si vzpomenout ani na vlastní jméno, ani kde je a proč. Mohl myslet na jediné, že nic v jeho životě nebylo tak zatraceně správné.

Když se odtáhli – jestli po pár vteřinách, minutách či hodinách Remus nevěděl – Tonksová nasadila nečitelný výraz.

„Udělal… udělal jsi právě, co si myslím, že jsi udělal?“

Remus sledoval, jak se jí v očích třpytí šok smíšený s tím, co mohlo být jen přešpatně utajené pokušení. Když zvážil všechny možnosti, došel k závěru, že nejlepší volbou bude hrát hloupého, takže naklonil hlavu (což v něm vyvolalo závrať) a upřímně zamrkal jejím směrem.

„Cože?“

„Políbils mě!“

„Aha, to, jo.“ Uvolněně se opřel dlaněmi o stůl za zády. „Musím přiznat, že jsem počítal s působivou úrovní tvé opilosti v naději, že mi to projde, ale,“ nechal koutky rtů lehce stočit nahoru, „opravdu jsem tě políbil.“ Tváří se mu rozlil prostopášný úsměv. „A ty jsi mi polibek opravdu vracela.“

Jeho naprostý nedostatek pokusů to popřít ji paralyzoval – čehož ostatně chtěl Remus dosáhnout.

„Remusi Lupine, ty jsi mizera,“ prohlásila. „Opravdu, opravdu jsi.“

Zvedl obočí a s rukama zkříženýma na hrudi se posadil na stůl.

„Myslím, že jsi to byla ty, kdo předstíral zakopnutí o vlastní nohu, jen abys mi padla do náručí s – odpusť mi tu ironii – dech vyrážející precizností.“

Tváře Tonksové zabarvil mimořádně jasný odstín růžové, což rozkošně ladilo s jejími vlasy.

„Nic jsem nepředstírala!“ odsekla, ačkoliv slabá vibrace v hlase naznačovala, že jde o další výmysl. Položil bradu do dlaně a zamyšleně přikývl. Škádlit Tonksovou bylo potěšení, zvlášť když nedokázala postřehnout rozdíl mezi vážností a humorem.

„Na druhou stranu,“ vzal sklenici vody, „jsem si docela jistý, že jsem tě důrazně odrazoval od toho, abys tak rychle vstávala, když máš v těle tolik alkoholu.“

„Co víš o alkoholu v mém těle?“

„Když překročíš hranici, vlasy ti mění barvu,“ vysvětloval a výmluvně se podíval na fialově růžovou žíhanou hlavu.

„To… to není pravda,“ koktala, ale zároveň se jí několik pramenů změnilo do tmavě modré.

„Ale ano, je,“ trval na svém a jeho škodolibost byla zkouškou její trpělivosti a charakteru. „A taky získáš neměnný ruměnec na lících a olizuješ si rty, ale…“

„Remusi…“

„Přijdeš o rovnováhu – jak jsme k našemu potěšení zjistili – a hlas máš nakřápnutý…“

„Remusi, prosím…“

„Viděl jsem tě podnapilou jednou či dvakrát, dnešek nepočítám, ale jsem si jistý, že to bude pokaždé stejné…“

„Zatraceně, chápu!“ zaječela tak hlasitě, že se Remus bál, jestli neprobudila někoho v domě. Jen si podal zpoza zad poloprázdnou sklenici a ignoroval ji.

„A pak děláš tu roztomilost se zuby, vcucneš mezi ně spodní ret a -“

„Snape mě oplodnil.“

Voda, kterou právě polykal, skončila v plicích a on se příšerně rozkašlal, čímž vyvolal zasloužené vítězné uchechtnutí u Tonksové.

„Promiň, to byla podpásovka,“ omlouvala se, ale vůbec nezněla lítostně. „Musela jsem tě nějak zastavit.“

Remus, stále zaneprázdněný bojem s utopením, ji probodl pohledem. Když konečně zvládl pořádné nadechnutí, zlostně se na ni zahleděl a masíroval si hrdlo. Kdyby měl rozum v hrsti, uvědomil by si, že by raději spala s Voldemortem než se Snapem, přesto byl ten úder docela silný. „No, potěší tě, že to fungovalo,“ oznámil chraplavě. „Obzvláště u mého srdce.“

Tonksová vyskočila na linku a doslova vrněla samolibostí.

„Cítím tady malilinkatý kousíček žárlivosti?“ zavrkala a za koutky úst jí zatahal zlomyslný úsměv.

Remus se uklidnil a roztržitě si nohou pohrával se střepy džbánu.

„Možná ano, možná ne,“ prohlásil záhadně. Tonksová se zašklebila a odfrkla si.

„Diplomacie není ten nejlepší způsob, jak se dostat holce do kalhotek, víš?“

„Co tě vede k přesvědčení, že se ti chci dostat do kalhotek?“

„Málem jsi spolkl vlastní jazyk, když jsem se zmínila o tom, že mě Snape op-“

Remus zvedl ruku, aby ji utišil.

„Nech si to, prosím,“ žebral. „Jedno trauma za den stačí.“

V krátké pauze po ní přejížděl očima nahoru a dolů a studoval každý kousek jejího těla. Nepochybně si všimla, protože lehce přivřela oči a podívala se na něj téměř vyzývavě.

„Přiznáváš se, Lupine?“

„Leda ve snu, Nymfadoro.“ Neverbálním kouzlem spravil džbán a přemístil ho do dřezu, pak se na ni zazubil. „Podivný rozhovor číslo šest: jak získat mužovu pozornost vyvoláním dýchacích potíží.“

Tonksová upustila od vyrovnanosti a opatrně se zasmála.

„To je vyloženě geniální, chlape. Kromě toho, pokud bys někdy potřeboval dýchání z úst do úst, jsem v tom velmi dobrá.“

„Předtím se ale ujisti, že jsem opravdu odpadl.“

Tonksová zmateně zamrkala.

„Cože?“

Remus se zlomyslně ušklíbl a pokrčil rameny.

„Kdybych u toho byl při vědomí, obávám se, že bys musela přehodnotit podmět ve větě: ‚Snape mě oplodnil‘.“

Rty Tonksové se trochu rozevřely, jen tak, aby zachytil záblesk bílých zubů.

„Schválně mě svádíš?“ zeptala se a z každé slabiky odkapávala potměšilost. Zaujatý a zároveň polekaný její neočekávanou odvážností Remus předvedl svůj nejničemnější úsměv a prsty zaťukal do stolu.

„Možná.“ Naklonil hlavu na stranu. „A možná bychom měli něco udělat s tímto sexuálním napětím, nemyslíš?“

Tonksová napodobila jeho gesto a zaculila se. Vypadala jako kočka, která právě ulovila myš.

„Měla bych nápad…“