Autor: Kailin Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3103709/1/Snape-A-History
Kapitola 3. Snape nalezen
„Jak pokračuje váš výzkum, smím-li se ptát?“ Minerva McGonagallová se za ředitelským stolem opřela do polstrování křesla a napila se čaje.
„Je to vážně naprosto úžasné.“ Hermiona odložila svůj šálek na talířek a uvolněnou rukou si zastrčila zbloudilý pramen vlasů za ucho. „Existuje tolik různých pohledů na válku. Předpokládala jsem, že ji každý viděl jako já.“
Profesorka významně pozvedla obočí. „Má drahá, věřím, že jak budete procházet životem, zjistíte, že nikdo nevidí věci naprosto stejně jako vy.“
„To už zjišťuji.“
„S kým vám ještě zbývá promluvit?“
„Jen s Percym Weasleym. Nedokázali jsme najít vhodný termín, který by vyhovoval oběma.“
Minerva vyhlédla z vysokých oken své kanceláře. Jaro bylo ve vzduchu a stromy se obalily svěží zelení prvních lístků. „Co Weasleyovi? Vím, že vaše odloučení od Rona musí trochu působit potíže.“
Hermiona se usmála. „Weasleyovi byli úžasní. Nemůžu si stěžovat.“
„Předpokládám, že už není žádná naděje na usmíření?“
„Ne. Ron je v jižní Francii, řídí tam famfrpálový tým – Toulouse Torpilles – a zřejmě mu to jde dobře. Tamější noviny mu říkají ‚Ronald LeRoux‘.“
„Zrzek Ronald,“ přeložila Minerva s ironickým úsměvem.
„Přesně tak. Očividně jím jsou naprosto uchvácení. Jeho tým je na tom dobře a podle toho, co mi řekl Bill Weasley, Ron je nadšený.“
„Torpilles... nejsem si jistá, jestli vím...“
„Torpéda.“ Teď byla na řadě s překládáním Hermiona.
„Ach. Jižní Francie, to zní úchvatně. Je nějaká šance, že byste se k němu mohla připojit?“ Minerva se zvedla a přešla k jednomu z oken, které otevřela dokořán, aby dovnitř vpustila čerstvý vzduch.
„Doteď mě o to nikdo nepožádal.“ To přiznání bolelo.
„Aha. Promiňte, drahá.“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Není třeba se omlouvat. Nevím, co se bude dít dál, ale myslím, že odloučení je dobré pro nás oba, Minervo.“ To byla její nová filosofie. Dát Ronovi alespoň šest měsíců oddychový čas, on pak přijde domů a vše se vrátí k normálu.
Profesorka McGonagallová vypadala velmi nesvá. Zřejmě nesdílela Hermionin optimismus.
„No, bavily jsme se o rozhovorech, nemám pravdu? Už jste mluvila se Severusem Snapem?“
„Ne.“
„Ach, musíte si s ním promluvit. Jeho pohled na válku zahrnuje obě strany, jak víte.“
Ano, pomyslela si Hermiona suše, to je nám všem známo. Nahlas řekla: „Nejsem si úplně jistá, kde ho hledat. Není uvedený v Kouzelnickém adresáři Britských ostrovů.“
„No, to mě ani v nejmenším nepřekvapuje. Nedovedu si představit, že by jen tak někomu dal k dispozici přístup do svého krbu. Ale určitě jsou i jiné způsoby, jak ho najít.“
„Napadlo mě, že byste možná mohla znát jeho adresu.“ Po pravdě řečeno se ještě nijak zvlášť nepokoušela svého bývalého učitele lektvarů najít. Chovala podezření, že když ji uvidí, nebude rád a neprojeví ochotu ke spolupráci.
„Ne, neznám. Proč nezkusíte nejnovější záznamy ze sčítání lidu?“
Hermiona přikývla a usrkla čaje.
„Myslím, že je od vás skvělé pustit se do tohoto úkolu,“ řekla McGonagallová a ještě pohodlněji se usadila ve svém křesle. „Jsem na vás hodně pyšná. Představte si, jednoho dne uvidíte vytištěnou svou vlastní knihu!“
Hermioninou tváří se rozlila červeň. „Tak daleko ještě nejsem,“ připomněla starší ženě. „Vzhledem k tomu, že nikdo nemá ani špetku zájmu na aktualizaci stávajících historických knih, si nejsem jistá, že dokážu najít vydavatele.“
Minerva pokrčila rameny, jako by publikování bylo hotovou věcí. „Pak ji tedy pošlete do nějakého časopisu. Samozřejmě by k tomu přistupovali z jiného úhlu, ale aspoň by tam informace byla pro každého, kdo by si ji chtěl přečíst. Nebo,“ dodala s jistým zábleskem v oku, „vždycky ji můžete předložit Jinotaji.“
Hermiona se rozesmála. „No, to bych mohla, že?“
„Jak se má slečna Lovegoodová – nebo spíš paní Longbottomová, nemám pravdu?“
„Vedlo se jí dobře, když jsem o ní slyšela naposledy.“ Hermiona se odmlčela, přemýšlela o své společnici. „Je to pro vás skutečné potěšení, že? Vidět tudy projít stovky – možná tisíce – studentů, a pak je pozorovat, jak zaujímají svá místa v kouzelnické společnosti?“
„To je na učení to nejlepší,“ řekla tiše McGonagallová a na rtech jí pohrával drobný úsměv. Zkoumavě Hermionu sledovala. „Víte, vždycky jsem si myslela, že by z vás byla výborná učitelka.“
„Já?“
„Rozhodně. Milujete učení. Takoví lidé mají schopnost inspirovat své studenty.“
Hermioně se podařilo vykoktat díky. Nikdy jí nikdo nenadhodil možnost, že by mohla učit, a byla rozpolcená mezi pocity překvapení, polichocení a tak trochu samolibosti. Minerva pokračovala.
„Vím, jak jste vždycky milovala svůj výtisk Historie bradavické školy. Představila jsem si, jak jednoho dne -“
„Co?“ pobídla ji Hermiona.
McGonagallová jen mávla rukou. „Nic. Jen takový nápad. Myslela byste si, že jsem pošetilá.“
„Ne, tak co?“
„No... Jen jsem si myslela, že kdyby profesor Binns jednou odešel, možná...“
„Myslíte, kdyby si jednou uvědomil, že je mrtvý?“ žertovala, aby zakryla svůj úžas. Profesorka jistě nenaznačuje -
„Byla by z vás dobrá učitelka Dějin kouzel,“ ujistila ji Minerva. „Samozřejmě, abyste mohla učit, musela byste projít nějakými kursy v této škole. To jen že vás Bradavice vždycky tak zajímaly. Bezpochyby je to výsledek vaší mudlovské výchovy.“
„Budu o tom přemýšlet,“ řekla Hermiona mírně. Dějiny kouzel byly samozřejmě jedním z těch povinných předmětů, kterým se všichni neochotně protrpěli až do konce. Přistihla se, že přemýšlí, jak by se ten jako prach suchý obsah mohl oživit, aby byl pro studenty zajímavější, a nakonec shledala, že to snad ani není možné.
O hodinu později, když seděla u Tří košťat a pouštěla se do svého oběda, stále dumala nad Minervinými slovy. Nikdy předtím skutečně nepřemýšlela o tom, že by se stala profesorkou. Volná učitelská místa v Bradavicích, včetně od kletby osvobozené obrany, byla vzácná jako slepičí zuby. Bylo lákavé se třeba jen chviličku bavit touto představou, ale bylo vysoce nepravděpodobné, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Už téměř skončila s obědem, když se k jejímu stolu přiblížil pár známých tváří.
„Podívej, kdo to tady je, Georgi. Myslím, že dáma tato místa rezervovala pouze pro nás.“ Fred Weasley, aniž by čekal na pozvání, odtáhl židli od Hermionina stolu a zabral ji.
„To je od tebe strašně ohleduplné, Hermiono.“ Druhé dvojče se usmálo a obkročmo usedlo na třetí židli.
„Že ano?“ poznamenala suše a pozorovala, jak se její švagři zmocnili stolu. „Prosím, chovejte se jako doma.“
„To udělám rád,“ souhlasil Fred a přivlastnil si krajíc chleba, co zbyl na ošatce.
„Tady jsou hladovějící muži,“ oznámil George hlasitě a mával rukou ve vzduchu. „Potřebovali bychom trochu pomoct.“
Madam Rosmerta si k nim klestila cestu skrz polední dav. „Mí dva oblíbení obchodníci,“ broukla. „Co to bude, chlapci?“
„Polévku a sendviče, Rosie,“ odpověděl Fred. „Jakoukoli dnešní specialitu. Nás je snadné potěšit.“
„Vlastně,“ George upřel na starší ženu uznalý pohled, „jsme naprosto nenároční.“
„Jste také ženatí,“ poukázala hned Rosmerta. „Chcete jíst, nebo vyhodit na ulici?“
George si povzdechl. „Ta jde tvrdě za svým, co? Dobrá, když je to tak, chceme jídlo.“
„Správná volba. Dáte si ještě něco, drahoušku?“ pohlédla na Hermionu, než odešla vyřídit objednávku.
„Děkuji, jen účet,“ zavrtěla Hermiona hlavou.
„Takže,“ řekl Fred, jakmile Rosmerta zmizela od stolu, „co tě přivádí do Prasinek? Další výzkum ke tvé knize?“
Přikývla. „Ano, chtěla jsem mluvit s McGonagallovou.“
George si s bratrem vyměnil úšklebek. „Divná představa. My jsme se vždycky snažili rozhovoru s profesorkou vyhnout, že jo, Frede? Hádám, že rozdíl bude asi v těch pitomých známkách.“
„A jak se daří Megaskvělé Minnie?“ chtěl vědět Fred.
„Je v pořádku,“ řekla. „Nezměnila se. Pevná součást Bradavic.“
„Nedovedu si představit, že by to bylo jinak. Sdělila ti nějaké nové perly moudrosti pro tvou knihu?“
Potřásla hlavou. „Jen mě vybízela k rozhovoru s profesorem Snapem.“
Fred hvízdl úžasem. „Ona opravdu chce, abys riskovala život a mluvila se Snapem?“
„No vážně, Frede, nemůžu mít úplný příběh války, když z toho vynechám Snapea, je to tak?
„Je.“
„Problém je, že nevím, jak se s ním spojit. Ani nevím, jestli je ještě v Británii.“
„Ale ano, ještě tu je,“ vložil se do rozmluvy George. „Bydlí u Manchesteru.“
Zírala na něj s pusou dokořán. „Jak to víš?“
„Protože vaří lví podíl z lektvarů, které používáme do našich produktů.“
„Děláš si srandu?“
„Já a dělat si srandu?“ George se tvářil, že ho její obvinění ranilo.
„Vlastně je to pravda,“ prohlásil Fred, opřel se lokty o stůl a předklonil se. „Soud mohl Snapea zprostit obžaloby, ale to ještě neznamená, že vyvázl beztrestně.“
Hermiona zamračeně pokrčila čelo. „Co tím myslíš?“
Fred se rozhlédl, jestli někdo neposlouchá, a pak potichu promluvil. „Zkrátka, vyhýbala se mu většina kouzelnického světa a nemohl najít práci. Mám dojem, že si shání živobytí vařením neškodných základních směsí, se kterými se většina velkých výrobců nechce obtěžovat.“
„Tak?“ Hermiona o Snapeově existenci moc nepřemýšlela. Podle jejího nejlepšího vědomí se ten muž stáhl ze světa, když skončilo jeho soudního řízení, a pravděpodobně se věnoval výzkumu nebo čemukoli jinému, co nezahrnovalo učení dospívajících tupohlavců. „Takže ty ses s ním tedy viděl?“
„Viděl se se Snapem?“ George vypadal překvapeně. „Vůbec ne. Má asistentku, která každý týden dodává zboží.“
To povzbudilo její zvědavost. „Jak se dostal ke spolupráci s vámi dvěma?“
Dvojčata si vyměnila úsměvy. „Žádost nám došla přes ministerstvo,“ odpověděl Fred. „Znáš tu bandu ze sociální péče?“
Přikývla. Jednou z hlavních událostí po skončení války byla reorganizace Odboru sociální péče při ministerstvu kouzel, speciálně přebudovaného na pomoc lidem, jejichž životy válka rozvrátila. Rozsah činnosti se pohyboval od zprostředkování zaměstnání až po příspěvek na bydlení a cokoli mezi tím. Byl to ten druh společenské aktivity, který ze srdce schvalovala. Upřímně doufala, že by se nakonec mohly řešit problémy jako nesnášenlivost vůči vlkodlakům nebo blaho domácích skřítků. Když si prohlížela nástěnku s nabídkou pracovních míst na ministerstvu, více než jednou byla v pokušení zažádat si o přeložení.
„Starouš Snape byl zjevně chvíli na podpoře,“ pokračoval Fred. „Nikdy jsem si to nemohl ověřit, ale myslím, že lidé ze sociální péče se pro něj snažili sehnat jakoukoli práci s lektvary. To oni se na nás zpočátku obrátili.“
„Ne že by to ještě potřebovali dělat,“ vložil se George. „Myslím, že Snape odvádí dobrou práci na všem, co od něj bereme. Nevím, kdo u něj ještě nakupuje, ale řekl bych, že zákazníci jsou spokojení. Přesto na tom, co vyrábí, nemůže moc vydělat.“
„Takže mi dáš jeho adresu?“ šťouchla do něj Hermiona.
„Jo, hned jak se vrátíme do Londýna,“ ujistil ji Fred. „Ty novinky o Ronově týmu jsou skvělé, ne?“
„Jaké novinky o Ronově týmu?“ odvětila otupěle.
„O tom, že Torpéda hrají ve finále,“ vysvětlil George vstřícně. „Copak se ti o tom nezmínil, když ti psal naposled?“
„Ne.“ horečně se snažila vzpomenout si, jak je to dlouho, co od manžela dostala dopis. „Kdy jsi o něm slyšel?“
„Myslím, že to bylo minulý týden,“ odpověděl Fred. „Proč?“
„Aha. No, myslím, že co nevidět dostanu sovu.“
Fred s Georgem na sebe pohlédli.
„Jen tak pro zajímavost, kdy naposled se ti ten náš mizerný bratříček ozval?“ zeptal se zachmuřeně George.
Hermiona zamrkala, myšlenky jí vířily v hlavě. „Ach – asi před měsícem, mám dojem.“
„Před měsícem!“ George okamžitě vybuchl. „Nenapsal ti celý měsíc? Ten mrňavý spratek... přísahám, že až se to mamka dozví, rozhodně ho šetřit nebude!“
„Na tom nezáleží, Georgi. Ron vám psal asi proto, že budete chtít vědět novinky o jeho famfrpálovém týmu. Každý ví, že mě nic nezajímá míň než famfrpál.“
„Jo, ale přesto...“ George vypadal, jako by chtěl začít další tirádu o svém mladším bratrovi, ale zřejmě se rozhodl, že si ji nechá pro sebe. „Takže, jak dlouho bude trvat toto odloučení, Hermiono? Už je to kolik – čtyři měsíce?“
„Pět,“ připustila, pak dodala: „Očekávám, že se vrátí, až skončí famfrpálová sezóna.“
Dvojčata si znovu vyměnila temné pohledy. „To ti řekl?“
„Ne.“ Usilovně se snažila, aby to znělo tak, že Ron je pro její život bezvýznamný. „Ale zdá se mi to nejlogičtější.“
Chvíli bylo ticho. Pak George ještě jednou zamumlal „Spratek!“, zatímco Fred zaklel tak, že slyšet ho Molly, pěkně by mu vynadala.
„Možná,“ opatrně navrhl George, „bys měla zvážit cestu do Francie. Navštívit ho, připomenout mu, že má manželku a – a povinnosti, a tak podobně.“
Hermiona už o tom několikrát uvažovala, ale ještě k tomu musela najít energii. Zrovna teď se jí zdálo, že je snazší nechat Rona dělat, co chce. „Přemýšlela jsem o tom,“ přiznala, ale pak poraženecky pokrčila rameny. „Možná už brzy. Mezitím se o tom ale nezmiňujte zbytku rodiny, ano? O tom, že mi nepíše. Nechci, aby se na něj vrhla horda rozzuřených Weasleyů jen proto, že je děsný na psaní dopisů.“
„Jistě,“ souhlasil Fred s jistou nechutí, právě když se objevila madam Rosmerta se dvěma talíři. „Hej, voní to dobře, Rosie.“
„Jako byste vy dva byli vybíraví hosté,“ odfrkla si hostinská s úsměvem. „Nechte si chutnat. Ještě něco pro vás, Hermiono?“
„Ne, díky.“ Hermiona sáhla do kapsy a vytáhla hrst mincí, deset z nich podala Rosmertě. Pak odložila ubrousek a odstrčila židli od stolu. „Pošlete mi Snapeovu adresu, ano?“ požádala dvojčata.
„To se vsaď.“ Fred už měl na klíně ubrousek a v ruce příbor. „Určitě nechceš, abychom kvůli tobě napsali bratříčkovi pár ošklivých poznámek?“
„Ne, díky,“ řekla suše, když se zvedala. „Jsem naprosto schopná napsat je sama.“
Ale když se připravovala k přemístění zpět do Londýna, nemohla si pomoci. Uvažovala, jestli by opravdu tu návštěvu Francie nepotřebovala.