Autor: Amarti Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/1/Just-to-Be
Rating: 16+
Kapitola 1. Prolog: Zapomenutí
Když za Hermionou zabouchly dveře, nadskočila a v obranném postoji namířila hůlku. Několik vteřin s přimhouřenýma očima hůlku držela, než si uvědomila, kde je, a uvolnila se.
Šest let uplynulo od konce války a pořád sebou při jakémkoli nečekaném zvuku trhala a zaujímala obranný postoj. Zbytkové trauma, řekli léčitelé. Posttraumatická stresová porucha, řekl mudlovský doktor. Jakkoliv to nazývali, pořád se jí to drželo. Pravda, nebylo to tak zlé jako v prvních letech po válce, kdy se každou noc budila nočními můrami a musela se bezmála utápět v bezesných lektvarech, aby si vůbec odpočinula. Každým dnem, každým měsícem, každým rokem se to zlepšovalo. Ale už dávno se vzdala naděje, že její problémy zmizí zcela.
„Tudy,“ pravila ředitelka, slečna Glastonburyová. Hermiona přikývla a následovala ji. Šlo o její první úkol od té doby, co ji přemístili na odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů. Měla zde vykonat základní hodnocení a audit Ministerského dětského domova. Kouzelnický sirotčinec. Sirotčinec, ve kterém skončilo mnoho válečných sirotků.
„Samozřejmě už uplynulo moře času a mnoho z našich původních svěřenců bylo adoptováno, nebo odesláno k rodinám,“ pokračovala slečna Glastonburyová svým úsečným hlasem podobným hlasu Minervy McGonagallové, pouze bez skotského přízvuku. „A mnozí dospěli nebo odešli do Bradavic. Ale jsou zde tací, kteří se v létě vrací, a pořád tu máme nějaké děti od samého konce války. A k nim vás teď vezmu.“
Kráčely dolů úzkým, tmavým schodištěm směrem k rozlehlému suterénu. Nebo podzemí.
„Žijí tady dole?“ zeptala se Hermiona.
Slečna Glastonburyová přikývla.
„Celodenně?“
Slečna Glastonburyová opět přikývla. „Pokusili jsme se je držet nahoře s ostatními dětmi, těmi, co ztratily rodiče v letech po válce, těmi ‚přechodnými‘, protože ty jsou téměř vždy ihned adoptovány nebo odeslány rodinám. Ale tyto jsou našimi… trvalejšími obyvateli. Nepamatují se na rodiče, díky bohu, a znají jen toto místo. Ostatní je děsí. Ony… mají přehnané reakce. Takže pro jejich vlastní bezpečí a svým způsobem i pohodlí, a také kvůli ostatním dětem jsme mysleli, že bude nejlepší mít je tady dole. Pohromadě.“
Hermiona byla příliš zděšená, aby si to napsala do zápisníku. Ne že by potřebovala poznámky, aby si toto zapamatovala.
„Jak jen můžete… Tedy, zdá se mi to kruté. Je to jako vězení.“
Slečna Glastonburyová se zastavila, otočila se a na Hermionu shlédla svrchu přes své přísně vyhlížející brýle. „Ujišťuji vás, slečno Grangerová, kdybych jim dokázala najít domov, udělala bych to. A kdybych je dokázala přimět spolupracovat s vnějším světem, udělám to rovněž. Tyto děti mají problémy. Problémy se vztekem. Noční můry. Nekontrolované výbuchy magie. Jsou nebezpečné svému okolí, slečno Grangerová, několik lidí bylo velmi vážně zraněno.“ Hermiona nereagovala. „Odmítám vaše naznačování, že se zde snad projevuje jakási moje krutost. Ne. Každé z těch dětí miluji jako vlastní.“
Tón slečny Glastonburyové však ukazoval, že ve skutečnosti ty děti nemiluje.
„Odchází ven vůbec někdy?“
„Zkoušíme to. Nechtějí.“
„Co jejich zdraví? Vzdělání?“
„Máme léčitele a vychovatele, kteří sem docházejí. Bohužel je to tu průchozí. Mnozí, co sem přijdou, nevydrží. Další přijdou jen na krátkou dobu kvůli různým dohodám s ministerstvem, obyčejně kvůli veřejně prospěšným pracím za menší přestupky.“
„Starají se o ně a učí je kriminálníci?“ Hermiona zvedla nevěřícně oči. Co za hrůzy tady objevím?
„Nikoho nebezpečného jsme k dětem nepustili, slečno Grangerová.“ Slečna Glastonburyová nebezpečně ztišila hlas. Hermiona přikývla. „Musím přijmout dobrovolníky, kteří se nabídnou, protože zaplatit trvalé zaměstnance by bylo obtížné. Ve skutečnosti za poslední roky mám jen jediného stálého zaměstnance, který se této skupině věnuje.“
„Ať už je to, kdo je to, ráda bych s ním mluvila, jestli smím,“ pronesla Hermiona. „Kvůli hlášení.“
„Možná to dokážu zařídit. Nemusí souhlasit.“
„Nemůžete mu to nařídit?“
„Nejde o muže, kterému můžete snadno nařizovat. Jeho práce je docela nezávislá. To bylo jeho podmínkou. A nejsem v postavení s tím polemizovat.“
„Zajímavé,“ přemýšlela Hermiona. „Trpí děti evidentním válečným traumatem?“
Slečna Glastonburyová vážně přikývla. „Těmi nejhoršími, jaké jsem kdy viděla.“
„Říkala jste, ehm, že nemají rodinu. Celé jejich rodiny byly…“
„Ne, jen rodiče.“
„A další příbuzné nemají?“
„Žádné, kteří by si je chtěli vzít.“
„A nikdo je nechce adoptovat?“
„Ne, jakmile zjistí, čí děti to jsou. Mnohokrát jsem jim skoro, opravdu skoro našla nový domov. Teď věřím, že je to nemožné.“
„Ale… proč?“ Hermiona nemohla pochopit, proč byla po válce nějaká skupina dětí tak naprosto izolovaná. Tak zametena pod koberec a zapomenuta.
„Proč?“ Slečna Glastonburyová se zastavila před velkým regálem na knihy a vytáhla tlustý registr. Otevřela jej na správné straně a podala Hermioně. „Přečtěte si to sama. Tady se každý musí podívat. Tady se každý podíval.“
Přelétla pergamen. Šlo o seznam jmen. Rosierová. Mulciber. Macnairová. Avery. Lestrange.
Můj bože. Pochopila. Vzhlédla a setkala se s očima slečny Glastonburyové. S očima, které byly naplněny smutkem a rezignací stejně jako její hlas, když promluvila.
„Teď vidíte, slečno Grangerová, proč žádná kouzelnická rodina, žádní příbuzní či kdokoli jiný, nejsou ochotni přijmout tyto děti do svých domovů. Toto jsou děti Smrtijedů.“