Autor: Kailin Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3103709/1/Snape-A-History
Kapitola 1. Něco vydržet
Ron se zhroutil na pohovku, dlouhé nohy natažené před sebe. Sevřel do dlaní dres Kudleyských Kanonýrů a zkroutil ho, jako by z něj chtěl vyždímat život. To, spolu se zamračenou tváří, nenechalo nikoho na pochybách o jeho náladě.
„Ahoj!“ Hermiona si manžela všimla v okamžiku, kdy za sebou zavírala dveře. Rychle z ramen setřásla plášť a pověsila ho na věšák v hale, pak zamířila chodbou do kuchyně. „Musím rychle udělat večeři. Jaký byl trénink? Netušila jsem, že už budeš doma. Skončili jste dřív? Hraješ v neděli, nebo můžeme jít k našim na večeři?“
Otázka stíhala otázku a Ron je nechával bez odpovědi viset ve vzduchu. Nakonec Hermiona vykoukla zpoza rohu z kuchyňských dveří.
„Ronalde? Slyšel jsi mě?“
„Samozřejmě, že jsem tě slyšel, Hermiono.“
„Je všechno v pořádku?“
„Ne.“
„Ne?“ už se vracela k přípravě jídla, když ji zastavila jeho odpověď.
„Cože?“ prošla jídelnou do obývacího pokoje ke svému muži.
„Vyhodili mě z týmu,“ řekl tiše.
„Ach, Rone, to je mi líto. Ale my skoro čekali, že k tomu letos dojde, že?“ Dobrý hráč famfrpálu ve třiceti začínal sestupovat z vrcholu své kariéry, zatímco průměrný hráč, jako byl Ron Weasley, už končil. Být nasazeným hráčem se mu podařilo jen dva roky z dvanácti, zbytek času strávil jako stálý náhradník. Nikdy by to finančně nezvládli, nebýt Hermioniny práce na ministerstvu v odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce.
„Jo. Samozřejmě jsme taky čekali, že mi nabídnou práci trenéra.“
V Hermioně vzrůstal neklid. „O pozici trenéra neříkali nic?“ sondovala opatrně.
„No, něco o tom říkali. Řekli, že si na to najali Jacka LaChance. A že už přilákali Douglase z Nottinghamských Rytířů, aby našel někoho na volné místo. A Dennyho Pittse z Tornád na tvorbu rozpisů hráčů.“ Dosud se ještě nestřetl s Hermioninýma očima. Teď hleděl přímo na ni, v obličeji se mu zračil hněv. „Ptáš se, kam to přivádí mě? Podle všeho můj zadek vyšoupli ven do mrazu.“
„Ach Rone...“ se sepjatýma rukama klesla do křesla. „Co budeš dělat?“
„Zatraceně nic, jak to tak vypadá,“ zamračil se na špičky svých tenisek. „Pracovat pro své bohaté bratry podnikatele, řekl bych.“
Hermiona mlčela. V průběhu uplynulých let se Fred s Georgem několikrát snažili Rona přemluvit, aby se vzdal famfrpálu a řídil jejich řetězec obchodů s drobnými dárky a cetkami. Osobně si myslela, že dvojčata měla lepší přehled o Ronových famfrpálových schopnostech než on sám, a že mu taktně nabízela cestu, jak z toho důstojným způsobem ven. Ale Ron odmítl všechny jejich nabídky a své naděje vložil do sportovního prostředí, chtěl přejít od hraní k trénování, vedení a možná se jednoho dne stát majitelem mužstva.
„Jsem si jistá, že se to nějak vyřeší,“ odvážila se nakonec říct.
Ron se ani neobtěžoval vzhlédnout.
„Jo,“ zamumlal.
O šest měsíců později
„Je mi to tak líto, Hermiono.“ Molly Weasleyová to myslela opravdu vážně, soudě podle poraženeckého tónu jejího hlasu. „I když nemůžu říct, že jsem překvapená. Už dlouho bylo znát, že nejste šťastní.“
„Tohle je prostě tak absolutně hloupé, Molly,“ Hermiona bojovala se slzami. „Už nejsme spolu, ani když se fyzicky nacházíme ve stejném pokoji. Jako bychom šli každý na jinou stranu, a ani jeden z nás si nebyl vědom, že se to děje.“
„Já vím. Možná by to bylo jiné, kdybyste měli děti...“ její hlas se vytratil do ztracena, jako by vycítila, že se ocitla na nebezpečné půdě. „No,“ pokračovala a teď se i její oči zalily slzami, „lidé se odcizují. Doufejme, že nějaký čas odloučení bude stačit.“
Hermiona jí chtěla říct, že je to nepravděpodobné, ale bylo to zbytečné. Molly lpěla na naději. Právě naděje ji provedla dvěma kouzelnickými válkami a jejich následky.
„Doufám,“ řekla tak přesvědčivě, jak jen dokázala.
„Tak to potom ano,“ Mollyin pohled slétl k vaku s jídlem, který Hermiona svírala v ruce. „Tohle by mělo stačit aspoň na čtyři dny. Další ti přinesu v pátek.“
Hermiona se tomu musela zasmát. „Těžko budu hladovět, Molly. Víš, že umím vařit.“
„Vím, že umíš, drahá.“ V jejím hlase byl nepatrný stín pochybností, jenž naznačoval, že Hermioniny kuchařské dovednosti nedosahují těch jejích, a to i po desetiletí vztahu tchyně a snachy. „Přesto je obtížné vařit jen pro sebe.“
„Samozřejmě.“ Hermionu napadlo, kdy naposled Molly vařila menší dávku než pro celou hordu strávníků.
„Tak já už jdu. Uvidíme se později, drahá.“ Molly k sobě snachu přitiskla, rychle ji políbila na tvář a byla pryč.
Hermiona zavřela dveře bytu v okamžiku, kdy hlasitý zvuk z haly potvrdil Mollyino přemístění. Pohlédla na vak jídla v náručí a povzdechla si. Od tchyně bylo hezké, že na ni takhle pamatovala. Jiná žena by přijala zprávu o odloučení syna se snachou s mnohem menšími sympatiemi a se značným množstvím hněvu. Molly se nejenom zachovala velice slušně, ale byla taky jediná, kdo pozoroval, že se blíží rozvrat. Ještě dřív než Ron nebo já, pomyslela si smutně. Ale nestávalo se to často? Že lidé, o něž šlo, vše uviděli jako poslední?
Byla to rána pro Ronovo ego – konec jeho famfrpálové kariéry – která začala celý ten zmatek, pomyslela si Hermiona, když odkládala jídlo od Molly na kuchyňský stůl. A kupodivu to byla velkorysost jeho rodiny, která všechno zhoršila za hranici únosnosti.
Fred s Georgem Ronovi okamžitě nabídli práci. Říci, že dvojčata se svými žertovnými předměty dosáhla úspěchu, by bylo podceněním situace. Lehce si mohli dovolit Rona zaměstnat za slušný plat, aniž by to vypadalo, že mu dávají almužnu. Ale Ron se bránil. Rozhodl se najít si práci na vlastní pěst.
Arthur ho pobízel, aby se poptal na ministerstvu a naznačoval, že by mu pravděpodobně mohl zaručit místo. Ron si moc dobře dovedl představit pracovní prostředí, kde by byl jednou provždy známý jako „Arthurův syn“ nebo ještě hůř – „Hermionin manžel“. Fakt, že by byl na pracovním žebříčku hluboko pod svou ženou a měl podstatně menší výplatu, situaci také nezjednodušoval.
Nakonec si našel práci ve Famózních famfrpálových potřebách. Mzda nebyla kdovíco, ale chápal to tak, že se mu povedlo zachránit pár cárů důstojnosti. Potíž nebyla v tom, že by byl hrozný famfrpálový hráč, jak svěřil Hermioně jedné deštivé noci, ale jeho schopnosti byly prostě příšerně tuctové. Svým způsobem to bylo horší než naprosté selhání. V té chvíli si vzpomněla, co jí jednou řekl Harry: Ron soustavně bojoval, aby se vyrovnal úspěchům svých starších bratrů, a často se mu to nepovedlo. Dokonce i jeho malá sestřička Ginny ho zastínila ničím menším, než ulovením Chlapce, který přežil.
Hermiona se zhroutila na kuchyňskou židli a zničeně zírala do zdi. Sotva si vzpomínala na dobu, kdy ještě nezbožňovala Rona Weasleyho. Sahalo to hluboko do minulosti, až k jistému Halloweenu a obzvlášť k horskému trollovi. Věděla, že Ronova posedlost její osobou začala ve třetím ročníku. Když si konečně přiznali svou vzájemnou přitažlivost – což způsobilo mnohé obracení očí v sloup, protože o tom v Bradavicích věděli všichni kromě nich – bylo jasné, že je jim souzeno žít spolu.
Vzali se dva roky po Voldemortově porážce. Byla to pohádková svatba, rozhodně skvělejší, než o jaké kdy snila. Kdo by si kdy představil, že z té „kudrnaté, ale brilantní Hermiony Grangerové“ bude tak krásná nevěsta? Byla si jistá, že den, kdy dostala své štěstí naservírované na stříbrném podnosu, byl její spravedlivou odměnou za pomoc při osvobození kouzelnického světa od teroru, ztělesněného lordem Voldemortem, stejně jako bylo odměnou pro Harryho, když se o pár týdnů později vzali s Ginny Weasleyovou.
První léta manželství byla šťastná. Ron si plnil své famfrpálové sny, zatímco ona začala vytrvale stoupat po žebříčku úspěchů na ministerstvu. Ale pak přišel první zádrhel, když jejich pokusy o založení rodiny stále nevycházely. Zpočátku chtěla počkat Hermiona, pak nespěchal Ron, a když se rozhodli, že nastal správný čas, děti nepřicházely. Poté, co uplynulo pět let a Hermiona stále neotěhotněla, dostávali nejrůznější nevyžádané, ale dobře míněné rady od přátel a rodiny – zejména od Molly.
„Vy dva se potřebujete jenom uvolnit,“ řekla jim s klidnou jistotou. „Je to ta nejpřirozenější věc na světě. Možná byste si měli vzít dovolenou.“
Ale prázdniny ve Francii nepřinesly nic než účty. Hermiona šla ke svatému Mungovi na testy plodnosti a dostala potvrzení, že je v pořádku. Plným právem očekávala, že Ron vyšetření absolvuje také, a byla ohromená, když přímo odmítl. („Já to být nemůžu. Podívej se na mou rodinu. Uvolni se, jak řekla mamka.“)
Přesto však, bez ohledu na to, jak moc se uvolnili, Weasleyovi zůstali bezdětní. Hermioně se zdálo, že uvízli v nekonečném koloběhu. Ron stále doufal, že v příští sezóně zlepší svou hru, zatímco ona trávila dny tvrdou prací na ministerstvu. Pak přišlo Ronovo propuštění z Kanonýrů a skličující zoufalství, které ovlivnilo oba.
Byl to Ron, který po měsících depresí a nekonečných rad od své rodiny včera konečně oznámil, že už dál nemůže a potřebuje být nějaký čas sám. To samo o sobě Hermionu nepřekvapilo; ohromilo ji, když jí řekl, že „nějaký čas sám“ zahrnuje také ji.
„Ale já jsem tvoje žena,“ mumlala velmi zraněně. „Ty mě s sebou nechceš?“
„Já prostě nedokážu jasně myslet, Hermiono.“ Ronovy oči byly vlhké a hlas se mu lámal způsobem, jaký neslyšela od druhého ročníku. „To není jen tebou, ale vámi všemi. Vždycky jsem se snažil naplnit něčí očekávání a ta tvoje byla stejně těžko dosažitelná jako ta všech ostatních.“
„Očekávání?“ zopakovala bezvýrazně. Nevěřila tomu, co slyšela. „Nikdy jsem od tebe nic velkého neočekávala.“
„No, to je možná část problému. Nečekala jsi nic, protože jsi věděla, že to stejně nedokážu.“
„Cože?“ šok a smutek nahradila zlost. „To je směšné, Rone!“
„Možná. Ale musím zjistit, co dokážu bez neustálého dozoru.“
„Kam půjdeš?“ zeptala se a do očí jí stouply slzy.
„Pro začátek se přestěhuju do pokoje nad Fredovým a Georgeovým obchodem na Příčné,“ uvedl místo, kde jeho bratři bydleli poté, co tam před čtrnácti lety zahájili své podnikání. „Vidíš? Bez pomoci své rodiny se ani nedokážu pohnout z tohohle zatraceného domu, ale brzo si začnu hledat svůj vlastní byt.“
A tak se i stalo. Během hodiny si sbalil kufry a odešel. Hermiona zůstala vzhůru celou noc. Trápil ji pocit viny, když se snažila rozpoznat, jakou roli sehrála v celém tomto zmatku. Nemilovala ho dost? Nepodporovala ho dost? Nedokázala se přimět k úvaze o jiné ženě; z pouhé myšlenky se jí udělalo zle.
„Zatracený idiot, pitomý spratek,“ brblal Harry, když mu o tom ráno řekla. „Nedokážu uvěřit, že to udělal. A ne, není v tom žádná jiná – aspoň jsem ohledně Rona nikdy neměl takové podezření. U něj jsem vždycky poznal, když se snažil něco utajit.“
Jeho ujištění ji nepatrně uklidnilo, ale nezmírnilo její pocit viny. A teď, tento večer, hleděla vstříc několika hodinám neklidného spánku. Rozhodla se, že když nedokáže usnout v přiměřené době, vezme si Uspávací lektvar, ale nejprve zkusí něco jiného.
Máčela se v horké lázni, dokud se jí nezkrabatila kůže a nevyrazil pot na čele, pak si natáhla noční košili a hledala něco ke čtení. Stála před policí a rukou přejížděla přes vhodné tituly, až spatřila Dějiny bradavické školy. Zaplavily ji vroucné, šťastné vzpomínky, které opotřebovaná kniha vyvolala, a věděla, že našla vhodnou četbu před usnutím.
Pevně uchopila hrnek bylinkového čaje, schoulila se v posteli a začala číst.