Preklady fanfiction Harryho Pottera

Obrázky ze života kouzelníků

Weasleyovi IV.

Autor: Avisavis

Beta: Nemo Nullius

Počet slov: 50

Ministerstvo kouzel posílá všechny své zaměstnance v pravidelných intervalech na lékařské vyšetření. I pan Weasley se dostavil ke sv. Mungovi na preventivní prohlídku. Lékouzelník se ho ptá: „Pane, nezasáhl vás někdy blesk?“

„Ani nevím,“ odpovídá vyrovnaně Arthur Weasley, „když je člověk tak dlouho ženatý jako já, takové maličkosti ani neregistruje.“  

ooOOoo

Dramione Drabbles & Ficlets 

Dramione Drabbles & Ficlets 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10818281/1/

Autor: Colubrina

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Romance/Angst

Hermina G. / Draco M.

Rating: 16+   

Shrnutí:  Série drabbles a krátkých fiscletů, většinou napsaných jako dárky. Vše dramione, od fluffy po angst.

Období: různé

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Colubrina. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Library

Knihovna

https://www.fanfiction.net/s/10818281/4/Dramione-Drabbles-Ficlets

Překlad: denice

Slov: 1681

Hermiona měla ráda zadní část knihovny. Museli jste se proplést mezi policemi špatně zařazených svazků, knih, do nichž se nikdy nikdo nedíval, pak zahnout za roh, ještě jednou zahnout, a potom se za regálem s knihami věštění z čísel pro pokročilé objevil kout s malým oknem a dvěma polstrovanými křesly. Byl útulný, zastrčený, měl denní světlo, a co bylo nejdůležitější, byl nezakreslitelný.

Neměla tušení, proč se tento kout Bradavic neobjevoval na Harryho mapě, ale byla šťastná, že ho našla. Kluci ji nemohli vystopovat a nemohli jí hučet do uší famfrpálové strategie (což jí bylo jedno), nebo o nejnovějších proviněních Umbridgeové (což jí bylo taky jedno), nebo proč byl Draco Malfoy děsný (což jí bylo ale už opravdu úplně jedno). Není mi to jedno, pomyslela si. Dobře, nezajímám se o famfrpál, ale o to ostatní ano. Jenom… ne každý okamžik každého dne.

Párkrát do týdne se chtěla schoulit do jednoho z těch velkých křesel s románem v ruce. V internátní škole bylo těžké získat trochu soukromí a odpočinout si od neustávajícího kolotoče domácích úkolů, písemek a učení. Milovala školu, ale někdy prostě potřebovala trochu času s panem Darcym, aniž by musela Levanduli vysvětlovat, že ano, je to mudlovský román a ne, neznamená to, že je hrozný nebo nesmyslný.

Na tuhle přestávku se těšila celý den (ne, Rone, vážně mě famfrpál nezajímá, takže už zmlkni), byla tedy obzvlášť rozrušená, když uviděla někoho sedět v křesle. Někoho plavovlasého. Někoho… prostě ne. To nebylo fér.

„Co tady děláš?“ vyštěkla na Draca Malfoye, držícího list papíru, na který zřejmě kreslil.

„Vypadni,“ řekl, aniž by vzhlédl.

Vrhla se do druhého křesla a zírala na něj. „Nemáš náhodou na práci nějaké ďábelské spiknutí s cílem podněcovat nepokoje nebo tak něco?“

„Ne.“ Stále se na ni nepodíval. „Nemáš náhodou dělat domácí úlohy, když ne pro sebe, tak pro ty dva ubožáky, co za sebou vláčíš?“

„Jejich domácí úlohy nedělám,“ poněkud neupřímně protestovala. „A nejsou to…“

„Dobrá. Tohle je knihovna,“ přerušil ji, „tak mlč, nebo si budu stěžovat a tebe vyhodí.“

Rozzlobeně vytáhla knihu a nadurděně začala číst. Četla, aby mu ukázala. Pancharte, pomyslela si, odsud mě nevyhodíš. Jen sleduj, jak čtu a ignoruju tě. Přesto neodolala panu Darcymu a brzy na Malfoye skutečně zapomněla, tedy aspoň většinou, a užívala si Lízinčinu charakteristiku pana Darcyho. „I já bych mu ochotně prominula jeho hrdost, kdyby byl nepokořil mou…“* když chlapec naproti ní najednou začal.

„Co čteš?“

Překvapeně na něj pohlédla. Bylo to pravděpodobně poprvé, co na ni normálně promluvil, a nebyla si jistá, co si o tom má myslet. Nedíval se na ni, pořád měl oči přilepené ke své práci, ale byla hrdá na své vychování a to ji přinutilo odpovědět mu aspoň zběžně s trochou zdvořilosti; nemohla ho nechat tvrdit, že k dovršení všeho byli mudlorození ještě hrubci.

„Mudlovský román.“ Odmlčela se a dodala. „Co to děláš?“

„Kreslím.“

„Ale to se v Bradavicích neučí,“ namítla.

„No, stejně tak nemáme hodiny mudlovské literatury, ale nezdá se, že by ti to nějak vadilo.“

Pak zvedl hlavu a ji šokovalo, když viděla, že se na ni usmívá. Neušklíbal se, nezubil se domýšlivě, prostě se jenom skutečně, se zájmem usmíval.

To ji zneklidnilo, tak obrátila oči zpět ke knize a snažila se najít, kde přestala číst.

Nenechá se rozčilovat Dracem Malfoyem. Ano, urážel ji. Nenáviděl ji, jistě. Tenhle posun pravidel v jejich dlouhodobě zavedeném vztahu ji znervózňoval. Znovu na něj pohlédla, bohudík se opět ponořil do své práce a právě něco gumoval. Byl zcela zabraný do svého výkresu, tak si myslela, že bude bezpečné ho pozorovat. Když se soustředil, kousal se do rtu, toho si nikdy předtím nevšimla. Úšklebek, jímž čelil světu, zmizel a na jeho místě se objevila jakási spokojenost, kterou v jeho tváři ještě nikdy neviděla.

Vypadal mnohem lépe, mnohem… přístupněji? Zajímavěji?… Když se zdálo, že je spokojený.

„Jak dlouho,“ vyhrkla, a pak by se sama nakopla, když se na ni podíval, jako by byla idiot.

„Chtěla jsem se zeptat, jak dlouho už kreslíš,“ opravila se a přála si, aby dokázala udržet svůj hloupý jazyk za zuby.

„Matka mi najala prvního učitele, když mi bylo pět,“ znovu na ni pohlédl s tím náznakem úsměvu. Vypadalo to, že ji rád vidí, což nebylo možné. Jestli si něčím v této škole byla naprosto jistá, byl to fakt, že jí Draco Malfoy pohrdá. Druhou jistotou bylo, že je to vzájemné. Nebo ne?

Najednou si nebyla tak jistá. Určitě opovrhovala arogantním, šikanujícím spratkem, který ji celá léta dělal ze života peklo. Bylo ale obtížné cítit tohle k plavovlasému klukovi zkroucenému v křesle naproti ní, který se tak radostně a uvolněně věnoval čemukoli, co zrovna kreslil. K tomu klukovi, který se na ni usmíval, jako by chtěl jen to, aby mu úsměv opětovala.

„Kreslíš rád?“

„Ne, Grangerová, nesnáším to. Proto se schovávám v zapadlém koutě zatracené knihovny a ve svém volném čase skicuji.“ Zakoulel očima a připomněl jí toho Malfoye, kterého znala, ale i s tímto vzhledem se zdál jaksi méně nepřátelský než obvykle. Víc… škádlivý.

„Já jen… že jsem to o tobě nevěděla,“ zamumlala a snažila se spojit tyto dva nesourodé Malfoye do jedné ucelené osoby.

„Nevíš toho o mně spoustu,“ podíval se zpět na papír. Uvědomila si, že chce opět vidět ten úsměv.

„Ráda bych viděla, na čem pracuješ,“ řekla.

„To si nemyslím,“ to znělo, jako by skoro skrýval smích. Byla příliš zaujatá, než aby to nechala být, a tak vstala a přešla za něj. Než stačil papír přikrýt, spatřila, co kreslil.

Byla to ona.

V jednom rohu byla studie jejích očí, ale většinu plochy zabírala ona, opírala se rukou o lavici ve třídě a za ní bylo vidět okno.

„Kruci,“ s bouchnutím zavřel skicář, „zvědavá slečinko.“

„Jsi vážně dobrý,“ bylo vše, na co se zmohla. Stála tam a zírala na něj; cítila zvláštní spojení šoku, zmatku a jakéhosi podivného polichocení.

„Měl bych být,“ zamumlal. „Jak by sis možná mohla vzpomenout, říkal jsem, že jsem se začal učit v pěti letech.“

Dřepla si, položila ruce se spletenými prsty na područku křesla, na němž seděl, a pohlédla na něj přes tu vycpanou překážku. „Máš ještě nějaké?“

Podíval se na ni, jak tak dřepěla vedle něj, a ona už si pomyslela, že zasyčí urážku a odmítne ji; než začne vyhrožovat, co jí udělá, když prozradí jeho tajemství, ale místo toho pomalu otevřel skicák, opřel jej a začal listovat. Snape ve třídě. Strom. Znovu ona, tentokrát zachumlaná v přehozu. Byl nadaný, skutečně talentovaný, to nebyly jen práce někoho, kdo se pečlivě naučil, jak malovat. Prohlížela si obrázky jeden po druhém a měla pocit, že s tímhle chlapcem se potkala poprvé.

„Jak dlouho?“ zeptala se nakonec a on nechtěl předstírat, že nepochopil.

„Od vánočního plesu.“

Přikývla a poklepala prstem na obrázek, který kreslil dnes. „Mohl bys mi dát tenhle?“

Odfrkl a znovu zavřel skicák.  „Takže ho ukážeš svým malým ocáskům a…“

„Ne,“ zavrtěla hlavou a uvažovala, jestli se nechystá udělat strašlivou chybu. „Jen si chci takto zachovat vzpomínku na kousek dneška, víš.“

Zahleděl se na ni a přimhouřil oči, když se naklonil přes opěrku křesla a zamumlal: „Tohle je špatný nápad,“ ale odložil skicák bokem. Vzal do dlaní její tvář a byl to on, kdo překonal posledních pár centimetrů mezi nimi a přitiskl ústa k jejím rtům. Potáceli se společně, ona nejistě balancovala na područce křesla, tiskli k sobě rty, než ji přestal líbat, položil skicák na zem a vytáhl si ji do klína.

„Tohle nesmíme nikomu říct,“ zamumlala a on se téměř neslyšně zasmál, než vklouzl rukama do jejích vlasů a líbal ji ještě mnohem důkladněji. „No,“ odtáhla se od něj, „nemůžeme.“

Povzdechl si a naklonil hlavu k ní. „Vždycky takhle pokazíš náladu?“

„Ale-“

„Já vím,“ přejel jí rukou po paži. „Ale-“

„Tento kout je nezakreslitelný,“ řekla. Pak znepokojeně dodala: „Možná bych neměla předpokládat, že bys chtěl…“

„Ne, já chci,“ zlobně se zasmál. „Sleduji tě už celý rok. Věř, že chci.“

„Proč?“

Pokrčil rameny. „Možná bychom mohli začít znovu.“ Hleděl na ni velice vážně, i když mu úsměv hrozil roztáhnout ústa a nadělat v koutcích očí vrásky, on jej zaplašil a vztáhl ruku k dívce – ne, mladé ženě – na jeho klíně. „Jsem Draco Malfoy. Těší mě.“

Odmlčela se a on málem spustil ruku dřív, než ji uchopila a pomalu řekla: „Ráda bych dostala šanci poznat, kdo opravdu jsi, Draco Malfoy. Já jsem Hermiona Grangerová.“

*Jane Austenová: Pýcha a předsudek, 5. kapitola, překlad Eva Kondrysová