Preklady fanfiction Harryho Pottera

Obrázky ze života kouzelníků

Malfoyovi VIII.

Autor: Avisavis

Beta: Nemo Nullius

Počet slov: 50

Lucius se prochází se synkem po Příčné a potkají cizího pána. Draco vzorně pozdraví, pán odpoví, a když zajde za roh, Lucius se zvědavě ptá: „Odkud ho znáš?“

„To je pán z ochrany ovzduší, co k nám chodí vždy, když nejsi doma, a ptá se maminky, zda je čistý vzduch.“

ooOOoo

Dramione Drabbles & Ficlets 

Dramione Drabbles & Ficlets 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10818281/1/

Autor: Colubrina

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Romance/Angst

Hermina G. / Draco M.

Rating: 16+   

Shrnutí:  Série drabbles a krátkých fiscletů, většinou napsaných jako dárky. Vše dramione, od fluffy po angst.

Období: různé

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Colubrina. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Veela Draco 

Víla Draco

https://www.fanfiction.net/s/10818281/62/Dramione-Drabbles-Ficlets

Překlad: denice

Slov: 2209

„Synu.“  Lucius Malfoy stál ve dveřích Dracova pokoje, už od pohledu celý nesvůj. „Smím vstoupit?“

Jejich vztah byl od konce války napjatý. Draco shledal, že nesnáší dřívější otrockou oddanost svých rodičů k  Pánovi zla, a zároveň byl rád, že se z ní nakonec osvobodili. Oni byli šťastní, že přežil, a nelibě nesli jeho nevrlý postoj. To činilo setkání u stolu poněkud nepohodlnými a způsobilo, že se mezi jídly vzájemně vyhýbali.

„Samozřejmě,“ řekl Draco s takovou mírou zdvořilosti, na jakou se dokázal zmoci. „Koneckonců je to tvůj dům,“ zamumlal, když jeho otec překročil práh.

Lucius se ušklíbl, ale nic neřekl, jen se usadil v jednom z křesel, jehož čalounění  Narcisa přizpůsobila přehozu přes postel v tom roce, kdy Draco rozhodl, že ve svém pokoji chce pouze barvy Zmijozelu. „Draco,“ začal, „když chlapec vyroste, může dojít k určitým… změnám. Můžeš začít pociťovat jistá nutkání, která -“

Draco ho přerušil. „Otče,“ řekl rozpaky sevřeným hlasem, „už nějaký ten čas umím seslat antikoncepční kouzlo.“

„To je… to je dobré, ale o tom nechci mluvit,“ Lucius se zarazil a potřásl hlavou. „Už jsi někdy…“ odmlčel se.

„Ne že by ti do toho něco bylo,“ prohlásil Draco a založil si paže na hrudi, „ale ne. Tahle válka to tak jaksi neumožňovala. Ale nemusíš se bát, že ti přivedu domů nějakou ostudu dvojí krve.  V Bradavicích udělali všechno pro to, abychom všichni získali informace-“

„Tohle není ono,“ řekl Lucius.

„- A spoustu let už vím, že masturbace nezpůsobuje slepotu a -“

„Draco!“

„- A je mi osmnáct let. Nemáš dojem, že na tohle poklábosení o sexu je trošku pozdě?“

„Jsi víla.“ Lucius ta slova vyhrkl co nejrychleji.

Dracova ústa zůstal otevřená, jak chtěl pokračovat v řeči, avšak teď jen beze slova zíral na otce, než konečně prohlásil: „To není možné. Jsme čistokrevní.“

Lucius přikývl. „Samozřejmě, ale vílí krev není považována za nečistou, a jakmile najdeš svou družku, ani nebude mít vliv na tvůj život, tedy ne mnoho.“

„Najdu svou co?“

Lucius se zhluboka nadechl a teď, když mu Draco opravdu věnoval pozornost, začal vysvětlovat. Muži rodu Malfoyů byli víly. Mimo okruh několika vybraných rodin o tom málokdo věděl, ale bylo to tak. Když dospěli, začali pociťovat intenzivní pohlavní přitažlivost k jedné partnerce. Pouto bylo nezvratné a absolutní. Při zmínce o „znamení“, což byl termín, při němž Draco ztuhl, zarazil otcův děsivý monolog.

„Znamení?“ zeptal se. „Myslím, že už mám dost „označení“, minule mi to stačilo už navždy.“

„Nebudeš mít možnost…“ povzdechl si Lucius. „Nebude to jako tenkrát…“

„Myslíš tím, že časem se nebude zdát jako dobrý nápad uvázat se do zatraceného pouta, což od začátku vůbec není dobrý nápad?“ zajímal se Draco.

„Když najdeš svou družku-“

„Družku. Stejně jako zasraná labuť. Nebo albatros. Úžasné.“

„Pochopíš to. Když jsme s tvou matkou -“

„Ne. Odmítám si představovat, jak koušeš matku při nějakém odporném zvířeckém poutacím rituálu. To je prostě… ne.“ Draco vypadal, že je mu na zvracení.

Lucius si znovu povzdechl. „Draco,“ snažil se být co nejtrpělivější. „Nemáš na vybranou.“

„Cože?“

„Pokud si nechceš najít družku – svoji družku, protože budeš upnutý k jediné ženě – budeš skomírat.“

„No tohle je prostě čím dál tím lepší,“ prohlásil Draco. „Takže si najdu hezkou dívku, vysvětlím jí, že nejsem čistokrevný, ale nějaká odporná kreatura, a ach, jen tak mimochodem, nebude jí vadit, když jí začnu ohlodávat rameno, protože když to neudělám, vytratím se do nicoty.“ Přiloudal se do křesla naproti Luciusovi. „Ještě nějaké mizerné zprávy? Musím pít krev, nebo se při úplňku proměnit ve vlka nebo tak něco?“

„Ne, vlkodlak ne,“ ujistil ho Lucius. „Ani upír. Jenom křídla, samozřejmě, -“

„Křídla?“ Draco zvedl hlavu. „Křídla?“

„- A drápky, ale jen tehdy, když nebudeš schopný ovládnout své emoce.“

Draco naznačil ústy něco, co mohlo být „sakra skvělé“, ale nevypravil ze sebe ani slovo, jen se sesul níž v křesle a zabořil tvář do dlaní.

„Poznáš svou družku, až se s ní setkáš,“ říkal Lucius tónem, o němž se pravděpodobně domníval, že je povzbudivý. „Teď, když jsi dospělý a… nutkání… se začne projevovat, poznáš ji ve chvíli, kdy ji uvidíš, i když jsi před tím kolem ní prošel třeba stokrát a nikdy sis ničeho nevšiml. Uspořádáme večírek, pozveme na něj, koho můžeme, a ty se prostě jen vmísíš do společnosti a najdeš ji.“

„Protože když ne, začnu chřadnout,“ zamumlal Draco. „A pak jen musím přesvědčit nějakou dívku, aby mi dovolila začít ji žvýkat.“

„Jsi Malfoy,“ do Luciusova hlasu se teď, když bolestný rozhovor byl už téměř u konce, vrátil náznak arogance. „A všechny staré čistokrevné rodiny vědí o vílách. Nikdo nebude-“

„Tvrdit, že jsem nějaká špinavá magická kreatura. Chápu.“ Draco se otřásl. „Mohl bys mě teď zanechat o samotě? Prosím.“

Poté, co Lucius přikývl a odešel, Draco přejel nehty dolů po paži, přes znamení, jehož se nemohl zbavit, nedokázal je skrýt. Zanechal na něm řadu dlouhých rudých čar, než se shrbil a snažil se nevzlykat. „Proč jsme si nemohli prostě promluvit o onanii?“ mumlal si pro sebe. „Proč?“

“““

Večírek byl vydařený dokonce i podle vysokých očekávání Narcisy Malfoyové. Navzdory pochybnému společenskému postavení jejich rodiny po válce se jí povedlo přesvědčit dostatek lidí, že tuto záležitost – údajně na pomoc při obnově malých podniků v Příčné ulici – si nesmějí nechat ujít, takže byly otevřeny oba plesové sály a lidé se mezi nimi pohybovali se sklenkami šampaňského v ruce, zatímco domácí skřítci proudili dovnitř i ven mezi nimi a v rukou zdvižených nad hlavami balancovali tácy s jednohubkami.

Draco procházel mezi davem s úsměvem přilepeným ke tváři a stahoval si dolů rukáv, aby náhodou nebylo vidět jeho znamení. Už začal pociťovat nutkání, o němž mluvil jeho otec, a potřeba najít tu pravou ženu začínala být neodbytná. Nebyla tak sexuálního druhu, jak očekával. Potřeboval ji jen najít, vdechnout její vůni, dotknout se jí. Sedět jí u nohou, a pokud ho tam nechá, nežádat nic víc.

Za předpokladu, že ji dokáže najít.

Pokud ne, tak s každým dnem bylo stále jasnější, že otec nepřeháněl, když řekl „skomírat“.

Procházel se už několik hodin a absolvoval spoustu krátkých hovorů s matčinými přítelkyněmi a jejich nudnými dcerami, aniž by cokoli pocítil. Žádná jiskra. Žádný záblesk. Nic. Zažil krátký, skutečně hrůzyplný okamžik, když spatřil Rona Weasleyho a Harryho Pottera a cítil něco jako otřes u žaludku, ale naštěstí to byl falešný poplach. Všichni tři si napjatě vyměnili zdvořilosti a Harry se zmínil, že jeho kamarádka mudlovská šmejdka přijde později s Ronovou mladší sestrou.

Draco doufal, a byla to nejpodivnější naděje, jakou kdy měl, že to bude Ginny Weasleyová. Jeho otec mu při druhém, stejně strašlivém rozhovoru sdělil, že jeho družka k němu bude vábena stejně jako on k ní. „Jako včela ke květu“, řekl.

„Nebo můra k zatracenému plameni,“ zamumlal Draco, ale byl vděčný, když si uvědomil, že se vlastně nebude muset ucházet o přízeň té záhadné ženy. Mohla by být z celé téhle situace stejně nešťastná jako on, ale neměla by být o nic více schopná ovládnout svou žádost.

Ginny Weasleyová byla přinejmenším čistokrevná, a fakt, že je přítelkyní Vyvoleného, mu poskytne jisté množství škodolibého potěšení, i když ona byla krvezrádkyně a trochu otravná.

„Budu k tobě moc milý, ať už jsi kdokoli,“ zašeptal si Draco pro sebe, když zamířil do haly, aby se pokusil nadýchat trochu chladnějšího vzduchu, než se vrátí do bitvy. „Udělám všechno, co chceš, stačí, aby zmizela tahle palčivá potřeba. Jen mě zachraň před smrtí. Já vím, že jsem… jenom…“

Ginny Weasleyová vyšla z malého pokoje, otočila hlavu, aby promluvila s někým, kdo šel za ní, a Draco nic necítil. Není to tedy ona. No, to se dalo čekat. Na tomhle zatraceném večírku jsou stovky dívek a ani jedna z nich není jeho družka. Ani jedna z nich není jeho záchranné lano. Obrátil se, aby se odtrmácel zpět do plesového sálu, když za sebou uslyšel syčivé nadechnutí, následované zvukem tříštícího se skla na mramorové podlaze.

Otočil se. Stála tam Hermiona Grangerová, s rukou na rtech a s rozbitou sklenkou u nohou.

„Zničíš si boty,“ řekl a tupě zíral na cákance vína na čemsi, co vypadalo jako saténové střevíčky s vysokým podpatkem. 

Ginny pohlédla z jednoho na druhého ve zřejmém zmatku. „Hermiono,“ zeptala se, „jsi v pořádku?“

„Já ne… musím si sednout,“ šeptla Hermiona.

Draco k ní kvapně přivlekl křeslo. Weasleyovic děvče na něj po celou tu dobu zíralo, jako by mu narostla druhá hlava – nebo vyrašila křídla, pomyslel si zamračeně.

„Děkuji,“ řekla Hermiona, když usedla. „Jenom… omlouvám se, je to velmi nepříjemné. Jen se mi náhle udělalo mdlo. Jsem si jistá…“ Napřáhla se, jako by chtěla najít rovnováhu, a Draco se sklonil a políbil jí ruku. Trhla sebou, když se jeho rty dotkly její pleti;  on ucítil, jak se jeho nitro zachvělo.

„Grangerová,“ začal Draco, pak to zkusil znovu, „slečno Grangerová. Musím ti něco říct.“

V době, kdy tak činil, si Ginny přitáhla své vlastní křeslo, u procházejícího skřítka objednala další šampaňské a zasypala Draca otázkami, Hermiona tam seděla jakoby v šoku a rukou si neklidně pohrávala s jeho vlasy. Prohrabovala prsty jejich prameny a nechala je spadat, jen aby to zopakovala. Draco klečel v louži šampaňského u jejích nohou, kousky skla zabodnuté v kolenou, a vysvětloval a znovu vysvětloval situaci.

„To není spravedlivé,“ řekla nakonec.

„Jsem si toho vědom,“ souhlasil Draco a bojoval s nutkáním položit si hlavu na její klín. Očekával, že bude protestovat proti své nežádoucí vazbě k němu, k chlapci, který jí znepříjemňoval školní léta posměšky a ještě před pouhou hodinou o ní přemýšlel jako o mudlovské šmejdce.

„Jak ses mohl octnout v takovéhle pasti,“ pokračovala však nečekanými slovy, „ty… nikdo ti to ani neřekl? Ne, dokud jsi nebyl na prahu smrti, protože sis musel najít… tenhle večírek je opravdu benefiční pro Příčnou ulici?“

„Můžu tě ujistit,“ odvětil, „že na obnovu obchodů bude odeslána nemalá částka.“

„Ale pořádáte ho proto, abys mě našel,“ tvrdila.

„Rodina Malfoyů odešle všechny dary,“ opakoval bezmocně a otřel si zpocené ruce o kalhoty.

„To kvůli válce?“ zeptala se. „Nikdo tě nevaroval, protože byla válka?“

Draco se na ni zmateně podíval, ale Ginny se začínala šklebit. „Pouto opravdu funguje oběma směry,“ konstatovala. „Dobrá, Draco Malfoyi, děkuji ti, že si teď kvůli tobě budu moct z Hermiony dělat švandu.“ Vstala. „Musím najít Rona. To je na tom to nejlepší. Vážně by mohl zfialovět.“

„Kruci,“ Draco pohlédl na Hermionu. „Jsi s Weasleyem. Já…“ Dřívější myšlenka, jak by se mohl škodolibě bavit tím, že by vyfoukl Vyvolenému přítelkyni, byla nahrazena hrůzou při představě, že by někdo Hermionu jakkoli rozrušil.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Hned po válce jsme si uvědomili… ty krvácíš?“

Draco shlédl na svá kolena. Krev z ran, které způsobily střepy, mu prosakovala přes kalhoty a zbarvila louži, v níž klečel. „Jen trochu,“ přiznal. „To ne-“

„Copak nemáš žádný pud sebezáchovy?“ ptala se dotčeně. „Merline, vstaň a já ti to vyléčím.“

Spustil se do křesla, které opustila Ginny, a ucukl, když mu Hermiona jedním zaklínadlem vytrhla střepy z těla. „Děkuji,“ řekl těsně předtím, než se naklonila a jako by si nemohla pomoci, přitiskla rty na jeho. Zasténal a přitáhl si ji přes těžké křeslo, až se mu ocitla napůl v  klíně, svá ústa na jeho v hlubokém polibku.

Tak je našli Harry s Ronem.

Po dlouhá léta, kdykoli Ginny vyprávěla příběh, jak byla svědkem chvíle, kdy si Draco s Hermionou uvědomili, že jsou stvořeni jeden pro druhého, vždy končila: „A Ron se zbarvil do fialova. Ve třech různých odstínech.“ Vždycky o tom mluvila tak radostně. „Tři,“ šťastně potřásala hlavou, „tři odstíny, věřte mi.“