Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 42. Minulost, přítomnost a budoucnost
No, tady je poslední kapitola – užijte si ji!
Všichni se vrátili do kanceláře a usedli zpět za své stoly. Vzájemně se probodávali pohledy. Pansy si stále tiskla ruku na obličej a lehce sténala. Hermionu na chvíli ovládl pocit triumfu.
„Prostudoval jsem vaše odpovědi, stejně jako všechny dnešní události, a rozhodl jsem, čí lektvar bude povolen. Toto rozhodnutí je konečné a nepřipouští se žádné odvolání.“ Hlas pana Partridge zněl nyní velitelsky. Hermiona vnímala ticho v místnosti, jak každý naslouchal jeho slovům. „Bylo třeba zvážit mnoho faktorů. Zaznamenal jsem, že pro všechny zúčastněné se jedná o velice emotivní záležitost. Avšak myslím, že je zřejmé, komu by mělo být umožněno lektvar zaregistrovat.“ Nikdo z něj nespustil oči a Hermiona cítila, jak se Draco a Blaise vedle ní napjali. „Lektvar pana Malfoye obsahuje jednu přísadu navíc. Bohužel, slečna Parkinsonová ani její společníci nebyli schopni zodpovědět otázku o této složce a jejich lektvar ji zjevně neobsahoval.“
Hermiona zatajila dech. Neodvažovala se uvěřit, že k tomu opravdu došlo.
„Něco tam přidali, aby to vypadalo, že jsme je napodobili!“ vyskočila Daphne, ale pan Partridge na ni přísně pohlédl.
„Posaďte se, slečno Greengrassová. Nejenom že mám v úmyslu udělit registraci panu Malfoyovi, ale také jsem se spojil s ministerstvem, jehož zástupci se brzy dostaví. Záležitost vloupání do podniku pana Malfoye a krádeže lektvaru musí být plně prozkoumána. Také se domnívám, že došlo k jistým výhrůžkám a osobním útokům proti panu Malfoyovi i slečně Grangerové, a ty není možné ignorovat.“
„Chci zaletaxovat svému otci!“ protestovala Daphne.
„To jsme již učinili, slečno Greengrassová. Poučili jsme ho, že budeme postupovat, jak uznáme za vhodné.“ Hermiona se mohla mýlit, ale měla dojem, že v hlase pana Partridge zaslechla náznak škodolibosti.
„Cože? Vy lžete!“ zaječela Daphne a Mason ji musel chytit, aby se nerozběhla k úředníkům. Pansy teď měla hlavu složenou na stole a vzlykavě sténala.
„Pane Malfoyi, pane Zabini, slečno Grangerová, můžete odejít. Do tří dnů lektvar zaregistrujeme na vaše jména,“ pokynul jim pan Partridge. „O výsledku vyšetřování ministerstva vás vyrozumíme.“
““““““““““““““““
„Jak byla Pansy nakonec ubohá!“ řekl Blaise, který se se sklenkou v ruce rozvaloval na Dracově pohovce.
„Byla ubohá,“ souhlasil Draco. „Nevěřil jsem svým vlastním očím, když jsi ji praštila!“ obrátil se k Hermioně, která se ušklíbla.
„Už bych měla mít praxi, pamatuješ? Naše malá roztržka ve čtvrtém ročníku byla jen zahřívací kolo,“ zasmála se a Draco protáhl tvář.
„Děkuju, ale na tohle bych radši nevzpomínal.“ Ozval se bzučák. Pohlédli na sebe, než k němu Draco vstal.
„Ano, samozřejmě. Prosím, pošlete ji nahoru,“ žádal Draco.
„Kdo je to?“ zjišťovala Hermiona.
„Ginny.“ Draco vypadal překvapeně. Měla dojem, že ho znervózňují úvahy, co k němu Ginny přivádí. Otevřel dveře a vpustil ji dál.
„Ahoj,“ vstala Hermiona a objala ji na přivítanou. „Co se děje?“
Ginny se usmála. „Nic. Myslela jsem, že se zastavím a všem vám poblahopřeju. Harry se to dozvěděl na ministerstvu. Zařadili ho do týmu, který vyšetřuje Mopsličí ksicht a Zelenou řiť.“ Draco se zasmál těm přezdívkám a Ginny mu oplatila úsměvem. Odebral jí plášť a Hermiona ji uvedla dál. Blaise, stále se rozvalující přes celou délku největší pohovky, se na ni zazubil.
„Hej, Weasleyová, nepřibrala jsi trochu?“ řekl s drzým úsměvem. Ginny obrátila oči v sloup.
„Ne že bych to ještě nikdy neslyšela,“ podotkla. Blaise se posadil a vztáhl k ní ruku.
„Hele, mockrát děkujeme za pomoc s lektvarem,“ řekl. „A doopravdy vypadáš nádherně těhotně.“
Ginny si nemohla pomoct, musela se usmát jeho velkolepé pokloně. Hermiona se zachichotala. Nikdo nedokázal odolat Dracovu a Blaisovu kouzlu? Dokonce ani těhotná žena Harryho Pottera ne?
„Ano, dlužíme ti veliké díky,“ přidal se Draco. „Myslím, že tvůj nápad převážil jednání v náš prospěch.“
„Tak co se vlastně stalo? Harry zaslechl, že Pansy měla monokl nebo něco podobného?“ pátrala Ginny. Všichni se na ni zašklebili. „Co? No tak, řekněte mi to!“
„Tvá malá roztomilá kamarádka,“ ukázal Draco na Hermionu, „se rozhodla zase použít svůj pravý hák.“
Ginny užasle otevřela ústa. „Vážně? Ty jsi ji praštila? Myslela jsem, že jsou to jen drby.“
„Chovala se jako absolutní mrcha,“ vysvětlila Hermiona. „Vytáhla na veřejnosti, co bylo mezi ní a Dracem. Soukromé věci.“
Draco na ni zaujatě zíral, takže se skoro začervenala. Ginny jim věnovala pohled a vzdychla.
„To bych chtěla vidět! Někdy tě miluju, Hermiono Grangerová.“ Zarazila se, když viděla, jakou reakci její slova vyvolala. Blaise se usmíval při vzpomínce, jak nedávno říkal totéž. Zbylí dva na ni vyvalili oči. Zvedla obočí. „Je to jen fráze, nechci tím říct, že ji opravdu miluju... jen jako kamarádku...“
Hermiona se zachichotala jejímu zmatku. „My víme, jak to myslíš.“
„Jsem opravdu ráda, že jste vyhráli. Tvrdě jste na tom pracovali a lektvar je geniální. Trochu si ho koupím!“ Ginny nadšeně přikyvovala.
„Nemyslím, že si ho budeš muset kupovat, když jsi nejlepší přítelkyně jednoho z vynálezců,“ odpověděl Draco. Vstal, přinesl z kuchyně pár lahviček a podal je Ginny. Blaise hlasitě zívl a protáhl se.
„Měl bych jít,“ podotkl.
„Ano, já taky,“ vstala Ginny.
„Doprovodím tě domů,“ nabídl se Blaise a odešli spolu.
Draco je vyprovodil a zmizel v kuchyni. Hermiona na chvíli osaměla. Připadala si vyčerpaná i nadšená zároveň. V hlavě si promítala události celého dne a trochu se pro sebe zasmála při vzpomínce, jak uhodila Pansy. Věděla, že to neměla dělat, ale ta potvora byla k Dracovi tak hnusná, že viděla rudě. Pansyina poznámka o medvídkovi byla neomluvitelná a ona na Dracovi viděla, jak ho to ranilo. Mohl být naštvaný, když ho Pansy nechala, ale podle Hermionina názoru z toho taktak vyklouzl. Pansy by ho nikdy nemilovala... Kousla se do rtu, když jí myšlenky zabloudily jinam.
Mohla mu dát štěstí? Skutečně jim bylo souzeno být spolu? Mohli se Hermiona Grangerová a Draco Malfoy, po dlouhá léta zapřisáhlí nepřátelé, vzájemně učinit šťastnými? Neměla čas přemýšlet o tom, co předtím řekl Draco o tom, že ji miluje, ale věděla, že je tomu ráda, protože ona to cítila stejně. A teď musela najít způsob, jak mu to sdělit. Po delší chvíli vešla do kuchyně a našla ho, jak připravuje něco k pití.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se a opřela se o rám dveří.
Podíval se na ni. „Jo, byl to dlouhý den.“
Pozorovala ho přivřenýma očima. Viděla, že je něco špatně. „Draco?“
Znovu k ní zalétl očima. „Co?“
„Vidím to na tobě, tak pojď a pověz mi, kde je problém,“ usmála se na něj. Povzdechl si.
„Vlastně o nic nejde. Jsem moc rád, že jsme vyhráli, ale bylo to zatraceně příšerné, že?“ byl tak jiný než obvykle, že pocítila opravdovou starost. Přistoupila k němu a vzala ho za ruku.
„Moc mě mrzí, co řekla Pansy. Chovala se naprosto neodpustitelně,“ řekla tiše. Hádala, že tohle ho rozrušilo. Upřeně na ni hleděl ztemnělýma očima a zavrtěl hlavou.
„Jak to děláš?“ zeptal se a zněl už trošku víc jako on.
„Dělám co?“
„Zdáš se být schopná číst v mé hlavě! Je to zatraceně šílené!“ usmál se.
„Říká se, že to tak mezi nejlepšími přáteli bývá,“ odpověděla, a pak se zhluboka nadechla. „A milovat tě taky pomáhá.“
Zíral na ni, rukou sahal po její dlani. „Nemusíš to říkat jen proto, že jsem to řekl já.“
„Ne,“ potřásla hlavou. „To byla Ginnina poslední otázka, ta, kterou jsem ti nechtěla prozradit. Zeptala se mě, jestli tě miluji, a tehdy jsem si to uvědomila.“
Draco ji chytil za pas a zvedl na pracovní desku, takže měli hlavy ve stejné výšce. Přitiskl čelo k jejímu a pak k její tváři. Bylo to něžné, důvěrné gesto a Hermionino srdce začalo bít prudčeji.
„Takže se do svého bytu už nevrátíš?“ zašeptal a ona zavrtěla hlavou.
„Jestli mě budeš chtít, tak ne.“
„Hmmm... to by mohla být nabídka, jaká se neodmítá,“ zamumlal s nosem zabořeným do jejího krku.
“““““““““““““““““
Druhý den se Hermiona do Dracova bytu vrátila brzy. Předtím se stavila u sebe a vybrala tam nějaké věci, které si chtěla přestěhovat, než se Draco dostane domů. Byla to tvrdá dřina, táhnout se se všemi těmi těžkými bednami. Nakonec se uchýlila k magii a nakupila je na chodbě. Otevřela dveře apartmá a přemístila zavazadla. Jakmile byla uvnitř, nohou zavřela dveře a strnula.
Na stolku přímo před sebou uviděla velkou kytici nádherných květů a láhev šampaňského. To ji ale nepřimělo zastavit se a zírat. Hned vedle seděl malý, hnědě a smetanově zbarvený medvídek. Na klíně držel modrou krabičku, kterou ihned poznala. Věci, které nesla, těžce žuchly na zem a ona se hnala ke krabičce. Otevřela ji. Uvnitř našla malý prstýnek z plastu, jaký se dává dětem, a papír složený do čtverečku. Rozbalila jej.
Ženě, která mě změnila.
Omlouvám se za prsten, ten pravý už máš a vím, že by sis všimla, kdybych se snažil ti ho sundat.
Je tvůj, ale jen když slíbíš, že si ho necháš na prstu už navždy, protože chci, aby všichni věděli, že jsi moje snoubenka. Tentokrát už žádné předstírání.
Tímto se tě ptám, jestli si mě vezmeš, pro případ, že by sis nevšimla.
Řádně se tě zeptám, až přijdu domů. Nemůžeš říct ne, protože bez tebe nedokážu žít.
Hermiono Grangerová, miluji tě.
Jsi budoucností, o níž jsem snil.
DM
(a jeho huňatý kamarád!)
Smála se, ale po tvářích jí stékaly slzy. Její budoucností byl on. Nemohla se dočkat, až ji začnou trávit spolu.
Poznámka autorky: Tak vidíte, nemůže být romantičtější zakončení než tohle, a rozhodně jsem chtěla zapojit medvídka. Doufám, že se vám to líbilo, jen jsem pokaždé smutná, když příběh skončí. Mám nápad na epilog k této povídce, a i když je skutečně nemám ráda, myslím si, že sem by se jeden hodil.
Moc děkuji za všechny skvělé komentáře – je jich nejvíc ze všech mých povídek, což je úžasné!
Děkuji, že jste četli mou práci.