Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad abecedně:  Carmy, martik

Kapitola 3. Nekončící vigilie

Znovu stála na vřesovišti, z tváře si odhrnovala vlasy a čekala. Věděla, že sní. Byla zde už poněkolikáté. Čekala na zvuk těžkých kroků za zády. Vždy se ozvaly za ní bez ohledu na to, kterým směrem hleděla. Když je uslyšela, otočila se a uviděla toho samého muže s tváří, jež byla ve snu tak známá, ale kterou si po probuzení nikdy nepamatovala. Její imaginární Heathcliff plakal pro svou ztracenou Kateřinu.

Padl před ní na kolena a pronesl stejná slova jako vždy.

Natáhla ruku a položila ji na jeho skloněnou hlavu.

„Co byla ta třetí volba, pane profesore?“ zeptala se tentokrát ve svém boji o kontrolu nad snem.

Zvedl hlavu a podíval se na ni pronikavýma černýma očima. Dnes v obličeji nekrvácel.

„Vy,“ odpověděl.

Hleděli na sebe dlouhou chvíli. Nevěděla, kdy se sen změnil, ale náhle už neklečel, jen před ní stál a rukama jí svíral paže.

„Proč já?“ zeptala se.

Neodpověděl. Pomalu si ji přitáhl k sobě a řekl: „Najděte mě.“

Okouzleně sledovala, jak se jeho tvář přibližuje. Jeho černé oči téměř zaplnily celý její svět.

Zvedl se vítr a začal okolo nich kvílet. V okamžiku, kdy si uvědomila, že je to budík, Snape zmizel a nechal ji na vřesovišti samotnou.

ooOOoo

Hermiona se s náručí přetékající svitky přemístila na práh Grimmauldova náměstí 12.

„Do háje!“ Vytáhla hůlku, aby svitky znovu uklidila, a pak se protlačila dveřmi dovnitř. „Haló?“

Portrét paní Blackové, skrytý za závěsem, mlčel. Její vyhrožování ukončil Fred. Nedokázal dostat malbu ze zdi, tak alespoň našel způsob, jak obraz kouzlem svléknout. Paní Blacková byla nahá. Nikdo ji neviděl ani neslyšel více než dva roky.

„Hermiono?“ Ve dveřích se objevila Harryho hlava.

„Ahoj, Harry! Jsou tu ještě Ron a Lev? Přinesla jsem jim nějakou drobnost pro miminko.“

„Jo, hrají si v knihovně na pyšné rodiče. Schůze ještě nezačala, takže máš spoustu času užívat si role tetičky. To je tvůj výzkum?“

„Ano. Objevila jsem pár zajímavých věcí o magii duše a našla jsem několik slibných odkazů na viteály. Potřebuju od tebe laskavost – velkou laskavost – ale to až později. Nejprve musím vidět Brumbála, než se přestanu soustředit.“

„Víš, kde je. Mám ti tohle vzít?“

„Mohl bys? Děkuji.“ Vyklopila svitky Harrymu do náruče, letmo ho políbila na tvář a vyrazila do obývacího pokoje. Brumbálův spící portrét byl přesunut na ústředí Řádu, protože nápady na klíčová slova nemohly stále čekat, až se dotyčný dostane do Bradavic.

Hermiona zamířila k portrétu nad krbem.

„Dobrý den, pane řediteli,“ pozdravila. Vždy začínala touto formalitou. „Na Větrné hůrce.“ Nic. „Heathcliff.“ Nic. „Kateřina.“ Ticho. „Drozdov. Edgar, Linton, Isabela…“

„Hermiono, proč zkoušíte jména z mudlovské literatury?“

Hermiona se otočila a zjistila, že ji z pohovky na druhé straně místnosti pozoruje Minerva. Draco, Remus a Tonksová tam seděli také.

„Ach, dobrý den! To bylo ode mě neslušné, omlouvám se. Ani jsem se nepodívala, jestli tu není někdo jiný.“

„To bylo zřejmé,“ řekla Tonksová s úsměvem. „Mělas palčivé tušení, že?“

Hermiony se po slovech Tonksové zmocnil zvláštní pocit. „Ano, svým způsobem. Mívám sny. Pravidelné sny, které jsou v podstatě vždy stejné, ale pokaždé se mírně liší. Napadlo mě, že by to mohla být stopa.“

„Kdo je v nich?“ zeptal se Remus.

„Profesor Snape.“

„Vážně?“ zeptal se Draco. „O čem ty sny jsou?“

„Je to pořád stejná scéna z knihy Na Větrné hůrce. Scéna, kde je Heathcliff rozrušený, protože Kateřina zemřela, a on se dovolává, aby jej strašila.“

„Fuj,“ otřásla se Tonksová. „To zní ošklivě. Musí to být strašná kniha.“

„Ne, je to úžasné dílo,“ ozvala se Minerva a soustředěně sledovala Hermionu. „Sama jsem ji četla, když jsem byla mladá. Jen tak dál, Hermiono. Nepřestávejte to zkoušet.“

Hermiona se otočila zpět k portrétu a otestovala ještě několik jmen předtím, než začala předčítat pasáže z knihy. Ostatní ztratili zájem. Sledovat, jak druzí stojí a mluví na Brumbálův portrét, nebylo ničím výjimečným.

Zastavila se, aby popřemýšlela nad strategií. Opravdu nebyl žádný důvod se domnívat, že by její sny měly nějakou spojitost s Brumbálovým portrétem, ale ona se nemohla zbavit pocitu, že tam nějaká souvislost existuje.

Zatímco stála, napadlo ji, že se ve svém uvažování dívala na jeden fakt obráceně. V jejím snu, stejně jako v knize, se Heathcliff dovolával, aby jej strašila žena, kterou miloval. Hermiona se rozhodla věřit tomu, že Snapea strašil Brumbál, ale to jí, když se teď na to zaměřila, nedávalo žádný smysl.

Proč by její podvědomí přiřadilo takovou známou romantickou tragédii ke Snapeovi, aby jej strašil muž, kterého zabil? Pro kterou ženu by truchlil tak moc, že by ji nenechal odpočívat v pokoji?

Zavřela oči a snažila se poslechnout svou intuici. Myslela na vše, co zjistila o Snapeovi od chvíle, kdy zmizel a začal své dvouleté období zabíjení. Všichni o něm pořád mluvili, jako kdyby se ho snažili vyhnat ze svých myslí.

A nakonec si vzpomněla na dvě informace, které málem upadly v zapomnění. Na komentář, který pronesl jednou dávno Remus, a na fakt, co jí Harry řekl o událostech na Astronomické věži.

Otevřela oči. „Lily,“ vydechla.

Portrét sebou trhl, jako by se ve spánku polekal. Ostatní v místnosti si toho všimli a natlačili se na ni. Brumbál otevřel oči, pozvedl obličej a rozhlédl se po lidech v místnosti, kteří naráz zatajili dech. Poté k jejich zděšení opět položil bradu na hruď a znovu usnul.

„Nebyl to správný hlas,“ podotkla. Všichni lidé v místnosti začali vykřikovat jméno Harryho matky, ale bezvýsledně.

Hermiona znovu zvedla ruku a všichni utichli. „Lily,“ pronesla opět. Portrét sebou znovu trhl, ale nevzbudil se. Když to řekla potřetí, nereagoval vůbec.

Ustoupila od portrétu a místnost explodovala množstvím hlasů. Otočila se a uviděla Pošuka Moodyho, Artura a Molly, stejně jako Harryho, připojit se k davu. Harry k ní přistoupil a všichni opět zmlkli. „Proč jsi zkoušela její jméno? Proč má matka?“

„Nejsem si jistá. Byl to jen… pocit. Mám za to, že profesor Snape miloval tvou matkou, Harry. Nebo alespoň cítí velké výčitky svědomí kvůli její smrti.“ Otočila se a mávla rukou k portrétu. „Asi máme správné slovo, ale nemáme správný hlas.“

„Co tím myslíš?“

„Myslím, že to Snape měl probudit Brumbálův portrét.“

„Probudit muže, kterého zabil? Proč by mi řekl, abych si promluvil s portrétem, kdyby věděl, že se bez něj nemůže probudit?“

„Možná proto, že už byl šílený, když s tebou na věži mluvil. Nebo to nevěděl. Taky to mohl Brumbál udělat bez jeho vědomí. Netvrdím, že tomu rozumím, Harry. Můžu se mýlit.“

„Nepřekvapilo by mě, kdyby Lily miloval,“ řekl Remus. „Každý byl do ní trochu zamilovaný. Než přišli do školy, byli ti dva dobří přátelé. Ve skutečnosti se přátelili ještě ve škole, dokud se nepohodli.“

„Dokud ji nenazval mudlovskou šmejdkou,“ vyplivl Harry.

„Když ho James mučil, Harry,“ řekl Remus. „A snažil se jí omluvit.“

„Opravdu?“ Harryho tento nový střípek informace překvapil.

„Ano. Vyhrožoval, že bude spát před dveřmi nebelvírské věže, dokud mu tvá matka neodpustí. Jen ze sebe udělal ještě větší terč posměchu. Nevím, co řekla, aby ho přiměla odejít, ale pokud já vím, nikdy mu neodpustila.“

„Neodpustila mu? Proč, když se omluvil?“

„To ta doba, Harry. Snape se stále víc a víc sbližoval s mladými Smrtijedy a tvou matku už unavovala snaha mu to rozmluvit. Bylo asi snadnější mu neodpustit a nechat ho odejít, než být rozpolcená pokusy zůstat jeho kamarádkou. Stal se z něj zahořklý mladý muž, Harry. Nebylo lehké mít ho rád. Ale to neznamená, že neměl city.“

„Myslím, že Remus má pravdu,“ řekl Draco. „Slyšel jsem zvěsti, že požádal Pána zla, aby ušetřil její život. Když jsem vyrůstal, lidé se mu za to za jeho zády pošklebovali.“

„Tak proč Voldemortovi prozradil to proroctví? Proč ji nechal zabít?“ zeptal se Harry slabým hlasem.

„Protože byl Smrtijed a na to se nesmí zapomínat!“ vyštěkl Moody. „Byl prohnilý tenkrát a je prohnilý i teď.“ Moody se zastavil u Hermiony. „Vím, o co vám jde. Snažíte se z něj udělat nějakého tragického hrdinu. Ale je to vrah! Mějte to stále na paměti, mladá dámo. Neustálá ostražitost!“

ooOOoo

Setkání Řádu již dávno skončilo, ale zatím nikdo neodešel. Hermiona se rozplývala nad Daisy, holčičkou Rona a Levandule, pomohla Ginny dostat do vany malého Jamese a Lily a ukončila kouzlo, které Fred a George seslali na Draca, jemuž se na zádech skvěl nápis „Objetí zdarma“ dříve, než si Draco uvědomil, proč se lidé při pohledu na něj uculují. Také pomohla Molly a Nevillovi s mytím nádobí.

Usadila se v knihovně, aby se zabrala do dalšího výzkumu, když ji našel Harry.

„Přemýšlel jsem a možná to opravdu nevěděl.“

„Promiň, Harry, ale o čem to mluvíš?“

„O Snapeovi. Asi jsi měla pravdu, že to nevěděl. Když slyšíš proroctví a víš, že je o mně, tak je to dost zřejmé. Ale když se na to podíváš objektivně, zřejmé to není vůbec. Snape asi neměl tušení, že bylo o mně. Řekl bych, že máš pravdu. Té noci na věži jsem se ho zeptal, proč mu Brumbál důvěřuje. Měl jsem pocit, že jeho odpověď byla jen očividné blouznění. Ale řekl pravdu, že? Když odpověděl ‚Lily‘.“

„To proto jsem zkusila její jméno. Ale pořád to nevysvětluje, proč profesor Snape dostal za úkol vzbudit portrét muže, kterého sám zabil.“

„Ne, to nevysvětluje. Pokud se nevrátíme k Ronově teorii, že Snape měl Brumbála zabít a něco se pokazilo.“

„No, je to stejně dobrá teorie jako mnoho dalších, co máme.“

„Pravda. Ale to nám toho stejně moc neřekne, že?“ Harry si prohrábl rukou vlasy, díky čemuž mu stále trčely. „Jakou laskavost jsi po mně chtěla?“

Hermiona se zašklebila. „Potřebovala bych tvé vzpomínky a myslánku. Kopie vzpomínek by stačila.“

„Jaké?“

„Tamty. Na noc, kdy Snape zabil Brumbála a Voldemorta, a tu noc, kdy byl Voldemort zabit podruhé.“

„Víš, že bude těžké sledovat vzpomínky na Voldemortovu smrt, že jo? Nebudeš jen stát někde opodál a sledovat, jak se to vyvíjí. Budeš v mé vlastní paměti, v mé mysli. Budeš sledovat, jak Snape zabíjí tebe.“

„Já vím, ale musím to podstoupit. Je něco, co bych měla udělat, a k tomu potřebuji vidět ty vzpomínky.“

„Co musíš udělat?“

„To ještě nevím,“ odpověděla.

Harry si sundal brýle a protřel si oči. „Zítra ti je přinesu.“

„Děkuji, Harry.“

ooOOoo

Opět se ocitla na vřesovišti s větrem vířícím kolem ní. Otočila se a uviděla ho, přesně jak očekávala. Tentokrát se neobjevil nejprve jako Heathcliff, ale spatřila rovnou samotného Snapea. Přistoupil k ní v celé své výšce a mračil se na ni, jako kdyby ji přichytil mimo vyučovací hodinu.

Znovu se snažila nad snem převzít kontrolu.

V mžiku se scéna změnila, ale vítr zůstal. Ocitli se na vrcholu Astronomické věže. Snape sebou trhl, ale pořád se k ní přibližoval. Hermiona se s ním nechtěla setkat zde, na tomto místě.

V dalším okamžiku se scéna opět změnila.

Ocitla se sama ve třídě lektvarů. Snape byl pryč. Zpanikařila a vykřikla, natáhla ruku do prázdných stínů v rohu.

„Vraťte se!“

Ramena jí objaly čísi ruce.

„Už jdu,“ slyšela ho říkat.

Pokusila se obrátit, ale bez ohledu na to, jak rychle se otočila, byl vždy za ní a držel ji za ramena.

Měla na něj tolik otázek, které chtěla položit, ale v hlavě jí vířil zmatek a strach a její plánovaný metodický výslech se proměnil ve změť jen částečně promyšlených otázek.

„Kde jste?“ vyhrkla.

„Jsem ztracen.“

„Pomozte mi vás najít!“

„Musíte mě osvobodit. Nemůžu žít bez své duše.“

„Kde je?“

„Je ztracena. Tolik z ní je ztraceno.“

„Proč já?“

„Třetí volba.“

„Co je ta třetí volba?“

„Vy.“

Otočil ji a ona uviděla jen pronikavé černé oči. Když ji políbil, roztála mu v náručí.

ooOOoo

Probudila se s povzdechem a se vzpomínkou na barevné skvrny, jaké je možné vidět z jedoucího vlaku.

„Neustálá ostražitost, no vážně. Nožko? Asi potřebuju dobrý sex. Když mě budou rozptylovat tělesné potřeby, bude to pro mou práci akorát přítěží. Proč by mě, pro všechno na světě, chtěl profesor Snape políbit? Dobrý bože, doufám, že se jemu nezdálo to samé.“

Jako obvykle ji její kocour ignoroval, dokud ho nenakrmila.

Strávila asi dvacet minut na svém počítači, než si vůbec udělala čaj. Pár kliknutí sem a tam a našla budovu ze svého snu. Bylo to v Leicesteru, nedaleko železniční trati.

Slyšela jeho hlas opakovat: „Už jdu.“

Pokud přicházel, bral to oklikou. Trvalo mu skoro tři měsíce, než dorazil z Manchesteru do Leicesteru. Stabilní chůzí šlo tuto vzdálenost překonat během několika dnů. Svým tempem by dosáhl Londýna na jaře příštího roku.

„Co říkáš, Nožko? Měla bych ho jít hledat? Nebo si myslíš, že po tom, co jsem ho ve spánku líbala, si pospíší? Koneckonců jsem docela lákavá, nemyslíš?“

Ať už Křivonožka odpovídal jakkoliv, přerušilo jej zaklepání na dveře. Hermiona zbledla a při hledání hůlky zapomněla na vrtošivé dumání. Pokud existovala nějaká šance, že za dveřmi stál profesor Snape, setkat se s ním neozbrojená, bosá a jen v pyžamu, bylo jasnou nevýhodou. Ten člověk ji mohl skvěle líbat ve snech, ale jinak to byl psychotický vrah.

„Kdo je to?“ zavolala, aby získala čas, zatímco strkala ruku mezi polštáře pohovky.

„Hermiono? Jsi v pořádku?“ Ron.

Povzdechla si úlevou a šla otevřít dveře.

„Ahoj, Harry, Rone.“

„U Merlina, Hermiono, vypadáš hrozně. Spala jsi vůbec?“ zeptal se Ron.

„Včera v noci jsem dělala dlouho na výzkumu,“ odpověděla Ronovi a prohrábla si rukou své divoké vlasy. „Proč jste vy dva v neděli oblečení do práce? Harry? Jsi v pořádku?“

Ustoupila stranou a nechala je vejít.

Ron ukázal k její kuchyni a ona ho pobídla dovnitř. Vyrazil, aby si udělal čaj.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Voldemort má nové tělo. Aby to oslavili, zmasakrovali Smrtijedi včera v noci většinu Creeveyho rodiny. Stavil jsem se, abych ti dal ty vzpomínky, než s Ronem půjdeme na ministerstvo. Budeme tam celý den. Nevím, kdy ještě budu mít příležitost.“

„Ach, Harry. Viděl jsi-?“

„Jestli jsem viděl ty vraždy? Jo. Spojení je spolehlivé jako vždy. Díky Dracovi je to teď jediný způsob, ale myslel jsem, že bude lepší se dívat. Ginny probudila Rona a on s Kingsleym vyrazili i s týmem Creeveyovým na pomoc, ale bylo příliš pozdě.“

Ron se vrátil a na stůl postavil konvici čaje a pár hrnků. „Mrzí mě to, Hermiono, zase jsem ti rozbil konvici.“

„To nevadí, Rone.“

Nalila jim všem a Harry položil krabici, kterou přinesl, s žuchnutím na stůl.

„Tady je Brumbálova myslánka. V lahvičkách jsou vzpomínky, které jsi chtěla, nějaké další, které by mohly být významné, a půllitr myslánkového roztoku. Jsou to kopie. Stejně jsem musel zkopírovat své vzpomínky na minulou noc, tak jsem pokračoval. Můžeš si je nechat.“

„Díky, Harry.“

„Jak to jde s výzkumem?“ zeptal se a mávl rukou směrem ke svitkům, které ležely všude kolem. „I když tohle místo vypadá jako skladiště, je fajn tě vidět v plné práci.“

Tiše se zasmála. „No, výzkum probíhá dobře. Ta bichle od Eiderfolda je opravdu poučná. Asi jsem našla odkaz na další knihu, ve které se píše o viteálech. Už chápu, jak je magie duše nebezpečná a proč ji vždy považovali za hranici černé magie. Je těžké dostat se k nějaké konkrétní informaci, texty jsou plné neoficiálních příběhů a budu muset přeskakovat z jedné knihy do druhé, protože je tam neskutečné množství odkazů. Až pak bude možné něco považovat za opravdu potvrzené. Jsem si jistá, že teď vím, jak viteál udělat, ale pořád se mi nedaří zjistit, jak nějaký odhalit. Jsem si ale jistá, že obrovský rozdíl je už v pouhém záměru. Voldemortovi to dává možnost udělat těch viteálů jen určité množství, záleží ale, kolikrát to dokáže.“

„Jaký jiný záměr by mohl existovat kromě toho Voldemortova?“

„Je to trochu ošemetné, když se na to podíváš, ale existují různé odstíny šedi. No, spíš odstíny špíny. Tím, že Voldemort udělal více než jeden viteál, určil i hranici, kolikrát ještě může rozdělit svou duši.“

„To je skvělá zpráva,“ řekl Harry. „Teď alespoň víme, že má hranice.“

„Ano, ale nenašla jsem žádnou informaci, která by osvětlovala, na kolik viteálů je omezen.“

„No ale stejně jsi získala úžasné množství informací během krátkého času.“

Vzdychla. „To sice ano, ale přemýšlela jsem, o kolik dál bychom byli, kdybych začala s výzkumem už před pěti lety. Je toho ještě tolik, čemu nerozumím. Ani úplně nechápu, proč mám pocit, že bych se tomu měla věnovat právě teď. Jen vím, že je to posedlost a že jsem buď čím dál blíž k pravdě, anebo blíž k posteli na oddělení Januse Paklíče.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Ron.

„Dosáhla jsem bodu, kdy budu muset buď přijmout i nelogické skutečnosti, nebo se k nim otočit zády. Asi ale budu dál pokračovat a přijmu je.“

„Jaké nelogické skutečnosti? Není to nebezpečné, že ne?“ zeptal se Ron s obavami v hlase.

„Nejsem si úplně jistá. Mívám sny o Snapeovi.“

„Minulou noc jsi o tom něco říkala,“ prohlásil Harry.

„Ty sny buď značí nějaké podivné potřeby mého podvědomí, nebo jsou skutečné a já jsem s ním nějakým způsobem spojena. Tohle může být důvodem, proč jsem před třemi lety od všeho utekla. Názor jsem změnila, když skončil v té nemocnici. A teď, když utekl, si naše spojení uvědomuju a je to čím dál víc silnější. Jako kdybychom byli nějak propletení.“

Napila se čaje. „Včera v noci jsem se pokusila svůj sen pozměnit a promluvit s ním, předpokládala jsem, že ten sen spolu sdílíme.“

„Fungovalo to?“ zeptal se Ron a naklonil se směrem k ní, aby lépe slyšel její odpověď.

„Nejsem si vůbec jistá. Sny jsou prostě sny, víte? Ale tentokrát jsem svůj sen změnila. Položila jsem mu pár otázek a dostala jsem jeho obvyklé neurčité tajemné odpovědi. Bylo to trochu divné. Skutečný sen patrně převzal kontrolu, a pokud mezi námi bylo nějaké pouto, tak vybledlo. Ale dnes ráno jsem se probudila s velmi jasnou představou jedné mudlovské budovy, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Podívala jsem se na internet a našla jsem ji. Skutečně existuje. Jak bych mohla mít sen o budově, o které jsem nikdy předtím ani neslyšela, natož ji viděla, pokud by se nejednalo o nějaké spojení?“

„Kde to bylo?“ zeptal se Harry.

„V Leicesteru. Napsala jsem si adresu.“ Dopila svůj šálek čaje, vstala a přešla k počítači. Z bloku vytrhla kus papíru a podala ho Harrymu. „Nepochybuju o tom, že jakmile tam dorazíte, bude už pryč.“

„Co dělá v Leicesteru?“ zeptal se Harry.

Hermiona se ušklíbla. „Netuším, ale jsem si jistá, že momentálně je na cestě sem. Nevím proč, ale jsem přesvědčená, že přichází, aby mě našel.“

„Tohle není směšné, Hermiono,“ odsekl Ron.

„Rone, myslím to vážně. Jak jsem už řekla, musím věřit, nebo se k tomu otočit zády. Pokud nějakým způsobem sdílím spojení se Snapeovou duší nebo s tím, co z ní zbylo, asi by bylo v nejlepším zájmu Řádu, abych se tomu věnovala.“

„Ale proč? Proč bys měla mít spojení se Snapeovou duší?“ zeptal se Ron.

„Nevím. Zde se chytám pomyslného stébla, ale mám za to, že je to prostě kvůli mé eseji.“

„Eseji?“

„Těsně před tím, než té noci opustil svůj kabinet a zneškodnil Filiuse, opravoval jednu z mých prací. Byla o magii duše. Svými obvyklými nepříjemnými připomínkami mi vlastně dával dobré rady do dalšího výzkumu, které nám pomohly pochopit, jak fungují viteály, Harry. Ale jeho připomínky jsem četla, až když jste ho málem chytili v parku. Mám pocit, že se té noci nějak upnul na moji esej a použil magii duše na to, aby vytvořil spojení. Měla bych být schopná ho nějakým způsobem dát do pořádku.“

„A co jsi myslela tím, když jsi řekla ‚nebo co z ní zbylo‘?“ doptával se Ron.

„Pamatuješ, co řekl Křiklan Harrymu o viteálech? Když někdo někoho zabije, tak se jeho duše roztříští. Jak jsme zjistili, Snape zabil třináctkrát.“

„Lítost cítím jen kvůli jednomu z nich,“ odpověděl Ron. Hermiona otočila hlavu a podívala se na něj. „Co? Co jsem řekl?“ zeptal se.

„Nic. Možná něco. Musím prošetřit cosi, nad čím jsem nepřemýšlela.“

„Stejně už musíme jít. Hermiono, buď opatrná,“ řekl Harry.

„Upřímně, Harry, nemyslím si, že by byl pro mě Snape hrozbou.“

„Ne?“ odsekl Ron. „A co ti Smrtijedi, kteří zabili Dennise Creeveyho, jeho ženu, děti a rodiče? Zkus trochu té neustálé ostražitosti kvůli nám, ano? Víš vůbec, kde máš hůlku?“

Hermiona měla tolik slušnosti, že se začervenala a zatvářila zahanbeně.