Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 39. Pryč z chladu
Tak tady to je... nejdelší kapitola, jakou jsem kdy napsala, i když zcela neúmyslně. Chtěla jsem ji rozdělit, když jsem si to uvědomila, ale nenašla jsem vhodné místo a děj dobře plynul, tak jsem to zase spojila dohromady. Vždycky jste mě žádali o delší kapitolu, tak doufám, že si ji všichni užijete...
Hermiona s Ginny seděly v kanceláři a povídaly si. Trvalo to skoro hodinu, ale prostě nedokázaly přestat mluvit o všem, co se přihodilo.
„Takže doufejme, že Pansy s Daphne nestihly svůj lektvar zaregistrovat jako první. Pokud ano, bude obtížnější dokázat, že lektvar patří vám,“ shrnula Ginny. „Merline, já je nenávidím! A ještě mě trochu mate, jak se k tomu připletla Daphne?“
„Proč Daphne a ne Pansy?“
„Protože Pansy je pitomá, mstivá mrcha,“ pronesla Ginny bez obalu. „Po tom, jak se zachovala k Dracovi, si myslím, že smyslem její existence je dělat mu ze života peklo.“
„Potřebujeme jen způsob, jak dokázat, že ony okradly nás, a ne my je,“ uvažovala Hermiona. „Lámala jsem si nad tím hlavu, ale nemůžu na nic přijít.“
„No, Draco může dokázat vloupání do své kanceláře,“ přemýšlela Ginny.
„Řeknou, že dostaly návod od nás,“ poukázala Hermiona. „Vsadím se, že ho ani neuvařily úplně správně. Nám to trvalo několik pokusů.“
Ginny ztichla a zahleděla se do dáli. Hermiona ji se zájmem pozorovala, protože ji takhle viděla už dřív. Obvykle to znamenalo, že dostane nápad. Ginny zaostřila pohled. „Vy jste začali od nuly...“ řekla, ale bylo jasné, že nečeká odpověď. „Takže ty, Blaise a Draco jste opravdu jediní, kdo přesně ví, co v něm je a jak se připravuje?“
Hermiona přikývla. „Myslím, že ano. Ale recept je poměrně podrobný, kdyby se jím někdo přesně řídil, dokázal by docela dobře lektvar udělat.“
Ginny poklepala na stůl. „Ano, přesně tohle myslím. Lektvar mechanicky opakovat podle návodu není totéž jako jej opravdu pořádně uvařit.“ Přikývla. „Musí existovat něco, co víte vy tři a nikdo jiný. Jen hloupost, jako že použijete kovovou lžíci místo dřevěné... chápeš, co myslím?“
Hermiona si sedla, smysly náhle ve střehu. „Jo! U Merlina, Ginny, na tom by mohlo něco být.“ Přemýšlela. „Zrovna teď mě nic nenapadá, ale Draco s Blaisem by mohli na něco přijít.“
„Jakmile něco vymyslíte, můžete na registračním úřadě vyzvat ty dvě, aby to vysvětlily, a ony toho nebudou schopné. Budete mít důkaz, že lektvar je váš,“ dokončila Ginny a vstala. „To bude lepší než přijít s prosíkem!“
““““““““““““““
Hermiona řekla Blaisovi a Dracovi o Ginnině nápadu. Souhlasili, že je dobrý, ale nikdo z nich nevymyslel nic, co by nebylo v návodu, a čas se krátil. Blaise pečlivě prohlédl všechny své poznámky a prošel kompletní recept krok za krokem. Strávil u Draca celý večer. Konečně se opřel v židli a protáhl se.
„Dneska večer to už budu muset vzdát. Oči mě pálí a záda bolí. Hej, Hermiono,“ zavolal, „pojď mi trochu namasírovat hřbet.“
Zakoulela očima. „Na to zapomeň, Zabini.“
„Ale no tak! Nechtěla by sis pro změnu sáhnout na tělo opravdového muže?“ zubil se Blaise od ucha k uchu.
„Na to zapomeň, Zabini,“ ozval se Draco z kuchyně. Opakoval Hermionina slova a ona se zakřenila.
„Je to lákavé, Blaisi, ale asi ne,“ pronesla. Přišla k němu a v rozporu s tím, co řekla, ho lehce políbila na tvář. „Jdi domů a vyspi se. Pracoval jsi opravdu tvrdě.“
Blaise znovu zívl, objal ji a rozloučil se s Dracem, který se vynořil z kuchyně.
„Hej, promiň, že jsme ti moc nepomohli. Ve svých poznámkách se vyznáš líp než my,“ řekl Draco.
„Myslím, že pár svých poznámek mám u sebe doma,“ náhle se rozpomněla Hermiona. „Mám je v jiné kabelce. Bylo by dobré je také prohlédnout.“
Blaise se k ní otočil. „Jo, takže co si myslíš o Dracově nápadu? Rozhodla ses ho prodat nebo pronajmout?“
Hermiona svraštila čelo. „Pronajmout nebo prodat co?“
„Tvůj byt.“
„Můj byt? Kdo říká, že ho prodávám?“ zeptala se.
„Díky, Blaise – o tomhle nápadu jsem se jí ještě nestačil zmínit,“ prohodil Draco hlasem nasáklým ironií. Podíval se na šokovanou Hermionu. „Vypadá to, že si o tom promluvíme právě teď!“
„Promiň,“ ušklíbl se Blaise. „Teď pravděpodobně nastal ten správný čas k odchodu.“
Hermiona se s ním sotva pozdravila, protože se s pažemi založenými na hrudi dívala na Draca. „Takže ty jsi s Blaisem diskutoval o mém majetku?“ Nebylo pochyb o rozhořčení v jejím hlase.
„Nechápu, proč jsi tak naštvaná,“ prohlásil Draco. „Takhle to nebylo.“
„Tak jak to bylo? Blaise vypadal, jako by si byl jistý, že je to hotové a uzavřené!“ Protáhla tvář. „Vím, že jsi převzal kontrolu nad ostatními částmi mého života, ale byt je opravdu pořád můj!“
„Vím, že ano. Jen jsem chtěl navrhnout, ať s ním něco uděláš,“ vysvětlil Draco. „Myslím, že tě stojí peníze a přitom je nevyužitý. Mohl by se zaplatit nebo ti dokonce něco vydělat.“
„To všechno je pravda, ale je to moje soukromá záležitost a ne tvoje věc!“ rozzlobila se. „Jestli prodám svůj byt, kam přesně pak půjdu? Máš jistotu, že tady zůstanu natrvalo?“
„Ano, jestli chceš,“ překvapil ji Draco. Sklapla pusu a on pokrčil rameny. „Teď už si to tu bez tebe nedokážu představit...“ Na chvilku vypadal trochu rozpačitě. Hermionino rozhořčení splasklo jako propíchnutý balónek v okamžiku, kdy slyšela posledních pár slov. Už si to tu bez ní nedokáže představit? Snaží se, aby se rozpustila jako zmrzlina? Ale důsledky Dracova návrhu byly nedozírné. Naznačil, že se její aktuální status nájemnice, která tu žila ze dne na den, mění v něco diametrálně odlišného.
Pohlédla na něj, ale musela odvrátit oči, protože byly citlivé a vlhké. „Draco Malfoyi, uvědomuješ si, že jsi mě právě požádal, abych se k tobě nastěhovala?“
Pousmál se na ni. „Připouštím, že ano.“
„Ne jenom zdánlivě? Opravdu? Mám si sbalit kufry a spát tu každou noc?“ ujišťovala se, jako by mu nevěřila, že svůj návrh myslí vážně.
„Ano, ano a ano,“ zněla jednoduchá odpověď. „A jestli nechceš svůj byt prodat, mohla bys ho pronajmout.
„Draco, jenže to všechno mělo být jen předstírané! Jestli tady začnu žít, nikdy nedokážeme naše zasnoubení zrušit,“ řekla.
„To budeme řešit, až to přijde," šeptl Draco a Hermiona pocítila mravenčení. Myslel to vážně! Opravdu navrhoval, aby se k němu přestěhovala. Hleděla na Draca, opřeného o zárubeň, a bez přemýšlení vyhrkla.
„Takže Blaise má pravdu?“
„O čem?“
„O nás,“ na vteřinu se zarazila. „Jsme ve fázi popření?“
Draco vykulil oči v úžasu nad její otázkou a také nad její ochotou otevřít téma, kterému se oba tak dlouho vyhýbali. Chvíli stál a pozoroval ji, pak ji vzal za ruku a odvedl k francouzským dveřím, vedoucím na balkón. Byla chladná noc a on ji posadil na jednu z těch směšně luxusních exteriérových pohovek. Rychle zašel dovnitř, popadl tam velký přehoz, přinesl jej ven a oba jím přikryl.
„To bychom nemohli udělat, kdybys zůstala ve svém bytě a já tady, že?“
„Chceš říct, že bychom nemohli mrznout?“ zeptala se. Trochu se zachvěla, ale přitom se usmívala.
„Hermiono Grangerová, ty v sobě nemáš špetku romantiky,“ prohlásil Draco. „Pod pokrývkou je příjemně a podívej se na ten krásný výhled!“
Udělala, co řekl. „Vím, že máš pravdu, je to nádherné.“ Přitulila se blíž k Dracovi a on ji objal kolem ramen. „A už mi není zima.“ Otočila se k němu. „Ale neodpověděl jsi na mou otázku.“
Pohlédl jí do očí. „Dostávám se k tomu, tak na mě přestaň tlačit."
„Ty to fakt myslíš vážně, že? Abych se sem nastěhovala?“ ujistila se. „Jsem polichocená, ale je to tvůj domov, tvůj soukromý prostor. Je velká změna mít tu někoho nastálo.“
„Někoho? Nechci, aby se mi tu potloukal někdo cizí,“ protestoval Draco. „Žádám o to dívku, která se každou noc vkrádá do mé postele.“
„Nemyslím si, že se tam vkrádám, a není to každou noc,“ namítla. „Když se nad tím zamyslíš, uvědomíš si, že jsem spala ve tvé posteli, jedině když jsi mě tam pozval.“
„Dejme tomu, že ode dneška jsi zvána každý večer,“ trochu tišeji odpověděl Draco a hleděl jí přitom do očí. „A tvá odpověď na Blaisovu otázku je správná,“ dodal. Ušklíbl se na ni, ale dál nepokračoval.
Hermiona nechápavě potřásla hlavou. „Nemůžeš to takhle nechat!“
„Blaise má pravdu, jsem v popření,“ znovu se ušklíbl. „Protože odmítám uvěřit, že „bůh sexu“ Draco Malfoy by se mohl začít chovat jako jeden z těch sentimentálních školáčků, strašně zamilovaných do Hermiony Grangerové. To rozhodně ne!“
Musela se usmát. „Co je špatné na tom zamilovat se do Hermiony Grangerové?“
„Všechno! Já jsem ten, po kterém by všichni měli šílet, ne naopak!“ Zvedl sklenici, kterou mu přinesla, a podezíravě se na ni zadíval. „Dalas mi něco do pití?“
„Jestli se někdy rozhodnu dát ti něco do pití, bude to mnohem horší!“ řekla pomstychtivě, ale pak se usmála, aby svým slovům ulomila osten. „Mohla bych to udělat Harrymu a Ronovi, než jim řeknu, aby sem přišli!“
„A co Ginny? Už se mi povedlo si ji naklonit?“ pátral Draco, ale ona se jen nepatrně ušklíbla. „Co je? Čemu se směješ?“ dorážel.
„To nic.“
„Smála ses něčemu, co řekla Ginny?“ uhodl Draco.
„Už dřív mi dávala rady o... no, o nás,“ uchechtla se.
Zvedl obočí. „Opravdu? Tak to mi tedy pověz. Že by tě varovala, jak jsem skutečně zlý, a radila ti uniknout se do Weasleyovy náruče, dokud ještě můžeš?“
„Ron už ženatý je, pamatuješ?“ připomněla mu. „Vlastně mě vyslýchala.“
Draco se usmál. „A co jsi prozradila?“
„To ti nepovím!“ Přitáhla si přehoz trochu těsněji k sobě.
„Tak proč jsi o tom začala? Nemůžeš mě popichovat a přitom mi dát tak málo informací.“ Přitáhl si přehoz zpět. „Přestaň mi krást přikrývku a řekni, na co se tě ptala.“
„Byl to důvěrný dívčí rozhovor. Nemůžu to prozradit,“ užívala si, že ho může škádlit.
„Hmm... líbí se mi, když si dívky povídají. Ptala se tě, jestli jsem dobrý v posteli?“ zakmital obočím, ale když zakroutila hlavou, zaúpěl.
„Proč do všeho musíš plést sex? Ve skutečnosti se mě ptala, jestli si myslím, že jsi přitažlivý.“ Nechtěla to říct, tak se nervózně uchechtla.
Draco se usmál a trošku si odfrkl. „Vážně? Tak o tomhle si dívky povídají?“ Šťouchl ji do ramene. „Jestli jsi neřekla, že ano, pak chci hned zítra ráno všechny peníze, které jsem ti dal.“
To ji rozesmálo. „Samozřejmě, že jsem přisvědčila, když se ptala, jestli tě mám opravdu ráda.“ Byla odvážnější než obvykle, protože jí Draco tak moc dával najevo, jak ji má rád, že mu to chtěla oplatit.
Zdálo se však, že ho to nijak neohromilo. Přimhouřil oči. „Máš mě ráda? Je to tak? Mám rád své auto, takže paráda! Díky.“
Hermiona se znovu rozesmála jeho rozhořčenému výrazu. „Myslela jsem, že tě potěším, když jsem ochotná to přiznat! A k tomu Ginny!“
„Jo, jsem vážně poctěný,“ odvětil sarkasticky.
Zadívala se na něj a kousla se do rtu. Opravdu uvažuje o tom, že by mu to řekla? Mohla by se odvážit zopakovat mu poslední Ginninu otázku a svou odpověď? Zase to vypadalo, že její pusa žije svým vlastním životem a promluvila dřív, než to promyslela. „Stejně se mě ptala ještě dál.“
Draco ji sledoval, vnímal mírnou změnu jejího postoje. „A na co se ptala?“ pronesl tiše. Okamžitě zalitovala, že to řekla, a ve své mysli zoufale pátrala po něčem, co by mohla vydávat za Ginninu otázku. Aby získala čas, odvrátila se od něj a začala vstávat.
„Je chladno a pozdě. Myslím, že bych raději měla jít do postele.“ Když se postavila, ucítila na rameni Dracovu ruku.
„Na co se ptala, Hermiono?“ Znal ji příliš dobře, než aby se dal zmást její náhlou touhou jít spát. Ona si najednou připadala směšně přecitlivělá, protože mu to říct chtěla, ale předtím od něj něco potřebovala.
„Myslím, že na jednu noc jsem toho přiznala dost. Možná je řada na tobě,“ naznačila. Postavil se vedle ní.
„Dobře, asi máš pravdu. Co chceš vědět?“ řekl upřímně. Obrátila se k němu. Rozhodil rukama. „Jen do toho, ptej se, na co chceš.“
Sto otázek táhlo Hermioně hlavou, ale věděla, že jen jedna je důležitá. Ale co když se jí odpověď nebude líbit? Nebyla si jistá, jestli má odvahu a dost pevné nervy na to, aby položila otázku, na niž opravdu chtěla znát odpověď, ale uspokojí ji i odpověď, která tu informaci alespoň naznačí.
„Když zítra přijde nějaká nádherná, smyslná blondýnka a bude tě svádět, řekneš ano?“ ohrnula nos, aby zakryla rozpaky. „A kdyby se tě zeptala, kdo jsem, co pro tebe znamenám, co bys jí odpověděl?“
„To jsou dvě otázky,“ poznamenal. „Ale na obě je snadné odpovědět.“
Zamračila se. „Snadné? Vážně?“
„Ano, Hermiono, vážně.“ Sklonil se, uchopil přehoz, a pak ji do něj zabalil. Bylo to jednoduché gesto, které nemuselo nic znamenat, ale byla si jistá, že tomu tak není. Věděla, že jí tím ukazuje, jak mu na ní záleží.
„Kdybych měl to štěstí, že bych potkal nějakou nádhernou, smyslnou blondýnku a začala mě svádět, odmítl bych ji. Byla by to škoda, ale myslím, že už jsem ti to říkal. Nemám zájem cokoli si začínat s žádnou jinou.“
Pocítila malé bodnutí studu, že na to naprosto zapomněla.
„A když by se zeptala na tebe, řekl bych, že jsi žena, která mě změnila.“
„Změnila tě?“ dokázala jen šeptat, protože ji pořád objímaly Dracovy ruce a jeho oči se topily v jejích.
„Ano. Změnil jsem se už tenkrát, když jsem opustil Bradavice. Uvědomil jsem si, že nemusím trápit jiné lidi, abych se bavil. Uvědomil jsem si, že bych ze sebe mohl něco udělat, aniž bych ubližoval druhým.“ Promnul si čelo gestem, o němž věděla, že znamená rozrušení. „Myslel jsem, že je to obrovská změna, že už jsem takový, jaký jsem chtěl být, ale pletl jsem se, protože to nebylo nic v porovnání s tímto.“
Zavrtěla hlavou. „Pořád nechápu.“
„No, to proto, že si neuvědomuješ, jaký máš na mě vliv,“ přitiskl se k ní a pohladil ji po zádech. „Myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že si toto místo nedokážu představit bez tebe. Tohle je mé staromládenecké doupě, Hermiono. Miloval jsem být tu sám, když jsem se utrhl z práce. Zval jsem sem každé trochu slušné děvče, které jsem dokázal objevit. Myslel jsem, že tohle chci. Nikdy jsem neměl skutečného přítele, s výjimkou Blaise, ale ani jsem si to neuvědomil, dokud ses nestala mou přítelkyní ty. Nikdy jsem nedokázal pochopit, proč musíte být s Potterem s Lasičákem pořád pohromadě. Dělali jste všechno společně, od boje proti zlu až po příchod na snídani! Nerozuměl jsem tomu. Myslel jsem si, že je to zvláštní. Nikdy jsem neměl nikoho, s kým bych chtěl trávit tolik času, a nikdy mě nenapadlo, že by mi to chybělo.“ Draco zmlkl a viděla, jak zkoumá její tvář a snaží se odhadnout, jak zareaguje.
„Myslel jsem, že mám všechno, co potřebuji ke štěstí. A co hůř, myslel jsem si, že jsem šťastný, ale teď vím, že to tak nebylo.“ Namířil prstem na Hermionu a pak na sebe. „Tohle... ty a já... to je štěstí.“
Objal ji ještě pevněji, a ona mu s bušícím srdcem ochotně vyšla vstříc. „Obvykle své city nevyznávám, Hermino, ale snažil jsem ti ukázat, jak to vnímám. Zpravidla nikomu nedávám peníze jen tak, nebo ho nežádám, aby se mnou zůstal nebo se ke mně přestěhoval.“ Znovu se přesunul, teď sklouzl rukama po jejích pažích, až uchopil její dlaně do svých. „Ale jestli potřebuješ, abych ti to říkal a dokazoval, tak budu. Ty jsi mě změnila a teď si nejsem jistý, jak bych si bez tebe poradil. Bez tebe nejsem úplný. Nemůžu být bez toho, o čem jsem před půl rokem nevěděl a nechybělo mi to. A nechci ani pomyslet, že bys tu se mnou nebyla už navždy...“
Hermioně stékaly po tvářích slzy. Vztáhla ruku a přitiskla mu prst na rty, aby ho umlčela. Už řekl dost, a bylo to to, co chtěla slyšet.
Poznámka autorky: Uf! Že to ale bylo nějakého psaní, a to jsem ještě několikrát přepisovala, aby to bylo to pravé ořechové. Chtěla jsem, aby se Draco vyznal, ale věděla jsem, že pro něj nemůžu napsat plyšákoidní (já vím, že to není skutečné slovo), přehnaně romantickou řeč, která by navíc zněla uvěřitelně. Samozřejmě, on dokáže být romantický, ale spíš takovým legračním způsobem, než vážně. Mimochodem, doufám, že se mnou všichni souhlasí a líbí se jim, jak jsem to provedla. Hermiona bude mít příště nápad k lektvaru a vím, že jsem to řekla před několika kapitolami, ale vážně jen před několika. Prosím, komentujte (vlastně to nepotřebuji psát, protože jste všichni skvělí komentátoři), ale byla to těžká kapitola a chtěla bych vědět, jestli si všichni myslí, že je dobrá.