Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 38. K čemu jsou přátelé
Když se Hermiona probudila, došlo jí, že leží v Dracově posteli. Dveře ložnice byly otevřené. Slyšela ho šramotit v kuchyni. Poté, co se jí včera večer svěřil, chytila jej kolem krku a stejně jako předtím se prostě objímali. Tentokrát to ale bylo jiné, protože pochopila, že je tu něco, co dřív necítila. A přesně v tomto okamžiku si Hermiona Grangerová uvědomila, že miluje Draca Malfoye. Jako by se jí někdo dotkl hůlkou, náhle to bylo křišťálově jasné. A to, co jí Draco řekl o tom, co normálně nedělá, způsobilo - jak si pomyslela - že možná cítila něco trošku podobného. Téměř se z toho rozplývala. Přesto se nikdy, když se objímali nebo se k sobě tiskli, nebo když spala v jeho posteli, nepokusil se jí dotýkat, líbat ji, či prohloubit jejich objetí v něco jiného než jemnost, něhu a péči. Jak se to lišilo od role, kterou hrál pro všechny ostatní! Takže se večer nechala odvést do jeho ložnice, a když ji vtáhl do své postele, ochotně svolila. Opět se o nic nepokusil, jen si ji přitáhl blíž k sobě a objímal ji, dokud neusnuli.
Spokojeně si povzdechla. Dracova postel byla tak pohodlná a pod přikrývkou bylo teploučko. Sklouzla trochu níž. Pak si vzpomněla na prsten. Vytáhla ruku zpod peřiny, aby se jím mohla pokochat. Byl překvapivě krásný. Nemohla od něj odtrhnout oči. Pak se z kuchyně ozvala hlasitá rána, tříštivé zvuky a Dracovo klení. Vyskočila z postele a spěchala k němu. Stál uprostřed kuchyně, obklopený kousíčky skla.
„Nehýbej se,“ požádala ho. Vzala hůlku a kouzlem kousky spojila dohromady.
„Děkuji,“ řekl. Pak si to namířil rovnou k ní, popadl její hůlku a odložil ji na pracovní desku. Objal Hermionu kolem pasu. „Dobré ráno, snoubenko.“ Chytil ji za ruku a obdivoval prsten. „Mám zatraceně dobrý vkus,“ řekl svým obvyklým sebejistým způsobem.
„Na snoubenky nebo na zásnubní prsteny?“ zazubila se.
„Na oboje,“ konstatoval a Hermiona se usmála jeho komplimentu. „Takže – po mé předstírané žádosti o ruku a předstíraném zasnoubení – co říkáš troše předstíraného sexu?“ zasmál se svému vtipu. „Tedy, mám na mysli spoustu předstíraného sexu. Doufejme, že bude stejně reálný, jako všechny ty předstírané věci, které jsme dělali dosud.“
Plácla ho po ruce a zaúpěla. „Nikdy nepřestaneš, že? Jak ty dokážeš zničit romantické chvíle!“
Draco se naklonil tak, že měl rty u jejího ucha. „Myslela sis, že je to romantická chvíle?“
Hermiona se nadzdvihla, aby se na něj mohla podívat přímo. „Co myslíš ty?“
„Myslím, že všechny chvíle s tebou jsou romantické...“ Draco na ni zamrkal a ona si nedokázala pomoct, musela na jeho flirtování odpovědět úsměvem. „Teď jsme vytvořili jistou iluzi, kterou musíme udržovat, a měli bychom hrát zasnoubení tak, aby bylo přesvědčivé.“
Hermiona roztáhla ústa v úsměvu. „Přestaň si ze mě dělat legraci.“
Draco ji objal kolem ramen a znovu naklonil hlavu. „Proč? Je to zábava. Jsi roztomilá, když jsi v rozpacích.“ Popichoval ji jako vždycky, ale tohle bylo jiné, lechtivější a důvěrnější. „Tak copak bychom měli nacvičit jako první?“ přehnaně našpulil rty, ale než stačila odpovědět, ozval se bzučák. O chvíli později s nimi v kuchyni stál Blaise a Draco všem připravoval pití.
„Proč mám vždycky pocit, že jsem vás dva při něčem vyrušil?“ ptal se Blaise. Oba si je prohlédl od hlavy k patě. „A proč jste polooblečení?“
„Je brzy ráno,“ hájila se Hermiona. „Právě jsem vylezla z postele.“
„Jo, tak to je jiná,“ Blaise zahýbal obočím. „Z čí postele?“
„Abych pravdu řekl, z mé,“ odpověděl Draco a s úšklebkem podal Blaisovi pití. Hermiona se na Draca zaškaredila, ale on ji ignoroval.
Blaise na ně ukázal prstem. „Takže vy dva...?“ nedokončil větu, protože ho Hermiona přerušila.
„Zasnoubení... jsme zasnoubení... no, vlastně jen na oko, ale dnes to jde oficiálně ven.“
Blaise ji chytil za ruku, prohlédl si prsten a obrátil se k Dracovi. „Zatraceně, Draco! Ty neumíš dělat věci polovičatě! Je ti jasné, že ti ho Hermiona pravděpodobně nebude chtít vrátit, a zcela určitě ti ho nehodí pod nohy, až se zdánlivě rozejdete!“
„Ale ne, vrátím,“ řekla neochotně Hermiona. „Ačkoli je nádherný.“
„Nemusíš ho vracet. Dal jsem ti ho, tak je tvůj. Můžeš ho nosit na jiném prstu,“ prohlásil Draco. Blaise i Hermiona na něj upřeli pohled a pokrčili rameny. „Co je? Proč na mě zíráte, jako by mi narostla druhá hlava?“
„No, nemůžu mluvit za Hermionu, ale zírám na tebe, protože to vidíš tak naprosto špatně. Opravdu špatně a ještě pořád jsi ve fázi totálního popření!“ oznámil mu Blaise. Teď na něj pro změnu zírali ostatní dva.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl Draco. „Mimochodem, přišel jsi sem diskutovat o mém milostném životě, nebo jsi chtěl ještě něco jiného?“
Blaise se usmál na své přátele. „Oba dva! Naprosto v popření!“
„Blaise!“ řekli Draco i Hermiona zároveň přesně stejným varovným tónem a pak se na sebe usmáli.
Blaise se uchechtl a povzdechl si. „Tak tím končí legrace, protože mám špatné zprávy.“
„Jaké špatné zprávy?“ řekli ti dva zase jednohlasně a zazubili se na sebe.
„Zatraceně, vy ale jeden druhého doplňujete!“ poznamenal Blaise. „Špatná zpráva je, že mi přišla odpověď z registračního úřadu. Předvolali si nás k pohovoru o naší žádosti.“
„Co to znamená?“ promluvila Hermiona, tentokrát sama, protože Draco skryl hlavu v dlaních.
„To znamená, že nás zatraceně předběhly!“ prohlásil otráveně.
Blaise pokrčil rameny. „Možná. Myslím, že i když přihlásily svůj lektvar jako první, úřad bude zajímat, proč jsme ten stejný lektvar předložili tak krátce nato. Ale je možné, že nás jen požádají, abychom o něm promluvili podrobněji.“
„Dobrá, my jsme legitimní majitelé. Určitě je o tom můžeme přesvědčit, ne?“ naléhala Hermiona.
„Zabiju je!“ mumlal Draco v koutě. Hermiona si nahlas povzdechla.
„Už jsi slyšel o pozitivním postoji?“ pátrala. „Tak co můžeme použít, abychom dokázali, že lektvar je náš?“ ptala se Blaise.
„Můžeme vysvětlit, jak jsem přišel s nápadem a Draco se rozhodl, že mi pomůže. Pak jim ukážeme první verzi a předvedeme všechny složitosti. Máme kolem něj celou historii, zatímco Pansy s Daphne nebudou mít nic.“
„Nebo tam teď můžeme jít a použít na ně kouzlo Zapomeňte!“ navrhl Draco, ale když se na něj Hermiona znovu zamračila, rýpl ji do žeber tak, že vypískla. „Dělám si srandu!“ uklidnil ji.
Blaise na ně shlížel s pozvednutým obočím a pažemi složenými na hrudi. „Popření,“ zopakoval a teď se Hermiona pro změnu zaškaredila na něj.
“““““““““
„Páni!“ zaječela Ginny. „Veliký Merline! No tohle!“ točila Hermioninou rukou a do nejmenších detailů zkoumala prsten. „To tedy muselo stát megabalík!“
„Muselo to vypadat přesvědčivě,“ řekla Hermiona. „Ale máš pravdu, je úžasný.“
„A nemusíš ho vrátit, až to předstírání skončí?“ zajímala se Ginny.
Zákazník, který si prohlížel zboží v blízké polici, se ohlédl a Hermiona vtáhla Ginny za roh.
„Mluv potichu,“ šeptla. „Ano, řekl, že si ho mám nechat, ale samozřejmě to neudělám.“
„Proč ne?“
„Protože ve skutečnosti není můj. Je Dracův. Mám ho jen půjčený.“
„Hm, když to říkáš,“ prohodila Ginny skepticky a Hermiona si povzdechla.
„Jsi stejně hrozná jako Blaise.“
„Blaise? Proč, co udělal?“
„Pořád trvá na tom, že jsme s Dracem ve fázi popření.“ Sledovala měnící se výraz v Ginnině tváři a ihned zalitovala, že si poslední informaci nenechala pro sebe.
„Ve škole jsem vždycky obdivovala Zabiniho zdravý rozum,“ lhala Ginny s úsměvem, „a vypadá to, že mu to pálí pořád stejně.“
„Ale prosím tě! Kdybys nepovídala!“ Hermiona pohlédla na kamarádku a najednou se opřela o regál. Už byla unavená tím popíráním, unavená bojem se stále narůstajícími city ke svému bývalému nepříteli. Otřela si čelo a Ginny se k ní naklonila.
„Znamená výraz ve tvé tváři, že o tom se mnou budeš konečně mluvit?“
„Jak jsem do toho spadla, Ginny?“ ptala se Hermiona. „Jak k tomu sakra mohlo dojít?“
Ginny ji popadla za ruku a odvlekla ji až do kanceláře. „Takže přiznáváš, že se ti líbí?“
„Ano, ty víš, že ano.“
„A připadá ti rajcovní?“
„Já nevím...“
„Hermiono!“ Ginnin tón se dožadoval upřímnosti.
„Ano. Myslím, že je atraktivní.“ Po tom přiznání si hlasitě povzdechla.
Ginny potřásla hlavou, přítelkyně ji štvala.
„Samozřejmě si myslíš, že je atraktivní! Každý si to myslí,“ dodala. „Chci vědět, jestli z něj toužíš strhat šaty, kdykoli ho uvidíš? Jestli se přistihneš, že na něj zíráš, kdykoli vejde? Jestli chceš tisknout jeho svaly?“
„Ginny, kolik pozornosti jsi už Dracovi věnovala?“
„Přestaň se vyhýbat otázce – připadá ti rajcovní?“ opakovala Ginny.
Hermiona se kousla do rtu. „Nejdřív ne... ale teď, teď myslím, že ano.“
Ginny se zazubila. „Jo! Velké přiznání slečny Grangerové!“ Vtlačila Hermionu do židle a sama se usadila na stole. Její bříško způsobovalo, že byla neohrabanější než obvykle. Naklonila se blíž k Hermioně a v očích už neměla veselí.
„Hermiono, miluješ ho?“ Její hlas byl tichý a Hermiona věděla, že se ptá vážně. Znala odpověď, ale nebyla si jistá, jestli by se měla přiznat Ginny nebo komukoli jinému. „Hermiono?“ pobídla ji Ginny, když neodpovídala.
„Pro Merlina, Ginny! Proč se mě na tohle všechno ptáš?“
„Tak to přiznej sama sobě!“
Hermiona vyskočila ze židle. „Už se stalo! Ano, miluji ho! Miluji zatraceného Draca Malfoye!“
Ginny se zasmála. „Prima! Já jsem ti říkala, že ten prsten nevrátíš!“
Poznámka autorky: Tahle kapitola je mírná vycpávka, ale chtěla jsem změnit vzájemný postoj Draca a Hermiony krátce po jeho vyznání. Doufám, že jsem správně trefila ten rozdíl, protože i po tom, co jí řekl, myslím, že by tak náhle vzájemně nepřijali všechno o sobě. Také jsem chtěla, aby si Blaise a Ginny uvědomili, jak je to mezi jejich přáteli vážné.
Doufám, že se vám to líbilo, MOC DĚKUJI za komentáře a pokud přidáte ještě jeden k této kapitole, bude to skvělé.