Preklady fanfiction Harryho Pottera

13. kapitola – Víkend u Jenny, část I.

„... takže teď mám tři kluky, když nepočítám Jasona, který je spíš kolega, kterého občas políbím. Takže jsem se zeptala mámy, co bych měla dělat – kterého si mám vybrat? Martin je tak hezký, ale Kevin je zase tak inteligentní a Nathan tak úspěšný – nemůžu se rozhodnout! Být populární je občas strašně unavující. Tomu byste prostě nerozuměly, předpokládám..."

„Gillian, žádná šance, že bys to mohla vpálit rovnou do stromu?" přeruší Dom Mollynu řeč, která nás nudila posledních 25 minut. Gillian, sestra Jenny, vypadá z Dom nepatrně vyděšená. Myslím, že nás ještě neskousla.

Jsme na cestě k chalupě na Jennin dámsky víkend. Byl to její nápad vzít otcův minibus a svézt se místo využití přenášedla. Nejeví se to jako jeden z jejích lepších nápadů. V podstatě je to ta nejhorší myšlenka, jaká kdy byla koncipována jakoukoli lidskou bytostí, včetně těch od Theodora Froggsa, který chtěl být prvním čarodějem, který nahý na své koštěti přeletí Atlantik. Myslím, že spadl někde nad Irskem po zvláště hnusné bouři a byl nalezen bandou mudlů na poli.

Ano, tohle je naprosto horší nápad.

Zařídila jsem si na dnešek, pátek, pracovní volno a nechala Aidana se Scorpiusem na jejich chlapský víkend. Jen doufám, že budou oba naživu, až se vrátíme.

Gillian řídí, s Jenny a její přítelkyní Kate na předních dvou sedadlech pro cestující. Já jsem zaseknutá mezi Molly a Dom a za námi jsou Lily, Daisy, Victoire a Laura. Laura původně seděla na místě Molly, ale po třech minutách jízdy si postěžovala, že se úplně vzadu necítí dobře, takže Laura souhlasila s výměnou míst, pokud jí to zavře klapačku.

Nezavřelo.

„Jenom žárlíš, že já mám kluky, Dom," řekne Molly povýšeně. Nejsem jediná, kdo si nad tímto tvrzením odfrknul. Dom je částečně víla; Molly je částečně teta Audrey. Nepotřebujete být génius, abyste přišli na to, kdo má víc kluků. Dom se ani neobtěžuje na to odpovědět.

„Už tam budeme?" kňučí Molly.

„Máme před sebou další tři a půl hodiny," poví jí Jenny, „takže si udělejte pohodlí."

„Zabte mě," zamumlá Dom.

„Je někdo pro trochu her na ukrácení cesty?" zeptá se zpoza mě rozjařeným tónem Daisy. Vážně, z té ženské mi je zle. Vlastně je mi teď fyzicky špatně. Dom při pohledu na mě převrátí oči a já jsem ráda, že vím, že nejsem jediná, kdo je tímto nápadem znechucený.

„Skvělý nápad, Daisy!" řekne Lily. Zrádce. Potom, jako hromada dětí, začnou všechny hrát 'Špehuju'. Molly začne.

„Špehuju svým malým okem něco, co začíná na 'P'!" Tváří se náramně hrdě, jako bychom neměly nikdy přijít na to, co myslí.

„Pes?" zeptá se Dom.

„Cože? Tady okolo není žádný pes," prskne nazpět, očividně naštvaná tím, že Dom nebere tuhle hru vážně.

„Ne, jen jsem si myslela, že jsi mrkla do zrcátka nebo tak něco." Musím si s ní kvůli tomu plácnout. Dobré odpálkování si zaslouží pořádné plácnutí.

„Dom už dál hrát nebude," řekne Molly dětinsky.

„Špehuju svým malým okem něco, co začíná na 'K'," řeknu.

„Kráva?" ptá se Dom a ukazuje na Molly.

„Velmi pěkné, Dom!"

„Sklapněte!" zaječí na nás Molly.

„Holky, přestaňte si Molly dobírat," volá Jenny zepředu. Molly se na nás prohnaně ušklíbne, spokojená, že jsme byly seřvány. Jak může být s námi příbuzná?

„Věděla jsem, že jsme se měly přemístit," mumlá Dom. „Když už o tom mluvíme, jak šla tvoje první lekce přemisťování, Rose?"

Doufala jsem, že všichni zapomenou na to, že jsem minulý týden začala chodit na lekce přemisťování. Už tak je špatný, že jsem jediná z celé mé rodiny – kromě Aidana – kdo se neumí přemístit, ale nenávidím, že to všichni i ví. Všechny dívky v autě utichly, aby slyšely moji odpověď.

Po pravdě, lekce šly to v pohodě. Mohly dopadnout líp, ale také mohly probíhat hůř. Když jsem v sobotu ráno dorazila na ministerstvo na kurz, teta Audrey ve vstupní hale rozdávala letáky s máminou tváří a jasně červeným nápisem 'Volte Weasleyovou'. Věděla jsem, že neměla na písmo vybrat červenou. Budí to dojem komunismu. Nepodařilo se mi jí vyhnout, takže mi teta předala celou hromadu letáků na rozdávání v mé třídě přemisťování.

Nemusela mi toho strčit celý balík. Ve třídě byli jen tři lidi včetně mě. Ti dva další byli chlapi kolem čtyřicítky. Jeden z nich, Mike, v Bradavicích přemisťování neabsolvoval a až doteď se k tomu nevrátil. Když se chce někam dostat, používá přenášedlo. Druhý chlápek, John, má po bitce s bratrem vymazanou paměť a musí se všechno učit znova, včetně přemisťování.

Ten fakt, že nás tam bylo tak málo, znamenal, že kdykoliv se odštěpím, tak si toho každý všimne. Naštěstí se to stalo jen jednou a nebylo to až tak vážné. Přišla jsem jenom o kousek svého malíčku na noze. Nicméně, na konci těch dvou hodin jsem se už dokázala úspěšně přemístit. Díky bohu, že už zbývají jen tři další lekce.

„Šly dobře," říkám.

Po dvou hodinách jízdy, a když měl už každý dost Mollyina fňukání, se zastavíme v piknikovém parku, abychom si protáhly nohy. Jenny přinesla celou horu sendvičů pro každého a láhev čaje. Toto musí být ta vůbec nejdivnější dámská jízda. Zapomeňte na růžová péřová boa a okázalé loučení se svobodou – my máme sendviče se šunkou a sýrem. A i když zastavit se na snězení oběda venku uprostřed února může pěkně znít, je to asi taková zábava jako sáňkování po Himalájích holým zadkem.

Dom, Laura a já jsme se oddělily od skupiny na krátkou procházku po parku. „Nemyslím si, že s ní dokážu ještě vydržet," mumlá Dom. „Proč musela Jenny pozvat ze všech lidí zrovna Molly?"

„Já vím," souhlasí Laura, „zapomněla jsem, jak otravná byla ve škole." Zastavíme, sedneme si na několik velkých kamenů a přitáhneme si kabáty víc k tělu.

„Molly vem skřet, co si ale myslela, když pozvala támhletu?" zeptala jsem se, znechucená tím, že na ni ještě nepřivedly řeč.

„Myslíš Daisy?" ptá se Dom. „Ano, koho jinýho?"

„Není až tak špatná," říká Dom. „A nezabij mě."

„Není tak špatná?" posmívám se. „Ta ženská je úplná noční můra."

„Já ji ani doopravdy neznám," pokrčí rameny Laura. „Co ji dělá takovou noční můrou? Kromě toho, že si vzala Scorpiuse, samozřejmě."

„Za prvý je to neskutečná mrcha," začala jsem. „Myslí si, že je lepší než ostatní. Nevšimly jste si, jak je nafoukaná?" Obě pokrčily rameny. „A chce Aidanovo poručnictví." To vyvolalo reakci. Přestože to vlastně není pravda.

„Ona co?" vykřikla Dom.

„Do hajzlu," vydechla Laura.

„No, myslí si, že Scorpius a já bychom měli mít smlouvu o opatrovnictví," přiznávám. Vypadají teď mírně zklamaně. „Měli jsme se skvěle před tím, než přišla! Panička Kraví-ksicht si myslí, že ví, co je nejlepší pro mého syna. Jediný důvod, proč je Scorpius s ní, je, že jsem ho odmítla."

„Ehm." Moje srdce doslova prestalo biť pri zvuku hlasu ďalšej osoby. Všetky tri sa v rovnakom čase otočíme a ocitneme sa tvárou v tvár s objektom záujmu. Daisy.

„Jenny říkala, že za minutu odjíždíme," povídá, tváří se zamračeně, a poté se otočí a vrátí se do minibusu. Dom a Laura se na mě podívají s vytřeštěnýma očima, úplně ponížené.

Sakra. „Myslíte, že mě slyšela?" zeptám se šeptem.

„No, jestli tě neslyšela, tak je to hluchá panička Kraví-ksicht," říká Laura. Dvojité sakra. *

Po celý zbytek jízdy je Daisy naprosto zticha. Sedí úplně vzadu a zírá ven z okna se zkříženými pažemi. Vím, že by mě to nemělo trápit, ale trápí. Cítím se vinná, i když ji nenávidím. Dom a Laura ke mně neustále vysílají ty pohledy, takže se na ně už nemůžu dívat. Zdá se, že Molly si žádného napětí nevšimla a dál pokračuje ve svém nepříjemném šprýmování, dokud konečně nedorazíme k chalupě rodiny Wintersových, která mi načas vyžene z hlavy veškerý pocit viny. Vylezeme z minibusu.

„A sakra – ty si děláš srandu."

Musím říct, že vzhledem ke stavbě, která před námi stála, mi reakce Dom přišla celkem klidná. Myslela bych si, že si bude rvát vlasy a nadávat silným hlasem, popadne Jenny kolem krku a uškrtí ji. Protože já mám docela blízko k těmto věcem a jsem na sebe pyšná, že toleruji takovéhle věci lépe než Dom.

„Tady celý víkend nezůstaneme," otáčí se k Jenny, „ani omylem."

Chalupa rodiny Wintersových není nic víc než chatrč se zimní zahradou, jemně řečeno. Vypadá, jako by se při jakémkoliv náznaku větru měla zhroutit. Jde o malý přízemní domek s prosklenou verandou, která působí naprosto nemístně, nalepená na boku. Zahrada je přerostlá, protože ji podle Jenny nikdo od minulého léta nepoužíval. Zdá se, jako by ji nikdo nepoužíval od dob středověku. Možná je to jenom nějaký vtip nebo tak něco. Nebo možná je to zevnitř kouzelně zvětšený.

Ale znovu, Jennina rodina jsou všichni mudlové. Myslím si, že tenhle víkend bude můj konec.

„Vevnitř je to krásný," říká Jenny upřímně.

„Je tam pokoj pro nás deset?" zeptám se, i když už znám odpověď. Jenny vypadá trochu znepokojená, jako by si neuvědomila, že nás pozvala deset. Věděla jsem, že jsme měli nechat Molly doma. A Daisy.

„My to zvládneme," říká Jenny ne moc přesvědčivě.

„Jen míli odtud je hezké jezero," snaží se Gillian, aby situace vypadala o trochu lépe.

„Skvělé, aspoň se můžeme někde utopit," poznamenává Dom nevrle.

„No tak, usmějte se holky," říká Jenny, „jsem si jistá, že se tu budeme bavit!"

Dom a já si vyměníme pohledy a úplně ji ignorujeme.

Vnitřek není o moc lepší než zevnějšek. Ve skutečnosti je mnohem horší. Je tam obývací pokoj s gauči a malá kuchyňka s těsně přiléhající nejmenší koupelnou na světě. Bez sprchy. Fakt, jen hadice trčící ze zdi nad záchodem. Jsou tam dvě ložnice, obě menší než Aidanův pokoj. Vlastně celá chata je menší, než můj byt, který je pro dva lidi dost malý – teda vlastně jednoho a půl, protože Aidan je dítě. A nás je tu deset.

„Dobře, kdo teda bude spát na střeše?" ptám se.

„Zabírám si postel!" křičí Molly.

„Další postel!" volá Lily.

„Gauč!" vykřiknou Laura a Dom nastejno.

„Eh, neměla by Jenny dostat postel, když je to její víkend a tak?" ptám se. Ostatním ta moje velkorysá stránka připadá podezřelá. A věřte mi, kdyby nebyla těhotná, tak by to byla ona, kdo by spal na střeše.

„Fajn," říká Lily, když vidí, že se Molly své postele v dohledné době nevzdá.

Jenny zapálí oheň, protože topení nefunguje. Všechny sedíme v kruhu v obývacím pokoji, a když se začne stmívat, zabalíme se do dek. Měla jsem vědět, že tohle bude obtížný, vzhledem k tomu, že jsme si měly vzít své vlastní spací pytle. Zatímco se všechny zabývaly holčičím povídáním a bezduchým pomlouváním, nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se vinná. Teda, já vím, že nemám ráda Daisy a nesnažím se to ani moc dobře skrývat, ale nikdy jsem ve skutečnosti nechtěla, aby mě slyšela říkat takové věci za jejími zády. Zdá se to moc prohnaný. Celý večer je hrozně tichá, i když Victoire se ji snaží zapojit do rozhovorů. Vypadá to, že si Daisy a Victoire spolu sedly, protože jim je skoro stejně - no, Victoire je dvacet sedm a Daisy okolo stovky, takže Victoire je jí věkem jaksi nejblíž.

Nemůžu si ani o tom promluvit s Dom a Laurou, protože tenhle dům je tak zatraceně malý, takže by to každý slyšel. Tudíž si musím sebou nést vinu, dokud není čas jít spát – někdy kolem půl jedenácté. Jenny, Gillian a jejich mudlovské kamarádka Kate si zaberou jednu z ložnic, zatímco Molly si bere druhou. Victoire odstrčí Dom z gauče a zabírá si ho pro sebe, kdežto Laura dovolí Daisy, aby měla ten další. Myslím si, že se taky cítí vinná ohledně toho, co se stalo. Protože v obývacím pokoji není na zemi moc místa, tak Lily neochotně souhlasí s tím, že bude s Molly spát na zemi v ložnici. Dom, Laura a já se tedy poskládáme na ledové podlaze obývacího pokoje ve svých spacích pytlích, s kabáty nataženými přes pyžama.

„Náramná sranda," zamumlá si Dom pro sebe, když všechny upadneme do velmi nepohodlného spánku.

V půl deváté Jenny vpadne do obývacího pokoje a mává hůlkou na závěsy, aby je roztáhla. Když nám do tváře zaútočí denní světlo, přidávám se k Dom, Lauře a Victoire v naštvaném bručení. Ačkoliv je ta podlaha hodně nepohodlná, tak bych na ní klidně spala dalších pár hodin, kdybych mohla.

Daisy, jak jsem si všimla, sedí na gauči už vzbuzená. Zajímalo by mě, jak dlouho je v tomhle stavu.

„Honem, holky, proberte se!" volá Jenny šťastně. „Jdeme na túru!" Potom vesele vběhne do koupelny. Laura si zase lehne a chystá se usnout, zatímco Dom se na mě nevěřícně podívá.

„To nemyslela vážně," řekla Dom ochraptělým hlasem. „Jestli si myslí, že půjdu na výlet, tak něco uvidí ..."

Jenny zakrátko vyrazí z koupelny do pokoje k Molly a Lily, aby je vzbudila. Co se sakra stalo s ranní nevolností? Těhotní lidé by měli mít mizerná rána, ne chodit na túry! Když jsem byla těhotná s Aidanem, zvracela jsem celou dobu až do oběda a někdy i večer. Je to oficiální – Jenny Winters je hříčka přírody.

O půl hodinu později jsme všechny vzhůru a oblečené. Daisy se mi úplně vyhýbá, jak nejlépe to v tak malém prostoru zvládne, a já napůl přemýšlím o tom, jestli mě náhodou neplánuje na túře shodit ze stráně dolů. Ani se na mě nepodívá.

Jenny vede skupinu a povídá nám, že kopec, na který se chystáme vylézt, je jenom hodinu od chalupy. Jenom.

Dom, Laura a já se loudáme vzadu za všemi ostatními, takže využívám příležitosti, abych si s nimi promluvila o té situaci s Daisy.

„Neměla bych se omluvit?" ptám se. „I když jsem mluvila od srdce?"

„Byla jsi trochu mrcha," říká Laura, „ale neomlouvala bych se za to, kdo jsem."

Dom kývne na souhlas. Teď se cítím hůř. Nejsem až taková mrcha, že ne?

„Měla bych to udělat teď?" ptám se.

„Dělej si, co chceš," supí Dom. „Sakra, tenhle kopec bude moje smrt."

Daisy je nahoře před námi spolu s Victoire a mudlovskou Kate, které jsem doposud řekla jen dvě slova. Věnuji Lauře a Dom poslední pohled, pohled, kterým se dívá voják, když odchází do bitvy.

„Jestli nebudu do deseti minut zpátky, řekněte Aidanovi, že ho miluju," říkám.

„A Scorpiusovi," dodává Laura. Myslí si, že je tak vtipná.

Posbírám všechnu svoji energii a běžím dopředu, abych dohnala Daisy. Nenávidím omlouvání. I když jsem já ta špatná. Je to o mnohem horší, když jsem ta špatná.

„Eh, Daisy?" zavolám, když už jsem skoro u nich. Přísahám, že jestli po tomhle nezhubnu, tak budu brečet. Po uběhnutí té krátké vzdálenosti jsem úplně zadýchaná. Daisy vypadá, že je v pohodě – kráva. Otáčí se ke mně, mírně překvapená, že jsem na ni promluvila, a zastaví se. „M-můžu si s tebou na minutku promluvit?"

„Jasně," odpoví bez zájmu. Kate a Victoire se dovolily a ona jim řekla, že je dojde. „O co jde?"

„O včerejšek," povídám, stále trochu udýchaná z běhu a z nervozity. Sklopí pohled dolů ke svým nohám. „Ehm... je mi líto, že jsi to slyšela." Teď zvedne pohled vzhůru a zírá na mě nevěřícným pohledem.

„To je to, za co se omlouváš?" zasměje se, ne zrovna příjemně. „Ty se omlouváš za to, že jsem tě slyšela? Ty se neomlouváš za to, co jsi řekla?"

Najednou na mě přijde takový nával zlosti z toho, jak se na mě dívá. Jako bych byla jediná mrcha v téhle situaci. Ona je ta, která začala tenhle spor. Ona je ta, která mě nazvala špatnou matkou. Ona je ta vlezlá kráva. Nemá právo mě nutit cítit se špatně.

„Ne, neomlouvám se za to, co jsem řekla," říkám vzpurně. „Vlastně jsem mohla říct ještě spoustu věcí, kdybys mě tak neslušně nepřerušila."

Teď vypadá doopravdy šokovaně. Nemyslím si, že mé drzosti věří. Ani já tomu nevěřím. Nikdy dřív jsem nebyla drzá. Dom a Laura už se k nám blíží – alespoň mám posilu, kdyby se mě pokusila zabít.

„Nevím, co na tobě kdy Scorpius viděl," říká Daisy krutě. „Nejsi nic jiného než zkažený sobecký spratek, který si myslí, že je mnohem lepší než všichni ostatní." Zřejmě přišla řada na ni, aby si vylila srdce. „Dala jsem ti šanci, ale ty jsi byla od prvního setkání jen nesnesitelná mrcha! Házela jsi po mně hnusný pohledy, i když jsem ti nic neudělala. Překroutila jsi moje slova, když jsem se ti jen snažila pomoci! Ty víš, že Scorpius byl kvůli tobě už dlouho zmatený." Zvedla jsem obočí. Nemůže nic vědět o mně a Scorpiovi. „Ty víš, že se mi svěřoval měsíce a měsíce před tím, než jsme spolu začali chodit. A snažila jsem se ti dát šanci po naší svatbě, prostě kvůli tomu, že jsi Aidanova máma a součást našich životů, ať se mi to líbí, nebo ne. Ale teď jsem zjistila, že nejsi nic víc než mrcha, která mu zlomila srdce." Dom a Laura se k nám dostaly už hodně blízko.

„Kdo si sakra myslíš, že jsi?" zakřičím podrážděně. „Proč si myslíš, že je vůbec Scorpius s tebou? Jsi jeho odrazový můstek!" Uvědomím si, že to pravděpodobně zní směšně. Dokonce i Daisy se nad tím zasmála. Potom se otáčí, aby dohonila Victoire a Kate. „MĚ POŽÁDAL O RUKU DŘÍV!" zakřičím nahoru do kopce.

Všichni si přestanou povídat a otáčí se čelem ke mně. Zřejmě jsem křičela hlasitěji, než jsem chtěla. Daisy se na mě mračí, jako kdyby nevěděla, jestli mně má nenávidět, nebo jestli mi má věřit. Nikdy jsem jí to nechtěla říct, i když jsem si myslela, že jí to Scorpius řekl. Očividně ne. Dom a Laura mě teď dohonily a obě jsou v rozpacích a překvapené mým výbuchem.

„Lžeš," říká Daisy tiše.

Oplácím jí pohled. „Věř si, čemu chceš. Já se vracím do domu."

Otáčím se a vydávám se dolů z kopce. Odmítám nabídku Dom a Laury, že se ke mně přidají. Ve chvíli, kdy dorazím zpět, začíná pršet, takže vím, že nezůstanu sama dlouho. Ve skutečnosti jsem sama celých pět minut, protože Jenny se vrátí brzo po mně a vypadá extrémně naštvaná.

„Jenn, promiň," začínám. „Nechtěla jsem ti zničit víkend-"

„Drž hubu," vyštěkne. Jsem omráčená – Jenny mi nikdy dřív neřekla, ať držím hubu. „Proč jsi k Daisy pořád tak strašná? Není to její chyba, že jsi pořád zamilovaná do Scorpiuse!"

„Nezačínej s tím i ty," říkám. „A mimochodem, ty bys měla být na mojí straně."

„Vždycky jsem byla na tvé straně," říká naštvaně. „Ale je to těžší a těžší, když chceš být tak krutá!" Posadí se na gauč, což mě donutí sednout si vedle ní. „Je mi to líto, Rose, ale musíš Scorpiuse nechat být. Nemůžeš očekávat, že bude navždy sám, a nemůžeš nenávidět Daisy, jenom protože si ho vzala. Není to její chyba."

Vím, že má pravdu. Samozřejmě, že to vím. Vždycky jsem to věděla. Stejně jako jsem věděla, že jsem nemohla vinit Victoire, když si brala Teddyho – jen se to zdá jako nejjednodušší věc, kterou udělat.

„Nech ho být," povídá mi Jenny. Tohle bolí. Pouhá myšlenka na to, že mám Scorpiuse nechat být, je nesnesitelná. Jak by se cítila, kdybych jí řekla, aby nechala být Ala? „Teď patří k Daisy." A to bolí ještě víc.

Za chvíli dorazí všichni ostatní. Daisy nic neřeknu a ona neřekne nic mě. Od mého výbuchu na kopci je odvedla mnohem zábavnější nehoda – Molly spadla hlavou napřed do malé bažiny. Když ji vidím, nemůžu si pomoct a směju se spolu s ostatními. Možná je dobře, že je tu Molly – jako komický prvek, když nic jiného.