Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 22. Neplánovaný rozhovor
Hermiona si prohlížela Draca i samu sebe odshora dolů a hihňala se. Ve skutečnosti na nich nebylo nic směšného. Oba byli od hlavy až k patě oblečeni v černém.
„Co je k smíchu?“ zeptal se.
„My! Jen se na nás podívej! Vypadáme, jako když jdeme vyloupit banku!“ znovu se zasmála, částečně z nervozity. Zkontrolovala čas: „Máme ještě hodinu, než vyrazíme.“
„Možná bys do ní mohla vmáčknout své rande s Blaisem!“ navrhl Draco. „Rychle se pomuchlovat mezi dvěma setkáními v temné uličce!“
„Ono to nemělo být tak úplně rande…“ nevěděla, jak pokračovat, protože Blaise dal jasně najevo, že to jako schůzku bere.
„Stejně jako já nejsem tak úplně zasnoubený?“ zeptal se Draco a obrátil oči v sloup. „Ať už je to vážné nebo ne, pořád budu za dva měsíce ženatý, a ty se pomuchluješ s Blaisem, kdykoli se s ním setkáš.“
Hermiona se prudce předklonila na své židli. „Draco! Jestli se z toho dostaneme a povede se nám zaregistrovat nový lektvar, nemůžeš prostě zastavit výrobu z ingrediencí od Astoriina otce? Nebo si je koupit někde jinde, třeba i za vyšší cenu? Když ten nový lektvar bude úspěšný, už na tom přece nesejde?“
Draco přimhouřil oči. „No, technicky je to určitě možné. Můj podnik není závislý na Greengrassovi.“
„Tak tedy?“
„Říkal jsem ti, že teď už nejde jen o tohle. Jde o Astorii! Kdybych ji po tom všem opustil, bude muset čelit svému otci a veškerým důsledkům sama. To jí neudělám.“
„Časem by to vyšumělo! Zasnoubení by mohla zrušit ona – to by jí dovolilo zachovat si důstojnost…“
„Děkuji pěkně! A co moje důstojnost?“
„Nemůžeš to udělat…“ všimla si zatvrzelého výrazu v Dracově tváři a zarazila se v půlce věty. „Takže ty to vidíš takhle!“
„Jak přesně?“
„Jsi tvrdohlavý jako mezek! Jsou způsoby, jak z toho ven, ale ty prostě nejsi ochotný o nich uvažovat!“
„A proč se zrovna ty tak staráš? Řekl bych, že by pro tebe mohlo být určitou satisfakcí, když budu žít v mizérii! To by byla odplata!“ probodl ji pohledem a ona mu jej vrátila.
„Doufám, že si děláš legraci! Samozřejmě že nechci, abys byl nešťastný!“ kousla se do rtu a Dracův pohled zněžněl.
„Děláš to pořád… hryžeš si ret,“ řekl. „Škoda, že jsme se nepotkali před rokem, nebyl bych v tomhle průšvihu.“
Zamračila se. „Jak to myslíš? V čem by byl rozdíl?“
„Nikdy bych nesouhlasil s tím sňatkem, kdyby ses vyskytovala poblíž,“ řekl věcně, ale Hermiona na něj udiveně zírala. Uvědomil si její pohled a pokračoval. „Myslím, že mě nutíš vidět věci jinak…“
„Jak?“ zašeptala, a vnímala, jak jí prudce tluče srdce.
„Úplně nebelvírsky; věrnost, morální zásady a takové ty věci. Děláš to bez váhání a tím mi měníš úhel pohledu. V noci jsem poslal domů ženu! Ženu, se kterou bych se s největší pravděpodobností pomiloval! Jen proto, že ses objevila u mých dveří, vypadalas utrápeně, vystrašeně… a očividně ses se mnou milovat nechtěla!“ Draco zmlkl a pohledem sklouzl na své ruce. „Jak jsme se dostali k tomuhle?“ zeptal se.
Usmála se na něj. „Jsem ráda, že konečně začínáš vidět své omyly! Moc lituji, ale k milování potřebuji trochu citu…“ kousla se do rtu, pak si to uvědomila a oba se rozesmáli.
„No, citu mám pro tebe víc než jen trochu… víc než se komukoli jinému povedlo ve mně probudit za velmi dlouhou dobu,“ řekl tiše. Hermiona se přestala smát. Hleděla na něj. Draco by nikdy nic osobního neřekl přímo, ale uměla číst mezi řádky, a jestli to dobře chápala, právě řekl, že ji má rád.
„Proč? Jak to myslíš?“ zeptala se. I její hlas byl tichý.
Draco upřel zrak na její tvář, ale přímo do očí jí nepohlédl. „Ale, to nechceš vědět… řekněme, že kdo se jednou spálí, podruhé se ohni vyhne. Už jsem se poučil, jak tvrdé důsledky může plýtvání city mít, a nedovolím, aby se to opakovalo.“
„To se pleteš, chci to vědět,“ odporovala mu.
„Proč? Přece se opravdu nemůžeš tak moc zajímat o mou minulost.“
„No, ale dává to smysl, ne?“ řekla. „Poznám tvou minulost, tvá současnost už je mi známá. Můžu tedy dost dobře odhadnout i budoucnost, ale pořád mi k tomu dost chybí. A zdá se, že je to ta podstatná část.“
„Já o tobě všechno nevím,“ poznamenal Draco. Věděla, že získává čas. Rozhoduje se, co jí řekne.
„Co bys rád věděl?“ trochu se ušklíbla, rozhodně byla ve výhodě. Nebylo moc toho, co by už nevěděl, a tak jí bylo jedno, na co se zeptá.
„Byl Joshua tvůj první milenec po Weasleyovi?“ oplatil jí Draco stejným úšklebkem.
„Vážně chceš vědět právě tohle?“ zeptala se a její hlas prozradil zmatek z nečekané otázky.
„Noo. jen se snažím dostat k tomu, co mě opravdu zajímá…“ prohrábl si vlasy, což způsobilo, že na něj Hermiona chvíli zírala.
Zamračila se. „Proč mám pocit, že mě tvé otázky nepotěší? Ale to je jedno, ptej se dál.“
Draco se zasmál. „Kdyby Weasley zítra přišel žebrat ke tvým dveřím, uvažovala bys o tom, že ho vezmeš zpátky?“
„Cože? Ne! Proboha, samozřejmě, že ne!“ zatvářila se znechuceně. „To byla školní láska, trvala pár měsíců. Jsme jen kamarádi, a tak to má být.“
„A co kdyby přišel škemrat Joshua?“
Zavrtěla hlavou. „Proč se ptáš zrovna na tohle? Uvažovala bych o něm ještě míň než o Ronovi. Choval se jako naprostý pitomec. Skutečně nevidím jediný důvod, proč ho mít ráda, takže absolutně ne.“
„Krum?“ vybídl ji a pak se rozesmál jejímu výrazu.
„Viktor? Žertuješ?“
„Jo, utahoval jsem si z tebe,“ souhlasil. „Takže jsi nikdy neměla zlomené srdce?“
Zírala na něj, naprosto ohromená jeho otázkou. „Hmm… ne, myslím, že ne,“ zamumlala.
„Dobrá, doufám, že se ti to nikdy nestane,“ odpověděl Draco a Hermiona sledovala, jak se probírá ze zamyšlení. „Ty a Blaise…?“ nechal větu vyznít do ztracena.
„Není žádné já a Blaise. Rychlá sklenička jednou večer jen stěží znamená vztah,“ namítla. Cítila, jak se jí zrychluje tep, když se tón rozhovoru měnil. Ptá se Draco na to, na co si ona myslí? Uvědomila si, že znovu promluvil.
„A dvě jídla, pokus mě svléknout, pár přespání, několik hádek a plánovaná večerní nezákonná činnost? Mohlo by to znamenat, že tady vzniká vztah?“ sondoval Draco s mírným úsměvem a upřímným výrazem ve tváři. Byla si zcela jistá, že si to jenom nepředstavuje. Je možné, že s ní flirtuje? Naznačuje, že by se mohli stát víc než přáteli? Ohromeně na něj hleděla, neschopná vymyslet odpověď. Vědomě si odkašlal a Hermiona si uvědomila, že ho to prodlužující se ticho znervózňuje. Právě jí projevil své city (což bylo víc, než by se kdy od Draca Malfoye odvážila čekat) a ona na něj jen zírala jako idiot.
Cítila, že její nervy jsou napnuté k prasknutí, a pospíšila si promluvit. „Rozhodně by se to dalo považovat za přátelství,“ a než stačil odpovědět, dodala: „jenže, aby to spadalo do kategorie vztahů, chybí tu polibky…“ Žertovala, ale viděla, jak Dracovo obočí překvapeně vyjelo vzhůru. Odkašlal si.
„Je to výzva?“ zeptal se, ale než stihla něco říct, začaly odbíjet velké hodiny v rohu obchodu.
„Páni! Viděl jsi, kolik je? Pospěš si, nebo přijdeme pozdě,“ vyhrkla Hermiona. Byla moc ráda, že se vyhnula odpovědi na Dracovu poslední otázku.
Poznámka autorky: Dobrá, tak Draco toho tak strašně moc nepřiznal, ale jsem si jistá, že všichni přemýšlejí o tom, co se mu stalo. Doufám, že se vám kapitola líbila… příští bude trochu víc akční…