Preklady fanfiction Harryho Pottera

Část druhá: Čekající vlk

Kapitola 19. Otázka viny

Bradavice, začátek listopadu 1996

Na všechny prostory bradavické ošetřovny se sneslo hrobové ticho.

Zdálo se, že potrvá věčně.

Zíraly na sebe dvě nehybné postavy; mladší muž s lehce prošedivělými vlasy a se zraněným krkem se zády opíral o čelo postele a sledoval staršího muže. Ten seděl na kraji jeho lůžka a snažil se uklidnit, aby mohl pokračovat. Nebyl to snadný úkol.

„Ani tehdy jsme si nebyli jistí.“ Ta slova rezonovala pod tíhou dříve vyřčeného; v průběhu vyprávění Reynard Lupin nezmírnil stisk synovy ruky. „Ano, měli jsme mnohem větší naději, než jsme se předchozí noci vůbec odvážili snít, ale stále jsme nevěděli, co se stane po tvém prvním úplňku. Bariéru sis vytvořil, to ano, ale netušili jsme, jak zvládneš další invazi vlka, zvláště když jsem ti vzal vzpomínku na tu první. Měl jsi začít od začátku. Snažili jsme se ti to co nejvíc vysvětlit – ale jak bys vysvětlil tříletému dítěti koncept vlkodlactví? Ten měsíc jsme vřele opatrovali každý den – taky mohl být náš poslední společný. A když přišel úplněk…“ Mírně zakolísal hlasem a stiskl synovy prsty, jako by se chtěl ujistit, že tam stále je, živý, dospělý a při smyslech. „Ta noc nám oběma málem zlomila srdce. Nikdy v životě jsem se necítil tak hrozně jako v tu chvíli, kdy jsem sledoval Dianu, jak tě po schodech nese do sklepa a nechává tě ve tmě, zmateného, indisponovaného a nahého, abys sám čelil proměně. A pak jsme seděli v kuchyni a poslouchali, jak křičíš, zatímco měsíc stoupá…“

„Tati, stačí.“ Remus zakročil, než se otec ještě víc rozruší. Volnou rukou stiskl jeho rameno. „Nemusíš…“

Otec zvedl oči k synovým. „Ale já musím. Remusi, držím to v sobě už čtyřiatřicet let a sotvakdy jsem to probral s tvojí mámou ze strachu, že ji opět znepokojím. Jakkoliv to zní sobecky, potřebuju si o tom promluvit.“

Remus si povzdechl. Jeho šokovaná mysl se snažila vstřebat odhalení, která přineslo otcovo vyprávění o minulosti. Abraham Kane je Ábel Isaac. V první řadě jeho bratranec. A nebýt otcova nečekaně rychlého stopování a bryskního myšlení v nemocnici, jemu samému by buď byla eutanázií dopřána smrt, nebo by se zlatýma očima šílel U Vyjící smečky a pro nic za nic by vraždil kamarády a rodinu.

Zachvěl se při pomyšlení, jak blízko číhal jiný osud.

Vybavil si, jak se rodičům nepodařilo utajit ten obrovský šok a hrůzu, když se dozvěděli pravdu o jeho incidentu zdivočení v roce 1981. Musela ožít jejich nejhorší noční můra z dob jeho dětství.

„Ta první noc, když jsme poslouchali, jak se dole přeměňuješ, škrábeš stěny, vyješ a řveš – byla to agónie,“ pokračoval Reynard ve svém příběhu a s pohledem upřeným do daleké minulosti se opět ponořil do té nejbolestnější vzpomínky. „Naše dítě trpělo nezměrnou bolestí a my ani nemohli říct, zda dalšího rána bude synem, kterého jsme milovali. Ale když měsíc zapadl a ty jsi ztichl, tvá matka se odvážila otevřít sklep a tam jsi byl. Bolavý, ano, poškrábaný od hlavy k patě, zmatený, celý paf, vzlykal jsi a byl jsi neuvěřitelně rozrušený, ale to se s trochou času dalo napravit – nám záleželo na tom, že jsi byl stále sebou. A věděli jsme, že teď už bude jednou provždy vše v pořádku.“

Volnou rukou si nepřítomně pohrával s holí. „Lhal bych, kdybych řekl, že to pak bylo snadné – každý úplněk byl pro nás téměř stejně hrozný jako ten první. A nešlo jen o změnu životního stylu – alespoň u mě to vyžadovalo vážný duševní obrat. Během jediné noci jsem od nenávisti k vlkodlakům přešel k lásce k synovi vlkodlakovi.“ Jeho pokřivený úsměv si nesl nádech nejistoty, jako by se bál synovy reakce na svůj dřívější postoj. „Musel jsem si chvíli zvykat.“

Remus se také usmál, povzbudivě. „To si dovedu představit.“

Reyův úsměv ztratil na nejistotě. „Takovými, jako je Kane a jemu podobní, budu vždy pohrdat,“ připustil procítěně. „A po tom všem, co nám provedl, na tom nevidím nic špatného. Jsou vlkodlaci a vlkodlaci a svět by byl lepším místem, kdyby lidé ten rozdíl lépe chápali. Ale když přijde na to, čím sis prošel ty a tobě podobní, takoví, kteří o vlkodlactví nežádali, nechtěli je, nedopustili, aby jim vzalo životy – za jejich práva budu bojovat do posledního dechu.“

Remus se široce zazubil; věděl jistě, že otec říká pravdu. „Tohle vím. Minulé Vánoce jsem tě vytáhl z ministerské cely, kdes trčel za zvalchování toho odpůrce vlkodlaků na Příčné ulici, pamatuješ?“

Rey si odfrkl, ale úsměv měl ironický a trochu pokřivený. „Ten chlap byl idiot. Nevěděl, co plácá. A začal si – odmítám uvěřit, že do toho plakátu jsem strčil náhodou. Kromě toho jedna pěkná rána holí není zvalchování, děkuji pěkně.“

Sklony ke škádlení Remus zdědil po matce. „Ten zpěvák koled tě popsal – jak jen se vyjádřil? Ach, ano, prskající šedovlasá koule vzteku. Upřímně, tati, máš štěstí, že ten idiot nevznesl obvinění.“

Rey se usmál poněkud zlotřile. „Třicátník a nechá se sejmout sedmdesátiletým chromajzlem? Příliš ho to ztrapnilo.“

Krátký smích na chvíli odlehčil náladu. Ale jen na chvíli.

Reynard se zachmuřil, jakmile se zadíval na svého pobledlého syna opět schouleného v nemocniční posteli. Očima přeběhl na rudé šrámy na krku.

„Měl jsem ti o tom povědět dřív,“ zazněl tichem jeho šepot. „Kdybys věděl, mohl jsi být připravený…“

Remus se posmutněle zasmál. „Tati, jsem učitel obrany proti černé magii. Očekává se ode mne, že budu připravený. I sám se můžu docela snadno dostat do potíží, aniž bys bral všechnu vinu na sebe.“

Rey zavrtěl hlavou. „Ale stejně… To paměťové kouzlo bylo v dané chvíli nezbytné, to teď už snad chápeš, ale měl jsem ti o tom říct, když jsi povyrostl. Ale tolik jsme se báli, že pokud ti to prozradíme a ty si vzpomeneš, mohlo by se všechno vrátit…“ Zhluboka si povzdechl. „Celé tvé dětství jsme se snažili tě chránit, udržet tě od všeho, co by tě mohlo rozrušit nebo nějak trápit. Měli jsme strach vzít tě z domu, přijít kamkoliv, kde by tě mohlo potkat ono opovržení a předsudky, které lidé vůči vlkodlakům chovají. Absurdně jsme tě rozmazlovali, to si zpětně uvědomuji, ale v té době bylo v našich myslích vše tak čerstvé – co se stalo, co by se znovu mohlo stát, pokud bys ztratil vládu nad emocemi. Přiznávám – nějakou dobu jsem tě nechtěl pustit do Bradavic, i když tě přijali.“

Usmál se, slabý úsměv si však nesl nádech stále bolavého smutku. „Ale Diana – viděla, že tě samotářství neuspokojuje. Viděla tvůj pohled, když jsi sledoval děti hrající si poblíž statku, to melancholické potěšení, kdykoliv jsme se odvážili mimo Příčnou ulici nebo Prasinky. A věděla, že navzdory našemu strachu Bradavice budou pro tebe to nejlepší.“ Jeho úsměv se rozšířil při další vzpomínce. „Ach, bojovala jako tygřice s Armandem Dippetem, který jí řekl, že Bradavice nepřijmou mezi žáky vlkodlaka. Občas bych přísahal, že šel do důchodu, jen aby ho nechala na pokoji. A pak se ředitelem stal Brumbál, matčin nejbližší přítel z učitelského sboru…“

Oba muži si vyměnili úsměv, než Rey opět vyhledal synův pohled. „Tehdy asi byl čas ti to říct. Přišli jsme o výmluvu, že jsi příliš malý – pokud jedenáct stačilo na Bradavice, stačilo to, abys pochopil. Ale tolik tě nadchla představa, že půjdeš do školy – nemohli jsme ti to pokazit.“

Povzdechl si a sklonil oči. „Rozhodli jsme se, že ti to řekneme, jakmile se nás zeptáš. A s jistou nervozitou jsme očekávali tu nevyhnutelnou otázku. Ale ona nepřišla; nezeptal ses. A oba jsme si tajně oddechli.“ Opět se podíval na Remuse a tázavě zvedl obočí. „Často jsem si říkal – proč ses nezeptal? Muselo ti to vrtat hlavou.“

Remus při té vzpomínce zavřel oči. „Zeptal jsem se. Když mi bylo devět, zeptal jsem se mámy. Rozplakala se. Pak už jsem se bál ptát pro případ, že…“ Sundal ruku z otcova ramene a unaveně si promnul čelo. „Nemohl jsem vystát představu, že je mamka kvůli mně rozrušená. A jestli ji jedna nevinná otázka dokázala tolik zranit…“

Reynardův stisk synovy ruky zesílil. „Remusi, byl jsi to nejcennější, co jsme v životě měli – a tím nejcennějším i nadále zůstáváš. Byl jsi naše jediné dítě, jediné, které jsme mohli mít, a oba jsme tě velmi milovali. Včera jsem málem dostal infarkt, když mi Albus Brumbál krbem zavolal, že ti Abraham Kane roztrhl hrdlo.“ Najednou vypadal strhaně a unaveně. „Té noci s Kanem, té noci, kdy jsi byl pokousán, jsme prošli tím nejhorším, čím jsme kdy mohli projít. Byla to ta nejhorší noční můra, horší než naše nejhorší noční můry do té doby, a byla to realita. Nejdřív jsme si mysleli, že zemřeš, nebo hůř, že budeš jako on. Pak jsme zjistili, že jsi pokousán a  zbrocený krví a sledovali jsme, jak se před našima očima svíjíš a křičíš a zuříš jako zdivočelý. A věděli jsme, že tam někde pod tím je náš syn, ale nemůže se dostat ven a je pravděpodobně vyděšený. Nemůžeš vinit matku, že se při tom pomyšlení rozplakala.”

Remus zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že ne. Ale to jsem nevěděl. Byl jsem děcko a rozplakal jsem maminku. Skoro nikdy nebrečela a já to způsobil. Nechtěl jsem to zopakovat.“

Rey zamyšleně přikývl. „Diana mi o tom později řekla. Ale neuvědomili jsme si, že to bude mít na tebe takový dopad.“

„Mamku jsem miloval. Myslíš, že jsem ji chtěl znovu rozplakat jen kvůli uspokojení své zvědavosti? Řekl jsem si, že je to minulost a že na ní nezáleží. Stejně se nedala změnit.“

Rey chvíli hleděl do stropu. „Ne, nedá se změnit. Ale bohužel, záleží na ní.“ Znovu si povzdechl a vrátil pohled k synovi. „V Bradavicích jsi byl tolik šťastný, šťastný s kamarády. A pak, když jsi dostudoval a zapojil se do války… Jak bychom ti mohli přidat další břemeno? V ty hrozné dny jsme se o tebe tolik báli – ne protože jsi byl v ohrožení života, ale kvůli tomu stresu, zármutku, strachu; co kdyby tě přemohly? Začalo se zdát, že bychom ti měli vše prozradit, i kdyby jen abychom tě varovali, jak důležité je zachovat si kontrolu. Ale odkládali jsme to a odkládali, protože jsme si mysleli, že máme čas…“ Slova se vytratila do mrazivé prázdnoty, oči uštvané. „Neměli jsme ho.“

Remusovou hrudí se rozlil chlad. „1981.“

Otec přikývl. „1981.“

Remus si pomalu uvědomil tu hrůzu. „Dva incidenty zdivočení. Ale pravidla té doby nařizovala zabít mě i bez soudu. Dokonce i podle dnešních standardů bych měl být zavřený a pravděpodobně i v Azkabanu.“

Rey se snažil zachovat klid. „Věř mi, vím. Když nám tehdy Alastor celý zakrvavený letaxoval, jak jsi ho ve svém běsnění praštil…“

Otřásl se. „Kdyby u toho tehdy byl kdokoliv jiný krom Alastora a Albuse Brumbála – jen dobrá vůle těch léčitelů a ostatních bystrozorů, kteří mlčeli, když jsi byl dítě… slovíčko by stačilo. Alastor musel Jasperu Castletonovi téměř vyhrožovat, aby to nehlásil, když tě registrovali, a ten ho za to nepřestal nesnášet. A v době tvého… incidentu byl na vysoké pozici. Kdyby jen ceknul…“

Remusovi se žaludek stáhl hrůzou nad blízkostí konce. „Tati, omlouvám se, ne…“

„Hned s tím přestaň!“ Reynard ostře utnul synova slova. „Nemáš se za co omlouvat, opravdu ne. Nemohl jsi ovlivnit události toho dne, nevěděl jsi, že jsi mnohem zranitelnější, než bys měl být. A vzhledem k velikosti tvého zármutku, i kdybys věděl…“

Zavřel oči a konečky prstů volné ruky si promnul čelo. „Tehdy jsme ti to měli říct. Bez vytáček. Ale najednou se to stalo, najednou se naše obavy staly skutečností a my byli tak vyděšení…“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Tentokrát, když Rey promluvil, zlomil se mu hlas. „A když zemřela tvá matka, zase jsem se tolik bál… truchlil jsi, byl jsi hrozně rozzlobený, mohl jsem ztratit tebe stejně jako ji…“

Hradba povolila. Reynard Lupin se zhroutil a čtyřiatřicet let potlačované slzy vyhrkly.

Remus se okamžitě vrhl vpřed a objal svého vzlykajícího otce, aby si jej přitáhl do uklidňující náruče. Rey přilnul k synovi, zabořil mu tvář do ramene a v náhlém návalu vypustil celoživotně zadržované emoce, sestřinu smrt, tu strašnou noc v lese, pokousání, děsivé zvuky všech těch úplňků, synův incident zdivočení, manželčinu smrt, vše, co kvůli vnějšímu zdání síly zadržoval za zdmi, které nyní povolily.

Pláč chvíli trval.

Remus plakal také. Plakal pro svou matku, pro otcovu bolest, ztracené kamarády a zničenou rodinu. Sdílel otcův zármutek a plakal.

Nakonec obě bouře slz pominuly, otec a syn se pomalu odtáhli, bledí, s mokrými tvářemi a lehce na rozpacích, když si s popotahováním vyměnili pochmurné úsměvy.

„No, to bylo vzrušující,“ poznamenal Remus záměrně nonšalantně. Rey upřel na syna zarudlé oči a hraně se zamračil.

„Tak hele,“ odsekl a pozvedl hůl. „Zatím se mi nepodařilo dostat do tebe nějakou disciplínu, ale nikdy není pozdě začít.“

Remus se zakřenil. „Pomohlo by, kdybych se převlékl za protivlkodlačího aktivistu?“

Rey se snažil potlačit úsměv, ale grandiózně selhal. „Dobrý bože, chlapče, tolik se podobáš své matce. Věděl jsem, že jí nemám dovolit, aby tak často deformovala tvoji mysl, když jsi byl malý a vnímavý.“

Remus se znovu zasmál. „Myslím, že ji zdeformovala genetika.“ Odmlčel se a dovolil si přejít k vážnějšímu tématu, když se s obavami dotkl otcovy paže. „Jsi už teď v pořádku?“

Rey mávl rukou, čímž dal Remusovi výmluvně najevo, že je ještě roztřesený, ale raději by zemřel, než by to synovi přiznal. „Jsem v pořádku,“ pravil tiše s nepatrným zachvěním v hlase, které se snažil zakrýt. „Jen jsem měl dlouhou noc, jak jsem se o tebe strachoval a o všem přemýšlel. Pak jsem převyprávěl celý příběh a mluvit o době, kdy tvá matka…“ Odhodlaně se nadechl. „Stále to bolí. Asi pořád bude. A i kdybych žil tři století, nikdy mi Diana nepřestane chybět. Další věc, za kterou vděčíme Kaneovi…“

Cože?

Ta slova nešla přeslechnout. Remusova hlava se zvedla a Rey rychle zavřel ústa. Do očí se mu vkradl strach, že mu uklouzlo něco, co by mělo zůstat skryto. Ten nedávný intenzivní výbuch emocí zjevně otřásl jeho vyrovnaností víc, než si myslel.

„Co jsi říkal?“ Remus ostře zabořil pohled do svého otce.

Vsadil by se, že se Reynard pokusí zatloukat. „Opravdu o nic nejde, zapomeň na to…“

Teď byla řada na Remusovi, aby utnul otcova slova. „Ne, tati, nezkoušej to, ne po tom všem, čím jsme si prošli. Vím, co jsem slyšel. Co jsi tím myslel?“

V Reynardově pohledu se zračila únava a neskrývané obavy. „Musíš mi slíbit,“ pravil tiše, „slib mi, že když ti to řeknu, neuděláš nic pitomého. Včera jsem tě skoro ztratil a projít si tím znovu bych nepřežil.“

„Slibuju, že budu opatrný.“ Buď Rey ten úhybný manévr nezachytil, nebo byl příliš unavený, aby se hádal. Remus tipoval na druhé a bojoval s bodnutím viny.

Reynard se opět zahleděl do pokrývky, oči podivně prázdné. „Ráno předtím, než tvá matka zemřela,“ pravil tiše, „mi poslala z pařížského hotelu sovu. Psala…“ Jako by se mu slova v krku vzpříčila; přemohl se, aby pokračoval. „Psala, že jí připadá, jako by ji z tržiště někdo sledoval. Myslela… bála se… Psala, že vypadal jako Kane.“

Svět jako by se vychýlil ze své osy. Remus bojoval s ledem, který se chystal jej zcela pohřbít. V šoku se od Reynarda odtáhl.

„Řekl jsem jí, aby se vrátila domů.“ Otec tvrdošíjně nezvedal pohled. „Ale konečně se jí dostalo nějakého uznání za její lektvar a byla tak odhodlaná s ním uspět…“ Povzdechl si. „Nevím nic jistě – nikdo neví. Jen že tvá matka nebyla nemotorná a ani hloupá, že nebylo možné, aby vypadla z okna bez… pomoci.“

Remuse utápěl vír emocí, které hrozily jej přemoci – jen ostré uvědomění, co by to mohlo znamenat, jej udrželo nad vodou.

„Myslíš, že ji strčil.“ Při vyslovování těch slov vír zesílil.

Rey mlčky přikývl.

„Ale proč by ji strkal z okna?“ Souvislá myšlenka, to bylo důležité – musí se držet souvislých, logických myšlenek. „Proč ji prostě nezabil jako Bevanovy?“

Rey se hořce usmál. „Francouzské právní předpisy týkající se vlkodlaků jsou docela přísné. Když zabije zdivočelý, následuje obrovský lov. Myslím, že Kane celé roky číhal, hledal výmluvu, aby se mohl vrátit do země, když už byl skoro zapomenut. To poslední, co potřeboval, bylo vyvolat podobný rozruch, varovat britské bystrozory před možnou hrozbou.“

„Ale proč riskoval mamčino zabití?“ Slova hořce pálila na jazyku.

„Příležitost,“ povzdechl si Rey. „Nemyslím, že věděl, že tam bude. Spíš ji jen zahlédl na ulici a sledoval do hotelu. Shoda okolností. Šance pro něj.“ Ruce a hlas se mu třásly. „Nevím, jestli to provedl naschvál, kvůli pomstě, pro potěšení nebo jen aby viděl, co to udělá s tebou a mnou. Nenašel jsem ho, abych se mohl zeptat.“

Remusovi poklesla čelist. „Tam jsi odešel po pohřbu? Hledat Kanea? Tati, řekl jsi mi, že jen potřebuješ nějaký čas, abys byl o samotě!“

Rey si povzdechl a zatnul zuby. „Musel jsem, Remusi. Šlo o Dianu…“

Remus zalapal po dechu. „Proč jsi mi to neřekl? Šel bych s tebou, pomohl bych…“

„Ne.“ Reynardův hlas byl jako z oceli. „Konečně se ti začal život dávat dohromady. Konečně začal fungovat vlkodlačí lektvar, Albus ti nabídl místo v Bradavicích; jak bych ti to mohl pokazit? Kromě toho jsem si říkal, stále si říkám – co když tě Kane pořád chce zabít, nebo obrátit? V každém případě by tě viděl jako výzvu, to je mi jasné. Za žádných okolností jsem mu nemohl dovolit, aby se k tobě přiblížil…“

„Tati.“ Remus vztáhl ruku a položil ji na otcovu paži. Ignoroval mrazení, které mu proběhlo po páteři, když si vybavil Kaneova slova tehdy v uličce. „Věř mi. Nemám v úmyslu dovolit mu ani jedno. A mluvil jsi o tom, že ty ztratíš mě, co ale kdybych já ztratil tebe? Zabil by tě, kdybys ho našel…“

„Vím.“ Reynard se konečně setkal se synovýma očima. „Ale v té době ta volba nevypadala tak zle…“

Remus pevně vtáhl otce do dalšího objetí. „Už stačí,“ nařídil přísně. „Očekávám hodně dalších let, kdy si z tebe budu utahovat, rozumíš?“

Otec se mu usmál do ramene. „Když to musí být.“

„Musí.“ Remus se uvolnil z objetí a zariskoval úsměv. „Bude to v pořádku, tati. A nemusíš si o mě dělat strach.“ Opatrně si promnul krk. „Jakkoli tomu teď jde uvěřit jen stěží, dokážu se o sebe postarat.“

Reynard se také soustředil na jizvy po Kaneově útoku. „Samozřejmě, že dokážeš.“ Zhluboka si povzdechl a protáhl ramena. „No, jak se zdá, s převracením tvého světa vzhůru nohama jsem skončil. Co zaběhnout k Poppy pro nějaké jídlo? Už musí být poledne.“

Remus tiše přikývl. „To je dobrý nápad.“

Rey se nemotorně, ztěžka opřel o hůl a vzpřímil se, opatrně protřepával zraněnou nohu a prsty si masíroval koleno.

„Zase ztuhlé,“ vysvětloval s pousmáním. „Zatracená záležitost. I můj otec míval problémy s koleny, ačkoli pochybuji, že ze stejného důvodu.“

Zmínka dlouho mrtvého děda v Remusovi vyvolala otázku. „Tati?“

Rey stočil oči dolů a prsty stále bezmyšlenkovitě pracoval na bolavé noze. „Ano?“

„Kdo říkal pravdu?“

Rey se zamračil. „O čem?“

„Kane nebo tvůj otec – o tom, co se stalo s tvojí sestrou. Kdo měl pravdu?“

Otcovy rysy zkřivila bolest a Remus své otázky okamžitě zalitoval.

„Upřímně?“ odvětil tiše. „Nevím, možná Kane opravdu říkal pravdu, kterou mu navykládal Adam Isaac – ale jestli lhal Isaac nebo Kane nebo můj otec, to opravdu nevím. Možná ani jeden z nich neřekl celý příběh. Možná všichni věřili těm svým povídačkám. Nemyslím, že se to někdy dozvíme.“

Remus zamyšleně přikývl. „Nebo o mámě.“

Rey se kousl do rtu. „Nebo o Dianě. Můžeme jen hádat. Zajdu za Poppy pro jídlo.“

Reynard Lupin se obrnil proti ztuhlosti postižené nohy a s podivnou důstojností zamířil pokojem k pracovně Poppy Pomfreyové.

Jeho syn jej sledoval, mysl zaplavenou myšlenkami, které by jeho otec neuvítal.

Kane zabil jeho matku.

Byl si tím jistý. Tak jistý jako otec.

Bude si muset dát pozor. Nebude pošetilý, neudělá další hloupé chyby. Nedá tomu zdivočelému další prostředky, kterými by skrze něj zranil otce. Ale Kane jej pokousal, pokusil se jej změnit na zdivočelého a téměř zničil jeho rodinu. A teď se zdálo, že je zodpovědný za smrt matky, kterou nade vše miloval.

Ta myšlenka jej pálila a mrazila zároveň. Při té myšlence zuřil.

Dodrží slib, který dal tátovi – opravdu bude opatrný. Ale musí jednat. A díky Kaneovu podřeknutí, že mluvil s barmanem, ví přesně, kde začít.

Hned jak mu bude dobře, vrátí se do baru U Vyjící smečky.

PA: Ano, kapitola devatenáct. Nevypadá to v ní jako na bojišti, že? Jakkoliv nevinně vypadá, dala mi zabrat. Dobrý týden jsem ji psala, přepisovala, mazala, znovu psala, upravovala, zírala na obrazovku, pila hojnost rybízového džusu a jedla příliš velké množství čokolády, bila jsem hlavou o stůl a tiše vzlykala při snaze dostat tuto kapitolu na stránku. Celé plochy textu jsem odsunula do složky ‚Vyjmuto‘, která naštěstí nikdy nespatří světlo netu. Proč byla tak těžká? Upřímně si nejsem jistá, ale mezi možné důvody patří skok do přítomnosti poté, co jsem se opravdu pořádně ponořila do minulosti; v době psaní probíhaly olympijské hry a dost mě rozptylovaly, kdykoliv jsem se zasekla; a uvázla jsem na mrtvém bodě, když jsem psala věci kolem Reyovy řeči, kterou jsem si načrtla ještě před kapitolou – nakonec jsem se jí vzdala, vyjmula ji a zbyly jen střípky vysvětlující Dianin pláč. Ale za hlavní problém považuji samotného Remuse – jak jsem plánovala jeho reakce a jak skutečně reagoval, když nastal čas to vše popsat, se ukázalo být dvěma různými bytostmi a dvěma zápletkami; to vše bylo na překážku. Odhalení ohledně Dianiny smrti bylo na pořadu dne už chvíli, ale byla jsem nerozhodná, zda je použít pro vyvolání strachu z, no, ničivé síly – nakonec jsem je použila jako jediný vhodný katalyzátor Remusových motivů, aby se skutečně vydal na útok odpovídající jeho charakteru. Až když tyto elementy kapitoly zapadly, konečně jsem dostala na papír verzi, kterou jsem považovala za správně vystihující – a i když má beta vyjádřila znepokojení, jestli Lupinovi muži nebyli příliš rezervovaní na pláč (má odpověď byla – na veřejnosti ano, ale ne ve své vzájemné přítomnosti a za tím si stojím – dobrý bože, každý občas potřebuje upustit… ;) ) Remusova reakce je možná trochu zdrženlivá, jelikož mnoho čtenářů vyjádřilo očekávání, jaká bude – ale já cítím, že je v charakteru, a na tom asi nejvíc záleží. Tak doufám, že všichni souhlasíte :)