Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 18. Další Zmijozel
Hermiona se nepřestávala cítit neskutečně trapně ani ve chvíli, kdy dorazili do restaurace, kde měli obědvat. Bála se, že se toho pocitu už nikdy nezbaví! Pro Merlina, Draco Malfoy ji našel ve své posteli! Při tom pomyšlení znovu zrudla.
„Přestaň na to myslet,“ řekl Draco z protější strany stolu a podíval se na ni přes okraj svého jídelního lístku. „Myslím, že úplně stačí, když obraz toho, jak se převaluješ v mé posteli, nedokáže pustit z hlavy jeden z nás.“ Zaúpěla, obrátila oči v sloup a Draco se znovu zasmál. Nepatrnou část její mysli těšily škádlivé komplimenty, kterými jí poctil. Starý Draco by ji urazil. Řekl by, že teď musí pokrývky spálit, nebo něco podobného, ale teď už byli dospělí.
„Co by sis dala k jídlu?“
„Nemám hlad,“ odvětila, ale Draco si jí nevšímal a objednal pro oba.
„Po obědě půjdu rovnou domů a třeba bys mi mohl dát vědět, až mě budeš zase potřebovat?“ navrhla, protože nechtěla být na obtíž. Měla v úmyslu trochu se stáhnout do pozadí, aby opět nabyla svou důstojnost.
„Jo, jít po jídle přímo domů, to je dobrý nápad,“ souhlasil Draco. Hermiona si nemohla pomoct, ale i když to byl vlastně její návrh, trochu ji to rozčarovalo. On pak pokračoval. „Sbal si nějaké oblečení a rovnou se vrať zpátky. Pak můžeme jít za Blaisem.“
„Na co ty šaty budu potřebovat?“
„Nemyslím si, že bys měla být sama ve svém bytě, dokud nezískáme nějakou představu, kdo jde po tom lektvaru,“ řekl Draco. „Než to vyřešíme, můžeš zůstat u mě.“
„Ne!“ vyhrkla Hermiona, ale pak si uvědomila, jak hrubě to znělo. „Budu v pořádku, děkuji.“
Draco na ni pohlédl s hlavou skloněnou na stranu. „Možná budeš, ale za to riziko to nestojí.“
„Opravdu, Draco, myslím to vážně. Nemůžu u tebe zůstat, vždyť ani nevíme, jak dlouho to všechno bude trvat!“ potřásla hlavou Hermiona. „Jdu domů.“
„Odmítáš mé pozvání?“ předklonil se a šibalsky se na ni usmál. „Jen pomysli na to, jak by ses mohla pořád rozvalovat v mé posteli!“
Už se nedokázala ovládnout a musela se chichotat. Bylo to tak trapné, ale už i ona v té situaci viděla komiku a Draco to podal tak dobře, že se cítila trochu líp. Vzdychla. Zdráhala se u něj zůstat, ale stejně tak nechtěla být sama doma.
„Ještě jednu noc u tebe přespím…“
Draco se usmál, jako by nad ní vyhrál, což se mu pravděpodobně povedlo. „Věděl jsem, že nabídkou na vyvalování se v mé posteli tě přesvědčím.“
““““““““““““““““““““““““““““““““““““““
Hermiona si doma sbalila malé zavazadlo a chvíli po páté hodině už seděla pohromadě s Blaisem a Dracem, aby společně prošli lektvarové složky. Teď, když byla zcela ponořená do úkolu, s nímž jim pomáhala, její rozpaky zmizely úplně. Některé ingredience smíchali dohromady a ona začala lépe chápat, jakým způsobem lektvar účinkuje.
„Tahle část je opravdu důmyslná,“ řekla, když sledovala, jak směs začala houstnout a měnit barvu. „Teď k tomu přidáme modrou večernici a nevidím důvod, proč by se to nemohlo spojit.“
„Jsem génius!“ ozval se Draco.
„My. Myslí tím nás,“ opravil ho Blaise a zářivě se na Hermionu usmál. „Pořád ještě platí, že tě pak smím vzít na skleničku? Doufám, že ano, protože se na to těším.“
„Já taky, ale možná to bude lepší až zítra večer, dnes ještě přespávám u Draca.“
„Nocuješ u Draca? Už zase?“ zeptal se Blaise.
„Není bezpečné, aby zůstávala u sebe doma sama,“ přerušil ho Draco, než mohla odpovědět Hermiona. „Bude bydlet se mnou, dokud si nebudeme jistí, že je v bezpečí.“
„Jak příhodné!“ otočil se Blaise zpět k Hermioně. „Tak proč dnes v noci prostě nepůjdeš ke mně?“
„Ehm...“ Hermiona se ocitla ve svízelné situaci. Nechtěla nikoho rozzlobit. Kdyby byla upřímná, musela by přiznat, že jí prostě nepřipadá správné jít k Blaisovi, zvlášť když by se s ním šla předtím napít. Najednou ji napadlo, jak podivné je, že bydlet s Dracem jí vadí méně!
„Ne, zůstane u mě. Bude tam v bezpečí,“ odpověděl Draco způsobem, který vyloučil další debatu. Blaise se obrátil k Hermioně.
„Dáme si jen rychle drink, a potom tě vezmu zpátky k Dracovi,“ řekl. Přikývla, ale stále se cítila trapně. Když nechali lektvar zmizet, Draco podotkl, že se ještě zdrží, tak Hermiona odešla s Blaisem. Vstoupili do malého baru o pár ulic dál a našli si stolek u okna. Cítila se trochu provinile, že nechala Draca samotného, když u něj zůstávala na noc, ale Blaise byl veselý jako obvykle a nezdálo se, že ho něco trápí, tak se trochu uvolnila.
„Jak je ti po včerejším večeru?“ zeptal se.
„Jsem v pořádku, vážně to nic nebylo.“
„Jednou Nebelvír, vždycky Nebelvír!“ Nějak se mu povedlo vyslovit to tak, že to neznělo jako nedostatek, jak by to udělal Draco.
„Jak ses vlastně dostal k práci pro Draca?“
„No, stýkali jsme se i po skončení školy. Zkoušel jsem pracovat na několika místech, ale nic mě doopravdy nezaujalo. Bylo to stejné jako ve škole. Nikdy jsem nevynikal v jednom předmětu, byl jsem docela dobrý ve všem. Vlastně jsem na něj jednou večer narazil na večírku, slovo dalo slovo a druhý den jsem pro něj začal pracovat. Vyhovuje mi to, protože dělám od všeho něco. Samozřejmě taky není na škodu, že jsem šéfův nejlepší kamarád!“ usmál se na ni. „Když je na mě protivný, můžu mu říct, že mi za to platí!“
„Je takový každý den?“ zeptala se. Pak se kousla do rtu a doufala, že nebude Draca bránit.
„Lépe řečeno každou hodinu!“ řekl se smíchem. „Ale je to v pohodě, vážně. Teď, když už mu Lucius nedýchá za krk, je úplně jiný než ve škole. Mimochodem, nechci mluvit o Dracovi, ale o tobě. Jak to, že ti ještě žádný muž neleží u nohou?“
„Noo... chvíli jsem s někým chodila, ale nevyšlo to.“
„Proč ne? Byl slepý, blbec, nebo obojí?“
Usmála se na Blaise, potěšená jeho poklonou.
„Vážně si myslíš, že tohle je pro Nebelvírku ta správná lichotka?“
„Zřejmě ne!“
„Jsem opravdu ráda, že mě Draco požádal o pomoc s lektvarem,“ řekla.
„I přesto, že tě přepadli a musíš být Dracovou podnájemnicí?“ usmál se na ni. „Ujisti se, že sis zamkla dveře. Není zvyklý mít ve vedlejší ložnici ženu, mohl by se k tobě chtít připojit! A obvykle nerad slyší ne jako odpověď!“
„To si dovedu představit,“ řekla a Blaise zvedl obočí. „Myslím tím, že chápu - je pro většinu žen atraktivní.“
„Včetně tebe?“
„Pro mě? Ne!... Myslím, že je pohledný, ale není můj typ.“ Uvažovala, jak se tak rychle dostali zase zpátky k Dracovi.
„Tak bohatý, fešák a chytrý není pro tebe ten pravý, Hermiono?“ předstíral, že vstává. „Raději půjdu, protože zřejmě nebudu tvůj typ!“ Oba se tomu zasmáli.
„Draco je příliš sebejistý. Nikdy nevím, jaký se zrovna chystá být. To se mění z minuty na minutu. Legrační Draco, sarkastický Draco, náladový Draco, zábavný Draco... ten výčet by mohl pokračovat do nekonečna,“ pokrčila rameny.
„Jo, ale měla bys trošku přimhouřit oko,“ řekl. „Byl na tom fakt mizerně ve škole i potom, co z ní odešel.“
„Všichni jsme na tom ve škole byli mizerně!“ poukázala. „Moje mizérie měla hodně co společného se zatraceným Dracem Malfoyem!“
Blaise se rozesmál. „Připouštím, že to tak bylo.“
„Tak proč se mu po škole vedlo zle? Vybudoval opravdu úspěšný podnik a zdá se, že si žije víc než pohodlně.“
„Myslím v osobním životě.“
„Aha, myslíš tu věc s Astorií? Řekla jsem mu, že dělá velkou chybu,“ Hermiona se zarazila. Náhle si uvědomila, že o tomto důvěrném sdělení Blaise možná nic neví.
„On ti o tom pověděl?“ podivil se. „Jak se ti podařilo to z něj dostat?“
„Nevím... tak nějak mu to vyklouzlo...“ Hermioně se ulevilo, že Blaise o tom už věděl. „Řekla jsem mu, že mi připadá nešťastný.“
„To že jsi mu řekla?“ Blaise zněl opravdu překvapeně, i když se hlasitě smál. „Jsi vážně legrační.“
„Doufám, že v dobrém slova smyslu.“
„Jasně že v dobrém slova smyslu! Netušil jsem, že jsi zůstala taková, jaká jsi byla ve škole. Většina lidí se k smrti bojí ho něčím podráždit.“
„To je možné, ale já si ho pořád pamatuji jako malou bílou fretku. Asi proto z něj nemám takový strach!“
Blaise se znovu zasmál. Jeho bílé zuby zářily v jasném kontrastu s tmavou pletí. Hermiona se přistihla, že si ho prohlíží. Byl pozoruhodný. Měla ho ráda, byl opravdu milý, zábavně upovídaný a vtipný. Pak jí otravný hlásek v hlavě položil tichou otázku, na niž netoužila odpovědět. Jestliže byl Blaise tak prima, proč musela myslet na Draca, a proč nemluvili téměř o ničem jiném?
„Tak co se to Dracovi stalo?“
Blaise zaváhal. „Nejsem si jistý, že ti to mám říct, je to opravdu osobní věc,“ odmlčel se a pokrčil rameny. „Promiň, asi jsem se o tom vůbec neměl zmiňovat.“
„Měli bychom změnit téma,“ potvrdila Hermiona. Podívala se na Blaise, který ji zamyšleně pozoroval.
„Líbí se ti, viď?“ zeptal se tiše.
„Cože? Ne!“ vykřikla. „Myslím... nemám ho nerada, už dlouho ne, ale ne... nelíbí se mi.“ Vehementně zavrtěla hlavou. „Ačkoli ty se mi opravdu líbíš,“ vyhrkla a začervenala se. Blaise se na ni vřele usmál.
„To je dobře, protože ty se mi taky opravdu líbíš.“
„Dobře,“ pousmála se.
„Tak tě můžu vzít v sobotu ven? A nebudeme se bavit o panu Malfoyovi?“ zeptal se.
„Ano, to by bylo pěkné,“ přikývla Hermiona.
Poznámka autorky: Tohle byla maličko vycpávková kapitola, snažila jsem se trochu pohnout s příběhem kupředu a zároveň nechat víc účinkovat Blaise.