Preklady fanfiction Harryho Pottera

O stropech, neladících botách a nezměřitelné bystrosti

Of Ceilings, Mismatched Shoes & Wit Beyond Measure

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7434213/1/

Autor: calliopeinbloom

Překlad: Lupina                          Beta: marci

Povolení k překladu: Ano (ode dne 15.4.2016)

Humor

Lenka Láskorádová a další

Rating: 9+

Kapitol: 1

Slov: 2192

Shrnutí: Lenka a Moudrý klobouk vedou poměrně zajímavý rozhovor… Cítím povinnost poukázat, že NEJDE O ROMANCI. 

PA: Předpokládám, že vytvoření napodobeniny ztraceného diadému Roweny z Havraspáru je celoživotní touhou Xenophiliuse Láskoráda. Nadto je povídka kanonická, protože Harry a Ron se zařazování nezúčastnili, takže vůbec nevíme, jak proběhlo.

Prohlášení autorky: Je to fikce. Vše, co poznáte, jsem si půjčila od poměrně brilantní osoby; co nepoznáte, jsem beztak pravděpodobně bezostyšně ukradla od někoho jiného. Slibuji, že na konci všechny postavy vrátím tam, kam patří.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží calliopeinbloom. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

PP: Milá Denice, přejeme Ti všechno nejlepší k narozeninám, hodně štěstí, zdraví a rychlé překladatelské prstíky.

O stropech, neladících botách a nezměřitelné bystrosti

Lenka ještě nikdy neviděla tak zajímavý strop, ani ve svém domově připomínajícím zámek ne. Všechny stropy tam samozřejmě už dávno vymalovala tvory z Fantastických zvířat a kde je najít a dalšími, které jí popsal otec. Ale vůbec se nedaly srovnat s velkolepostí toho ve Velké síni v Bradavicích. Tento žil tancem planet, z tohoto na ni něžně pomrkávaly hvězdy. Zamračila se, když nemohla nalézt známé uskupení… ach, ano, tady je…

„Vždy si dávej pozor na Ursa Major,“ pronesla jednoho dne z ničeho nic matka, když kráčely po polích kolem jejich domu.

Lenka se zmateně zamračila. Znala dvanáct způsobů využití dračí krve (dvanáct, pokud jste stejně jako knihy ignorovali třinácté, které objevil její otec) a věděla, co dělat při konfrontaci s heliopatem, a bylo jí jasné, že je nebezpečné provádět experimenty s matčinou hůlkou (zelená barva vlasů až teď vybledla), ale zároveň si uvědomovala, že za jejím obzorem existuje mnoho věcí; některé tam zůstanou, jiné ne.

„Co je Ursa Major?“

Matka na ni pohlédla, pousmála se a jemně jí stiskla ruku. „Je to souhvězdí. Shluk hvězd představující důležitou postavu či příběh,“ vysvětlovala.

Lenka se nad tím zamyslela. „To je hezké. Kdo byl Ursa Major?“

Maminka mlčela tak dlouho, až si Lenka myslela, že neodpoví. „Velká medvědice byla matka,“ pravila, „která své dítě tolik milovala, že pro ně zemřela.“ Pohlédla na dceru, jejíž oči nabraly velikost kol od vozu. „Jen chci, abys věděla, že cokoliv se se mnou stane, vždy tu budu s tebou.“

Lenka mlčky přikývla. Jakkoliv ji vyděsila představa mrtvé matky, jaksi ji uklidňovala myšlenka, že ji bude hlídat z nebe po zbytek jejího života. Díky tomuto rozhovoru Lenku o pár měsíců později nešokovalo, když se ocitla bez ní. Vzdálenější příbuzné Lenčin klid tváří v tvář tak strašné události vyvedl z rovnováhy, a jak šel čas, navštěvovali ji a otce stále méně a méně, až se zdálo, že rodina Láskorádových se skládá pouze z otce, Lenky a jasného, na obloze se třpytícího souhvězdí.

„Láskorádová Lenka!“

Odtrhla oči od stropu a podívala se na vyvýšené místo, kde čekala stolička. Za ní stála poměrně přísná, ale ne nevlídně se tvářící profesorka McGonagallová držící v ruce svitek pergamenu a dost ošuntělý Moudrý klobouk. Lenka se rozhlédla po Velké síni; její vrstevníci na ni zírali se směsicí pohrdání a fascinace. Měla pocit, že na to si asi bude muset zvyknout.

Dala si načas, než vykročila, nasála do sebe tu hromadu studentů, kteří na ni dychtivě hleděli. Bylo to divnější, než čekala. Byla totiž zvyklá na společnost dospělých; otec ani jeho kolegové z Jinotaje se k ní nikdy nechovali jako k malé, ale mluvili s ní jako se sobě rovnou. Lidé jejího věku mívali tendence hodně křičet a provádět rychlé soudy a pro ni to znamenalo přinejmenším kulturní šok.

Dobře viděla na všechny ve Velké síni, než jí klobouk zcela zakryl oči. Koukala sem a tam, ale nic se nezměnilo, tma byla naprostá.

„No, no, no, není tohle zajímavé?“ pronesl jí náhle poněkud sarkastický hlas přímo do ucha.

„Co je zajímavé?“ zeptala se Lenka v duchu. Instinktivně věděla, že ji klobouk uslyší.

Téměř slyšela úšklebek v jeho hlase, když odpověděl. „Mít dalšího Láskoráda ve spárech. Totiž obrazně řečeno.“

Lenka se zasmála. Představa vtipů na chybějící ruce klobouku sice nebyla přitažená za vlasy, ale připadala jí neuvěřitelně zábavná. „Obrazně řečeno,“ souhlasila. „Už jste se rozhodl ohledně mého zařazení?“

Klobouk se uchechtl. „Otázkou je, jestli ses rozhodla ty?“

Lenka se nad tím zamyslela. „Mám představu, kam bych chtěla jít, a taky se ke mně dostala nějaká doporučení od bývalých studentů, ale asi bych raději slyšela informace od zdroje.“ Odmlčela se a kousla se do rtu. Doufala, že její instinkty jsou správné a že klobouk nebude další osobou, která se jejím nápadům zasměje a bude je považovat za výstřední nebo divné. „Mohu si promluvit se čtyřmi zakladateli, prosím?“

Rozhostilo se hluboké ticho. Kdyby měl klobouk oči, zíral by na ni v šoku. Docela znepokojeně se jí zavrtěl na hlavě.

„Už bylo načase!“ Chraplavý, ale vřelý mužský hlas Lence promluvil přímo v hlavě, až málem vyletěla z kůže.

„Ale vážně, Godriku, neděs to nebohé děvče!“ Nový hlas – ženský, dost mateřský a starší než první – pokáral ten předchozí a klobouk se na Lenčině hlavě opět posunul.

„Ach, nejsem vyděšená,“ odvětila Lenka zdvořile, i když trošičku nervózní byla. „Mimochodem, jsem Lenka Láskorádová. Mohu se zeptat na vaše jména?“

„To je ale krásné děťátko,“ zavrkal druhý hlas. „Jsem Helga z Mrzimoru a ten mladý hrubián zde –“ klobouk se pohnul, jako by Helga do někoho žduchla, „– je Godric.“

„Godric Nebelvír, prosím.“ Lenka si najednou představila zrzavého mladého muže s vousy, jak si pompézně upravuje kabát.

„Uklidněte se, děti.“ Přerušil je třetí, mnohem jemnější hlas. „Jsem Salazar Zmijozel. Jsi čistokrevná?“

„Ano,“ odpověděla Lenka mírumilovně. „Také jsem levačka a raději piju čaj z lichokořenu než dýňovou šťávu, ale pochybuji, že na těchto informacích postavíte výběr, který by mohl ovlivnit mých příštích sedm let života. Takže proč by můj původ měl být rozhodujícím faktorem?“

Plný, teplý smích se rozezvučel Lenčinou myslí. „Líbí se mi.“ Čtvrtý hlas zněl, jako by se uculoval. „Říkala jsi, že se jmenuješ Lenka?“

„Ano, madam.“

Lenka opět uslyšela ten smích. „Líbí se mi čím dál víc. A můžeš mi říkat Roweno, jestli chceš,“ dodala jako by mimochodem.

„Děkuji, Roweno. Tatínek se pokouší vytvořit kopii vašeho ztraceného diadému, víte? I když používá velmi odlišné komponenty,“ pronesla Lenka vzrušeně.

Následující poněkud trapné ticho přerušila Helga. „No… ehm, Rowena o svém diadému nechce hovořit. Víš, je to poněkud citlivé téma…“

„Ach, moc se omlouvám, Roweno! To jsem nevěděla,“ zamračila se ustaraně Lenka.

Rowena – nebo alespoň Lenka předpokládala, že jde o Rowenu – popotáhla. „To je v pořádku,“ pravila; její hlas zněl poněkud tlumeně. „Nicméně, bylo nám řečeno, že s námi chceš hovořit.“

„Ano, prosím.“ Lenku potěšila změna tématu, které její novou přítelkyni asi rozrušilo. „Jen jsem chtěla slyšet něco o kolejích přímo od vás. Myslím, že tisíciletí kolejní řevnivosti a fám mohlo pohled trochu pokřivit.“

„Moudré děvče,“ poznamenala Helga s uspokojením. „Umíš tvrdě pracovat?“

Lenka se nad tím zamyslela. „Ano, když mě zajímá to, na čem pracuji.“

„Takže by ses nedokázala zabývat, řekněme, věštěním z čísel?“ zeptala se Helga.

Lenka se nadechla k odpovědi, ale rozmyslela si to. Tatínek se dříve pokusil nastínit jí ‚akademičtější‘ předměty jako věštění z čísel a dějiny čar a kouzel, jelikož doufal, že vážné a seriózní studium v kombinaci se zasněností, kterou zdědila po matce, jeho holčičce zjednoduší život. Dějinám se to podařilo, protože Lence se vyprávění příběhů líbilo a všechno v nich našla; jak se události odehrávaly a pohledy na ně že zcela závisely na tom, kdo příběhy psal, jestli vítěz, nebo poražený. Věštění z čísel však bylo na její vkus příliš černobílé.

„Pravděpodobně ne,“ připustila Lenka.

„Děkuji ti za upřímnost,“ pravila Helga srdečně. „Ale musím ti ji oplatit a říct ti, že Mrzimor pravděpodobně není pro tebe.“

„Já vám děkuji za to samé, Helgo,“ opětovala Lenka s neutuchající zdvořilostí.

„Rozhodla jsi sama, když jsi prohlásila, že tvůj původ není výhodou,“ nic nepřikrášloval Salazar. „Nezostudím zmijozelskou kolej tím, že bych tě do ní zařadil.“

„Nezačínej s tím zase, Salazare!“ rozhořčil se Godric. „Má-li někdo magické schopnosti, bez ohledu na jeho původ máme povinnost jej naučit, jak je správně využít a jak rozvinout plný potenciál. Nejsi k tomuto dítěti spravedlivý.“

„Dobře,“ připustil Salazar kysele. „Dítě, chceš být zařazeno do zmijozelské koleje?“

Lenka se nad tím zamyslela; zažila šílenou chvilku, kdy si představila, co by se stalo, kdyby se klobouk náhle rozhodl vykřiknout: „ZMIJOZEL!“ Ale vzápětí si připomněla chlad, který jako by čišel od zmijozelského stolu. Lenka nebyla z těch, kdo by soudil na základě drbů a pomluv, ale žádný žák tam nevypadal přátelsky; jako kdyby všichni stolovali s obchodními partnery.

„Ne, děkuji,“ odpověděla.

„To je férové,“ Salazarův hlas zastudil a Lenka s podivně exaltovaným pocitem cítila, jak její mysl opouští.

„Vypadá to na soutěž mezi námi, Roweno,“ ozval se Godric a Lenka v jeho hlase slyšela smích.

„Godriku, upřímně, musíš všechno měnit na soutěž?“ zněla rozmrzele, ale působilo to spíš dojmem hraného podráždění mezi přáteli než skutečného popuzení.

„Štěstí přeje odvážnému!“ zahřměl smíchem Godric. „A já o odvaze vím vše, mé děvčátko…“ poznamenal směrem k Lence.

„Myslíte, že jsem odvážná?“ zajímala se Lenka.

„Hm.“ Rozhostilo se ticho, když uvažoval. „Myslím, že bys mohla. Tvé boty ukazují, že tě rozhodně nezajímá, co si myslí ostatní.“

Při zmínce své obuvi se Lenka usmála. Nemohla se rozhodnout mezi mořsky zelenými balerínkami a černobílými mudlovskými plátěnkami, které jí k narozeninám koupila tetička, tak si obula od každého páru jednu.

„Myslela jsem, že by bylo moudré nezatěžovat si mysl, jak by se stalo, pokud bych si nazula jen jedny boty. Celou cestu bych byla naštvaná, že jsem si nevzala ty druhé, a když jsem naštvaná, nepůsobím právě nejlíp. A to není zrovna nejlepší způsob, jak získat přátele.“

Nastalo ticho.

„Vypadá to, že jsem vyhrála, drahý Godriku,“ pravila Rowena pobaveně.

„Myslel jsem, že život není soutěž, drahá Roweno,“ opáčil Godric.

Její odpovědí byl jen smích a slova: „Vítej v Havraspáru, drahoušku.“

Až když Lenka sundala klobouk z hlavy a vrátila jej profesorce McGonagallové, uvědomila si, že poslední část Rowena pronesla nahlas. Teď na ni všichni studenti a pěkných pár učitelů zíralo, protože (jak Lenka zjistila později) poprvé ve známé historii se z klobouku ozval jiný hlas. V okolních očích viděla zmatek a fascinaci a připadala si jako hmyz, který ráda brala do dlaní a prohlížela si ho.

Jestli se takto cítí berušky, pomyslela si Lenka vroucně a zamířila k havraspárskému stolu (kolem kterého se teď nacházeli nikoliv nedůvtipní studenti, kteří zdvořile, ačkoli krapet zdráhavě, tleskali), už nikdy nebudu žádnou zkoumat.

Vzhlédla nahoru, pak vrátila zrak dolů na stůl a záměrně ignorovala otevřené zírání její nové koleje. Mňamky. Lenka se potěšeně usmála sama pro sebe při pohledu na všechny ty slavnostní talíře. Doufám, že bude i dezert.