Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 7. Zahnaná do kouta
Hermiona strávila celý následující den ve zmatku a snaze sladit své svědomí se svými zájmy a potřebami. Měla vážné pochyby o smlouvě s ďáblem – v tomto případě s Dracem Malfoyem – ale holým faktem bylo, že jeho pomoc - tedy jeho peníze - potřebovala. Přesto se bála Draca a důsledků zadlužení se u něj. Včera večer ho poznala z jiné stránky, byl zdvořilý, dvorný a dokonce i zábavný, ale kolik z toho byla jen snaha přesvědčit ji? Vrátí se ke starým návykům, jakmile ji přemluví k souhlasu? Pokud ano, Hermiona si nedovedla představit jakoukoli spolupráci.
Zamkla hned po páté hodině a bloumala po obchodu, neschopná na cokoli se soustředit, protože se ještě nerozhodla, jak mu odpoví. Povzdechla si, když uslyšela zaklepání na dveře, a šla otevřít. Věděla, že by ho naštvalo, kdyby ho sem vytáhla, aniž by se rozhodla. Venku docela hustě pršelo a Draco byl mokrý. Jeho plášť i vlasy pokrývaly malé kapičky vody a byl rozcuchaný. Nějak se mu povedlo vypadat i takhle neupravený stejně přitažlivě jako v elegantním a ležérním oblečení včera u večeře.
„Sundej si ten plášť, jsi úplně promočený,“ vyzvala ho. „Přinesu ti ručník.“
„Je trochu brzo na to, abych se svlékal, Grangerová,“ řekl Draco, zatímco plnil její pokyn, „většinou mám nejdřív rád trochu romantiky.“
Hermiona si od něj vzala plášť a znechuceně na něj pohlédla. „Jen ve tvých snech, Malfoyi!“ řekla, ale pak si uvědomila, že se s ní snažil přátelsky žertovat, tak pro zmírnění svého odseknutí třepla proti němu pláštěm a skropila ho sprškou vody. Chvíli se snažil protestovat, ale pak si na ni na oplátku oklepal vodu z vlasů, což ji rozesmálo. Podala mu ručník, aby si osušil tvář, vlasy i krk. Uvědomila si, že na něj zírá, a odvrátila se.
„Díky,“ vrátil jí ručník a rukama si prohrábl kštici. Hermiona ho zavedla dozadu ke stolu, kde usedli proti sobě.
„Přemýšlela jsem o všem, co jsi mi včera řekl,“ začala rozhovor a přerovnávala přitom papíry před sebou.
„Neřekl jsem ti všechno, protože jsi utekla,“ zdůraznil Draco, „takže jsi své rozhodnutí založila pouze na polovici faktů.“
„Já vím,“ připustila Hermiona. „Uvědomuji si, že by souhlas mohl vyřešit mé finanční potíže, ale chci se rozhodnout, aniž by mě tohle ovlivňovalo.“
„Typicky povýšená a krátkozraká,“ odvětil Draco neomaleně. „Tvé finanční problémy samozřejmě jsou faktorem při tvém rozhodování!“
Hermiona se k němu nad stolem naklonila: „Přesně z toho důvodu jsem váhala! Jak můžu vědět, že z mého života neuděláš naprosto totální mizérii, když slíbím, že ti pomůžu? Zajímalo by mě, kolikrát za den mi připomeneš, že jsem tvou dlužnicí?“
„Malfoyův míchací kotlík zní pěkně, nemyslíš?“ zeptal se Draco, usmíval se a v očích mu plály ohýnky. Proti své vůli se musela smát jeho očividnému škádlení.
„Jen přes mou mrtvolu, Malfoyi,“ kontrovala.
„Půjčím ti peníze na koupi Joshuova podílu v tomto obchodě a můžeš mi je vrátit, až prodáme lektvar. Bude to půjčka, bezúročná, ale půjčka. Nečekám, že se stanu majitelem tvého krámu, Grangerová,“ řekl a přitáhl si židli blíž ke stolu.
„Harry s Ronem vlastní polovinu,“ sdělila mu Hermiona pro případ, že by to změnilo jeho rozhodnutí.
„Já vím,“ prohodil Draco nenuceně. „Oni o mé účasti vědět nemusí, bude to osobní půjčka mezi tebou a mnou.“
Hermiona se kousla do rtu, tohle vypadalo tak skvěle a zároveň tak špatně! „Ale tví advokáti to budou chtít mít oficiální, takže budou muset Harryho a Rona zahrnout, ne?“
„Ne, to je osobní půjčka, která nemá nic společného s mým podnikáním,“ opakoval Draco. „Své peníze můžu půjčit, komu chci. Budeme mít ústní dohodu.“
„Mohla bych utéct a nikdy ti peníze nevrátit... nebo ti je prostě jen nevrátit...“ poznamenala Hermiona.
„To ty neuděláš.“
„Nezdá se mi správné, že mi půjčuješ své vlastní peníze. Myslím ze svého osobního konta! My přece nejsme přátelé, že ne?“ Věděla, že je negativistická, ale její logická mysl potřebovala znát všechny odpovědi.
„Ještě ne.“ Draco na ni nepohlédl, studoval noviny ležící na stole, ale ona si nemohla pomoct a stále na něj zírala. Ještě ne!
„Tak jsme domluveni?“ teď vzhlédl a čekal na odpověď.
„Nemyslím si...“ začala odpovídat, ale přerušilo ji hlasité zabouchání na dveře. Slyšela, jak venku dopadají kapky deště, vstala a vyhlédla zpoza regálu, aby viděla, kdo to je.
„To je Joshua!“ zvolala. „Musíš se ztratit!“ Mávala rukou na Draca, který ani nejevil snahu se pohnout.
„Proč? Neví, proč tu jsem. Můžu být společenská návštěva.“
„Ne, bude vědět, že nejsi... zná tě ze školy...“ Hermioně se nechtělo vysvětlovat, že Joshua ví všechno o Dracovi a jeho pronásledování jí a jejích přátel ve škole.
„No, ale to není jeho věc,“ řekl Draco umanutě. „I když on mokne. Na tvém místě bych mu šel otevřít.“
„Ne, Malfoyi!“ Hermiona ho podrážděně popadla za paži. „Schováš se? Prosím!“
Draco vypadal, že se chystá znovu dohadovat, ale Joshua opravdu silně zabušil do dveří a zalomcoval klikou, takže se nechal Hermionou vytáhnout na nohy a odloudal se za regály. Hermiona se rozběhla ke dveřím.
„Zatraceně, Hermiono, co ti tak dlouho trvalo? Jsem promáčený až na kůži!“ vykřikl Joshua, sundal si plášť a otřepal se stejně, jako před nějakou chvílí Draco.
„Promiň, neslyšela jsem tě.“
„Neslyšela? Museli mě slyšet až v Prasinkách!“ řekl hrubě Joshua. „Šel jsem k tobě do bytu, ale nebyla jsi tam. Co tady děláš v tuto dobu?“
„Dodělávám nějaké věci, byli jsme velmi zaneprázdnění,“ improvizovala rychle Hermiona.
„Opravdu? To je dobře.“ Joshua na ni vrhl zvláštní pohled, zřejmě uvažoval, proč ho nezve dál.
„Tak co jsi chtěl, Joshuo?“ zeptala se, i když mohla uhodnout, proč přišel.
„No... to je to, Antoinette našla dům a...“ Joshua si odkašlal a napřímil se. „Potřebuji své peníze, Hermiono.“
Hermiona zírala na toho mladíka, o němž se kdysi domnívala, že ho miluje. Jak mohl být tak zahleděný do téhle Antoinette, že úplně zapomněl, co k sobě kdysi cítili? Ne že by ho chtěla zpět, to už nikdy, ale věděla, že kdyby byla na jeho místě ona, nikdy by mu to neudělala.
„Dobrá, stále na tom pracuji,“ řekla. „Nelíbí se mi, že na mě pořád dorážíš.“
„No, nemůžu čekat, jinak o ten dům přijdeme.“ Joshua nebyl agresivní, ale nebylo pochyb, že se nenechá odbýt. „Pokud mě nebudeš moci vyplatit do konce příštího týdne, pak chci, abychom podnik prodali. S Harrym a Ronem jsem už mluvil.“
„Cože jsi udělal? Jak ses opovážil?“ vybuchla Hermiona. „Neměl jsi právo říct jim to, dokud ses nejdřív nedohodl se mnou!“
„Tady není nic k dohodnutí. Mám naprosté právo žádat, aby se podnik prodal, když potřebuji své peníze.“
„Nemluvím o tom, na co máš právo podle smlouvy, Joshuo!“ Hermionin hlas znepokojivě stoupl, „ale o tom, že se máš ke mně chovat s jistou úctou! Náš vztah pro tebe zřejmě znamenal opravdu málo, ale to ti nedává právo se na mě teď vykašlat!“
„Nebuď tak přecitlivělá. Harry s Ronem byli dost tvrdohlaví, ale každopádně si o tom s tebou promluví,“ bránil se Joshua.
„O to nejde!“ Hermiona cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Pak ve svém zorném poli zachytila pohyb za Joshuovými zády. Stál tam Draco, dosud skrytý za regály, a gestikuloval, mnul prsty, jako by počítal peníze, a ukazoval na Joshuu. Hermiona přesně věděla, co tím chce naznačit – řekni mu, že budeš mít peníze, ať sklapne, že je dostane. Hermiona se zarazila, upřeně zírala na Joshuu, který jí pohled vracel.
„Neprodám svůj obchod, Joshuo.“
„Nemáš na vybranou.“
Polkla a koutkem oka sledovala Draca. Nehýbal se už, ale jeho zprávu obdržela. Probodával ji očima a ona cítila, že jí začínají povolovat nervy. Dovolila si naposled pohlédnout na Draca, a byl to výraz jeho tváře, co jí nakonec dalo sílu se vzchopit. Nebyla v ní teď žádná arogance, jen povzbuzení, porozumění... nebyla si jistá, jestli si to jen nepředstavuje, ale díval se na ni laskavě a vroucně. Na zlomek vteřiny se jí neuvěřitelně ulevilo, protože Draco Malfoy jí stál poblíž, rozhodně na její straně a plně chápající, jak se cítí. Trvalo to jen okamžik, než konečně podlehla.
„Ve skutečnosti mám na vybranou. Dostaneš své peníze... do konce týdne...“ trochu se zajíkla; nebyla si jistá, jestli je to vůbec možné, ale koutkem oka viděla, jak Draco nadšeně přikyvuje. „Už sem nechoď, dám ti vědět, jakmile je budu mít.“
Joshua přimhouřil oči. „Teď jsi mi řekla, že na tom stále pracuješ, jak mi je tedy můžeš najednou slíbit do konce týdne?“
„To není tvoje věc, jak to udělám,“ řekla mu přímo Hermiona. „Teď jdi!“
Joshua se naklonil blíže k ní. „Prosím tě, nepokoušej se mě oblbnout, Hermiono. Není dobré to oddalovat. Když nebudu mít peníze, obchod bude na prodej.“
„Neopovažuj se mi vyhrožovat!“ stála si za svým Hermiona. Viděla, že Draco vykročil k nim a zoufale se snažila naznačit mu, aby se nepřibližoval. Popadla Joshuův promočený plášť a vrazila mu ho do náruče. „Jdi!“
Joshua na ni naposled pohlédl, než se obrátil a práskl za sebou dveřmi. Hermiona se za ním chvíli dívala. Srdce jí bušilo až v krku. S čím to právě souhlasila?
„Výborně. Myslím, že jsme právě uzavřeli smlouvu, slečno Grangerová.“ Dracův hlas se k ní nesl přes celý obchod. „Byla jsi velmi působivá. Choval se jako debil a tys mu skvěle vzdorovala! Jaký druh chlapa vyhrožuje ženě? Takový slizký ubožák! Chtěl jsem ho popadnout pod tím vyzáblým krkem.“
I kdyby Hermiona nebyla zmatená už teď, nemohla by být více překvapená tím, že se za ni Draco postavil. Přešel k ní a nabídl jí ruku.
„Udělejme to oficiálně, potřesme si na to.“
Dlouhou chvíli zírala na jeho ruku. „Slibuješ, že neskončím v Azkabanu?“
„Slibuji.“
„A nebudeš totální kretén?“
„Promiň, to slíbit nemůžu,“ zakýval svou napřaženou rukou. „Dohodnuto?“
Hermiona rychle přikývla a potřásla mu rukou, než si to rozmyslí. Nestihla se ani nadechnout, když Draco znovu promluvil: „Teď nastal čas, abych ti vysvětlil, k čemu lektvar je. Ten lektvar způsobí, že žena udělá přesně to, co chce muž, který jí lektvar dal, jestli ti to dává smysl.“ Draco se ušklíbl při pohledu na výraz absolutní hrůzy v Hermionině tváři. „Kolikrát za den to chce, jak to chce, a ona bude šťastná, že mu může vyhovět, jestli mi rozumíš…“ Draco se stěží ovládl, aby při pohledu na Hermionu nevybuchl smíchy.
„Brr!“ řekla znechuceně. „Prosím, řekni mi, že tohle ani trochu neodpovídá jeho účinku!“ prosila.
„Ne, bohužel ne. Mimochodem, na nic z toho já lektvar nepotřebuji,“ Draco tu odpověď doprovodil namyšleným úšklebkem.
„Ale prosím tě!“ Hermiona mu oplatila grimasu a oběma rukama si prohrábla vlasy. „Co jsem to ksakru právě udělala?“
Poznámka autorky: Tato kapitola je dlouhá, v těch dalších budou Draco s Hermionou muset najít způsob, jak získat životně důležitou ingredienci. Prosím komentáře…