Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 4. Poslední upomínka
„Všechno v pořádku?“ zeptala se Hermiona, když Joshuu pouštěla dovnitř.
„Ano... tedy jaksi...“ nedokázal jí pohlédnout do očí a ona věděla, že to nebudou dobré zprávy. „Můžeme se posadit?“
Hermiona cítila, jak se jí z něj zvedá tlak. Dovedla uhodnout, o co asi půjde, a to, jak náhle trval na tom, aby dostal své peníze zpět, jí bylo nepříjemné. „Ne, Joshi – prostě to vyklop, ať to máme za sebou.“
Joshua na ni zíral, ve tváři překvapení nad jejím nezvykle nevlídným postojem. Zdálo se, že se musel zhluboka nadechnout, než promluvil.
„Potřebuji zpět svou investici. Už nemůžu čekat, potřebuji ji teď.“
Hermiona si založila ruce v bok: „Joshuo, můžeš mi říkat třeba tisíckrát za den, že potřebuješ peníze, ale tím je teď okamžitě nezískám!“
„Vím, že je to těžké, ale čekal jsem dlouho a máme… mám plán, k němuž je potřebuji,“ opravil se Joshua, ale ne dříve, než si Hermiona povšimla množného čísla.
„Joshi, já ty peníze nemám!“
„Nemůžeš požádat Harryho nebo rodiče?“
„Ne! Dali mi, co mohli, nemají nevyčerpatelné zdroje!“
„A co půjčka?“ Joshua se rozpačitě vrtěl, stále se jí nedokázal podívat do očí a Hermioně ho bylo skoro líto. Věděla, že by na ni netlačil, kdyby neměl důvod, a nemusela by hádat dvakrát, kdo byl tím důvodem!
„Ale já už jsem si na to tenkrát půjčku vzala, pamatuješ?“ vjela si rukama do vlasů.
„No, není to můj problém, kde vezmeš peníze, ale já je potřebuji,“ jeho tvář ztvrdla a ústa se sevřela v pevnou linku.
„Vydrž chvíli a já je vyčaruji…“ Hermionin hlas byl prosycený jízlivostí, mávala rukama ve vzduchu.
„Nemusíš být jedovatá,“ odpověděl Joshua, „nesluší ti to.“
Přimhouřila oči nad jeho blahosklonným tónem. „Myslím, že jsi nerozumný a nespravedlivý. Ze všech lidí na světě bys právě ty měl znát mou finanční situaci.“
„Všichni máme nějakou finanční situaci,“ přitáhl si plášť blíž k tělu a ona vycítila změnu atmosféry. „Musím si stát na svém, Hermiono. Potřebuji ty peníze do konce příštího měsíce, a když to nepůjde, budu muset trvat na prodeji podniku.“
„Cože?“ zaječela na něj Hermiona. „Ty chceš prodat můj obchod?“
„Nechci, ale jestli je to jediný způsob, jak dostat zpět svoji investici, pak to budeš muset udělat.“ Oči měl pevně upřené k podlaze. „Nelíbí se mi to, ale mám právo žádat, abys ho prodala, i když budu opravdu rád, jestliže k tomu nedojde.“ Na krátký okamžik vzhlédl a ona uviděla záblesk bývalého Joshuy; toho, jehož milovala. Pak ten okamžik zmizel a on zamířil ke dveřím. Těsně předtím, než vyšel, se otočil: „Je mi to líto, Hermiono, a doufám, že to nějak vyřešíš.“
Hermiona za ním chvíli hleděla. Nevěřila vlastním uším, oč ji právě požádal. Pokud by měl někdo chápat, co pro ni obchod znamená, tak to byl právě Joshua. Bylo zřejmé, že se jeho priority změnily. Zaplavila ji vlna zoufalství. Musela se opřít o regál, aby se udržela na nohou.
„Hmm… vypadá to, že nejsem jediný, kdo má potíže…“ ozvalo se jí u ucha a ona leknutím vykřikla. Otočila se a zároveň hmátla po hůlce. Draco stál těsně za ní s rukama pozdviženýma v sebeobranném gestu. „Uklidni se, Grangerová. To jsem jenom já.“
„Co…? Proč… žádala jsem tě, abys odešel…!“ Hermiona byla tak otřesená a rozzlobená, že nedokázala vytvořit větu. Proč nešel pryč? Musel slyšet celý rozhovor s Joshuou. Trhla sebou – to jí ještě chybělo.
„Promiň, ale měla jsi na to dohlédnout. Řekl jsem ti, že mi nemáš věřit.“ Nevypadal ani trochu kajícně. „Takže Joshua je tvůj bývalý? Tak trochu padavka, jestli chceš slyšet můj názor. Při tom všem byl až moc hodný.“
„No, nedokázal by sis o něm pomyslet, že má srdce z kamene, co?“ Hermiona proti němu ještě výhružně mávla hůlkou. „Jak se opovažuješ poslouchat moje soukromé hovory?“
„Ne schválně! Co jsem měl dělat? Nacpat si prsty do uší?“ Popadl konec Hermioniny hůlky a odstrčil si ji od tváře. „Přestaň s tím proti mně mávat.“
„Grr!“ zavrčela, protože se jí naprosto nedostávalo slov. Trochu si dupla a Draco se uchechtl, což ji naštvalo ještě víc. Kombinace hněvu, pocitu marnosti a úzkosti způsobila, že se jí v očích objevily slzy. Odvrátila se od Draca. „Teď už víš, že toho musím řešit víc než dost i bez toho, abys mi přidělával potíže, tak prosím prostě jdi.“
„No, vlastně jsem tu na správném místě. Zjistíš, že ti s tvými potížemi můžu spíš pomoct, než abych ti je přidělával, aspoň myslím,“ řekl Draco. Znovu se k němu obrátila.
„Neříkej! Chceš ten obchod koupit! Samozřejmě za výhodnou cenu a dokonce mi dovolíš, abych ho pro tebe vedla!“ Hermiona slyšela, že se jí třese hlas. „Pomysli, kolik zábavy bys tím získal! Mohl bys sem přijít každý den, abys mě trápil, zatímco bys mi platil nejnižší možný plat!“
Draco na ni zíral, jeho úsměv úplně zmizel. „Ty mě opravdu nenávidíš, viď?“ Jeho otázka Hermionu překvapila, zavřela ústa a polkla další obviňující slova. Chvíli na něj hleděla.
„Nepokoušej se předstírat, že je to jednostranné! Taky mě nenávidíš, v první řadě jsem mudlovská šmejdka!“ její slova byla tvrdá, ale přestala křičet.
„Pro Merlina, Grangerová! Kolik je ti let?“ Draco nasadil svůj nejpřesvědčivější tón. „Nenávidím tě... nenávidíš mě... myslím si, že jsi mudlovská šmejdka... to je ubohé! Měli bychom být dospělí!“
„Dospělí nebo ne, já tě nenávidím. Nenávidím na tobě vše, nenávidím, že ses vrátil do mého života a okamžitě se ho pokusil řídit! Jak se opovažuješ!“ Přistoupila blíž a hrubě do něj strčila. „Máš pravdu, že mluvím jako školačka, ale víš co? Je mi to fuk, chci jenom, abys mi dal pokoj. Tak, a teď vypadni do svého dokonalého malého světa s horami zlata, ženami, co nad tebou slintají, a všemi těmi lidmi visícími na každém tvém slově.“ Prudce se otočila a téměř utíkala do kanceláře, aniž by se obtěžovala zkontrolovat, zda Draco opravdu odchází. Povedlo se jí neplakat, ale jen tak tak. Ztěžka se posadila za svůj stůl a snažila se ovládnout. Malfoy měl pravdu, chová se jak dítě! Měla být obchodnice, a taky jí byla, dokud málem nepropukla v slzy a nekřičela na něj urážky. Ne, že by si to nezasloužil, ale bylo to neprofesionální a dětinské. Přála si, aby si dokázala zachovat svoji důstojnost.
Nebyla si jistá, jak dlouho tam seděla, ale rozhodla se, že zásoby budou muset počkat do zítřka. Teď neměla náladu na jejich úklid. Pozhasínala světla a zamkla dveře kanceláře. Venku silně pršelo a ulice byla prázdná, většina obchodů už měla zavřeno. Hermiona se cítila naprosto mizerně, styděla se za své chování a k smrti se bála Joshuy a jeho požadavků. Teprve až se dostala ke dveřím, uviděla něco. Kolem dveří se vznášel lístek, zřejmě upravený kouzlem, aby tam zůstal. Hermiona už věděla, od koho je, a chvíli vážně přemýšlela o tom, že ho spálí, ale pak zvítězila zvědavost. Popadla ho a otevřela.
Hermiono,
možná je na čase, abych to udělal správně:
Takže bych tě chtěl pozvat na večeři, zítra v půl osmé v Bellart Brasserie.
Jestli svolíš, rád bych s tebou probral můj obchodní návrh, o němž jsem přesvědčen, že je oboustranně výhodný. Pokud se rozhodneš, že o nabídce nechceš slyšet, nebo pokud do restaurace nepřijdeš, budu to brát jako definitivní odmítnutí a tuto záležitost ukončím. Pak už o mně neuslyšíš.
S pozdravem
Draco Malfoy
Hermiona si dopis několikrát pročetla a povzdechla si. Byl čas se rozhodnout.
Poznámka autorky: Hezky si užijte dohady, co bude dál – skutečně je to jasné, ale je to prima způsob, jak přimět Hermionu, aby přijala Dracovu pomoc, a přiznejme si, že tohle všichni chceme! Doufám, že se vám to líbilo – další kapitola se samozřejmě bude odehrávat v restauraci (jejda, teď jsem to prozradila – jasně že to tak bude!) Trochu komentářů by bylo fajn a díky za ty minulé.