Preklady fanfiction Harryho Pottera

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Gilpin. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka překladatelky: Povídka předznamenává další náš celoroční projekt, vlastně dvouletý, příští dva roky se totiž budeme věnovat Remusovi. Mě v této povídce zaujalo autorčino vysvětlení, jak může žena v domácnosti tak úspěšně vyměnit vařečku za zbraň. Osobně myslím, že Molly měla obrovský kouzelnický potenciál, který nasměrovala na svoji rodinu. No vážně, chtělo to hodně síly udržet tu bandu v cajku. Takže vlastně to v ní všechno bylo, chtělo to jen trochu pošťouchnout. Molly považuju za ženu schopnou porazit nejen Belatrix Lestrangeovou, ale vsadila bych si na ni i při boji s Voldemortem.

Všechny ochránit

Lednový déšť na ni nepršel ani tak shora, jako spíš z boku, ale šedivost a pochmurnost se ke Grimmauldovu náměstí dokonale hodila. Ačkoliv jim galeony zrovna nechyběly, Siriusovi rodiče se zřejmě zhlédli ve stylu a zařízení průměrného mauzolea. Jeden by si myslel, že záměrně odrazovali návštěvy, aby se u nich nestavovaly na čaj.

Ale ona se tam dnešního pondělního dopoledne měla stavit; šálek čaje jí přijde k duhu a od obyvatel domu čekala mnohem vřelejší uvítání. Od jednoho obzvlášť.

Remus Lupin. Koho by to napadlo? No, mozek jí fungoval celkem bez problémů, a jakmile zafungoval, prásklo ji to silou a důrazností splašeného Kulového blesku. Obávala se jen maličkostí – nepříjemností války, jeho silně-tušených-ale-přesto-nepotvrzených citů a pár dalších podružnějších detailů, nad kterými by se možná někdy brzy měla zamyslet.

Hůlkou poklepala na dveře a nezamyslela se nad žádným.

Ale byl to Sirius, kdo jí po dlouhém čekání otevřel a pokynul: „No tak pojď,“ tónem člověka, kterému je naprosto jedno, jestli to udělá. Než ji odvedl do kuchyně, jako by jeho vyzáblou tvář pohltily temné stíny haly. Tonksová pro jednou bezpečně obešla stojan na deštníky ve tvaru trollí nohy a za ní zůstávala cestička dešťových kapek. Vedle Remusova zavěšeného pláště zahlédla Mollyin zelený. Ta neměla žádný zjevný důvod být tady, protože se jí děti vrátily do školy. Takže –

„Co to tady tak rámusí?“ zeptala se Siriusových rychle se vzdalujících zad.

Výše zmíněná záda pokrčila rameny a pochodovala dál. Tonksová se zašklebila a následovala je. Znělo to jako kouzla odrážející se od stěn, což se zdálo stejně nepravděpodobné jako Siriusův nedostatek zájmu, pokud tomu tak bylo. Ať už ten zvuk ale způsobilo cokoliv, skončilo to stejně rychle, jako začalo.

Sirius měl opět problém s domem, který se změnil z praskajícího ve švech (díky množství lidí a hluku o Vánocích) do tichého a prázdného. Vrátil se ke svému starému zvyku nekonečné hodiny se schovávat u Klofana, a když se objevil, byl nedůtklivý a mrzutý. Remus se vyhýbal tématům o práci Řádu a směroval rozhovory na věci, na které mohl Sirius hojně vzpomínat, málo se jimi chvástat a oba si je dobírat. Remus, jak už si dávno uvědomila, měl hodně zkušeností s tím, jak lidi udělat šťastnými. Tonksová zase měla víc praxe v říkání toho, co jí slina přinesla na jazyk.

Ačkoliv jí nechyběl soucit se Siriusem. Osamělý, naštvaný a nemít co na práci; nepříliš dobrá kombinace pro kohokoliv, natožpak pro Blacka. Otec vždy říkal, že motorem téhle rodiny byla její matka, a měl pravdu. Jemná síla, se kterou je třeba počítat, to je máma.

„Chceš taky?“ zabručel od stolu matčin bratranec docela hrubě, ale neupřesnil, jestli nabízí zbytek biskupského chlebíčku, pohár něčeho, co nebude pomerančový džus, nebo Denní věštec, za kterým se momentálně schovával. Na přední straně se opět Popletal tvářil zaneprázdněně, pompézně a vševědoucně. Škoda, že nejen on.

„Ne, díky.“ Přešla k ohni a hůlkou si přejela po vlhkém oblečení. Vlasy se jí rozčepýřily do růžové cukrové vaty, pokud mohla věřit odrazu v kotlíku. Musí zase zajít za Pošukem, aby Siriusovi našel nějakou práci.

„Takže, co máš za lubem?“ zeptala se jej pitomě, protože na to si uměla docela hezky odpovědět sama. Nic moc. „Je tu Remus?“

„Už tě nudím, co? S čímsi pomáhá Molly. Poslední dobou je náš Náměsíčník hodně populární u všech dam a tak velmi užitečný každému.“

No, jak se zdálo, její soucit má hranice.

„Takže co se doopravdy děje?“ přešla k němu a víceméně mu vytrhla noviny z rukou. „Kromě, samozřejmě, hrubé nespravedlnosti, že tě zašili za zločin, který jsi nespáchal, že jsi uprchl z místa, ze kterého nikdo nikdy neuprchl, že jsi na útěku za zločin, který jsi nespáchal, a že tě pak namísto toho zašili tady, což je místo, do kterého by nikdo nikdy uprchnout nechtěl. Nenuť mě to všechno opakovat, pro lásku Merlinovu. A co je to za hluk?“

Jakmile domluvila, zase to utichlo. Jistě krátký výbuch kouzel, ale proč?

Sirius se na ni zachmuřeně díval, tvář měl ve světle svíček jakoby mlhavou a s nádechem do jantarova. Chvíli se bála, že se jí chystá –  ne zcela bez důvodu – říct, ať se jde vycpat i s jejím pokusem vše zlehčit, ale pak zavrtěl hlavou, takže mu vlasy elegantně orámovaly tvář.

Kdysi musel být pěkný kus. Pořád je, takovým tím nezvladatelným a docela sexy způsobem. Ale dech jí to stejně nezrychlilo.

„Ach, Tonksová,“ povzdechl si. „Občas mi matku nepřipomínáš ani z půlky.“

„Nepřipomínám?“

„Ne. Andromeda měla u stolu vždycky vybrané způsoby.“ Nad jejím výrazem se zasmál, a i když se pro něj nic nezlepšilo – jak by mohlo? – alespoň byli opět přáteli.

„To s Remusem jsem tak nemyslel,“ zhoupl se na židli a pohlédl na svoji příbuznou. „Jenom jsem tě chtěl vytočit. Je až moc rozumný ve chvílích, kdy já bych nejradši do něčeho praštil. Mužský vydrží jen jisté množství partií šachů, než –“

„Přiznáváš, že jsi horší hráč než já?“

Sirius protočil očima a popadl pohár. Tonksovou napadlo, jaké účinky má dlouhodobé působení mozkomorů, co vše o tom četla a věděla; skutečně neuvěřitelné, že to přežil a seděl tady.

Ale měl cíl, něco, co ho drželo.

„Harry potřebuje vědět, že jsi tady živý a v pořádku,“ poznamenala. „On je v Bradavicích s Brumbálem v bezpečí.“

Stěží to byl jeden z nejpřesvědčivějších argumentů s ohledem na relativní snadnost, s níž zločinci a podvodníci v těchto dnech navštěvovali Bradavice, ale Sirius neposlouchal.

„Remus mi vykládal, jak se setkal s Harrym ve vlaku, když cestovali do Bradavic. Měl jsem to být já, kdo by Harryho vyprovázel. Všechny ty roky jsem já měl být tím, kdo se o něj postará, protože James a Lily zemřeli. A celou tu dobu Harry ani nevěděl, že má nějakého zatraceného kmotra!“

Tonksová přemýšlela, jaké to muselo být pro Remuse, když po úplňku usnul v prázdném vagónu a vzbudil se v přítomnosti třináctileté kopie Jamese Pottera.

„Zase ty zvuky,“ zamračila se. „Copak ses těch běhnic nezbavil už dávno? Nebo se Krátura pokouší o úklid?“

„Remus s čímsi pomáhá Molly.“

„Pomáhá s čím? Co zahrnuje hromadu kouzel a –“ Zarazila se a řekla si, proč jí to zjevné vysvětlení nenapadlo dřív.

„Molly je rozrušená od té doby, co byl Artur zraněný, že? Řekla bych, že o všem moc přemýšlí. Hodně se toho chystá.“

Jestli je pravda, co tuší, pak dobře pro Molly. Pokud jsi vyděšený, jdi a něco s tím udělej. A co víc, jdi a získej co nejlepší pomoc.

Mezitím muž, který toho v poslední dny nemohl moc udělat, zamrzoutil: „Samozřejmě, mně by o pomoc neřekla, že, protože to by neudělal nikdo. Jsem jen náhradní díl. Ale neboj, Náměsíčník přikvačí tě pozdravit, až zjistí, že jsi tady. Už jsem se připravil na omámené úsměvy, obdivné pohledy a nekonečné výměny zdvořilostí.“

Jen si připomenula, že před pár minutami dychtil po hádce. Možná pořád dychtí.

„V utajování jsem byla vždycky špatná. Budu se muset vykašlat na omámené úsměvy, očividně to vypadá trapně.“

„Všiml jsem si, že ty nic nepopíráš,“ pravil Sirius. „Ale myslím jeho.“

Ach. Jednomu velmi omámenému úsměvu si musela zabránit hned teď. Toto může počkat.

„Víš, že jsem přišla navštívit vás oba, že jo?“ ujistila se upřímně a jemně položila ruku na jeho dlouhou kostnatou paži položenou na stole.

Otočil ji a chytil, takže ji to překvapilo. Pochmurné šedé oči hleděly do jejích. Žal, že Jamese a Lily zklamal tím nejhorším způsobem? Strach, že mu byla odepřena šance chránit Harryho před stejným osudem? Proběhla jí vlna soucitu, když se otevřely dveře a na prahu stanul Remus.

Měl tak skvělý úsměv. Vždy začal v očích a vždy jej myslel vážně.

Tonksová se nadechla, aby pozdravila: „Nazdar,“ ale nevyšlo to. Merline, tak ráda ho vidí.

Zatvářil se kontrolovaněji, víc v pohotovosti, když se k ní a Siriusovi blížil, ale promluvil stejně příjemně jako vždy.

„Doufal jsem, že jsi to ty, Tonksová. Rád bych si tě půjčil, jestli máš čas. Mohla bys nám s něčím pomoct. Jsme s Molly nahoře v salonu.“

„Hned tam přijdu, Remusi,“ stáhla ruku ze Siriusovy a snažila se to provést tak, aby to jistému muži přišlo neformální a neuspěchané (protože i bylo), a ne že odmítá dopřát podpory druhému, když už mají společnost (protože tak to nebylo). Nějak se jí pouze podařilo shodit loktem pohár. Sirius jej zavčasu chytil.

„Díky, Tonksová,“ opět se usmál Remus na nikoho konkrétně a zmizel.

„Sakra,“ po krátké pauze zaklel Sirius.

„Nemyslel by si –“ Nemyslel co?

„Ne.“ Ale zároveň mu tváří probleskly pochyby.

Ne zcela úspěšně se snažila přijít na to, proč se cítí provinile, když k tomu nemá důvod.

Sirius ji sledoval. „Je to těžké, když ti celý život říkají, že jsi nebezpečná bestie, a když lidé, kteří tvrdili opak, jsou už dlouho mrtví. Nebo uprchlí trestanci.“

„Víš, nejsem hloupá.“ Odsekla ostřeji, než zamýšlela. Dobře si uvědomovala, že toto je ona propast mezi nimi, kterou jí Remus nechá zahlédnout jen někdy, na krátký okamžik, než vše potlačí. A nepotlačí to na roky, což je jen číslo, ale na celý život.

„Ne, ale možná je hloupý on. Bojím se, že s Náměsíčníkem to budeš muset začít ty. A musíš si být jistá, protože on není bezstarostný.“

„Ty ho chráníš? Přede mnou?“

„Chráním vás oba, kdybys nevěděla.“

Nebyla si jistá, jestli ji má naštvat, co o ní (bezstarostná?) naznačuje, nebo má být pohnutá, jak moc mu na Remusovi záleží. Kolik se na světě vyskytlo přátelství, která by toho přežila tolik, co to jejich?

„Tvého zájmu jsem si všimla a oceňuju jej, ale nic se nestalo. A teď se raději seberu a půjdu nahoru, abychom si mohli vyměňovat obdivné pohledy.“ Koukla na něj, jak se houpe na židli, a připomněla si ten silný, vděčný stisk ruky. „Každopádně, Siriusi, slyšela jsem, že máš volna nazbyt. Až se vrátím, můžeme udělat nějaké lívance místo toho ztvrdlého biskupského chlebíčku? Ani by nevadil hrnek čaje, a pak můžeme podrbat o životě. O ceně chleba a smutném faktu, že Sudičky letos nic nevydaly. Co říkáš?“

Sirius se zahleděl do poháru a zamyšleně zamíchal obsahem, jako by v něm mohl najít nějaké poselství. Možná něco viděl, protože když vzhlédl, zase se v jeho tváři objevil záblesk humoru. Cokoliv se chystá pronést, pobaví se na její účet, ale ona tomu byla ráda.

„Ani nemůžu říct, jak příjemná to bude pro Náměsíčníka změna, že si zase jednou vrzne a ne na housle. Jen škoda, že to musíš být ty, Tonksová.“

*~*~*

Ještě se smála, když se zastavila před salonem. Jako každý slušný bystrozor věděla, že nelze jen tak strčit hlavu do dveří, abyste pozdravili, když kolem létají kouzla. A podle zvuků zevnitř mohla odhadnout, že létala. Pošuk se víc než rád dělil o jisté děsivé historky – i když je posluchači nijak zvlášť rádi neposlouchali – včetně té s extrémně bolestivými následky nešikovného zasažení onoho místa Okamžitým skalpovacím zaklínadlem.

Kromě toho, když už měla tu možnost, chtěla využít šance vidět Remuse při práci. Při učení. Při boji. Jak fascinující to byla vyhlídka? Samozřejmě s ním byla už mnohokrát na misi a věděla, že je zručný a rychlý jako blesk, když přišlo na práci s hůlkou, ale nikdy neměla příležitost vidět jej takto. Posledních pár kroků se té myšlenky nedokázala zbavit.

Zamumlala Silencio na staré a vrzající panty, tak na dva palce otevřela dveře a nakoukla škvírou. Až na zpola rozpadlou sametovou pohovku právě teď umístěnou u protější zdi všechen nábytek chyběl, pravděpodobně odkouzlen. Takto vznikl vyklizený, velký prostor pro dvě naproti sobě stojící postavy. Tonksová se přesvědčila, že co dřív jen odhadovala, je pravda.

Remus a Molly spolu vedou souboj.

Měli zvednuté hůlky. Tedy alespoň Molly; na Remuse posílala salvy kleteb a zaklínadel, které on klidně a rozvážně precizními švihy zápěstím blokoval.

Jako odhánění obtížného hmyzu, pomyslela si Tonksová. Molly, přinuť ho, ať se snaží!

To samé napadlo Molly. Viditelně narovnala ramena a začala kouzla měnit, míchat je, zatímco jí od hůlky odletovaly zelené jiskry. Remus jí to oplácel, kopíroval její pohyby, než najednou změnil schéma a zaútočil odpuzujícím kouzlem. Jeho paprsek neškodně proplul mimo cíl, ale následoval jej fialový záblesk přímo Molly do tváře. Ta se instinktivně sehnula, ztratila rovnováhu a spadla, ale konečně se jí podařilo to Remusovi oplatit několika docela silnými kouzly.

Potíž byla v tom, že Smrtijed by ji už dlouho předtím ochromil, pokud by měla štěstí. Pokud by štěstí neměla…

Remus seslal štítové kouzlo po zdánlivě nekonečné době, aby Molly dopřál chvilku a ona jej tak mohla dohnat, načež vrhl jejím směrem mírné svištící zaklínadlo. Pak plynule přehodil hůlku do druhé ruky.

Merline, při rychlém pohybu vypadal tak dobře. A mohla říct, že si to užíval; v jeho tváři se zračilo nadšení a soustředění. Pak si vzpomněla na Siriusovy řeči o obdivných pohledech a sama pro sebe se zasmála.

Molly nechyběla bojovnost či schopnosti, i když teď ztěžka dýchala. Tonksová zjistila, že automaticky identifikuje kouzla, jako by byla sama pod palbou. Žihadlové kouzlo následovala Impedimenta, sulcové zaklínadlo – sakra, nebylo tohle nestvůrné netopýří? Odkud to, pro pána, má? – opravdu silná klopýtací kletba, která jej přiměla zrychlit…

„Lepší!“ zvolal Remus.

Molly s lapáním po dechu sklonila hůlku. Do obličeje jí popadaly vlasy.

„Jsem moc pomalá!“ zabědovala. Poněkud zoufale pokynula po pokoji. „Jsem ještě horší než ve čtvrtek!“

„Nesmysl, Molly. Jsi na sebe příliš tvrdá.“

„Není to nesmysl a ty to víš.“ Molly vytáhla veliký puntíkovaný kapesník a otřela si obličej. „Dalece mě převyšuješ, Remusi.“

„Jestli máš ten pocit – a nepřevyšuju tě, to musím podotknout – pak je asi načase dát si pauzu. Abychom oba popadli dech.“

Remus, který nevypadal, že potřebuje něco popadnout, odešel ke stolu v rohu místnosti a poklepal hůlkou na žluté hodiny s křidélky. Asi je přenastavoval. Bylo zvykem dávat si při cvičení maximálně pětiminutové souboje, což neznělo tak dlouze, dokud jste je nezkusili poprvé. Šlo o tvrdou, rychlou a upocenou dřinu.

Jen minulý týden na bystrozorském tréninku skončila s rozřízlým obočím, umrtvenou nohou a počínající migrénou. Jedinou útěchou jí bylo, že protivník dopadl dvakrát hůř. Mohlo být těžké být benjamínkem v týmu – a navíc ženou – když pár kolegů často jen těžce skrývalo svoji touhu připomenout jí, kde je její místo. Ale ona byla chytřejší a věděla, že se toho musí hodně naučit; však o ní jednoho dne zjistí pravdu.

Remus se otočil. „Napij se, Molly. A možná by Tonksová ráda přišla a dala si něco k pití s námi.“

Tolik k hodnocení vynikající za Maskování a zakrádání. Narovnala se s takovou důstojností, na kterou se zmohla, když ji přistihl nakukovat na dva centimetry širokou škvírou ve dveřích, vešla a mračila se na Remuse. Ten se tvářil naprosto nevinně. Molly si stále utírala obočí a jen se na ni na pozdrav unaveně usmála.

„Ahoj, drahoušku,“ pozdravila. „Vítej na hodinách soubojů pro zcela neschopné a naprosto mimo.“

„Pěkná práce s nestvůrným netopýřím zaklínadlem, Molly. Škoda, že ho to nestrefilo.“

Molly zrudla ještě víc. „Vidíš, co se ze mě stalo!“ vykřikla a sklíčenost v ní ještě vzrostla. „Fredovi a Georgovi jsem vyčistila žaludek, když jsem je přistihla, jak to strašné kouzlo používají – a jsem si jistá, že ho pokoutně naučili Ginny – a teď jsem tak zoufalá, že ho použiju proti chudákovi Remusovi, zrovna jemu, když se mi snaží pomoci!“

„Ale to je účel, být záludná a plná překvapení,“ pravila Tonksová s úsměvem a Remus přikývl, poslal Molly hrnek máslového ležáku a doplnil: „Byl to velmi dobrý tah, a kdybys byla jen krapet rychlejší, fungovalo by to. Jak říká Tonksová: vždy jednej neočekávaně. Jednou z věcí, kterým se musíš vyhnout, je dělat typické kroky, které soupeř může předvídat.“

„Zděsilo by mě, kdyby to netopýří letělo na mne,“ přiznala Molly a napila se ležáku. Oba se zasmáli. Když hrnek odložila, vypadala šťastnější, ale oči měla úzkostné a začala si rozpačitě upravovat vlasy.

Remus, který stál vedle Tonksové, jí zašeptal do ucha: „Jak si vede Sirius?“

„Hm.“ Pokrčila rameny. „Nic moc.“

„To ne.“

„Nemohl by tady pomoct?“

Remus se na ni podíval a ona pochopila. Ten pohled znamenal, že Molly se Siriusem nevycházeli od jejich hádky o Harrym a že teď jde především o Molly, která už je i tak extrémně nervózní, zatímco on se jí snaží co nejlépe pomoci. Mělo by jí lichotit, že jí Molly dovolila přijít. Tonksová mu pohled vrátila a pokusila se mu jím naznačit, že jo, dobře, chápu problémy a osobnosti do nich namočené, ale Sirius je vyloučen z dění v jeho domě a kromě toho, v soubojích musí být kovaný. Nemůžeme to nějak urovnat?

Remus neznatelně přikývl. Jako by provedli celý rozhovor bez jediného proneseného slůvka. Dívala se na něj, jak stál tak blízko ve svém svetru, který snad kdysi býval temně rudý, ne vybledlý a se záplatami na loktech. Nezdálo se, že by chtěl odvrátit zrak, ale ani ona ne. Jeho vlasy, pomyslela si, by byly tak jemné mezi prsty. Očima se propaloval do jejích. Jeho ústa, ach, jeho ústa…

Kdyby tu nebyla Molly, políbila by jej.

Ale Molly tu byla. Tonksová se otočila a viděla ji sedět na pohovce, jak je nad hrnkem sleduje se zájmem v očích, kterým nic neunikne. Sakra. Remus se také rychle otočil, ale opačným směrem, a zkontroloval budík jen pro případ, že by se mu za těch pár krátkých minut něco přihodilo.

Posadila se vedle starší ženy a ignorovala horkost, která jí stoupala po tvářích. Připomněla si, proč tady jsou. Nebo alespoň proč předpokládala, že tu je Molly.

„To kvůli Arturovi, že?“ zeptala se.

Molly ztuhla, a pak si ztěžka povzdechla. „Pamatuješ si ten večer tady, kdy jsem se nedokázala zbavit bubáka? Tehdy jsem o tom začala uvažovat. Že bych se cítila líp, kdybych věděla, že umím bojovat, abych všechny ochránila před tím zlem venku. A věděla jsem, že musím poprosit Remuse, protože on je zjevná volba, ale neuvědomila jsem si, jak moc jsem vyšla ze cviku. V Bradavicích jsem bývala na špici v soubojích, ale kdyby mě teď viděli moji bratři, styděla bych se. To ty roky kouzel v domácnosti.“

Remus se mračil a Tonksová si všimla. Nad něčím, co řekla Molly?

„Vy jste v Bradavicích měli tajný soubojnický klub?“ zeptala se. „A to jsem si myslela, že ten náš byl jediný.“

„To pochybuju, drahoušku,“ podotkla Molly suše. Zároveň Remus přiznal: „My jsme měli taky klub. Alespoň krátce, dokud boje Nebelvír proti Zmijozelu nehrozily přerůst v každotýdenní krveprolití. Hodně k úlevě jistého prefekta, kterému docházely výmluvy u Poppy Pomfreyové ohledně nadprůměrného množství zlámaných končetin a těžkých otřesů mozků každý sobotní večer.“

Takže všichni jsme jej měli, pomyslela si Tonksová pobaveně. Byly to vlastně jakési přijímací rituály. Nebo přijímací souboje. Asi bude nejlepší neříkat matce Charlieho Weasleyho, co prováděl s bombami hnojůvkami (natož když získal dračí trus), nebo jak používal krkací prášek. Ale tehdy to byla zábava – provádět něco nebezpečného a zároveň opovrhovat autoritami. Zatímco v Remusově době museli bojovat, protože se každý bál.

A teď se zase všichni bojí.

„A to je jeden z důvodů, proč jsem si myslel, že bys nám mohla pomoci, Tonksová,“ navázal Remus. „Jsi trénovaná bystrozorka. Co sis myslela o tom, co jsi viděla? I když pokládám tvůj výhled za poněkud limitovaný.“

„No… Oba jste byli strašně zdvořilí a vůbec nepoužívali nic ošklivého. Jako třeba žádná Incendia. Což je běžný problém, když –“

„Cvičíš,“ doplnil Remus.

„Bojuješ s někým, koho máš rád,“ opravila Tonksová.

„Přesně,“ dodala Molly.

Remus vážně zadeklamoval: „Slibuji, že se pokusím být k tobě nepříjemný, Molly.“

„To bys měl,“ přitakala Tonksová. Oba se na ni podívali a ona jen pokrčila rameny. „Ani já na své přátele nepoužívám ráda ohavnější zaklínadla. Ale v těchto dnech mají bystrozoři nakázáno nejdřív omráčit, ptát se až pak, a neztrácet čas s jemnostmi. Venku jsou lidé, které ani krutá kouzla nezastaví. To oba víte lépe než já.“

Nastala odmlka, kdy si Tonksová říkala, jestli je nešokovala – ale ne, od Siriuse několikrát slyšela, co všechno byl Remus pro své přátele schopen udělat a Molly to musela cítit stejně, protože jinak by tu nebyla – a pak Remus začal Molly do detailů vykládat o technických aspektech soubojů. Vypíchl, co Molly prováděla dobře a co by ještě mohla zlepšit; řekl, že všechna zatuhlost zmizí, pokud bude pravidelně cvičit. A mluvil o tom, jak použít zjevné slabosti a změnit je ve svou výhodu.

Tonksová viděla, proč je dobrým učitelem. Mluvil jasně, stručně a vždy povzbudivě. Také znal mnohem víc malých užitečných kouzel než kdokoliv, koho znala.

„Jakou slabost máš teda ty?“ zeptala se Molly.

„No, občas vypadám docela nezdravě.“ Remus zaváhal. „Obě víte proč. Ale zatímco navenek se zdá, že se rychleji unavím, a proto se musím vyhýbat dlouhým soubojům, mohu příznaky přehnat a zvýšit tak u soupeře sebejistotu.“ Pousmál se. „Občas, když to vyjde, může to být, ehm, zábava.“

Tonksová si poznamenala zeptat se Siriuse, kdo a kdy sedl na lep. Doufala, že Snape a že ostrouhal.

„Všechny druhy podfuků jsou čas od času populární a pak upadají v zapomnění,“ pokračoval Remus a do hlasu se mu vkradla nostalgie. „Sirius s Jamesem se vždy pokoušeli o něco jiného, navzájem se hecovali. Nezapomenu, jak jednou použili Aguamenti proti Lily Potterové, která nechala proud vody vsáknout do halenky a bez přestávky pokračovala v boji. Rozhodně to rozptýlilo mě i ostatní.“ Opožděně si uvědomil, co říká, když si Tonksová odfrkla a Molly se oči rozšířily do velikosti podšálků. „Ehm, to je jen příklad. A taky proto jsem chtěl, aby se s námi Tonksová podělila o své postřehy.“

„Chceš nějaké postřehy o mokrých tričkách, Remusi?“ zeptala se nevinně.

„Přikláněl bych se víc k postřehům o soubojích obecně, Nymfadoro,“ odpověděl vážně, i když mu rty zacukaly vzhůru.

Teď byla řada na ní. Jak nejlíp odpovědět?

„Lidé inklinují k tomu, soudit mě podle barvy vlasů, zářivých triček a mladistvého vzhledu. Což je všechno dobré, protože jsem průměrně vysoká, takže na nějakého opravdu velkého chlapa prostě nedosáhnu. Ale jsem mrštná a můžu se pohybovat rychle. A pokud mě protivník začne brát jako hračku, pak na něj míří omračující kouzlo. Také nemůžu bojovat a zcela se přeměnit; na to potřebuju hodně soustředění a energie, ale můžu změnit barvu vlasů, nos a oči – jen abych rozptýlila a zmátla. Vím, že jako metamorfomág mám velkou výhodu, ale vyplatí se, když mě podceňují, jak už řekl Remus.“

„Tak, jaké myslíš, že jsou tvé nejsilnější stránky, Molly?“ zeptal se Remus.

Molly soustředěně poslouchala, ale teď vypadala zachmuřeně.

„Jsem buclatá, malá a skvělá v hulákání, když zuřím?“ zašklebila se.

Tonksová se nadechla, ale Remus byl rychlejší a, překvapivě, přímočařejší, než by byla ona: „Tak to použij.“

Molly zamrkala.

„Můžeš být malá na výšku, ale jsi silná a schopná. Zase získáš rychlost. Pokud jde o křik – oponenti se celou dobu zastrašují. Jestli mi odpustíš, Molly, málokdo by čekal od tak slušné čarodějky jako ty, že začne hulákat urážky. Využij toho hněvu, nasměruj jej do kouzel a získáš vteřinu či dvě výhody. A vteřina či dvě může být to, co potřebuješ, abys zachránila sebe nebo někoho jiného.“

Předklonil se na pohovce a vrásky ve tváři se mu teď zvýraznily. V nich minulost plná utrpení. Najednou to vypadalo jako dávno, kdy se smáli nestvůrnému netopýřímu zaklínadlu.

„Mohlo by dojít na otázku, kam až bys byla ochotná zajít, Molly. Jestli bys položila život za záchranu někoho jiného?“

„Remusi,“ začala protestovat Tonksová, protože jí to přišlo až moc, až příliš brzy. Nepotřebovala připomínku pochmurné reality, už ji znala. Ne tady, ne, když byla šťastná v tomto ponurém pokoji. Stejně jako snad i on.

Ale muselo to být řečeno, přiznala si v duchu. Má pravdu. Sirius, sedící dole sám v šeru, byl toho živoucím důkazem. A stejně to začala ona, když jim řekla, jak se změnily příkazy bystrozorům; v příkrém rozporu s Popletalovými veřejnými sliby, že není čeho se obávat.

Každý měl strach; o sebe a o někoho jiného.

Molly mlčky držela hrnek.

„Udělala bych cokoliv, abych ochránila svoje děti,“ prohlásila nakonec, přičemž se nejdřív obrátila k Tonksové, pak na Remuse. „Abych zachránila Artura. To víš. Proto jsem tě poprosila, protože ty rozumíš. Samozřejmě bych udělala cokoliv, abych je udržela v bezpečí. Naprosto cokoliv.“

Remus přikývl. Na Tonksovou se nepodíval.

„Lidé to obvykle dělají pro ty, které milují,“ pravil.

*~*~*

Později, když Molly odešla dolů s tím, že zůstane na čaj a že si (pochybovačně) promluví se Siriusem, Tonksová  se zdržela pod záminkou, že pomůže Remusovi uklidit. Přesněji dostat zpět zařízení pokoje, protože bylo třeba přikouzlit nábytek. Molly byla unavená, ale potěšená; další souboj s Remusem trval déle a on utržil pořádné žihadlové kouzlo do paže.

Přinutila je slíbit, že Arturovi neřeknou ani slovo, protože ten byl stále ještě poněkud otřesený. Tonksová si myslela, že pýcha nad tím, co se naučila jeho milovaná Mollinka šmudlinka, by mu jen prospěla.

Možná ale ne. Koneckonců, o manželství toho moc nevěděla. Možná ochrana těch, které milujete, znamená, že před nimi občas zatajíte pravdu. Dokud jim nevezmete právo, aby si sami zvolili ji vědět.

Remus směroval pohovku k jejímu původnímu umístění. Atmosféra se zdála povznesená a uvolněná, znovu se objevilo jejich staré škádlení a laškování, ale ten okamžik, kdy bezpochyby poznala, že její city nejsou jednostranné, tu stále přetrvával. Oba věděli, že se udál.

Chtěla jej zpět.

„Doufám, že ti dva nesní všechny lívance,“ pronesla a chystala se přemístit věci, které patřily do prosklené skříně. „Nadnesla jsem Siriusovi požadavek,“ dodala na Remusův tázavý pohled.

„Tak to bychom sebou měli možná hodit,“ řekl, ale pokračoval s pohovkou, aniž by sebeméně zrychlil.

„Co paže?“

„Svědí. Jsem tak rád, že jsi ji dovedla k myšlence zapomenout na slušnost.“

Usmála se. „Byl jsi na okraji namyšlenosti a samolibosti, když jsem vás dva viděla. Všechna ta chytrá kouzlíčka na obranu. Pár jich neznám, někdy mi je musíš ukázat. Ale Molly tě šetřila, protože tě má ráda.“

Remus zkoumal fotku ve stříbrném rámu, na které byl nějaký vzdálený příbuzný Blacků, který vypadal jako ghúl. Nebo to byl ghúl, který vypadal jako příbuzný. „Myslíš, že je to tím?“

„Co?“ Tonksová ráda odvrátila pohled od hadích kůží a krabiček od bradavičného prášku – zjevně přesně to, co si každá rodina ráda vystaví – a podívala se na něj zmateně. „Že tě má Molly ráda? Samozřejmě, že má! Vlastně až nechutně moc. Dokonce ani Artur nedostává tolik pečeného kuřete jako ty, zatímco my ostatní jen sedíme a trpíme hlady. Proč by sis myslel něco jiného?“

„Aha…“ Remus měl podivně prázdný pohled i přes odlehčený tón. „Hodně lidí nemá, víš. Molly si se mnou nebyla vždy jistá. Ani žádný z jejích synů. Když řekla, že jsem byl zjevnou volbou, koho se zeptat na hrůzy války a zlo tam venku, říkal jsem si, jestli tím nemyslela, že já sám jsem temný tvor.“

Tonksové spadla čelist.

„Ty jsi fakt vůl, že?“ vypravila ze sebe nakonec. „Protože já ti řeknu, co si myslela. Myslela si, že jsi třída učitel a dobrý přítel a někdo, kdo už válku zažil. Není těžké na to přijít, ne? Ty nebetyčný idiote, ona si myslela, že ty jsi nejlepší, abys jí naučil, jak pomoci rodině přežít. A přestaň se na mě zubit!“

„Omlouvám se.“ Statečně se pokusil. „Jenže… jsi docela úžasná, když se rozčiluješ, Nymfadoro. A ještě víc, když je to kvůli mně.“ Po výrazu její tváře rychle dodal: „Ale já bývám za vola často, víš. Pomohlo by, kdybych na tebe teď seslal Obliviate?“

„Jen opravdový pitomec mi říká Nymfadoro,“ řekla výhružně. „A když už jsme u toho, opravdu nemůžu uvěřit, že jsi zrovna Molly doporučil mokré tričko.“

„Ani já.“ Nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Jo a vsadím se, že teď dostaneš dvojitý dort, až budeš v Doupěti,“ podotkla, a když zachytila jeho pohled, oba se rozesmáli.

Nakonec se nějak uklidnili a uvedli místnost do pořádku, ale přemýšlela, jestli zde za hlupáka není náhodou ona. Bylo tak překvapivé, že vždy čekal to nejhorší, dokonce i od přátel, když se mu tolikrát to nejhorší stalo? Nebyla naivní? Nesnažil se jen, aby se cítila lépe, stejně jako se choval vždy ke každému?

Teď už pochopila, co tím Sirius myslel, když řekl, že Remus není bezstarostný. Nenarážel na její toužebné motivy; myslel tím, že Remus byl opatrný ve všem, co kdy dělal. Protože musel. Remus by nikdy jen tak neřekl: „Skočme si na skleničku, Tonksová,“ nebo, „skočme si něco zakousnout,“ což by bylo to nejsnazší; souhlasil by se vším, co by navrhla, ale nic víc. Nikdy by ji nepozval ven, nevyužil situace bez ohledu na to, jak moc by chtěl. Nemyslel si, že by někdy měl.

Ale ona ano.

„Měli bychom si spolu někdy zabojovat,“ navrhla znenadání, když oba stáli u poslední skříně. „Souboj, myslím,“ dodala při jeho překvapeném otočení hlavou. „Nemyslíš, že by to mohla být zábava?“

„Proč… ano.“ Jako by sám se sebou diskutoval, co říct dál. Nebyl si zcela jistý, kam tím Tonksová míří. Vždy opatrný.

„Pokud se, samozřejmě, nebojíš, že prohraješ s holkou.“

Usmál se, teď již jistější. „Strach si nepřipouštím. I když o tebe se trochu bojím, že špatně dopadneš.“

„Takže máme schůzku,“ řekla. „Až tu bude Molly na další hodinu, třeba. A tento pátek spolu budeme dělat cosi pro Řád, že? Hlídáme něčí dům?“

„… Ano.“

„Pak se budu těšit.“ Viděla, jak mu výraz zjemnil, když se na ni podíval. Oči mu potemněly jako předtím a její emoce hrozily, že ji přemůžou. Byli od sebe dva kroky, a zatímco si přála, aby každý udělal jeden a sešli se na půl cesty, věděla, že se tak nestane.

K čertu se všemi, co mu tohle provedli. A k čertu s ním, že je nechal, že to přijal.

Pro něj se vše vracelo k jeho vlkodlactví. Pro ni se vše vracelo k tomu, že je Remusem. Jak jej mohla ochránit před ním samým?

„Tímto tempem vypijí všechen čaj,“ zachraptěl a odvrátil se od ní. Téměř jako před chvílí Molly, i on narovnal ramena. „Tady jsme hotoví, že?“

„Pro teď,“ dodala plná odhodlání a lásky a spolu se vydali do kuchyně.